Ústavní soud zveřejnil dne 8. února 2022 sp. zn. I. ÚS 2353/21, podle nějž platí, že ani exekuční řád, ani exekutorský tarif či jiný právní předpis nesvěřuje exekučnímu soudu pravomoc jakési druhotné moderace odměny soudního exekutora dle jeho uvážení (diskrece), tedy další snížení odměny pod sazby stanovené v § 11 odst. 1 písm. a) a b) exekutorského tarifu. Případná další korekce odměny stanovené podle tohoto ustanovení exekutorského tarifu ze strany exekučního soudu, založená judikaturou, nalezne své uplatnění jen ve zcela výjimečných případech, hodných zvláštního zřetele.

Na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 5. 2021 stěžovatel jako soudní exekutor vedl proti obchodní společnosti B.G.M. holding, a. s. (vedlejší účastnici), jako povinné exekuci k uspokojení pohledávky České exportní banky, a. s., jako oprávněné ve výši 5 337 994,87 USD s příslušenstvím, k úhradě nákladů exekuce a nákladů oprávněné, a to na základě blíže označených vykonatelných soudních rozhodnutí. Stěžovatel dne 9. 6. 2021 zaslal vedlejší účastnici výzvu ke splnění vymáhané povinnosti podle § 46 odst. 6 exekučního řádu (dále též „ex. řád“), která jí byla doručena dne 18.  6.  2021. Dle této výzvy měla vedlejší účastnice uhradit částku ve výši celkem 169 249 565,05 Kč sestávající z jistiny ve výši 102 964 583,05 Kč, úroku z prodlení do dne vydání výzvy včetně ve výši 62 108 095 Kč a nákladů předchozího soudního řízení v celkové výši 4 176 887 Kč. Vedle toho byly ve výzvě rozpočítány náklady oprávněné v exekučním řízení, odměna stěžovatele, paušální částka náhrady hotových výdajů stěžovatele a daň z přidané hodnoty (z nákladů exekuce), to vše v celkové výši 3 537 130 Kč. Dohromady tedy měla vedlejší účastnice uhradit částku 172 786 690,05 Kč. Současně byla vedlejší účastnice poučena o tom, že ke dni skutečné úhrady musí dopočítat úrok z prodlení, který denně činí částku 22 709 Kč (0,02 % denně z jistiny).

V poskytnuté třicetidenní lhůtě byly vedlejší účastnicí, resp. třetími osobami v její prospěch, na účet stěžovatele postupně uhrazeny částky ve výši 121 579 520,77 Kč dne 18. 6. 2021, 12 500 000 Kč dne 22. 6. 2021, 3 945 000 Kč dne 23. 6. 2021 a 35 067 567,28 Kč dne 25. 6. 2021, celkem tedy 173 092 088,05 Kč.

Stěžovatel následně vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 6. 2021, v němž vyčíslil svoji odměnu částkou 2 922 620 Kč, náhradu paušálně určených hotových výdajů částkou 1 750 Kč a daň z přidané hodnoty částkou 614 118 Kč, celkem tedy vedlejší účastnici vyměřil náklady exekuce v částce 3 538 488 Kč (výrok I). Stěžovatel svůj výpočet založil na použití ustanovení § 5 odst.  1, § 6 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.  330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), v tehdy platném znění (dále též „ex. tarif“).

Proti uvedenému příkazu k úhradě nákladů exekuce podala vedlejší účastnice dle § 88 odst. 3 ex. řádu včasné námitky, jimž stěžovatel nevyhověl, a proto je postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 jako exekučnímu soudu k rozhodnutí. Ten posléze nyní napadeným usnesením změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výroku I tak, že náklady exekuce určil částkou ve výši 709 398,80 Kč, sestávající z 10% odměny stěžovatele ve výši 584 530 Kč, náhrady hotových výdajů ve výši 1 750 Kč a daně z přidané hodnoty ve výši 123 118,80 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí exekuční soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp.  zn. 20 Cdo 3401/2017 ze dne 10. 4. 2018, dle něhož dochází-li navzdory použití moderačního ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) ex. tarifu k tomu, že odměna soudního exekutora má i tak činit relativně vyšší částku, např. řádově statisíce nebo dokonce miliony korun, je povinností exekučního soudu vyhodnotit přiměřenost takto vypočtené odměny ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Dle citovaného judikátu je exekuční soud povinen přihlédnout zejména k tomu, zda odměna soudního exekutora vskutku odráží složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů exekuce. Není-li tomu tak, je namístě vyhodnotit, zda okolnosti exekučního řízení neodůvodňují přiznání nižší odměny soudnímu exekutorovi, a to bez ohledu na limity stanovené exekučním tarifem. Na základě tohoto názoru Nejvyššího soudu dospěl exekuční soud k závěru, že stěžovatelem účtovaná odměna není přiměřená složitosti jím provedené činnosti, jež v odůvodnění stručně charakterizoval. Usoudil proto, že přiměřenou se mu jeví odměna ve výši 10 %, a nikoli 50 % z částky vypočítané podle § 6 odst. 1 ex. tarifu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve svém příkazu k úhradě nákladů exekuce již zohlednil tu skutečnost, že vedlejší účastnice uhradila požadované peněžité plnění v třicetidenní lhůtě, poskytnuté jí podle § 46 odst. 6 ex. řádu, pročež nejen svoji odměnu, ale i náhradu za hotové výdaje a ztrátu času a doručování písemností ponížil o 50 % v souladu s ustanoveními § 11 odst. 1 písm. a) a § 13 odst. 3 ex. tarifu, což z příkazu jednoznačně plyne. Stěžovatel spatřuje pochybení exekučního soudu v tom, že vedlejší účastnici poskytnuté beneficium v souladu s exekutorským tarifem neshledal dostatečně proporcionálním snížením, aniž však současně přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl k vlastní proporcionalitě v podobě ponížení odměny soudního exekutora o dalších 40 % na 10 % z částky vypočtené podle § 6 odst. 1 ex. tarifu.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, účastníka i vedlejší účastnice řízení, obsah naříkaného soudního rozhodnutí, jakož i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

…

Ústavní soud ve své judikatuře, kterou lze pokládat za dlouhodobě ustálenou, vychází ze tří modelových situací, pokud jde o zohlednění míry dobrovolnosti povinného při stanovení výše odměny soudního exekutora. Prvním z nich je případ, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, dříve, než se o exekuci dozvěděl, a sice nejpozději tím, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. vyrozumění o jejím zahájení. Zde Ústavní soud vyslovil názor, že nemohl-li soudní I. ÚS 2353/21 8 exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [srov. kupř. bod 15 nálezu sp. zn. II. ÚS 1540/08 ze dne 29. 7. 2009 (N 171/54 SbNU 175), na něj navazující nález sp. zn. I. ÚS 2930/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 13/56 SbNU 125) či nález sp. zn. I. ÚS 3302/19 ze dne 10. 3. 2020]. Ve druhém případě se jedná o situaci, kdy povinný sice plnil až po nařízení exekuce, o níž se dozvěděl, avšak ještě před jejím „nuceným provedením“. Ústavní soud zde vychází z toho, že poskytnutí vymáhaného plnění (jakož i uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného) povinným ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti dle § 46 odst. 6 ex. řádu je třeba promítnout do výpočtu odměny soudního exekutora sníženou sazbou, jak předvídá § 11 odst. 1 ex. tarifu (viz např. již citovaný nález ve věci sp. zn. I. ÚS 2757/18). Konečně třetí případ spočívá v tom, že je povinným plněno později (po uplynutí poskytnuté třicetidenní lhůty) nebo jen na vymáhanou částku (a nikoli už na snížené náklady exekuce, resp. náklady oprávněného). Zde se žádné snížení odměny či dokonce její úplné vyloučení neuplatní (srov. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 2959/11, IV. ÚS 3378/11, III. ÚS 2289/13, I. ÚS 3221/16, I. ÚS 3358/16 či sp. zn. I. ÚS 3052/20).

…

V nyní projednávané věci ÚS shledal, že rozhodnutí exekučního soudu neuvádí žádné výjimečné okolnosti, jež by byly způsobilé splnit podmínky pro další snížení 50% odměny stěžovatele. Obvodní soud uvedl, že exekuční řízení bylo zahájeno oprávněným důvodně, protože vedlejší účastnice nesplnila dobrovolně povinnost, která jí byla uložena soudním rozhodnutím, když byla v prodlení s plněním svého závazku. Výslovně přitom poznamenal, že šetření majetku vedlejší účastnice a jeho zajištění exekučními příkazy stěžovatele bylo rozsáhlejší. Byla nařízena exekuce prodejem movitých věcí, nemovitých věcí, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiných pohledávek, na podkladě kterých by v případě realizace exekuce došlo k podstatnému uspokojení vymáhané povinnosti, a byl proveden soupis movitých věcí. Exekuční soud též podotkl, že stěžovatel vydal řadu rozhodnutí ve své pravomoci, korespondoval s poddlužníky vedlejší účastnice a prováděl další úkony k úspěšnému provedení exekuce. Na závěr exekuční soud doplnil, že bez této činnosti by nedošlo k vymožení vymáhaného plnění, neboť vedlejší účastnice se snažila svým chováním o maximální oddálení uspokojení pohledávky oprávněného.

Z odůvodnění naříkaného usnesení je zřejmé, že obvodní soud neměl vůči odvedené práci stěžovatele žádné výhrady či připomínky a že na nařízenou exekuci nepohlížel jako na nedůvodnou či jinak vadnou. Zde se sluší podotknout, že vedlejší účastnice v námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce namítala šikanózní charakter exekuce. Stěžovatel však ve svém nesouhlasném stanovisku k námitkám správně odvětil, že měla-li vedlejší účastnice pocit, že se jedná o šikanózní exekuční návrh, měla tuto skutečnost řešit v rámci řízení o návrhu na zastavení exekuce, což ale do té doby neučinila (viz č. l. 65 exekučního spisu). Ústavní soud k tomu dodal, že námitky představují procesní prostředek obrany proti nesprávně stanoveným nákladům exekuce v příkazu k jejich úhradě, jehož právní mocí je exekuce provedena (dovršena), a nikoli proti samotné povaze exekuce. Exekuční soud ani nedospěl k závěru, že by se v daném případě I. ÚS 2353/21 12 jednalo o nepřiměřený postih vedlejší účastnice. Naopak vícekrát uvedl, že vedlejší účastnice se snažila uspokojení oprávněné oddálit a plnit pouze na dlužnou jistinu.

Vytýká-li exekuční soud stěžovateli, že jeho příkaz k úhradě nákladů exekuce prakticky neobsahuje odůvodnění a že správnost údajů v příkazu nelze ověřit, nelze těmto výhradám přisvědčit. Příkaz naopak obsahuje řádné vyčíslení (způsob výpočtu) jednotlivých položek, z nichž náklady exekuce sestávají, tedy odměny, náhrady paušálně určených hotových výdajů a daně z přidané hodnoty. V odůvodnění jsou rovněž srozumitelně rozepsány všechny částky tvořící vymáhanou povinnost, vyvěrající z exekučních titulů, a to jistina, příslušenství (úrok z prodlení) a náklady soudního řízení, z něhož exekuční tituly vzešly. Ústavní soud souhlasí s argumentací stěžovatele, že měl-li exekuční soud pochybnosti o správnosti údajů obsažených v příkazu, měl jej zrušit, což neučinil. Exekuční soud však vyjma obecného (a nepřiléhavého) konstatování, že odůvodnění příkaz prakticky neobsahuje, pročež správnost údajů v něm uvedených nelze ověřit, žádné konkrétní pochybení stěžovatele při výpočtu nákladů exekuce neuvedl. Údaje uvedené v příkazu lze přitom snáze ověřit mimo jiné i podle předchozí výzvy k dobrovolnému splnění povinnosti a exekučních titulů. Jedinou pohyblivou složkou (vymáhanou částkou) zůstal úrok z prodlení, který se v mezidobí ode dne vydání výzvy do dne příslušné úhrady přirozeně navýšil, o jehož růstu (a způsobu výpočtu ke dni úhrady) byla vedlejší účastnice v dané výzvě náležitě zpravena.

Je-li v záhlaví příkazu označena vymáhaná, a nikoli „vymožená“ povinnost, sluší se uvést následující. V prvé řadě jde o údaj, který je jednou z obligatorních náležitostí příkazu k úhradě nákladů exekuce (srov. dikci „označení vymáhané povinnosti“ v ustanovení § 88 odst. 2 písm. e) ex. řádu). Podobně nelze přehlédnout, že dle vzoru 23 přílohy č. 5 k vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů, může příkaz alternativně obsahovat buď označení vymožené, anebo vymáhané povinnosti ke dni vydání příkazu bez započtení nákladů exekuce a nákladů oprávněného, aniž by byl mezi oběma výrazy po formální stránce činěn relevantní rozdíl. Každopádně podle § 5b odst. 3 posledně citované vyhlášky platí, že vyžaduje-li to konkrétní exekuční řízení, může exekutor písemnost vyhotovit odchylně od vzorů uvedených v příloze č. 5 k této vyhlášce. Případné odchylky od vzorů nemohou samy o sobě zapříčinit vadnost příkazu k úhradě nákladů exekuce za předpokladu, že příkaz dostojí všem povinným náležitostem, jak je požaduje zákon (§ 88 odst. 2 ex. řádu). Uvedení částky 169 522 921,05 Kč jako vymáhané povinnosti v tomto směru nepůsobí zavádějícím dojmem. Nadto exekuční soud si na otázku, zda se jedná o vymáhanou či vymoženou povinnost, sám odpověděl. Záhy po zmínce o pochybnostech stran vymoženého či vymáhaného plnění totiž vyslovil, že na vymáhanou povinnost bylo ve skutečnosti plněno až po zahájení exekučního řízení po doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, načež uzavřel, že „plnění je vymoženým plněním dle § 46 odst. 4 a 6 exekučního řádu“ (bod 10 usnesení obvodního soudu).

Ze všech shora uvedených důvodů je třeba uzavřít, že vyústilo-li napadené rozhodnutí exekučního soudu za výše popsaných okolností ve výrazné ponížení odměny stěžovatele pod již sníženou sazbu dle § 11 odst. 1 ex. tarifu, ocitlo se v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právem na vlastnictví takto odepřených peněžních prostředků dle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť exekuční soud své rozhodnutí zatížil, byť nikoli ve zlé víře, prvkem ústavně zapovězené libovůle.

Právní věta: Ani exekuční řád, ani exekutorský tarif či jiný právní předpis nesvěřuje exekučnímu soudu pravomoc jakési druhotné moderace odměny soudního exekutora dle jeho uvážení (diskrece), tedy další snížení odměny pod sazby stanovené v § 11 odst. 1 písm. a) a b) exekutorského tarifu. Případná další korekce odměny stanovené podle tohoto ustanovení exekutorského tarifu ze strany exekučního soudu, založená judikaturou, nalezne své uplatnění jen ve zcela výjimečných případech, hodných zvláštního zřetele. Vesměs půjde toliko o případy, kdy odměna soudního exekutora, byť i ve snížené sazbě dle § 11 odst. 1 exekutorského tarifu, nadále představuje pro povinného nepřiměřený postih, popřípadě kdy se soudní exekutor dopustí významnějšího pochybení při provádění exekuce. Exekuční soud je v takovém případě k námitkám povinného povinen ozřejmit, které konkrétní výjimečné okolnosti zavdávají důvod k mimořádnému (sekundárnímu) snížení odměny soudního exekutora a jaký je jejich dopad na povinného. Rozhodně nepůjde o běžnou situaci, kdy povinný sice „dobrovolně“ splní vymáhanou povinnost ve lhůtě dle § 46 odst. 6 exekučního řádu, avšak již pod tíhou v mezidobí vydaných exekučních příkazů, jimiž byl zajištěn jeho majetek a omezeno nakládání s ním.

Ve světle řečeného tudíž I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti soudního exekutora, vyslovil porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a přikročil dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10, který je ve svém dalším postupu vázán právním názorem vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2353/21 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com