JUDr. Tomáš Sokol: Well-being po advokátsku

Dne 8. 3. 2022 byl v Advokátní deníku publikován článek o globální studii IBA na téma „Duševní zdraví v právnických profesích“. Studie byla zveřejněna na konci roku 2021 a vynechám-li jistě nijak nechtěný a nezaviněný kontrast zájmu o well-being právníků z pohledu toho, co se děje zrovna na Ukrajině, výsledky studie mne překvapily, ne všemu jsem rozuměl a čemu ano, s tím nesouhlasím.

 

Bude asi korektní v úvodu přiznat, že v době, kdy jsem já vstoupil, spíše byl přijat, do advokacie, jevilo se mi to jako výjimečné terno, na které dosáhl jen málokdo. Poměrně záhy jsem dokonce začal mít pocit, že lepší povolání být nemůže. I přes to, že jsem musel makat jak mourovatý. Když se mne kolegové po pár měsících ptali, jak se cítím jako koncipient, odpověděl jsem, a jsou na to ještě stále svědci, že pokud jde o pracovní podmínky, rozdíl mezi mnou a černochem, který dělá v jihoafrických diamantových dolech v Kimberly, spočívá pouze v tom, že mně se při odchodu z pracoviště nikdo nekouká do zadku, jestli jsem něco neukradl. Nadšení z práce, kterou jsem tehdy směl a nyní mohu vykonávat, protože chci, mne neopustilo ani po více než čtyřiceti letech. Nevím, jestli nejsem nějak porouchaný, ale advokacii považuji za poslání, spíše než za povolání.

I s vědomím, že to byla výjimečná doba a dnes je dnes, cosi mi tu nehraje. Podle zmíněné studie bývalý prezident IBA s narůstajícím znepokojením sledoval až příliš časté zprávy o zneužívání návykových látek, vážných depresích a sebevraždách v naší profesi. Tedy v advokacii. Celá studie o 50 stranách prý vychází z pojmu duševního zdraví, jak je definován světovou zdravotnickou organizací, tedy „pocitu pohody, v němž každý člověk naplňuje svůj vlastní potenciál, zvládá běžný životní stres, může pracovat produktivně a plodně a je schopen přispívat k prospěchu své komunity“. Advokátka z Hongkongu se prý dokonce nechala slyšet, že lidé začínají pochybovat o tom, zda závažné negativní dopady advokátní profese na naše duševní zdraví skutečně stojí za to, obzvlášť, když nám nyní bylo připomenuto, jak krátké a pomíjivé jsou naše životy.

Jsem přesvědčen, že kdyby mlok uměl mluvit, i ten by se zeptal této advokátky, proč proboha je advokátkou, když má tak závažné pochybnosti a tak závažné obavy. Kdyby ten mluvící mlok byl ještě znalec filmové klasiky, asi by se té dámy zeptal, jestli by nechtěla raději pást housátka. Samozřejmě, že dopady na duševní zdraví nestojí za to vykonávat jakoukoliv práci, pokud zrovna nebojujete o Kyjev. Ale s výjimkou toho Kyjeva je tu pořád jedna a ta samá otázka. Proč to tedy děláte?

Advokát, pokud nebyl pořízen na trhu otroků, ale vybral si své povolání dobrovolně, a poté si trvale stýská na své problémy, to má se svým povoláním podobně jako člověk, který se Vám svěří s tím, že když sní tři řízky, možná spíš sežere, tak mu to štosuje. V druhém případě by odpověď byla „Tak sežer jen jeden“. Nespokojený advokát, nejde-li o stížnost na momentální přetížení, může očekávat odpověď per analogiam. Najdi si jiné parťáky, jiné sdružení, jinou kancelář, osamostatni se anebo holt toho nech. Nemáš na to. To není nic dehonestujícího. Na živobytí se odjakživa vydělává prací a well-being budeš mít přesně takový, na jaký si vyděláš. Zdarma nebo se slevou Ti ho nikdo nedá.

Nechci nijak zpochybňovat prožitky těch, co si ve studii stěžovali, ale pokud rozumím, chtěli by stejnou profesi, ale jaksi pohodlněji. Well-being. Nic proti chtění, ale profese advokáta je pro lidi s jinou náturou než pro ty, kteří chtějí a – vzhledem k psychické či fyzické konstituci – potřebují klid, nepřetěžování a žádné stresy.

Chce-li kdokoliv strávit svůj život na prosluněné louce, nechť tak učiní. Bude se tam ale asi muset i pást… a ne přijít na sklonku dne ke mně a dožadovat se večeře. Z celého reportu o studii mám pocit, jestli ten opakovaně zmiňovaný well-being vlastně neznamená volání po stejné výplatě za méně práce. Podle autorů studie byly základní hodnoty práva podřazeny tržním silám, které právní odvětví vedou zcela neudržitelným směrem. S tím se souhlasit nedá. Advokacie, obecně, kam dohlédnu, má jedny z nejpřísnějších etických pravidel, ale zejména – a opět platí již řečené – nestahuje z kůže nikoho, kdo nechce. A když jsme u toho neudržitelného směru, jaký je ten udržitelný, ten správný? Jeden už tady přece byl. „Každý podle svých možností, ale každému podle jeho potřeb.“ Kdyby se touhle cestou k socialismu chystali vydat právě advokáti, byla by to ostuda. Dokonce mi připadá vysloveně sobecké, když si zrovna advokáti stýskají na svůj trudný život v područí kapitálu. Je nenormální, míním na úrovni vysokoškoláka, dělat něco, co ho nebaví a z čeho má deprese. Je tolik pozic právníků, na kterých vám pravidelně každý měsíc nasypou do žlabu a v nichž práce končí zamknutím šuplíků na konci pracovní doby, že je radost pohledět i pohledat. Třeba taková státní služba je pro mnoho „dobroživců“ úplným rájem.

Kdo si ale zvolí advokacii, principiálně volí službu klientům, občasné pracovní přetížení, občasný stres, ale také vysoce zajímavou práci, se silnou motivací, mnohdy i velmi lukrativní, ale hlavně – svobodnou. Zvolí tak i trvalou svobodu, včetně svobody říct „kliente, jděte jinam, jsme přetíženi“. Vím, že existují i advokátní velkochovy, ale pořád platí i tam, kdo nechce, může kdykoliv odejít. Přes všechny možné problémy asi nikde na světe není advokacie organizována jako bývala GRÚ, odkud se dle tradice odcházelo pouze nohama napřed. Naopak bych řekl, že existují tisíce profesí, jejichž vykonavatelé tuhle možnost výběru nemají, protože jejich možnosti nabídky na trhu práce jsou omezené.

Jak jsem psal v úvodu, za načasování publikace výsledků studie IBA nemůže. Ale přece jen, neměla se IBA spíš zajímat o ty kolegyně a kolegy, kteří se dostávají do sporu s vládami svých států, protože prostě hájí tamní nepohodlné živly? Nebo o sílící, snad skoro celosvětový, trend pozvolného přeměňování důvěrných informací, které říká klient advokátovi ve věc veřejného zájmu? Namísto interesu o to, jestli zrovna advokáti nestrádají samotným faktem, že jsou advokáty a musí chodit do práce, nebo snad spíše musí poskytovat právní služby. Trikem hodným ruské propagandy shromáždila studie skupinku respondentů-zoufalců, kteří zřejmě jednoho dne zjistili, pravděpodobně ke svému úžasu, že jsou advokáty. Něco jako v Kafkově Proměně, kde se vcelku slušný člověk ráno probudí jako celkem odporný hmyz.

A právě teď, v konfrontaci s tím, že se aktuálně milionům lidí hroutí celý jejich svět, působí starost o pocit pohody advokátů poněkud jako chucpe. Studie jako hlavní rizikové faktory identifikuje stresující povahu práce, lhůty, dlouhou pracovní dobu, nutnost být neustále online, naléhavé urgence, práci pod tlakem. V půlce Evropy se řítí dolů životní úroveň, půl Ukrajiny je srovnaná se zemí. Ruská federace se tváří, že nějaká ta nukleární válka by zas až tak špatná nebyla a na pány advokáty lezou deprese z toho, že musí pracovat…

Podle studie by účastníci průzkumu ocenili, aby bylo vyhověno jejich individuálním potřebám, aby jim byla umožněna větší autonomie, flexibilita a možnost si samostatně dle svých časových preferencí rozvrhnout práci. No, kdo ne? Častým požadavkem prý byla i možnost práce z domova. Mylný a překonaný je prý předpoklad, že jednotlivci budou efektivnější v kancelářském prostředí. To už je ale jiná káva. V poslední době jsem mluvil s poměrně mnoha různými manažery z různých úrovní, ale až na výjimky se všichni shodovali v tom, že pracovní výkonnost v době totálního home office poněkud poklesla, ale zejména zmizelo to, čemu se říká týmová práce, chcete-li týmový duch, prostě něco, co má význam z hlediska dlouhodobé perspektivy jakékoliv korporace.

Řekl bych, že zejména v advokacii, speciálně v advokátních kancelářích tvořených více advokáty a koncipienty, je nesmírně důležité vědomí sounáležitosti, což je zřejmě tím nejlepším základem pro společnou práci na určité kauze, stejně jako pro možnost vzájemného zastoupení v případě časové kolize. Deset právníků „rozsazených“ v domácích pracovnách, odkud vylézají jen ve zcela nezbytných případech, je něco úplně jiného, než tým deseti právníků v kanceláři – byť by občasně pracovali z domova, ale minimálně několikrát týdně se potkávali.

Respondentům studie prý nestačí pouze jóga, koš s ovocem a meditační aplikace, což by zřejmě měly být stimuly pro lepší výkonnost advokátů. Je prý třeba opustit tradiční maskulinní model, špatný je nedostatek podpory ze strany managementu, který je zaměřen na účtovatelné hodiny, je třeba nastavit nový obchodní model, a vrcholem všeho je volání po umožnění sabatiklu.

Až doposud jsem měl za to, že advokátní kanceláře jsou – především a zejména – dobrovolným sdružením advokátů obojího pohlaví (možná i více), zaměřených na synergický efekt jejich spolupráce. Podle toho, co píše zmíněná studie, to spíš vypadá na nevolníky domáhající se kratší pracovní doby, přestávek na kojení a volných sobot. Případně ovoce a tělocvičny. A k tomu placeného nebo částečně placeného volna. To poslední má smysl v případě vysokoškolských učitelů, když na to univerzita má. Ale u advokátů? Jistě, nemusí pracovat vůbec, nebo málo, ale pořád jen za vlastní peníze, protože klienti jim sabatikl asi chtít platit nebudou.

Kdyby šlo jen o studii IBA, nestálo by to ani za těch pár řádků. Dvouletá práce, jejímž výsledkem je zjištění, že některé kolegyně nebo někteří kolegové na svoji práci prostě psychicky nestačí, je vcelku zbytečná. To víme. Kdyby ovšem nebyla symbolem podstatně rozsáhlejších představ o zmíněném well-beingu. A to už je trochu vážnější problém.

Netrpělivé očekávání neustále se zvětšujících výhod je přesně to, co nás například dnes přivedlo do problémů, které přicházejí z Ukrajiny. Pohled na rozsáhlá společenství, jejichž ne nepodstatná část se nemůže dohodnout na tom, co mají v kalhotách za pohlavní orgán, takže to je předmětem veřejné diskuse, nebo v nichž se vážně diskutuje o tom, zda vrcholem rovnosti bude právo koedukovaného klozetu, musí nepochybně v přihlížejících barbarech vyvolávat dojem, že tahle civilizace je zralá na zrušení. Nic proti společným klozetům a desítkám zcela nových pohlaví. Ale když se tohle nastoluje jako jeden ze základních problémů a priorit, které je třeba řešit, asi něco není úplně v pořádku. Tedy ve světě, v němž ovšem existují sousedé, kteří mají své priority nastavené o hodně jinak.

Jedním z důvodů, proč si východní barbar vyskočil tak vysoko, jak to právě předvádí, je, že jako civilizace začínáme být směšní a působíme slabě. A do toho ještě blouznivci, kteří z potřebných řešení reálných problémů vytvářejí ideologie. Také nic proti snahám o snižování uhlíkových emisí, v Německu ale vyhráli příznivci Zeleného údělu, vypnuli kdejakou elektrárnu a teď se musí poníženě hrbit před dodavatelem energie, bez kterého by potmě zmrzli. A my s nimi. Tomu říkám well-being. Tak mi připadá, že základem téhle nové ideologie je amputace soudnosti a ovšem také svědomí. A že bychom se měli zatraceně rychle začít starat o něco úplně jiného, pokud chceme zachovat alespoň ten being.

 

JUDr. Tomáš Sokol, advokát, člen představenstva ČAK
Foto: canva.com

Go to TOP