Ústavní soud (ÚS) se zastal muže, který se domáhá náhrady újmy způsobené zhoršenou kvalitou ovzduší na Ostravsku. Jeho dovoláním se znovu bude zabývat Nejvyšší soud, který podnět původně odmítl jako nepřípustný, podle ústavních soudců šlo ale o procesní chybu.

Ústavní soud vydal 23. května 2023 nález sp. zn. I. ÚS 233/23, jímž zčásti vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022 č. j. 30 Cdo 1749/2022-367, kterým bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, spočívající v silném stresu a obavách o zdraví své i členů rodiny a celkově zhoršené kvalitě života. Újma vznikla v důsledku nepřijetí účinných opatření ke snížení znečištění ovzduší v místě bydliště stěžovatele pod úroveň zákonných imisních limitů.

Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu stěžovatele zamítl. Shledal sice vznik nemajetkové újmy i nesprávný úřední postup spočívající v nevydání akčního plánu a Programu zlepšování kvality ovzduší, avšak nárok stěžovatele byl již promlčen. Městský soud v Praze odvolání zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že se stěžovatel v dovolání vymezoval proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a uplatnil tak nezpůsobilý dovolací důvod.

Stěžovatel zejména namítal, že v dovolání nezpochybňoval skutková zjištění odvolacího soudu ani soudu prvního stupně a nijak s nimi nepolemizoval. Podle něj však v důsledku nezákonné nečinnosti příslušných orgánů nebylo v místě bydliště stěžovatele dosaženo takového stavu znečištění ovzduší, který nepřekračuje závazné imisní limity. Nezpochybňuje však, že byla přijata opatření, jejichž cílem bylo zlepšení stavu znečištění ovzduší, ani že v letech předcházejících podání žaloby došlo k postupnému zlepšení stavu ovzduší. Na tom svou argumentaci nestavěl.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud odmítnutím dovolání stěžovatele pro nepřípustnost porušil jeho právo na přístup k soudu, tedy právo na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. Nejvyšší soud postavil své odmítavé rozhodnutí na závěrech, které z tvrzení stěžovatele obsažených v dovolání nevyplývají. Podle argumentace stěžovatele před Nejvyšším soudem nebylo dosaženo takového stavu znečištění ovzduší, které nepřekračuje závazné imisní limity. Dovolací námitka tak zjevně nevychází z tvrzení, že v důsledku nepřijetí namítaných opatření se životní prostředí v místě bydliště nezlepšilo. Dovolání stěžovatele mělo být posouzeno jako přípustné a Nejvyšší soud se jím měl věcně zabývat.

Úkolem Nejvyššího soudu nyní bude posoudit dovolání znovu, přičemž je vázán právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu. Z důvodu zásady minimalizace zásahu do činnosti obecných soudů se Ústavní soud rozhodnutími nižších soudů nezabýval.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 233/23 je dostupný  ZDE. 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com