Největší advokátní frustrace? Bohužel někteří vlastní kolegové…
Nedávno jsem s několika kolegy absolvovala debatu o tom, co je na naší práci nejtěžší. Padala slova o přetížení, o klientech, kteří jsou někdy přáteli a jindy nepřáteli, o měnícím se právu i o soudcích, kteří nám mnohdy nerozumějí. Pak jsme se však všichni shodli, že nejhorší ze všeho jsou právě naši vlastní kolegové.
My advokáti jsme zvyklí na lecjaké zacházení a vlastně nás málokdy něco udiví, překvapí nebo znechutí. Co je však nejbolestnější? Když věc klienta komplikuje nemravné chování advokáta na druhé straně. A kde jinde než v Advokátním deníku je místo k postěžování? Co na tom, že většina kolegů je báječných, rozumných, vzdělaných a vzdělávajících se, snažících se o dohodu nebo o korektní hájení práv svých klientů, když stačí jednou ročně narazit na zlotřilého advokáta?! Představím vám ty nejhorší varianty, abychom o nich mohli začít diskutovat, vychovávat je, možná neznalé, přeučovat anebo je postupem času vyštvat z našich řad, protože advokacii ani svým klientům dobrou pověst nedělají.
První stupeň zlotřilosti je neznalost. Když se třeba korporátní expert ujme složité rozvodové pře s dětmi a majetky, aniž by si rodinné právo nastudoval v občanském zákoníku, aniž by věděl, co je rodičovská odpovědnost, a poradí matce, ať sebere děti a přestěhuje se s nimi na druhý konec republiky. Druhý stupeň je nepochopení role advokáta. Advokát tu není od toho, aby klientem manipuloval, aby za něho vymýšlel krkolomné konstrukce, aby mu vnukl svoji verzi reality, aby ho štval proti jiným, pomlouval kolegy, soudce, státní zástupce, lhal a páchal podobné vylomeniny. Třetího stupně zlotřilosti se dopustí kolega, který protahuje vyřešení věci jen kvůli penězům, cíleně za tím účelem odročuje jednání nebo píše delší smlouvy, jen aby si mohl říci o větší palmare či náklady obhajoby. Čtvrtým stupněm je obstrukční jednání. Takový advokát nereaguje na dopisy a návrhy dohody, odmítá se sejít, nezvedá telefony, nechává se sekretářkou zapírat, a namísto aby kolegovi nalil čistého vína, píše slohová cvičení plná nesrozumitelných vět. Pátým stupněm je spolupachatelství na komplotu proti našemu klientovi a šestým pak vyložený trestný čin.
Jako kdyby i tak nebyla advokacie velmi obtížným povoláním. Jako kdyby se klientům nestávaly v životě rozličné nepřístojnosti a nespravedlnosti, s nimiž se jim snažíme pomoci. Frustraci nad zlotřilým advokátem pak často náš vlastní klient vyjádří slovy: „My už jsme byli skoro domluveni, ale pak si moje žena vzala advokáta, který jí dohodu rozmluvil, podal žalobu a do ní napsal urážky a nehoráznosti.“ Cožpak je úlohou advokáta podávat trestní oznámení jako na běžícím pásu, zahodit slušnost a dobré vychování, neodpovídat na kolegiální pozdrav, lhát, vymýšlet si a dštít síru na český justiční systém?
Advokát má obrovskou odpovědnost, protože klienti velmi často poslechnou jeho doporučení. Zlotřilí advokáti na to kašlou nebo nechápou, co je úlohou advokacie: být průvodcem a pomocníkem klientovi v jeho případu, pomáhat mu orientovat se v právním prostředí a dávat pozor, aby právní možnosti obrany nezůstaly nevyužité. Advokáti jsou tady pro klienty a kvůli nim – nikoliv naopak. Nemyslíte, vážení kolegové?
JUDr. Daniela Kovářová, prezidentka Unie rodinných advokátů