Ústavní soud zveřejnil svůj nález II. ÚS 1670/21 z 28. června 2021, podle něhož odmítl ústavní stížnost bývalého generálního ředitele státního podniku Čepro T. K. Ten byl v kauze daňového úniku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a peněžitému trestu, trest zahrnuje i dřívější odsouzení za porušení povinnosti při správě majetku státního distributora paliv.

Podle nálezu byl „stěžovatel T. K. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť nepodal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 a 2004 ani v prohlášení poplatníka daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti na tato zdaňovací období v rozporu se skutečností neuvedl své jiné příjmy podléhající dani z příjmu fyzických osob spočívající v platbách v řádech desítek milionů korun, které přijal na účet vedený ve Švýcarsku. Tímto postupem celkem zkrátil daň z příjmu fyzických osob o částku 11 370 272 Kč ke škodě České republiky.“ Za tento čin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a byl mu uložen peněžitý trest.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací zamítl stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné.

Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto i stěžovatelovo dovolání.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že při hodnocení důkazů došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Svůj názor opírá o to, že nalézací soud nevzal v úvahu obvyklou obchodní praxi při uzavírání úvěrových smluv. Své trestní stíhání, vedené na počátku pro podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti, považuje za absurdní a neprofesionální. Poukázal i na to, že podle jeho názoru nebyl ze strany obžaloby předložen jediný důkaz k prokázání jeho zavinění, a to ve formě úmyslu zkrátit daň. Domnívá se také, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo prokázat, že by předmětné platby na příslušný účet byly platbami, které by dosáhl jako výnosů z trestné činnosti za kterou byl odsouzen, a proto podle něj není možné akceptovat postup, kdy se orgány činné v trestním řízení uchýlily k dodatečné překvalifikaci a tvrzení, že nešlo o výnos z trestné činnosti, ale o zdanitelný příjem, aniž by náležitě zjistily právní titul poskytnutých plateb. Stěžovatel dále namítá rozpor se zásadou zákonnosti ukládání trestů. Při stanovování výše trestu podle něj postupovaly obecné soudy čistě mechanicky a účelově, neboť neobjasnily úvahy, jimiž byly v rozhodnutí o uložení trestu vedeny. Skutečnost, že se Nejvyšší soud odmítl jeho námitkami ve vztahu k výši trestu věcně zabývat s poukazem na to, že nejde o trest, který by byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, představuje podle stěžovatele odepření spravedlnosti. Závěrem pak stěžovatel zpochybnil oprávněnost použití listinných důkazů získaných ze zahraničí.

Jak stojí v nálezu, obecné soudy se stěžovatelovými výhradami zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.

Z těchto důvodů dospěl ÚS k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel T. K., který v minulosti vedl Národní bezpečnostní úřad a působil i v Bezpečnostní informační službě, má Čepru podle dřívějšího rozsudku nahradit i škodu 260 milionů korun s úroky za nevýhodné obchody. Spolu s dalším bývalým manažerem Čepra A. H. dostal čtyřletý trest vězení za porušení povinnosti při správě majetku státního distributora paliv. Trestní stíhání začalo v roce 2009, třikrát byli oba muži částečně zproštěni, vždy však zasáhla vyšší instance.

Celé znění nálezu II. ÚS 1670/21 z 28. června 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, ČTK
Ilustrační foto: canva.com