Advokátní stav ví, že existuje etika advokáta. Málokterý advokát však ví, že tato etika vychází z Bible. Kristus je obránce každého slabého, nemocného, umírajícího. Do doby příchodu křesťanství v Římské říši nikdo takový, jako advokát, v dnešním slova smyslu neexistoval. Personifikace je výdobytkem Evropské kultury. Demokracii můžeme definovat také jako slabou, nemocnou a umírající[1]. A to v každém okamžiku.

 

Demokracie, její vzestupy a pády, to je denní proces, kdy naše jednání každý den formuje, jak bude demokracie vypadat zítra. Je to právě advokát, který má u soudů hájit demokracii a etiku. Advokát je totiž jedním z hlavních obránců demokracie. Advokát není sice tvůrcem etiky, je však její součástí a je jedním z hlavních tvůrců toho, jak se na etiku nahlíží a jak se nahlíží na demokracii, její principy a fungování.

Před pár dny pokousal pes dítě. Muž, který pravděpodobně psa venčil, utekl. Nyní se přihlásil Policii ČR s tím, že pes není jeho.[2]

Jako katolík občas – při poskytování právních služeb – přemýšlím o konfliktu advokacie a svědomí. Pokud by ke mně přišel muž, jenž vlastní zmíněného psa, jako advokát bych mu měl poradit (pokud by chtěl najít cestu, jak nebýt odpovědný), aby právě tvrdil, že pes není jeho. Je totiž pravděpodobné, že kamery dokážou dohledat část cesty, kdy muž jde se psem; ale většina kamer není natolik detailních, aby muže ztotožnila bez pochyby od místa bydliště až k incidentu události.

Položme si otázku, zdali má advokát opravdu tuto radu dát.

Víme, že dle profesionální etiky mají oprávněné zájmy klienta přednost před vlastními zájmy advokáta i před jeho ohledem na jiné advokáty.[3] Dle čl. 6 odst. 3 nemá advokát ověřovat pravdivost informací od klienta. Tolik advokacie.

Na straně druhé máme dítě, které má fatální, trvalé následky. Pokud bude mít pachatel (vlastník psa) pojištění za újmu v občanském životě, což dnes má téměř každý, pak pojišťovna může význačně tomuto dítěti pomoci, resp. jeho rodině, a to celoživotně.

Jak má ale advokát jednat? Je zde konflikt klient vs. dítě. Či nikoliv? Má advokát klientovi poradit, aby tvrdil, že není vlastníkem psa, a tím se vyhnul odsouzení? Mediálnímu či trestně právnímu?

Domnívám se, že úloha advokáta je mnohem hlubší než jen právní rada. Útoky na advokacii a její tajemství, resp. nedotknutelnost, jsou prastaré. Málokdo z Čechů dnes ví, že sv. Jan Nepomucký byl mučen proto, že nechtěl říct zpovědní tajemství, ze kterého se v advokacii odvozuje „tajemství“ mezi klientem a advokátem. Útoky na advokátní tajemství čerpají z mediálních kauz, které pak slouží jako bič na advokáty. A nelze se tomu divit. Touha po znalosti tajemství je prastará…

Právě proto se domnívám, že cílem advokacie není jen obrana klienta, ale i obrana demokracie, která – jako jediný systém společenského řízení – zaručuje práva, která advokacie tak hájí. Proto, pokud advokát nehájí primárně demokracii, pak nehájí dobře klienta!

Jak by se měl tedy advokát zachovat ve věci pokousaného dítěte?

Domnívám se, že by měl klienta přesvědčit k pravdě. A systém státu by měl tuto pravdu ocenit. Kristus učí, že pravda osvobozuje. Mimo jiné to hlásal i Hus, Palacký a T. G. Masaryk. Poradit klientovi, možnému pachateli, únik z odpovědnosti, je krátkodobé řešení. Svědomí (i pachatele) je živý organismus, který se někdy snažíme potlačit. Svědomí je však živé a nelze je jen tak „oblafnout“. Nejde ale jen o svědomí. Tvrdit, že se pes „potloukal“ sám, je jistě možné, ale většina tomu neuvěří. Spíše uvěří, že advokát poradil klientovi kličku, jak se vyhnout odpovědnosti. V té chvíli prestiž advokacie upadá a zvedá se vlna, která na advokacii útočí.

Nyní na Netflixu „běží“ Konec civilizace: aneb Překrásný nový svět[4] od A. Huxleyho. Hlavní myšlenkou tohoto utopistického románu, psaného v roce 1931, je reakce na A. Hitlera. A. Huxley chtěl ukázat, že jedinec dokáže porazit systém. A. Hitler, J. V. Stalin, ale i jiní dokázali porazit demokracii. Na druhou stranu: V. Havel, L. Walesa, sv. J. Pawel II., dokázali porazit systém – komunismus.

Mám za to, že bychom si měli být vědomi odpovědnosti každého advokáta za rozměr etiky a demokracie v naší republice, ale i v Evropské unii. Tedy, pokud radíme, měli bychom radit i s ohledem na výše napsané.

Řekl jsem, že etika je daná. A na tom si trvám. Není to rozmar společnosti, ale je to svědomí naší duše. Ale to, jak je na etiku nahlíženo, stejně jako na advokacii, je dílo každého jedince – i advokáta.

 

Autor JUDr. ICLic. Ronald Němec, Ph.D., působí jako advokát
Foto: canva.com a archiv AD

 

 

---

[1]https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/diskuze-pavel-rychetsky-opatreni-kritika-vlady.A210404_112938_domaci_brzy

[2] https://www.lidovky.cz/domov/pes-v-praze-vazne-zranil-dite-majitel-psa-utekl-a-patraji-po-nem-policiste. A210402_153312_ln_domov_liluj

[3] Čl. 6 odst. 1 usnesení č. 1/1997 Věstníku.

[4] https://www.csfd.cz/film/850640-brave-new-world/prehled/