Ústavní soud zveřejnil dne 29. března 2021 nález sp. zn. IV. ÚS 3389/20, podle kterého v právním státě, založeném podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky na úctě k právům a svobodám člověka a občana, nemůže být ten, který se obrací na soud v souladu s požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vystaven zásahu do svých práv a svobod, aniž by to bylo – bez výslovně zákonem stanovené výjimky – odůvodněno. Vznáší-li proto žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli je sdělit. To platí tím spíše, rozhoduje-li obecný soud v neveřejném zasedání, a žadatel se tak nemohl důvody zamítnutí jeho žádosti seznámit ani při ústním jednání, kterýžto postup by mohl požadavku na dostatečné odůvodnění učinit zadost, byla-li přitom poskytnuta stěžovateli možnost, aby se případně proti takovým důvodům mohl procesně bránit.

Krajský soud v Plzni svým ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl žádost stěžovatele R. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, o upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody v trvání dvanácti a půl roku za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze. Usnesení Krajského soudu v Plzni nebylo odůvodněno, a to s odkazem na § 136 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (trestní řád).

Stěžovatel namítal, že z napadeného rozhodnutí nelze seznat, jak se soud s jeho argumenty ve prospěch jím podané žádosti vypořádal. Podle jeho tvrzení v ní přitom bylo uvedeno několik relevantních důvodů pro její vyhovění – jako příklad uvedl, že již vykonal polovinu trestu, dále že má na Ukrajině čtyři děti, i podle sdělení věznice prošel úspěšně programem zacházení, je bez kázeňských trestů, zapojuje se aktivně do programů apod. Bez poskytnutí náležitého odůvodnění stěžovatel neví, zda má jeho stížnost nějaké nedostatky, případně co může do budoucna zlepšit, aby jí mohlo být příště vyhověno. Postup krajského soudu je podle stěžovatelova názoru v rozporu se závěry nálezu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3302/18.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu jako účastníku řízení.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření konstatoval, že rozhodnutí podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu má formu usnesení, proti kterému není podle odstavce 5 (a contrario) téhož ustanovení přípustná stížnost. Podle § 136 odst. 3 trestního řádu je možné v takovém případě vyhotovit zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění. Dále doplnil, že při svém rozhodování měl k dispozici i rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, kterými byl stěžovateli uložen předmětný trest.

ÚS následně zaslal toto vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice.

Stěžovatel možnosti využil a ve své replice uvedl, že Krajský soud v Plzni sice postupoval v souladu se zněním trestního řádu, nikoli však ústavně konformně. Možnost neodůvodnit vydané usnesení by neměla být pouze pravidlem sloužícím na jedné straně k zjednodušení práce obecných soudů, avšak ponechávajícím stěžovatele v nevědomosti. Ustanovení § 136 odst. 3 trestního řádu nebylo krajským soudem ústavně konformním způsobem interpretováno a aplikováno. Neodůvodnění rozhodnutí má být restriktivně vykládanou výjimkou, o kterou v jeho případě nešlo. Přitom již Ústavní soud vyslovil právní názor, že taková úprava umožňuje potenciální libovůli v rozporu s principy právního státu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí i vyjádření účastníka řízení, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Mezi účastníky řízení je spornou skutečností, zda je soud rozhodující o žádosti odsouzeného podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu oprávněn rozhodnout o zamítnutí takové žádosti, aniž by své rozhodnutí odůvodnil, a to i v případě, že žádost obsahuje konkrétní vznesené právní nebo skutkové argumenty.

Problematikou soudní diskrece při odůvodňování rozhodnutí podle § 327 odst. 1 písm. b) trestního řádu se Ústavní soud již v minulosti opakovaně a meritorně zabýval. Dospěl přitom při ústavně konformním výkladu tohoto ustanovení k závěru, že trestním řádem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle uvedeného ustanovení trestního řádu musí být z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny interpretována restriktivně. Možnost neodůvodnit takové rozhodnutí přitom omezil jen na případy, ve kterých je žadateli vyhovováno, vznáší-li irelevantní argumenty nebo je-li jeho podání opakované či neodůvodněné, popřípadě odkazuje-li soud jen na své předchozí zamítavé usnesení, ve kterém se s vznášenými připomínkami vypořádal. Přitom ale Ústavní soud zdůraznil, že „vznáší-li však žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí – byť stručně – vypořádat a žadateli je sdělit“ [srov. zejména nálezy ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 3302/18 a ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 2912/20 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V nynější věci rozhodující senát Ústavního soudu neshledal důvod se od tohoto právního názoru odchýlit a využít postupu podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

V právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy), nemůže být jedinec, který se obrací na soud v souladu s požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny, vystaven zásahu do svých práv a svobod, aniž by to bylo – bez výslovně zákonem stanovené výjimky – odůvodněno. To platí tím spíše v situaci, kdy stěžovatel jak v ústavní stížnosti, tak v žádosti krajskému soudu vznesl nikoliv zjevně neopodstatněné argumenty, které by bylo možné odmítnout, aniž by bylo podle ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení možné je přejít bez toho, že by takový postup obecný soud neodůvodnil.

V této souvislosti Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel upozorňoval na své chování ve výkonu trestu a negativní dopady výkonu trestu na poměry v jeho rodině (neblahý vliv na čtyři děti, zhoršení zdravotního stavu jeho otce ve věku 78 let). Vznáší tedy argumenty z oblasti trestního (penitenciárního) práva, ale i základních práv a svobod. Stěžovatel má podle Ústavního soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny právo, aby se soud s takto vznesenými argumenty výslovně vypořádal.

V této souvislosti není bez významu, že napadené rozhodnutí vydal krajský soud v neveřejném zasedání. Stěžovatel se tak nemohl s důvody zamítnutí své žádosti seznámit při ústním jednání, kterýžto postup by mohl požadavku na dostatečné odůvodnění učinit zadost a poskytnout mu možnost, aby se případně proti takovým důvodům mohl procesně bránit.

Protože napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a napadené usnesení zrušil.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3389/20 vyhlášený dne 29. března 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com