Leges, Praha 2021, 162 stran, 360 Kč.

Nepochybně lze souhlasit s konstatováním, které se táhne jako pověstná červená nit celou recenzovanou knihou, že správní uvážení patří k nejvýznamnějším institutům správního práva, s nímž se v jeho předpisech setkáváme v pravém slova smyslu na kaž­dém kroku.

Úvod monografie je věnován historickým a teoretickým kořenům uvážení, kde se mimo jiné dovozuje, že ač není zákonodárstvím, je tvůrčí činností, která je sama právem regulována, s tím, že jeho účelem je pokrytí těch aspektů, které nejsou zákonem výslovně upraveny. S tímto závěrem ovšem nelze bez dalšího souhlasit, protože bez zákonného zmocnění, třebaže snad někdy jen implicitně dovozovaného, si lze sotva možnost diskrece představit.

V návaznosti na to se autorka zamýšlí nad druhy diskrece a připomíná, že v právním státě se nemůže vyskytovat zcela volná úvaha, mající povahu libovůle. Nechybí ani zmínka o nezbytnosti rozlišovat mezi uvážením a neurčitými pojmy.

Zajímavá je pasáž obsahující úvahu o vztahu diskrece a subjektivního veřejného práva v judikatuře a literatuře 1. republiky, která ústí v konstatování, že jde o historické ohlédnutí, protože v současnosti nejsou tyto instituty chápány jako kontradiktorní, ale koexistující, a to jak ve sféře práva hmotného, tak i procesního.

Poukázáno je též na terminologickou různorodost, která se objevuje především v literatuře, kde se promiscue hovoří o diskreci, uvážení, volném uvážení atd., což autorka správně uzavírá tak, že jádrem tohoto institutu je vždy možnost volby z různých způsobů řešení situace a vyhledávání dalších členění představuje spíše jen málo plodné akademické úvahy.

Po stručném rozboru Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy týkajícího se rozhodování na základě správního uvážení z roku 1980, následují úvahy o možné systemizaci správního uvážení, kde jako základní je rozlišováno uvážení jednání (čili jak nebo zda se vůbec bude postupovat), a uvážení volby (tj. provedení výběru z více va­riant). Otázkou ovšem je, jsou-li všechny zde uváděné příklady přiléhavé, byť se opírají o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a jistě by tu byla namístě nebojácná polemika s nimi. Sotva lze totiž např. považovat zahájení řízení z moci úřední za věc diskrečního rozhodování, zejména je-li ovládáno zásadou legality a s ní související oficiality.

Další diferenciace vychází z toho, jaké možnosti se vyskytují v rozmanitých činnostech správních orgánů. Na tomto základě je rozlišováno např. taktické uvážení, uvážení při udělování výjimek nebo při plánování. Z jiného úhlu pohledu přichází v úvahu dělení uvážení na zákonné i věcně správné a zákonné a věcně nesprávné.

Rovněž zde si lze položit otázku, zda lze opravdu ve všech činnostech správních orgánů hovořit o diskreci v kvalitativně stejném smyslu, protože nepochybně něco jiného představuje úvaha při vydávání právních předpisů a opatření obecné povahy, oproti té, která se činí v souvislosti s konkrétními správními akty, již jen proto, že na vydání prvních neexistuje subjektivní veřejné právo.

Následně jsou sledovány jednotlivé prvky, tvořící ve svém souhrnu vlastnosti diskrečního rozhodování, kde východiskem musí být vždy individua­lizace, tedy přesné určení případu a situace, kdy má být diskrece po­užita, na niž pak teprve může navázat zaplnění prostoru daného zmocněním k úvaze. Přiléhavý je pak akcent na to, že je třeba zvláště opatrně postupovat v těch případech, kdy zmocnění k diskreci není explicitní, že uvážení nesmí být libovůlí, a to ani v těch případech, kdy se hovoří o uvážení volném, a konečně, že při použití diskrece je nezbytné shledávat proporce mezi veřejným zájmem a oprávněnými zájmy adresátů, což je vždy úkolem aplikujících orgánů.

Mezi určitě zajímavé a původní patří kapitoly, v nichž je rozebírána přípustnost diskrece v případě opomenutí zákonodárce a uvažováno o postupech v těch případech, kdy se nenabízí jediné správné rozhodnutí, protože je neměřitelné, kde je přiléhavě dovozováno, že jde spíše o založení pravomoci rozhodnout než rozhodnout určitým způsobem.

Podrobně je následně pojednáno o kritériích diskrečního rozhodování čili omezujících kritériích, která jsou rozdělována na zákonná, ta, která správní orgán na základě zmocnění dohledá, a tzv. sebeomezení, plynoucí z vnitřních instrukcí a pokynů vydávaných ve vertikálních vztazích státní správy, a následně o přezkoumávání uvážení řádnými, mimořádnými a dozorčími opravnými prostředky v rámci správního řízení a soudy.

Závěr knihy tvoří analýza výluk ze soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství v judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, a to v komparaci s úpravou a praxí platnou v Polsku, kterou autorka považuje za vhodnější, protože poskytuje širší garance práv účastníků řízení.

Poměrně útlá monografie obsahuje vedle závěrů, které spíše jen opakují to, co je všeobecně a konstantně prezentováno literaturou a aplikační praxí, i řadu originálních úvah, které sice mohou vyvolávat polemické reakce, nicméně právě tím si mohou nalézt svoje čtenáře ze širokého spektra zájemců o problematiku správního uvážení, která, jak je patrné, stále neztrácí na aktuálnosti.

doc. JUDr. PAVEL MATES, CSc., působí na Vysoké škole finanční a správní Praha a Fakultě sociálně ekonomické UJEP v Ústí nad Labem