Kulatý stůl o nedobrovolné hospitalizaci otevřel mnoho ožehavých témat

Navzdory vedrům a dovoleným měl Kulatý stůl o ochraně práv nedobrovolně hospitalizovaných osob, který spolupořádala Česká advokátní komora společně s Pro bono aliancí, nadmíru vysokou účast. V aule školícího a vzdělávacího centra ČAK se sešlo 40 účastníků, z toho 24 advokátů a advokátních koncipientů, dále soudců, ostatních právníků například z Kanceláře Veřejného ochránce práv, Ministerstva spravedlnosti, ale také lékařů a psychologů. Účast přijali i dva bývalí pacienti, kteří nedobrovolnou hospitalizaci zažili na vlastní kůži.

 

 

„Aktuální téma není bez emocí, proto bude diskuse určitě košatá a různorodá,“ uvedl na úvod za pořadatele advokát Mgr. Vítězslav Dohnal z Pro bono aliance a připomněl, že podobná debata o tom, jak jsou chráněna práva nedobrovolně hospitalizovaných u nás dlouho chyběla a doplnil, jak se k této problematice dostal.

„Jako advokát z Tábora se specializací na územní plánování, jsem se před třemi lety dostal ke klientce, která se ocitla v psychiatrické léčebně a zažívala tam věci, které se jí vůbec nelíbily. I já jsem následně jako procesní opatrovník přišel na to, že právně její pobyt neprobíhal tak, jak měl. Proto se tomuto tématu věnuji a sleduji, jak velmi se liší přístup advokátů i soudců při rozhodování o nedobrovolné hospitalizaci i to, jak málo se někdy o práva klientů zajímají ustanovení opatrovníci,“ uvedl Mgr. Dohnal a jako první představil lektorku doktorku Danielu Kantorovou, která pracuje jako klinická psycholožka ve státě Kalifornie a popsala, jak procesy nucených hospitalizací probíhají tam.


Nedobrovolná hospitalizace v USA

Daniela Kantorová

„V USA je duševní zdraví horkým tématem, protože narůstají počty duševně nemocných a závažnost jejich psychických potíží. Uvádí se, že v USA žijí 4 miliony lidí s neléčenou těžkou duševní poruchou. Pokud jde o zákony o hospitalizaci, tak ty jsou dány na úrovni jednotlivých států a díky nim se zpřísnila kritéria nedobrovolných hospitalizací,“ uvedla dr. Kantorová a popsala, jaké jsou důvody pro případnou hospitalizaci.

V první fázi se posuzuje, zda je dotyčná osoba nebezpečná sama sobě, ostatním, nebo má tak těžké psychické postižení, že si nedokáže sama obstarat přístřeší, oblečení a jídlo. V tom případě může být tento člověk i nedobrovolně zadržen na 72 hodin za účelem posudku. Zadržení se následně může prodloužit o 14 dní za účelem intenzivní léčby, další prodloužení je pak možné podle kategorie postižení.

Dále popsala, že pracovníci v oblasti duševního zdraví mají ohlašovací povinnost a mohou požádat o hospitalizaci, ale před tím musí posoudit míru rizika nebezpečí, například sebevraždy, nebo ublížení na zdraví jinému a zajistit jeho bezpečí. Dalším krokem, který jako terapeutka upřednostňuje, je mluvit s klientem o dobrovolné hospitalizaci a udělat vše proto, aby nebyla potřeba asistence policie.

Upozornila také na to, že k vytvoření posudku je potřeba znát velké množství informací o historii zkoumaného, zdravotní a rodinné anamnéza a posoudit mnoho faktorů a na jejich základě vyhodnotit rizika. Po 72 hodinách, které jsou vyhrazeny na zhotovení posudku, je možné prodloužit zadržení, pokud jsou splněna všechna původní kritéria, tedy nebezpečí vůči sobě, ostatním, nebo těžké postižení a odmítnutí dobrovolné léčby. „Klinické rozhodnutí dělá multidisciplinární tým – lékař, psycholog, sociální pracovník, administrativní soudce, soudem pověřený komisař… a hospitalizace se uskuteční v nemocnici, která je k tomu účelu určená. Pacient má nárok na obhájce práv pacienta nebo advokáta a může také požádat o soudní přezkoumání věci,“ dodala dr. Kantorová k americké praxi.

 

Role advokáta v pozici procesního opatrovníka

Vítězslav Dohnal

Magistr Dohnal se poté ve svém příspěvku zamýšlel nad tím, co by měl dělat advokát jako procesní opatrovník a pokládal si otázku, zda musí procesní opatrovník respektovat pokyny opatrovance a dospěl k závěru, že rozsah povinností procesního opatrovníka je totožný s povinnostmi advokáta v běžném výkonu advokacie. Připomněl, že čas je zásadním limitujícím faktorem v práci procesního opatrovníka, který se dozví, že má klienta například třetí, čtvrtý, nebo i pátý den a má jen krátký čas do zahájení dalšího soudního roku.

„Procesní opatrovnictví je svojí povahou jiné než hmotněprávní. Kdo z nás umí komunikovat s tímto typem klientů, kdo má dostatek zkušeností, aby posoudil možnost mírnějších opatření?“

Následně navrhl také výzvy k řešení, aby měl opatrovník možnost zajistit během 7 dní relevantní podklady a klient dostal efektivní právní pomoc, tedy měl čas na osobní kontakt s klientem i na opatření podkladů. Doporučil, aby vznikla jakási specializace advokátů a jejich seznamy byly dostupné pro soudy. Apeloval také na proškolení advokátů, například, jak posuzovat nebezpečnost pacientů nebo jak posuzovat použitelnost mírnějšího opatření a třeba i na vznik manuálu pro advokáty a soudce, na němž by se mohly podílet profesní komory.

 „Procesní opatrovnictví je oblastí, kde dochází k zásadnímu konfliktu mezi lidskou svobodou, zdravím člověka a bezpečím pro společnost. Rozhodujeme o svobodě nebo nesvobodě člověka, proto musíme tomuto tématu a ochraně práv pacientů věnovat větší pozornost,“ dodal Mgr. Dohnal a představil dva pacienty, kteří nedobrovolnou hospitalizaci zažili a podělili se o své hrůzné zážitky.

„Omezení na svobodě je otřesný zážitek – nevíte, co se s vámi, děje, jak dlouho budete hospitalizováni, jsou to strašné okamžiky, kdy stojíte na nejnižší příčce společnosti. Síla, jakou má zařízení nad člověkem je neuvěřitelná, například jsem neviděla zdravotní dokumentaci, přestože jsem o ni žádala, naúspěšně. Nakonec jsem strávila čtyři týdny na nejtěžším oddělení, kde nemůže být o lidské důstojnosti ani řeč…“, uvedla svoji zkušenost jedna z pacientek.

 

Nelichotivé výsledky průzkumů

Kristýna Šulková
Maroš Matiaško

Advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., a Kristýna Šulková z Fóra pro lidská práva představili jako autoři výstupy z průzkumu reality českého detenčního řízení. „Podrobili jsme analýze soudní rozhodnutí o nedobrovolných hospitalizacích, celkem 101 usnesení. Nejčastější nedostatky se objevovaly ve zjišťování skutkového stavu. Formální přístup, žádná individualizace, univerzální formulace a pouhé opakování dikce zákona, stejně jako totožná podoba usnesení. Jediným důvodem hospitalizace pak byla přítomnost duševní nemoci a neexistence jiné služby,“ odkryl jen malou část JUDr. Maroš Matiaško.

Kristýna Šulková je také autorkou diplomové práce, která se týkala přístupu obecných soudů České republiky k ústavněprávním a mezinárodněprávním závazkům při rozhodování o nedobrovolných hospitalizacích. „Provedli jsme analýzu soudních rozhodnutí u 13 různých soudů, v jejichž okolí se nachází psychiatrická klinika, o nedobrovolných hospitalizacích. Ve výsledku to není kritika jejich rozhodovací činnosti, ale důkaz toho, jak je systém neefektivní pro pacienty, advokáty i soudce,“ uvedla Kristýna Šulková.

Druhý z pacientů prošel hospitalizací před osmi lety. „Můj hlavní zážitek z pobytu je, že člověk v té chvíli není vůbec schopen obhajovat svá práva. K telefonu jsem se například dostal po měsíci a půl. Nefungoval žádný systém stížnostního mechanismu, nemáte jakýkoliv časový rámec léčby a ani institut dříve vysloveného přání, který by mohl v těchto případech brán v potaz, nikdy nebyl použit. Chápu zodpovědnost lékařů i soudu, ale kde je hranice mezi právem hospitalizovaného a odpovědností odborníků, když i pohled oprávněnosti hospitalizace je diskutabilní, protože jiný dává zdravotní dokumentace, a jiný rodina pacienta a také pacient sám, přičemž pravda je někde uprostřed.  Proto se nyní snažím obhajovat práva lidí v ochranných léčbách,“ uvedl další z pacientů, který se snaží spolupracovat na speciálních projektech s odborníky a přidat důležitý vhled člověka s osobní zkušeností.

 

Zkušenosti zástupců VOS z návštěv v detenčních zařízeních

Matěj Stříteský

Jako poslední vystoupil zástupce Kanceláře VOP Mgr. Matěj Stříteský, který popsal zkušenosti z návštěv v psychiatrických nemocnicích, které organizuje Kancelář ombudsmana. „Naše návštěvy jsou neohlášené, jezdí s námi psychiatr a psychiatrická sestra, jejichž odborné spolupráce si moc vážím. V plánu máme, aby s odborníky chodil i člověk se zkušeností, takže se chystáme oslovit lidi, kteří by se do našeho projektu dobrovolně zapojili.  Tato expertní návštěva trvá 3 dny, vstupujeme do všech prostor, nahlížíme do dokumentace, mluvíme s pacienty i s personálem. Z návštěvy pak vznikne zpráva, která obsahuje opatření k prevenci špatného zacházení.“

V své prezentaci se zabýval kvalitou rozhodnutí o přípustnosti převzetí do zdravotnického ústavu, jak byla zjištěna z analýzy 81 rozhodnutí, a zjistil, že neodpovídá požadavkům, které pro tato rozhodnutí stanovuje právní úprava a judikatura. Rozhodnutí v drtivé většině vychází pouze ze sdělení zdravotníků a jeví se tak jako pouhé administrativní potvrzování jejich názoru, a nikoliv jako vyvažování zájmu na osobní svobodě se zájmem na ochraně života a zdraví jedince.

„Za alarmující považuji chybějící informace o jakékoliv činnosti advokátů v pozici procesních opatrovníků a za naprosto nepřípustné jejich ustanovování až v rozhodnutí, kterým byla vyslovena přípustnost zdravotnické detence.

Za závažné také považuji, že soudy nejednotně přistupují k výslechu pacientů, kdy některé soudy vyslýchají téměř všechny pacienty, což považuji za správné, zatímco jiné výslech provedou jen v minimu případů. Ukázalo se, že k výslechu pacienta přistupují soudy nejednotně. Městský soud v Brně vyslýchá naprosté minimum z nich (10 %) zatímco Okresní soud Plzeň jih naopak téměř všechny pacienty (80 %),“ seznámil s výsledky hodnocení VOP Mgr. Stříteský.

Všechny jednotlivé zprávy jsou k dispozici na stránkách Kanceláře veřejného ochránce práv a v září k nim přibude detailní zpráva o nedobrovolně hospitalizovaných dětech.


Diskuse nekončí, teprve začíná…

V bohaté diskusi zaznělo, že advokáti – opatrovníci jsou limitováni nejen krátkým časem, ale i tím, že většinou musí vycházet pouze ze zpráv ošetřujícího lékaře, která je k dispozici.  Například upozornili na to, že pacientům nemají šanci najít jiného lékaře, který by je vyšetřil, takže musí vzít v potaz názor jednoho lékařského pracoviště, jednoho lékaře. Z jejich pohledu je sedmidenní lhůta tragická. Někteří soudci se snaží nepříznivou situaci alespoň částečně ulehčit, takže zpracovali pořadí advokátů, kteří jsou soudními opatrovníky a těm sdělují s dostatečným předstihem, kdy jejich soudní rok bude. Takový systém však funguje tam, kde se u soudu řeší jednotlivé případy, avšak jakmile jejich počet narůstá, systém kolabuje. Všichni se shodli na tom, že by bylo ideální u každého soudu vytvořit férový seznam advokátů, kteří o opatrovnictví mají skutečný zájem, aby byli pro soud i lékaře solidními partnery. Rozhodně by advokáti nikdy neměli stát proti lékařům. A také to, že každá profese se musí sebekriticky podívat do svých řad, protože jediný správný je multiprofesní přístup, který dává naději, že by systém mohl fungovat lépe.

„Myslel jsem si, že tři hodiny na kulatý stůl budou moc a ono to bylo hodně málo… Ale nemůžeme se tvářit, že věci jsou v pořádku a rozhodně nechceme střety a boj mezi jednotlivými stranami a profesemi, ale hledáme řešení. Všichni cítíme, že je třeba do tohoto procesu zasáhnout a pohnout zaběhnutými mantinely. Například ombudsman dělá skvělou práci, když chystá doporučení pro soudce a advokáty, jak postupovat v detenčních řízení. Podobná doporučení by mohla připravit i ČAK, co a jak by měli konat advokáti jako procesní opatrovníci,“ řekl na závěr magistr Dohnal.

Živá diskuse ukázala, že téma je to důležité a zajímavé pro širší okruh právníků a dalších zainteresovaných odborníků, než by se možná zdálo. A že i přes rozdílné přístupy lidí s různou profesní zkušeností jsou všichni ochotni a schopni společně hledat možnosti zlepšení ochrany práv této mimořádně znevýhodněné skupiny lidí. Kulatý stůl byl prvním svého druhu, ale rozhodně ne posledním, na toto téma se chtějí odborníci scházet pravidelně.


Redakce AD

Foto: AD  

 

Go to TOP