Šíření nakažlivé lidské nemoci je trestným činem v úmyslné i nedbalostní formě zavinění.[1] Obě skutkové podstaty však trpí stejnou ústavní vadou. Vada spočívá v tom, že co se považuje za nakažlivou lidskou nemoc, stanoví vláda nařízením.[2] Trestnost tedy není stanovena zákonem, ale zákon ji přenáší na podzákonný prováděcí právní předpis vlády. To je v rozporu s ústavní zásadou, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem.[3]

 

1. Povinnost stanovit nakažlivé lidské nemoci zákonem

Vymezení, které jednání je trestným činem, je podle čl. 39 Listiny svěřeno toliko zákonu, k jehož vydání je příslušný Parlament. Protože ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona, podléhající častým změnám, podrobnostem zejména technicistního charakteru, kdy zákonný základ může obsahovat jen to nejpodstatnější.[4] Zákonodárce má tedy ústavní povinnost sám určit, které nakažlivé lidské nemoci v případě jejich šíření jsou pod trestní sankcí. Přenos této povinnosti zákonodárce na vládu je neústavní. Zákonodárce je povinen vykonávat svou zákonodárnou působnost tehdy, když mu tak ukládá ústavní pořádek. Nesmí ji přenést do oblasti prováděcích právních aktů, byť by se to jevilo jako účelnější z hlediska rychlosti přijetí právní úpravy.

 

2. Obdobné případy

Je s podivem, že zákonodárce ponechal toto zmocnění pro vládu beze změny, když v jiných obdobných případech přistoupil ke změně sám nebo ve věci rozhodl Ústavní soud.

 

2.1 Stanovení hranic škody a prospěchu absolutní hodnotou přímo v zákoně

Hranice škody pro trestný čin 5 000 Kč, pro škodu nikoliv malou 25 000 Kč, pro větší škodu 50 000 Kč, škodu značnou 500 000 Kč a škodu velkého rozsahu 5 000 000 Kč byla zavedena do trestního zákona novelou § 89 odst. 11 zákonem č. 265/2001 Sb. Trestní zákoník v roce 2009 jen tato ustanovení převzal a následně zvýšil v roce 2020.[5] Zákon v roce 2001 vyjádřil výslovně hranice škody číslem, zatímco dříve byly vázány na minimální mzdu.[6]

Zákonodárce znemožnil svévolnou praxi vlády, kdy vláda vydávala v 90. letech 20. století odlišná nařízení pro faktickou minimální mzdu a odlišná pro nejmenší měsíční mzdu pro potřeby trestního zákona, která byla nižší. Tím docházelo k materiálnímu rozšiřování trestní represe.[7] Rozdíl byl i v pojmech, kdy pracovněprávní předpis hovořil o minimální mzdě a trestní předpis o nejmenší měsíční mzdě. Oba pojmy však z hlediska zákona měly vyjadřovat stejnou hodnotu, byť tak nečinily. Důvodová zpráva k zákonu, který stanovil hranici škody přímo číslem v trestním zákoně v roce 2001, uvedla, že vláda nesplnila očekávání, že bude svými nařízeními rychleji reagovat na inflační vývoj.[8] Smyslem zákonné změny však bylo i naplnit čl. 39 Listiny a tedy základní znak trestnosti u řady majetkových trestných činů vyjádřit v zákoně a ne pouhým odkazem na nařízení vlády o minimální mzdě, byť nežádoucím důsledkem byl zakonzervování těchto částek, kdy zákonodárce nereagoval po dlouhou dobu na cenové a mzdové změny a inflaci, takže fakticky došlo k rozšíření trestní represe.[9]

 

2.2 Drogové trestné činy

V rámci drogových trestných činů zasáhl Ústavní soud opakovaně do § 289 trestního zákoníku, který umožňoval, aby vláda stanovila nařízením, jaké je konkrétní vyjádření pojmu větší množství než malé u jednotlivých omamných a psychotropních látek a jedů.[10] Ústavní soud určil, že aby bylo zákonnosti stanovení trestnosti učiněno zadost, musí konkrétní množství omamných a psychotropních látek stanovit zákonodárce sám, anebo může použít jen obecné pojmy, ale pak konkrétní naplnění těchto pojmů musí ponechat na soudní moci – judikatuře. Tedy nelze, aby trestnost určovala výkonná moc prováděcími právními předpisy.

Ústavnímu soudu nebyly podány kvalifikované návrhy na posouzení ostatních zmocnění pro vládu v § 289 stanovit, co se považuje za jedy, rostliny a houby s omamnými a psychotropními látkami ve smyslu trestnosti dle trestního zákoníku. Avšak jen stanovení toho, co se považuje za omamné a psychotropní látky zákonem dle § 289 odst. 1 trestního zákoníku splňuje beze zbytku zásadu zákonnosti pro stanovení trestnosti. Ostatní zmocnění pro vládu upravit trestnost fakticky vládním nařízením je ústavně vadné. Ovšem i zde platí zásada, že není-li žalobce, není soudce. Jestliže nebylo příslušné zmocňovací ustanovení trestního zákoníku napadeno a zrušeno Ústavním soudem, je platnou součástí právního řádu s presumpcí správnosti.

 

3. Závěr

Při důsledném prosazení zásady zákonnosti pro stanovení trestnosti je nutné trvat na tom, že zákonodárce musí seznam trestných lidských přenosných nemocí stanovit na úrovni zákona. Nemusí to být trestní zákoník. Neobstojí však zmocnění pro vládu stanovit seznam podzákonným právním předpisem. Navíc se tím nezkomplikuje situace, protože seznam přenosných nemocí je stabilní. Byl vydán v nařízení vlády 453/2009 Sb. a do současné doby byl novelizován jen jednou v souvislosti s covidem (čínskou chřipkou) v roce 2020.

 

Autor doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D., působí jako advokát
Foto: canva.com

 

---

[1] § 152 a 153 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.

[2] § 154 trestního zákoníku.

[3] Čl. 39 Listiny základních práv a svobod, republikované pod č. 2/1993 Sb.

[4] HENDRYCH Dušan a kol.: Správní právo, Obecná část, 9. vydání, Praha: C. H. Beck, 2016, str. 70. KOPECKÝ Miloš: Správní právo, Obecná část. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 27 až 28. Bod 59 odůvodnění nálezu Ústavního soudu z 27. 4. 2021, Pl. ÚS 98/20.

[5] § 138 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb.

[6] Původně § 89 odst. 14 trestního zákona č. 141/1961 Sb. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. vázal trestní odpovědnost na škodu ve výši poloviny nejnižší měsíční mzdy. Později došlo zákonem č. 290/1993 Sb. k zvýšení na celou měsíční minimální mzdu, a ještě později došlo k přesunu této úpravy do odstavce 11 zákonem č. 148/1998 Sb.

[7] Srovnej nařízení o minimální mzdě č. 99/1991 Sb. (2 000 Kč), 53/1992 Sb. (2 200 Kč), 303/1995 Sb. (2 500 Kč a postupně zvyšována na 5 000 Kč v roce 2001) ve srovnání s nařízení o stanovení nejnižší měsíční mzdy pro účely trestního zákona č. 258/1990 Sb. (1 600 Kč) a 464/1991 Sb. (2 000 Kč).

[8] Důvodová zpráva k části druhé (Změna trestního zákona), bod 33. Tisk 785, 3. volební období Poslanecké sněmovny 1998–2002. http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=3&ct=785&ct1=0

[9] KOUDELKA Zdeněk: Plíživé rozšiřování trestní represe, Trestní právo a právní stát, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk Plzeň 2019, ISBN 978-80-7380-763-4, str. 216–222.

[10] Nález Ústavního soudu z 23. 7. 2013, Pl. ÚS 13/12. Nález Ústavního soudu z 27. 4. 2021, Pl. ÚS 98/20. § 2 a příloha 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb. § 2 a příloha 2 nařízení vlády č. 455/2009 Sb. V prvním nálezu je řada odlišných stanovisek, ale ve druhém již nebylo ani jedno odlišné stanovisko, byť např. soudce Jan Filip v prvním nálezu využil odlišné stanovisko.