Ústavní soud zveřejnil dne 25. května 2021 svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 23/20, podle kterého platí, že spojuje-li právní úprava řízení o vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie účinky úkonů správce daně spočívajících v doručení oznámení, výzvy a rozhodnutí ve věci vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě e-mailem s okamžikem jejich odeslání, porušuje právo účastníků daňového řízení na řádně vedené daňové řízení a tzv. jinou právní ochranu v jeho rámci (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy)  v části týkající se doručení rozhodnutí, proti nimž jsou přípustné opravné prostředky, a v konečném důsledku princip respektování autonomní sféry jednotlivce (čl. 2 odst. 3 Listiny) a zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť uvedené právní účinky jsou spojeny se skutečností odeslání rozhodnutí, a proto se nemusí rozhodnutí do sféry účastníka řízení (adresáta) bez jeho vlastní viny dostat vůbec, anebo se do ní dostane s časovým odstupem, protože veřejnou datovou síť nelze považovat za zcela spolehlivou.

Plénum Ústavního soudu vyhovělo návrhu Městského soudu v Praze na vyslovení neústavnosti § 82b odst. 3 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. března 2019, neboť shledalo, že porušuje právo účastníků daňového řízení na řádně vedené daňové řízení a tzv. jinou právní ochranu v jeho rámci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) a v konečném důsledku princip respektování autonomní sféry jednotlivce (čl. 2 odst. 3 Listiny) a zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny).

Městský soud v Praze podal návrh na vyslovení neústavnosti předmětného ustanovení v souvislosti s jím vedeným řízením o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Žalobkyně v uvedené věci, která je obchodní společností se sídlem a osobou registrovanou k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) na Slovensku, žádala o vrácení DPH. Finanční úřad jí poslal dne 2. 11. 2016 výzvu, na kterou žalobkyně nereagovala, a proto úřad její žádost zamítl rozhodnutím ze dne 31. 3. 2017. Žalobkyně následně dne 18. 6. 2018 podala odvolání s tím, že jí výzva, resp. rozhodnutí bylo e-mailem doručeno až v tento den. Odvolací finanční ředitelství její odvolání zamítlo a žalobkyně poté podala žalobu k Městskému soudu v Praze.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný.

Napadené ustanovení zakládá právní fikci doručení písemnosti správcem daně e-mailovou zprávou okamžikem jejího odeslání. Týká se doručování oznámení, výzvy a rozhodnutí správce daně ve věci vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě, jež má vliv na uplatnitelnost procesních oprávnění účastníka řízení o vrácení DPH, včetně opravných prostředků.

Ústavní soud se uplatněním fikce při doručování elektronickými prostředky (e-mailem) v daňovém řízení zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/15 (text nálezu a tisková zpráva jsou dostupné ZDE). Ústavní soud jím zrušil ustanovení zákona o DPH, jež stanovilo fikci doručení úkonu správce daně (výzvy) veřejnou datovou sítí (e-mailem) okamžikem odeslání, neboť s doručením daného úkonu právní řád spojoval počátek lhůty pro povinnost daňového subjektu doplnit údaje, jejíž nesplnění mohlo vést k uložení pokuty. K odůvodnění uvedl, že doručování veřejnou datovou sítí na elektronickou adresu (e-mailem) nelze považovat za „zcela spolehlivé“, přitom zrušené ustanovení ukládalo povinnost, o které se její adresát bez své viny ani nemusel dozvědět, a bylo proto v rozporu s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Obecná východiska uvedená v tomto nálezu lze použít i při přezkumu nyní napadeného ustanovení.

Ústavní soud považuje za neoddělitelnou součást práva na soudní ochranu rovněž právo účastníků na řádně vedené soudní řízení (fair trial). S přihlédnutím k obecnému dosahu principu právního státu lze obdobný požadavek vznést i na jiná právní řízení než řízení soudní, samozřejmě s respektem k jejich zvláštnostem procesů správy státních záležitostí. V rámci daňového řízení je nepochybně konkretizovaným požadavkem principu právního státu požadavek, aby jednání správních (daňových) orgánů respektovala základní práva a svobody jedince. Sem spadá požadavek, aby se adresát právních aktů daňových orgánů mohl seznámit předem (požadavky právní jistoty, určitosti, důvěry v právu, předvídatelnosti veřejnoprávního jednání podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, výhrada zákona podle čl. 11 odst. 5 Listiny nutně spojená s požadavkem právní jistoty) s tím, co od něj bude vyžadováno v mezích vrchnostenského daňového jednání (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). K tomu rovněž patří skutečná možnost se s obsahem doručované písemnosti seznámit (tzv. materiální přístup k doručování). Byla-li účastníkovi soudního řízení taková možnost upřena, dochází k porušení uvedených ustanovení Listiny.

Ústavní soud podrobil předmětné ustanovení tzv. testu proporcionality, při kterém posuzoval jeho vhodnost, nezbytnost a přiměřenost. Dospěl přitom k závěru, že ustanovení v testu neobstojí. Ačkoliv sleduje legitimní cíl, kterým je rychlé a efektivní doručení úkonů správce daně v řízení za účelem stanovení a výběru daně, nesplňuje kritérium nezbytnosti. Vláda nepřednesla žádný argument, proč není možné, obdobně jako u doručování datovou schránkou či listinou, navázat účinky doručení přinejmenším na uplynutí lhůty, která počíná běžet od stanoveného okamžiku doručení. Takové řešení by přitom vedlo ke sledovanému cíli, a to ve srovnatelné míře, šlo-li by o prodloužení v řádu dní.

Lze proto uzavřít, že spojuje-li právní úprava řízení o vracení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie účinky úkonů správce daně spočívajících v doručení oznámení, výzvy a rozhodnutí ve věci vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě e-mailem s okamžikem jejich odeslání, porušuje právo účastníků daňového řízení na řádně vedené daňové řízení a tzv. jinou právní ochranu v jeho rámci (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy)  v části týkající se doručení rozhodnutí, proti nimž jsou přípustné opravné prostředky, a v konečném důsledku princip respektování autonomní sféry jednotlivce (čl. 2 odst. 3 Listiny) a zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť uvedené právní účinky jsou spojeny se skutečností odeslání rozhodnutí, a proto se nemusí rozhodnutí do sféry účastníka řízení (adresáta) bez jeho vlastní viny dostat vůbec, anebo se do ní dostane s časovým odstupem, protože veřejnou datovou síť nelze považovat za zcela spolehlivou.

Ústavní soud nepřehlédl, že nadále platí zákonné ustanovení se stejným obsahem a účinky jako napadené ustanovení – novelizací zákona o DPH totiž došlo pouze k technické změně, a to přečíslování odstavců. Toto aktuální znění však nebylo napadeno, a proto nemůže Ústavní soud přistoupit k jeho zrušení. Příslušné kroky ke změně právního řádu jsou za této situace na zákonodárci.

Co se však týká nyní napadeného § 82b odst. 3 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. března 2019, orgány veřejné moci jsou povinny promítnout důsledky shledané neústavnosti do své rozhodovací praxe a toto ustanovení při řešení konkrétních případů nepoužít.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/20 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com