V pondělí 29. března 2021 zveřejnil Ústavní soud svůj nález sp. zn. IV. ÚS 3038/20, podle něhož platí, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho dodržování zajišťuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vylučuje libovůli (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost v podobě kvalifikované vady. Nejsou-li zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) akceptovatelná. Neuložil-li obecný soud za použití § 271 věty druhé občanského soudního řádu oprávněné hradit náklady exekuce, přestože podle jeho názoru její zastavení zavinila, a ačkoli sám připustil, že toto ustanovení prostor pro možnost odchýlit se od pravidla stanoveného v § 89 větě první exekučního řádu oproti § 150 občanského soudního řádu výslovně neposkytuje, nedostál shora uvedeným požadavkům na transparentnost a kontrolovatelnost soudního rozhodnutí.

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou svým usnesením zastavil exekuci pro částku 167 321 Kč s příslušenstvím (výrok I), vedlejší účastnici – společnosti P. C. C. – (dále jen „oprávněná“) uložil nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 42 047,50 Kč (výrok II), dále jí bylo uloženo nahradit stěžovateli S. V. náklady řízení ve výši 13 324,80 Kč (výrok III) a podle § 271 o. s. ř. bylo soudnímu exekutorovi JUDr. Z. Z. uloženo zaplatit stěžovateli částku 42 047,50 Kč (výrok IV).

Okresní soud zhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel s oprávněnou uzavřel smlouvu o úvěru, jakož i její podmínky s tím výsledkem, že jsou natolik nepřiměřené, že činí tuto smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a neplatná tudíž je i sjednaná rozhodčí smlouva. Z tohoto důvodu podle okresního soudu nebyla dána pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Podle § 89 ex. řádu okresní soud uložil oprávněné, která měla zastavení exekuce zavinit, aby uhradila soudnímu exekutorovi náklady exekuce a stěžovateli náklady řízení. A protože okresní soud dospěl k závěru, že není rozumný důvod, aby za daných okolností stěžovatel nesl náklady exekuce, uložil soudnímu exekutorovi podle § 271 o. s. ř. vrátit mu částku, kterou (soudní exekutor) na svoje náklady „zadržel“.

K odvolání stěžovatele i oprávněné Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě ústavní stížností napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II a IV je změnil tak, že se oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce neukládá [výrok II písm. a)] a že se ani soudnímu exekutorovi neukládá vrátit stěžovateli (vymožené) náklady exekuce [výrok II písm. b)], a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 5 009 Kč (výrok III). Co do procesního zavinění na zastavení exekuce se krajský soud s názorem okresního soudu ztotožnil a u náhrady nákladů řízení neshledal ani důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. Změnu rozhodnutí okresního soudu o nákladech exekuce krajský soud zdůvodnil tím, že nelze podle § 271 věty druhé o. s. ř. postupovat mechanicky, stěžovatel byl v exekučním řízení pasivní a soudní exekutor prováděl exekuci řádně, když samotná skutečnost, že tak činil na základě rozhodčího nálezu, nebyla bez dalšího důvodem pro úvahy o zastavení exekuce, stejně jako z jeho obsahu nebyl patrný nedostatek pravomoci rozhodce pro jeho vydání.

Ústavní stížností napadeným usnesením krajský soud zamítl návrh, kterým se stěžovatel domáhal doplnění předchozího usnesení o výrok IV tak, že se soudnímu exekutorovi náhrada nákladů exekuce nepřiznává.

V ústavní stížnosti stěžovatel S. V. Krajskému soudu v Brně – pobočce v Jihlavě vytýká, že na straně jedné konstatoval, že procesní zavinění na zastavení exekuce nese oprávněná, na straně druhé de facto její jednání aproboval tím, že jej zavázal k úhradě „vynaložených“ nákladů exekuce. Tím rozhodl v rozporu se zákonem i judikaturou. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 s tím, že řeší identickou situaci, tj. zastavení exekuce pro nepřípustnost z důvodu materiální a formální nevykonatelnosti exekučního titulu, kdy procesní zavinění bylo na straně oprávněné.

Současně stěžovatel vytýká krajskému soudu, že nepřihlédl k nemravným podmínkám úvěrové smlouvy, kvůli nimž se dostal do dluhové spirály, byť se snažil jednotlivé splátky hradit, jakož i k tomu, že oprávněná vědomě dlouhodobě vedla exekuci protiprávně, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 2117/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatel se rovněž dovolává usnesení ze dne 14. 5. 2014 č. j. 21 Cdo 402/2014 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2448/14), v němž Nejvyšší soud u exekučního titulu vykonatelného od počátku materiálně i formálně dovodil procesní zavinění na straně oprávněné, a to pro nedostatek pečlivosti při podání návrhu a vedení exekuce. Od vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) si oprávněná musela být vědoma, že smlouva o úvěru je zjevně nespravedlivá, přesto, resp. právě proto se obrátila na soukromého rozhodce, který její nárok „posvětil“.

Stěžovatel má za to, že je třeba zkoumat i chování stran v průběhu exekuce. Již od výše zmíněného nálezu, na který navázal nález ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 (N 226/75 SbNU 527), oprávněná musela mít pochybnosti o tom, zda její exekuce je vedena na základě způsobilého exekučního titulu. Na tento vývoj měla oprávněná zareagovat a exekuci zastavit, po dobu sedmi let to však neučinila. Vědomě tak zachovávala protiprávní stav a z exekuce těžila, přičemž si musela být vědoma toho, že jemu i soudnímu exekutorovi mohou vzniknout náklady.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

Krajský soud uvedl, že byl (stejně jako okresní soud) názoru, že zastavení exekuce bylo zapříčiněno vedlejší účastnicí, což zohlednil při přezkumu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a dodal, že v případech, kdy povinný do zahájení exekučního řízení nevrátí oprávněnému ani samotnou úvěrem poskytnutou částku, obvykle mu právo na náhradu nákladů řízení minimálně z části nepřiznává. Důvody, pro které měl – i přes tento závěr o zavinění na zastavení exekuce – za to, že v posuzované věci není namístě rozhodnout za přiměřeného užití § 271 o. s. ř. o povinnosti soudního exekutora vrátit vymožené náklady exekuce (a k jejich náhradě soudnímu exekutorovi zavázat vedlejší účastnici), jsou uvedeny v písemných vyhotoveních soudních rozhodnutí.

Vedlejší účastnice společnost P. C. C. odmítla stěžovatelovu argumentaci, přičemž vyjádřila názor, že krajský soud své rozhodnutí řádně odůvodnil, a doplnila, že vymůže-li soudní exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce její náklady, stane se tak legitimně, na základě řádného právního důvodu, nikoliv prozatímně. Zastavením exekuce tyto příkazy pozbývají svých účinků, takže na jejich základě již nelze náklady vymáhat, nejde však o bezdůvodné obohacení na straně soudního exekutora. Současně by nebylo výchovné, kdyby bylo uloženo soudnímu exekutorovi vymožené náklady vrátit, když v době jejich vymožení byl stěžovatel po dlouhou dobu pasivní v bránění svých práv.

Soudní exekutor JUDr. Z. Z. se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Protože byl poučen, že nevyjádří-li se, bude to bráno jako vzdání se postavení vedlejšího účastníka řízení, nebylo s ním již dále ve věci jednáno.

Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. V reakci na vyjádření vedlejší účastnice poukázal stěžovatel na to, že věděla, že jedná protiprávně, když uzavírala smlouvy s lichvářskými úroky, a že právě proto uzavírala se spotřebiteli rozhodčí smlouvy, přičemž samotné rozhodčí řízení bylo nejen parodií na spravedlivý proces, ale mělo dokonce parametry trestného činu podvodu, když vedlejší účastnice v něm uplatňovala jako náklad i uhrazený rozhodčí poplatek, ačkoliv žádný vybírán, resp. uhrazen nebyl, přičemž rozhodci museli jako právně vzdělané osoby vědět, že rozhodují v rozporu se zákonem a judikaturou. Odmítá, že by byl pasivní, dluh hradil před exekucí i v exekuci, ovšem jako člověk v dluhové pasti se bez advokáta nemohl bránit a nemohl se ani pustit do zastavení exekuce, když tehdy pro to nebyly důkazy a hlavně judikatura. Upozorňuje, že v tomto případě nebyla exekuce zastavována pro neplatnost rozhodčí doložky, ale na základě složité právní argumentace a dokazování, jde-li o neplatnost smlouvy o úvěru i celý obchodní model oprávněné.

Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Mezi tzv. kvalifikované vady nutno zařadit nejen případy, kdy obecné soudy v procesu interpretace a aplikace podústavního práva nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, ale také (což je v posuzovaném případě podstatné), když se z hlediska principů řádně vedeného soudního řízení dopustí neakceptovatelné „libovůle“ (čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny), spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

S ústavněprávními požadavky, jež plynou z ústavně zaručeného základního práva na řádný proces, koresponduje povinnost obecných soudů odůvodnit svá rozhodnutí nejen tak, aby vyhovovala kritériím stanovených příslušným procesním předpisem, ale také, aby byla tzv. přezkoumatelná, tedy aby z nich bylo dostatečně patrno, jakými úvahami se obecné soudy při svém rozhodování řídily. Jinak řečeno, soudní rozhodnutí je třeba srozumitelně, v adekvátním rozsahu (tj. v rozsahu odpovídající povaze věci) zdůvodněna a použitá argumentace musí být racionální, nikoliv ve zjevném rozporu s pravidly logického myšlení [viz např. nález ze dne 13. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 534/03 (N 126/34 SbNU 285)].

Krajský soud dospěl k závěru, že to byla právě oprávněná, kdo „procesně zavinil“, že exekuce musela být zastavena. Ústavní soud v této souvislosti připomíná důvody, které jej k tomu vedly, tedy že oprávněnou považoval za tzv. silnější stranu při uzavírání smlouvy o úvěru, jež byla shledána s ohledem na okolnosti uzavření a její nemravné podmínky neplatnou, v důsledku čehož se stala neplatnou i v ní obsažená rozhodčí doložka, takže oprávněná zahájila exekuční řízení na základě rozhodčího nálezu, který byl z výše uvedeného důvodu vydán osobou, která k tomu nebyla oprávněna, a v exekuci pokračovala, i když bylo stěžovatelem zaplaceno několikanásobně více, než kolik činila původně půjčená částka. Následně se krajský soud zabýval otázkou, zda zde nejsou důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by (výjimečně) nebylo namístě náhradu nákladů stěžovateli nepřiznat (§ 150 o. s. ř.). Na straně jedné vzal v úvahu šestiletou nečinnost stěžovatele, který v roce 2013 vznesl jen námitku proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, kdy si byl vědom svého závazku a akceptoval, že bude řešen exekucí, na straně druhé zohlednil, že se stěžovatel začal bránit, až když přes několikaleté provádění exekučních srážek exekuce stále nekončila, ačkoliv uhradil několikanásobek půjčené částky, načež uzavřel, že tato dřívější pasivita není onou okolností hodnou zvláštního zřetele.

Možno dodat, že tyto úvahy krajského soudu nesou znaky nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud v zásadě nezasahuje, ledaže by vybočily z ústavněprávních mezí, což v tomto případě konstatovat nelze (a byť to není relevantní, ztotožnil by se s nimi i po stránce věcné správnosti).

Stejně tak nemůže Ústavní soud z hlediska ústavnosti nic vytknout obecným východiskům krajského soudu, jde-li o interpretaci § 271 věty druhé o. s. ř., zejména se to týká úvahy, že slovo „může“ v uvedeném ustanovení neznamená, že by bylo na volné úvaze soudu, zda dané pravidlo bude aplikovat, či nikoliv (stejně tak lze jistě souhlasit s tím, že je, je-li rozhodováno o nákladech exekuce, nelze aplikovat „mechanicky“).

Další úvahy však z hlediska ústavněprávního požadavku na řádné odůvodnění obstát nemohou, neboť jsou vnitřně rozporné. Krajský soud shledal, že při rozhodování o nákladech exekuce je výše zmíněná pasivita stěžovatele naopak onou rozhodnou skutečností, přičemž argumentoval řádným prováděním exekuce soudním exekutorem na základě pověření soudu a tím, že bez dalšího nebyly patrny důvody pro zastavení exekuce a ani z obsahu rozhodčího nálezu neplynul nedostatek pravomoci rozhodce. Má být proto spravedlivé, aby náklady exekuce vzniklé v době, kdy neměl proti vedení exekuce námitky, nesl stěžovatel.

***

Ústavní soud uzavřel, že zavinil-li oprávněný zastavení exekuce, je povinen podle § 89 věty první ex. řádu povinnému nahradit jak náklady řízení, tak soudnímu exekutorovi náklady exekuce, ledaže by existovaly zvláštního zřetele hodné důvody, pro které by těmto subjektům neměla být zcela nebo zčásti výjimečně tato náhrada přiznána (§ 150 o. s. ř.); v takovém případě exekuční soud současně uloží soudnímu exekutorovi, aby povinnému vrátil, co mu na náklady exekuce již zaplatil (§ 271 věta druhá o. s. ř.). Od tohoto postupu se exekuční soud může odchýlit jen výjimečně, zejména s ohledem na nutnost ochrany práv soudního exekutora (§ 3 odst. 1 ex. řád), přičemž je jeho povinností náležitě takovéto rozhodnutí zdůvodnit; samotná skutečnost, že soudnímu exekutorovi nelze vytknout pochybení při provádění exekuce, podstatná v tomto ohledu není, neboť (primárně) jde o řešení vztahu mezi stěžovatelem a oprávněnou.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatoval, že krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím obsaženým v části výroku II písm. b) napadeného usnesení porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s neposkytnutím řádné ochrany práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a v této části výrok II zrušil. Spolu s ním zrušil i související (neoddělitelný) výrok II písm. a) tohoto usnesení i jeho akcesorický výrok III (o náhradě nákladů odvolacího řízení).

Domáhá-li se stěžovatel zrušení rubrikovaného usnesení krajského soudu č. j. 73 Co 49/2020-204, ústavní stížnost žádné námitky proti tomuto rozhodnutí neobsahuje. V petitu svého návrhu však stěžovatel poukazuje na spojení tohoto rozhodnutí s výrokem II napadeného usnesení. Ústavní soud dospěl k závěru, že vzhledem k provázanosti obou usnesení by se po zrušení usnesení z 10. 8. 2020 usnesení ze dne 30. 9. 2020 stalo bezpředmětným, a proto rozhodl o jeho zrušení z důvodu právní jistoty s tím, že případné uložení povinnosti k úhradě nákladů řízení bude nově posouzeno v intencích kasačního rozhodnutí Ústavního soudu.

Směřuje-li ústavní stížnost proti výroku I napadeného usnesení krajského soudu, Ústavní soud ji jako nepřípustnou odmítl.

Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3038/20 vyhlášený dne 29. března 2021 naleznete ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay