Kdykoliv se v poslední době hovořilo o novele exekučního řádu, vyplavala na povrch otázka zavedení teritoriality exekutorů jako až mystické řešení všech problémů vymahatelnosti práva. Nejčastějším argumentem pro její zavedení byla potřeba další ochrany dlužníků, kteří jsou již tak dlouho „biti“ a ostrakizováni. Ruku v ruce to rezonovalo s argumentem potřeby zastavit nekonečné přiživování se na utrpení dlužníků místně nepříslušnými lačnými exekutory. Zastánci dlužníků pro názornost potřeby změn vytahují křiklavé příklady z dávných let a za prosazování své agendy jsou připraveni obětovat téměř vše. Jakékoliv domýšlení důsledků případných normativních změn na erozi vymahatelnosti práva a společenských vztahů se jim nehodí do krámu či ho vůbec nejsou schopni. Co zjevně nechápou, že navrhované změny uškodí především těm, které tak bojovně „chrání“. Pár argumentů nehodících se do krámu přináším níže.

 

Dlužník v exekuci není překvapeným neviňátkem

Co znamená teritorialita exekutorů? Jednoduše se jedná o to, že věřitel s platným exekučním titulem nebude moci svobodně zvolit „svého“ vymahatele práva – exekutora – k vymožení své judikované pohledávky za dlužníkem. Takový věřitel bude muset najít exekutora v místě bydliště dlužníka a obrátit na něj. Proč je takový přístup úplně špatně?

Než odpovím, pojďme si vydefinovat základní východiska, ze kterých budeme vycházet při argumentaci. Zaprvé je nutno si ujasnit, že dlužník v exekuci již dnes není nic netušící osobou, která by nějak měla být překvapena z návštěvy exekutora. Na to, aby mohla být exekuce zahájena, potřebuje mít v ruce exekutor platný exekuční titul – standardně je jím pravomocné rozhodnutí soudu (nebo notářský zápis o přímé vykonatelnosti, který je však častým spíše u sofistikovanějších sociálních interakcí a povinný z něj by neměl být vůbec překvapen dopady nezaplacení svého dluhu).

Pokud existuje platný exekuční titul, znamená to, že dlužník svůj dluh mohl (a měl) splatit poprvé v okamžiku, kdy mu dluh vznikl. Podruhé jej mohl (a měl) splatit v okamžiku, kdy mu byla doručena (předžalobní) výzva. Potřetí jej mohl (a měl) splatit v okamžiku, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí soudu o předvolání k jednání či doručen platební rozkaz či výzva soudu k vyjádření se. A počtvrté jej mohl (a měl) splatit v okamžiku, kdy ho osloví exekutor k úhradě dluhu.

Toto vše nastává před zahájením samotného jednání exekutora směřujícímu k vymožení pohledávky, a každý věřitel, který kdy cokoliv vymáhal, ví, že tento proces trvá pravidelně déle než jeden rok. Totéž ví i dlužníci. Jinými slovy, dluh dlužníka existuje déle než rok a dlužník je o své povinnosti dluh uhradit opakovaně informován a opakovaně vyzýván k jeho uhrazení. V jakýkoliv den, v jakémkoliv okamžiku může dlužník svůj dluh uhradit nebo se na věřitele obrátit s žádostí o možnost splácet svůj dluh ve splátkách. To první učiní valná většina dlužníků, neboť si uvědomí, že jsou dlužníky (ostatně je jim to opakovaně připomenuto) a že pokud svůj dluh neuhradí, pravděpodobně je to bude stát ještě více (náklady soudního řízení, náklady exekuce, sociální náklady). To druhé učiní většina z těch, kteří na splacení svého dluhu z nějakého důvodu nemají, ale chtějí zůstat slušnými lidmi a své dluhy uhradit. A zbývá třetí skupina dlužníků, kteří existenci svého dluhu ignorují (a nereagují na výzvy), anebo neuznávají rozhodnutí soudů. Vedle toho, že těmto dlužníkům teritorialita žádným způsobem nepomáhá, nemyslím si, že si zaslouží jakoukoliv ochranu před věřiteli – jen na okraj, když zde hovořím o věřitelích, myslím tím i řemeslníky, dopravní podniky nebo rodiče-samoživitele (v 90 % ženy) vymáhající alimenty, nikoliv pouze lichváře.

 

Jak dlužníci (ne)komunikují

Častým argumentem pro teritorialitu je, že místní exekutor se spíše – než exekutor z jiného regionu – s dlužníkem domluví na plnění. Jak jsem zmínil, dlužníci, kteří mají zájem se domluvit na úhradě dluhu, se domluví již se svým věřitelem, nebo případně s exekutorem, a to i tím, který by exekuci administroval třeba z Marsu. Navíc, proč by místní exekutor měl mít větší motivaci domluvit se s místním dlužníkem, než tomu má exekutor z mimo-dlužníkova bydliště? Zcela nepochybně budou existovat místní exekutoři, kteří se nebudou mít motivaci domluvit vůbec. S nikým. A budou možná ještě méně příznivou variantou pro dlužníka, než by to bylo u nelokálního exekutora.

Pro argument lepší komunikace s místním exekutorem není jakékoliv faktické ani logické opory, zejména navíc proto, že většina chronických dlužníků v exekuci má formální pobyt na obecních úřadech měst a obcí, na jejichž území buď nic nemají, nebo kde vůbec nebydlí.

Pokud tedy najdeme dlužníka, který chce svůj dluh uhradit, ale věřitel odmítnul plnění ve splátkách (což není až tak jednoduché), takový dlužník se skutečně vyskytuje v místě svého bydliště a z nějakého zcela bizarního důvodu se není schopen dohodnout s žádným jiným než místním exekutorem a jen a pouze místní exekutor se s takovým dlužníkem umí dohodnout na plnění tak, aby nedošlo ke zhoršení vymahatelnosti práva, tak takovému dlužníkovi zavedení teritoriality pomůže. Kolik takových dlužníků, kteří splňují všechny uvedené podmínky, je? Myslíte si, že většina, nebo hovoříme o pár jednotlivcích spíše z pohádek, než z reálného světa?

 

Jak je to s navýšením nákladů exekuce

Častým argumentem pro teritorialitu také bývá, že exekutoři z daleka si navyšují částky vymáhané v rámci exekucí o nesmyslné cestovné a další paušální náklady. Tak se prý roztáčí dlužnická spirální past, ze které dlužníci nemají možnost žádným způsobem vypadnout. Nicméně, pokud vadí vysoké náklady, není tedy systémovější tyto omezit? Obdobně se to „povedlo“ u náhrad advokátů v malých (marginálních) sporech a nebylo třeba zavádět žádnou teritorialitu. Mimochodem, pořád zde hovoříme o dlužnících, kteří přistupují ke svým povinnostem dosti liknavě, u takových – tipnul bych si – skutečně cesty exekutorů přes celou republiku nejsou na denním pořádku.

 

Kde má princip teritoriality smysl?

Není moc oblastí fungování lidské společnosti, která by byla založena na principu teritoriality – kde by bylo potřeba vytvořit lokální monopol. Oblasti, kde teritorialita dává smysl, jsou definovány specifickou potřebou minimalizovat náklady oprávněných, kdy to lze efektivně docílit právě díky fixaci na nějaké místo. Takových případů není mnoho. Jedním je soudní teritorialita, kdy důvodem jejího zavedení je zaprvé zajistit lepší dostupnost žalovaného a případných svědků a zadruhé omezit zbytečné náklady žalovaného pro případ, že ho někdo bude pronásledovat smyšlenými nároky. Kdyby někdo chtěl kteroukoliv osobu „trestat“ soudními spory a nefungoval by princip teritoriality soudů, mohl by žalobní případy rozhodit po celé republice a udolat oběť nutností cestovat a bránit se na všech českých soudech. Takto všechny žaloby, které směřují na jednotlivce, ať již jsou smyšlené či nikoliv, míří na soud nejblíž k místu bydliště, kde lze i jednoduše sledovat, zdali se neopakují a případně je koncentrovat. Navíc, věřitelé nenesou pravidelně excesivní náklady – buď mají zřejmou pohledávku a cestovat téměř nemusejí, nebo mají pohledávku, která je sporná, a pokud vyhrají spor, jsou kompenzováni náhradou nákladů. Pokud nevyhrají, musejí nést náklady na své cestování – riziko je na nich. V rámci soudní teritoriality tedy šikanovat a „ucestovat“ dlužníka není jednoduché, náklady systému na zajišťování a předvolání dlužníka a nejčastějších svědků jsou minimalizovány. Můžeme tedy hovořit o pozitivních důsledcích teritoriality převyšujících negativa, a tedy o její efektivnosti.

Druhou oblastí jsou v omezené míře řízení před notářem, kdy příslušný místní notář je osobou pověřenou činností soudem (dědictví) a pravidelně k němu budou mířit lidé pro sepsání závěti či dříve dispozice s lokálním nemovitým majetkem. Historicky měl místní notář také větší představu o nemanželských (oficiálně nepřiznaných) dětech zůstavitele, přáních a náladě zůstavitele a všeobecně o sociální dynamice komunity, kterou teritoriálně obsluhoval. I zde tedy má (měla) smysl teritorialita z důvodu efektivnosti a ochrany slušných lidí, sic v 21. století elektronické komunikace a zvětšení komplexnosti společenských vztahů i ta v mnohém přestává mít smysl. Třetím je výkon místní policie – zde je teritorialita zavedena s ohledem na různé nároky kladené na místní policisty ze strany místních zastupitelstev (brněnské zastupitelstvo nebude mít zájem, aby právo v Brně bylo vymáháno pražskými městskými policisty), potřebou znalosti místních norem, které místní policisté pravděpodobně budou znát lépe, a vhodností znalosti lokálního prostředí. Navíc v případě místní policie je teritorialita zavedena s ohledem na jejího objednatele, místní policii platí místní zastupitelstva pro pořádek v místě zřízení, nikoliv pro pořádek v jiné obci. Zde je to stejné, jako si kdokoliv platí službu nebo nakupuje v místě bydliště – jedná se o „teritorialitu“ zvolenou oprávněným.

Pro jiné oblasti lidského konání – alespoň pokud vím – není teritorialita ani efektivní, ani jakkoliv smysluplná.

 

Zhoršení situace dlužníků (a nás všech)

Zatím jsme zjistili, že slušným dlužníkům princip teritoriality nepomůže, ale proč by jim měl uškodit? Představme si situaci, kdy dosavadní neúspěšný, neschopný exekutor, který není efektivně schopen exekuce administrovat, nicméně sídlí v místě, kde se to neslušnými dlužníky hemží, dostane díky zavedení teritoriality obrovský nápad. Tak velký, že jej efektivně nebude schopen zvládat již vůbec. To není nereálný scénář. Převážná většina neúspěšných exekutorů obsluhuje malé množství exekucí a dělá to s malým týmem. Mnozí nemají dostatečné manažerské schopnosti, aby zvládli nejen větší nápad exekucí, ale především management většího počtu zaměstnanců, kteří budou při větším nápadu práce potřeba. Exekutoři nejsou vybíráni podle manažerských schopností. A kde je v takovém prostředí prostor pro zhoršení postavení dlužníků? Zaprvé, každý dlužník se každodenně stává něčím věřitelem. Při nákupu v místním obchodě se může stát, že si dlužník koupí zkažené jídlo a rázem je věřitelem obchodu. Při cestě do zaměstnání do něj soused najede a zlomí mu ruku či zničí automobil. Nainstalovaná elektřina zkratuje, voda z nového vodovodu neteče vůbec nebo teče tam, kde by neměla. Zaměstnavatel dlužníka nevyplatí to, na co má dlužník nárok – například náhradu za dovolenou. A dlužník je věřitelem, který může dát vymoci pohledávku jen a pouze neefektivnímu exekutorovi, který svou práci nezvládá. Nikomu jinému. Jak se nyní dlužník domůže úhrady svých pohledávek?

A to nehovořím o tom, že zvýšené náklady zhoršené vymahatelnosti pohledávek budou profesionální věřitelé zohledňovat do cen svých produktů a služeb. Pokud tedy telekomunikační operátor nebude schopen vymoci nově při zavedení teritoriality (jinými slovy zavedení neefektivního vymáhání práva) řekněme 20 procent svých pohledávek, kdo si myslíte, že onen výpadek v příjmech zaplatí? Myslíte si, že operátor nad tím mávne rukou, nebo spíše zvýší ceny (případně je nebude déle snižovat) a zhorší služby? I to spadne na slušné dlužníky, resp. na nás všechny.

 

Teritorialita qui bono?

Komu tedy teritorialita exekutorů pomůže? Jediný, kdo bude efektivně profitovat z teritoriality, jsou neúspěšní či závistiví exekutoři, kteří nemohou přenést úspěch svých efektivnějších kolegů. Ono totiž lze „exekutořinu“ dělat tak, že úspěšní a schopní exekutoři, kteří si nastaví procesy v rámci svých kanceláří, sníží interní náklady na exekuce a díky svým kontaktům si zajistí klienty, kteří mají mnoho neplatících dlužníků, a vydělají v rámci své exekutorské praxe dost peněz. Jejich zisk je dán tím, že pomohou věřitelům domoci se svého práva – splacení dlužné částky. A úspěch se v Česku neodpouští, naopak – je mnoho těch, kteří sveřepě za boj proti úspěchu obětují vše. A navíc, pokud z toho něco kápne do vlastní kapsy.

Proto tvrdím: Nezavádějme teritorialitu. Pomůže pouze „špatným“ a neslušným dlužníkům, a neschopným závistivým exekutorům. Pramálo pomůže slušným dlužníkům, navíc zjevně potrestá schopné exekutory, kteří efektivně vymáhají právo, a pravděpodobně potrestá věřitele, jejichž práva budou méně kvalitně vymáhána. Navíc osobou, kterou neznají, nemohou si ji vybrat a pravděpodobně ji nebudou moci snadno vyměnit i přesto, že nebudou s vymáháním svých existujících pohledávek spokojeni. Vymahatelnost práva, na které je založen úspěch naší společnosti, dostane na frak. Doplatíme na to všichni.

 

Autor JUDr. Ing. Petr Koblovský, Ph.D., LL.M., je advokát a behaviorální ekonom, působí na Fakultě sociálních věd UK a v Liberálním institutu. Autor není exekutorem ani se na činnosti exekutorů žádným způsobem nepodílí
Foto: Pixabay