Tento článek pojednává o zásadě kontradiktornosti v kontextu vykonávacího řízení, konkrétně v souvislosti s řízením o přerušení a upuštění od výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů. Autoři se zabývají teoretickými východisky dané zásady, jejím pojetím v České republice a možností její aplikace ve vybraných vykonávacích řízeních. V těchto souvislostech je pak poukázáno na některé nežádoucí fenomény aplikační praxe, přičemž jsou navrženy i možné způsoby jejich řešení.

Základní zásady a vykonávací řízení

Řízení konaná z podnětu žádostí podávaných oprávněnými subjekty ve smyslu ust. § 325 odst. 1 a § 327 odst. 3 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále jen „tr. řád“, spadají do posledního stadia trestního procesu, které je označováno jako řízení vykonávací. V této fázi se zajišťuje uskutečnění obsahu rozhodnutí vydaných orgány činnými v trestním řízení a již tradičně je součástí úpravy trestního práva procesního, byť jej někteří autoři v minulosti považovali za jeho relativně samostatnou část.[1] Takový názor ovšem nekoinciduje s platnou právní úpravou. Již z toho je možné dovodit, že rovněž ve vykonávacím stadiu by měly být respektovány vůdčí ideje trestního řízení a principy spravedlivého procesu, včetně principu kontradiktornosti. Tento názor je přitom v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, který uvádí, že zásada kontradiktornosti se v trestním procesu promítá do všech jeho stadií, jakož i do všech jeho aspektů.[2] Samozřejmě je nutné zohlednit zvláštnosti daného stadia i jeho poslání. Při posuzování postulátů spravedlivého procesu tak musí být reflektován charakter konkrétního řízení. Jistě totiž nemůžeme předpokládat, že základní zásady a jednotlivé komponenty fair procesu budou ve vykonávacím řízení uplatňovány ve stejné míře a rozsahu, jako je tomu např. v hlavním líčení. V žádném případě však nelze na jejich uplatňování rezignovat.

Současná aplikační praxe, alespoň pokud jde o předmětná řízení, však často ignoruje požadavky vyplývající z principu kontradiktornosti, zejména pak v řízení před soudem prvního stupně.[3] Nejvyšší soud se v minulosti dokonce vyjádřil v tom smyslu, že v situacích, ve kterých jde o výkon rozhodnutí v trestních věcech, je čl. 6 EÚLP ve své trestní části až na výjimky neaplikovatelný.[4] Samozřejmě tento názor je nutné vykládat v kontextu daného rozhodnutí, ale je jasné, že princip kontradiktornosti spadá pod ony výjimky, o kterých hovoří Nejvyšší soud. Přesto nejsou výjimečné případy, kdy je existence důkazu či důkazů zřejmá až ze samotného rozhodnutí, přičemž odsouzení nemají možnost se s důkazy seznámit, natož se k nim potřebným způsobem vyjádřit. Přitom se mnohdy jedná o důkazy obsažené a komentované ve výkladu soudu, které jsou z hlediska samotného rozhodnutí naprosto zásadní. Fakticita tohoto nežádoucího stavu je pak seznatelná ze samotné rozhodovací praxe obecných soudů. Nejen prizmatem spravedlivého procesu je nutné tento stav považovat za nežádoucí, neboť v krajních případech může docházet k porušení základních lidských práv a svobod, což je v moderním demokratickém právním státě naprosto nepřípustné.

Zásada kontradiktornosti

Zásada kontradiktornosti je jednou z esenciálních složek práva na spravedlivý proces, a byť není trestním řádem výslovně upravena, její projevy v našem procesním kodexu přesto nalezneme. V posledních letech pak můžeme sledovat zvyšující se zájem z řad zástupců právní teorie i praxe o tuto zásadu a její konkrétní projevy v trestním řízení, což je částečně způsobeno tím, že v právní teorii i praxi je na danou zásadu nahlíženo různě. Pokud jde však o význam dotčené zásady, panuje obecná shoda v tom, že princip kontradiktornosti má v současném trestním řízení nezastupitelné místo. To potvrzuje např. Mulák,[5] který se daným principem v minulosti zevrubně zabýval. V tomto směru uvádí, že „kontradiktornost je bezesporu imanentním komponentem práva na fair trial ve smyslu čl. 6 Úmluvy“. Shora jmenovaný autor pak dodává, že zásadu kontradiktornosti je dokonce možné považovat za tzv. „super-zásadu“, jelikož v sobě koncentruje několik základních zásad, což výrazně zvyšuje její význam.[6]

Abychom se mohli zabývat otázkou kontradiktornosti daných řízení, je nejprve nutné vymezit její praktické pojetí, jelikož existují různé pohledy na možnosti uplatňování předmětné zásady. To je patrně zapříčiněno tím, že do dnešního dne, jak bylo již shora uvedeno, nebyla přijata obecně uznávaná definice zásady kontradiktornosti.[7] S přihlédnutím ke skutečnosti, že Česká republika je signatářem řady mezinárodních úmluv, jako je EÚLP nebo Vídeňská úmluva o smluvním právu, je jistě příhodné předmětnou zásadu uchopit a vykládat v souladu s tímto pojetím ESLP.

Právě díky faktickému působení judikatury ESLP je v České republice zásada kontradiktornosti vnímána jako právo na seznámení se všemi dokumenty, důkazy a stanovisky, aby o nich mohly strany diskutovat, a tak aktivně ovlivňovat rozhodnutí soudů.[8] Proces je tedy možné považovat za kontradiktorní, pokud jsou při respektování zásady rovnosti zbraní stranám poskytnuta totožná práva a možnosti faktického působení na soudní rozhodování, z čehož vyplývá, že strany musí mít přístup ke všem důkazům, které jsou soudům předkládány, a musí mít možnost se k nim vyjádřit. Kontradiktorní proces tedy zahrnuje právo předložit vlastní důkazy, napadnout argumenty protistrany a v neposlední řadě právo přednést argumenty vlastní.[9] Podstata kontradiktorního řízení tak ve světle judikatury ESLP tkví v zajištění rovnosti mezi stranami v procesu souladném s principem rovnosti zbraní a umožňuje dosáhnout projednání věci způsobem, který některou ze stran nestaví do méně výhodného postavení.[10] Je tedy zjevné, že zásada kontradiktornosti se do značné míry překrývá se zásadou rovnosti zbraní, což potvrzuje též Mulák.[11]

Spravedlivý proces ve vybraných vykonávacích řízeních

Je třeba zmínit, že si nelze činit iluze o důvodnosti většiny žádostí podávaných ve smyslu ust. § 325 odst. 1 a § 327 odst. 3 tr. řádu. Naopak nejsou výjimečné případy, kdy jsou tyto žádosti jakousi poslední nadějí pro ty odsouzené, kteří odmítají nést nepříznivé důsledky svého závažného protiprávního jednání a za každou cenu se snaží trestu vyhnout. Přesto však nelze tomuto předpokladu podlehnout a rezignovat na záruky fair procesu. Tím spíše s přihlédnutím k charakteru obvykle dotčených práv.

V kontextu výše uváděného je třeba si uvědomit, že v řízeních o přerušení výkonu trestu podle § 325 odst. 1 tr. řádu, stejně jako v řízeních o upuštění od výkonu trestu či jeho zbytku dle § 327 odst. 3 tr. řádu, bude odsouzený vždy v určité nevýhodě, pokud jde o realizaci jeho práv a procesních oprávnění, jelikož jeho práva bývají v rozhodné době legitimně omezena. Tato skutečnost pak sama o sobě akcentuje požadavek respektování principů fair procesu v daných řízeních. O to více je pak nutné na tyto požadavky dbát vzhledem k judikatuře Ústavního soudu. Z té vyplývá, že s ohledem na dopady a následky rozhodnutí o přerušení, resp. upuštění od výkonu trestu odnětí svobody pro další postavení odsouzeného, jde o rozhodnutí týkající se samotného jádra trestu,[12] a proto se zásady spravedlivého procesu musí bezpodmínečně uplatnit i v předcházejícím řízení. K tomu Ústavní soud dodává, že byť si je vědom specifik vykonávacího řízení trestního, jehož součástí je též rozhodování o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, přičemž posouzení podmínek aplikace daných institutů náleží plně do pravomoci obecných soudů, nelze ani v takovém řízení rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu,[13] a pokud soud provádí dokazování, aniž by některého z účastníků seznámil s důkazy a umožnil mu, aby se k těmto důkazům vyjádřil, jedná se o postup, kterým je zásadním způsobem zasaženo do práva na spravedlivý proces.[14]

Ve výše uváděných souvislostech je třeba uvést, že při rozhodování v předmětných řízeních se sice v případě zamítnutí žádosti nejedná o zhoršení situace odsouzeného co se trestu týče, jelikož nedochází např. k přeměně alternativního trestu na trest nepodmíněný, avšak fakticky se může jednat o zásah či ohrožení jednoho z nejdůležitějších přirozených práv osob, protože předmětem dokazování v daných řízeních je zjištění objektivního zdravotního stavu odsouzeného, podle kterého je následně rozhodnuto o jeho způsobilosti k výkonu trestu. Ten musí být vykonáván tak, aby bylo zachováno zdraví odsouzeného.[15] Jinak by v krajních případech mohlo docházet k porušení např. čl. 7 odst. 2 Listiny (čl. 3 EÚLP), eventuálně při úmrtí odsouzeného k porušení čl. 6 Listiny (čl. 2 EÚLP). Stranou pozornosti nesmí být ponechány ani požadavky vyplývající z Evropské úmluvy o zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. S přihlédnutím k významu těchto práv by měl být vytvořen prostor k tomu, aby odsouzený mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. Nakonec vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek v kontradiktorním schématu řízení nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu jedním z hlavních účelů soudního řízení.[16] Nezbývá proto než uzavřít, že také v řízeních podle ust. § 325 odst. 1 a § 327 odst. 3 tr. řádu musí být uplatněny zásady spravedlivého procesu, včetně zásady kontradiktornosti.

Denegatio iustitiae intra legem

Překážkou znesnadňující rozvinutí procesních oprávnění odsouzeného plynoucích z principu kontradiktornosti může být při liknavém postupu soudu samotný zákon. Je tomu tak z toho důvodu, že v řízeních podle § 325 odst. 1 a § 327 odst. 3 tr. řádu o žádostech odsouzených rozhoduje soud bez nařízení veřejného zasedání, neboť mu to zákon výslovně neukládá.[17] Uvedený postup je tedy intra legem, jelikož podle § 240 tr. řádu soud rozhoduje v neveřejném zasedání tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. S ohledem na toto ustanovení je možné v neveřejném zasedání rozhodnout i tam, kde výslovně není stanovena žádná forma jednání.[18] Podle názoru Ústavního soudu jsou však neveřejná zasedání vyhrazena pro taková jednání soudu, ve kterých se rozhodují otázky menšího významu, kdy není třeba zjišťovat stanoviska stran a ani jejich další součinnost.[19] Zdravotní způsobilost odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody jistě pod takové otázky podřazovat nelze. Navíc soudy obvykle provádějí zásadní důkazy, ke kterým se odsouzení zpravidla chtějí vyjádřit. V praxi se jedná o stanoviska lékařských komisí Vězeňské služby, odborná vyjádření, znalecké posudky či pros­té lékařské zprávy et cetera.

Zejména rozhodná jsou potom stanoviska vězeňských lékařských komisí, což je pochopitelné, jelikož posouzení zdravotní způsobilosti odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody je otázkou odbornou, kterou si soudy samy nemohou spolehlivě vyřešit. Tato stanoviska však mají často podobu jen jakýchsi formálních dokumentů, ze kterých v zásadě není možné čerpat žádné relevantní informace o zdravotním stavu odsouzeného, natožpak o jeho způsobilosti vykonat trest. Navíc jen málokdy obsahují náležitosti předepsané interními předpisy, což je činí prakticky nepřezkoumatelnými, a proto je nezbytné, aby takové důkazy byly podrobeny řádné diskusi stran. Je nutné ještě poznamenat, že o existenci takového důkazu se odsouzený obvykle dozví až ze samotného rozhodnutí soudu, což přímo koliduje s požadavky kontradiktornosti řízení, jelikož jak bylo uvedeno, také odsouzený měl být obeznámen s existencí důkazů, stejně jako by měl mít možnost se k důkazům vyjádřit a diskutovat o nich. Toto pravidlo platí nejen pro dokumenty podané účastníky řízení, ale též pro stanoviska nezávislých pracovníků vnitrostátní právní služby či jiných státních úředníků.[20] Z rozhodovací praxe navíc vyplývá též to, že i když je obecný soud v zásadě oprávněn o upuštění od výkonu trestu rozhodnout v neveřejném zasedání, nesmí přitom porušit zásady a pravidla dokazování takovým způsobem, který by ve výsledku mohl neoprávněně omezit stěžovatelovo právo na efektivní obhajobu.

Vzhledem k výše uvedenému je zřejmě oprávněný požadavek, aby v předmětných řízeních bylo rozhodováno ve veřejném zasedání. Nakonec ústní slyšení ve veřejném projednání věci za přítomnosti stran, resp. odsouzeného, je zpravidla nejlepším předpokladem, jak dosáhnout naplnění požadavku kontradiktornosti řízení.[21]

Možná řešení a úvahy de lege ferenda

Shora uváděné nedostatky je možné řešit ve dvou rovinách, a to v rovině legislativní, nebo judikatorní. Pokud jde o změny v právní úpravě, tak k dosažení sledovaného účelu by mohla postačovat modifikace příslušných ustanovení, podle které by soud musel nařídit veřejné zasedání tehdy, když o takový postup požádá odsouzený nebo státní zástupce, neboť konat v těchto řízeních veřejné zasedání ve všech případech by nebylo v souladu s požadavkem hospodárnosti řízení. Nehledě na to, že by tak mohlo docházet k nedůvodnému přetěžování justičních orgánů. Ve skutečnosti totiž zdaleka ne každý případ bude vyžadovat veřejné projednání před soudem. Základním předpokladem toho, aby rozhodnutí učiněné v neveřejném zasedání mohlo být považováno za souladné s principem kontradiktornosti, je náležité obeznámení stran se všemi relevantními důkazy, zejména pak se zmiňovanými stanovisky vězeňských lékařských komisí. Tato povinnost však soudům vyplývá ze zákona, resp. základních zásad a principů fair procesu, a proto není třeba v tomto směru činit jakékoliv legislativní změny.

Dále by měl soud nařídit veřejné zasedání v těch případech, kdy bude považovat za nutné osobní slyšení osob. Lze si např. představit situaci, kdy vyvstane potřeba osobního slyšení znalce nebo zástupce vězeňské lékařské komise. Uvedená možnost řešení daného problému skýtá ještě další výhodu v tom, že ponechává možnost volby ohledně způsobu projednání věci v těch případech, kdy strany nepožádají o konání veřejného zasedání. Soudy by tak mohly v daném ohledu rozhodovat o dalším postupu s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu.

Pokud jde o druhou rovinu, k zajištění práv odsouzených by nepochybně mohl dopomoci výklad Nejvyššího soudu, který by sjednotil doposud nekonzistentní aplikační praxi soudů nižších stupňů. Vždyť výklad tohoto soudu se svým faktickým významem blíží výkladu obecně závaznému, jelikož vzhledem k jeho argumentační i funkční autoritě soudy nižších stupňů vysvětlení ze strany Nejvyššího soudu respektují.[22] Přestože tedy judikatura Nejvyššího soudu nemá ex lege obecnou závaznost, tak již jen s ohledem na princip stare decisis se lze domnívat, že sjednocení judikatury tímto soudem by rovněž mohlo představovat dostatečné řešení. Navíc by tak mohla být zformulována výkladová pravidla k otázce, kdy je vhodné nařídit veřejné zasedání. Této problematice se prozatím věnoval především Ústavní soud, jak je zřejmé z výše uváděného, nicméně otázka závaznosti judikatury Ústavního soudu, resp. jejího precedenčního významu, není v České republice jednoznačně vyřešena,[23] a také proto nemůže zcela odstranit předmětný systémový nedostatek, nehledě na to, že nosné důvody některých rozhodnutí daného soudu není snadné určit.

Závěr

Vzhledem k výše uvedenému je třeba trvat na tom, že zásada kontradiktornosti se v trestním řízení promítá do všech jeho stadií i aspektů, a proto by se měla uplatnit také v řízení vykonávacím, obzvláště pak v řízeních podle ust. § 325 odst. 1 a § 327 odst. 3 tr. řádu, neboť ani tato řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu a daná zásada patří mezi stěžejní komponenty tohoto základního práva. Princip kontradiktornosti musí být bezpodmínečně respektován a uplatnitelný, a to již v řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru má právní úprava de lege lata určité nedostatky, což vedlo a vede k nežádoucím postupům v rámci aplikační praxe, minimálně tedy z hlediska požadavků fair procesu. Tyto nedostatky je nezbytné co nejdříve odstranit, např. způsobem naznačeným v předchozí části. Nedojde-li k tomu ze strany zákonodárce, měl by pak na takový stav zareagovat Nejvyšší soud ve své judikatuře.

Pokud jde ještě o změny v právní úpravě, tak právě zásada kontradiktornosti bývá často zmiňována v souvislosti s rekodifikací trestního práva procesního, která je již dlouhodobě avizována. Tato zásada nejenže by měla být upravena expressis verbis pospolu s ostatními základními zásadami trestního řízení, ale zároveň by se měla více projevit v dalších ustanoveních chystaného procesního kodexu. Nakonec kontradiktornost je instrumentem, který má vést k dosažení spravedlnosti, a spravedlnost je hodnota sama o sobě.[24]

Jedině tak, tedy pokud budou dodržovány zásady spravedlivého procesu, a to včetně zásady kontradiktornosti, bude možné naplnit ideje spravedlnosti jakožto etickoprávní hodnoty.

 

Doc. JUDr. Markéta Brunová, Ph.D. LL.M., je vedoucí Katedry veřejného a evropského práva Vysoké školy finanční a správní a působí jako advokátka. 

JUDr. Ivo Polanský je lektorem a konzultantem na Vysoké škole finanční a správní, přičemž současně působí jako advokátní koncipient v advokátní kanceláři DBK Partners, s. r. o.

---

[1] J. Jelínek: Trestní právo procesní, Leges, Praha 2018, str. 733 a násl.

[2] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01.

[3] Viz např. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 0 Nt 7190, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2021, sp. zn. 7 To 44/2021.

[4] Viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 36/17.

[5] J. Mulák: Zásada kontradiktornosti v trestním řízení – evropské souvislosti a česká reflexe, Bulletin advokacie č. 3/2019, str. 34.

[6] Tamtéž.

[7] Tamtéž.

[8] Viz např. rozhodnutí ESLP: Čepek proti České republice ze dne 5  9. 2013, stížnost č. 9815/10, Nideröst-Huber proti Švýcarsku ze dne 18. 2. 1997, stížnost č. 18990/91, či Benet Praha, spol. s. r. o., proti České republice ze dne 24. 2. 2011, stížnosti č. 33908/04, 7937/05, 25249/05 a 29402/05 a 33571/06.

[9] Srov. rozhodnutí ESLP Krejčíř proti České republice ze dne 26. 3. 2009, stížnost č. 39298/04 a 8723/05.

[10] J. Jelínek: Základní zásady trestního řízení – stálé trauma české legislativy, in J. Jelínek a kol.: Základní zásady trestního řízení – vůdčí ideje českého trestního procesu, Leges, Praha 2016, str. 15.

[11] Op. cit. sub 5, str. 35.

[12] Srov. rozhodnutí ESLP Montcornet de Caumont proti Francii ze dne 13. 5. 2003, stížnost č. 59290/00.

[13] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 1202/17.

[14] Srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 2307/15-1, SbNU 203/79.

[15] Viz § 2 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.

[16] Viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06.

[17] P. Šámal a kol.: Trestní řád III, § 315 až 471, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 3771-3777.

[18] J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna: Trestní právo procesní, 7. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 500.

[19] Nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10-1.

[20] Srov. rozhodnutí ESLP Colloredo Mannsfeld proti České republice ze dne 15. 12. 2016, stížnost č. 15275/11 a 76058/12.

[21] Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 176/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02, SbNU 41/32.

[22] J. Jelínek: Trestní právo hmotné, Obecná část, Zvláštní část, 7. vydání, Leges, Praha 2019, str. 60.

[23] Tamtéž, str. 58.

[24] E. Bruna: Otázky právního procesu, Leges, Praha 2010, str. 125.