Městské státní zastupitelství v Praze se vrací k událostem z 15. března 1939
Dne 15. 3. 2021 uplynulo 82 let od vstupu německých vojsk na zbytek československého území. To, co se onoho dne odehrálo, nyní znovu přezkoumává Městské státní zastupitelství v Praze. Proč?
Protože je dosud pravomocný rozsudek Národního soudu v Praze z 21. 4. 1947, podle něhož armádní generál Jan Syrový (1888-1970) (na snímku z roku 1938) „jako ministr národní obrany… nedal 15. března 1939 rozkaz ani pokyn ke zničení vojenského materiálu“. Za to byl odsouzen k „k trestu těžkého žaláře v trvání 20 let, zostřeného půlročně jedním postem“.
Syrový se hájil tím, že takový příkaz nemohl dát, neboť byl vázán „kapitulačním rozkazem“ prezidenta Dr. Emila Háchy (1872-1945). Senát pod vedením JUDr. Jana Gottweise však došel k závěru, že Háchův rozkaz neobsahoval zákaz ničení vojenského materiálu.
Syrový obdržel rozkaz telefonicky po nočním jednání Háchy s německým vůdcem Adolfem Hitlerem (1889-1945) a nadiktoval ho „v noci na 15. března 1939 po druhé hodině ranní v hlavním štábu generálu [Miroslavu] Miklíkovi [1892-1965] s tím, aby byl doručen vojenským jednotkám“.
Je pravda, že prezident v rozkaze nezmiňuje zákaz ničení vojenského materiálu (aby se nedostal do rukou nepřítele). Praví se zde ale, že německé vojenské jednotky „zahájí obsazování republiky dne 15. března v 06.00 hodin“ a že přitom nesmí dojít k „sebemenšímu incidentu“.
Vojenský materiál, jehož nezničení soud Syrovému vytýká, obnášel:
- 1582 letadel,
- 501 protiletadlových děl,
- 2175 děl,
- 785 minometů,
- 469 tanků,
- 43 876 kulometů,
- 114 000 pistolí,
- 1 090 000 pušek,
- přes miliardu nábojů pro pěchotu,
- přes 3 miliony nábojů pro děla,
- válečný materiál pro stavbu mostů, naslouchací přístroje, měřicí přístroje, motorová vozidla „v největším množství“.
Hodnota tohoto materiálu „činila více než 29 miliard Kč“.
Městské státní zastupitelství v Praze nyní zkoumá, zda za daných okolností bylo realistické vydat splnitelný rozkaz k ničení uvedeného materiálu a zda k jeho provedení byly zajištěny finanční, technické a bezpečnostní prostředky.
S ohledem na množství materiálu a časovou tíseň se totiž zdá, že soud od Syrového požadoval „něco, co nelze vykonat, tedy něco naprosto nemožného. Přikázat něco, co nelze vykonat, znamená právo ničit, protože příkaz, který nelze splnit, slouží jen zmatku, strachu a chaosu.“ (Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 ve věci Vladimíra Waise, svědka Jehovova, který v roce 1954 odmítl vykonávat vojenskou službu.)
Státní zástupce bude také zkoumat, zda je pravda, že Syrový spolu s Rudolfem Beranem (1887-1954) jakožto ministerským předsedou „za války opatřili nepříteli prospěch tím, že dali souhlas k prodeji válečného materiálu Německu“.
Národní soud vymezil podle zákona č. 50/1923 Sb. z. a n. pojem „za války“ obdobím od 23. 9. 1938 (vyhlášení mobilizace) do 31. 12. 1945 (kdy podle vyhlášky č. 162/1945 Sb. „končí stav branné pohotovosti státu“.)
Je ale otázka, zda období války lze takto stanovit, když dne 30. 9. 1938 československá vláda za účasti prezidenta Dr. Edvarda Beneše (1884-1948) přijala podmínky Mnichovské dohody o odstoupení pohraničních oblastí Německu a dne 6. 10. 1938 rozhodla ministerská rada o demobilizaci.
Na uzavření smlouvy tlačil ministr zahraničí Dr. František Chvalkovský (1885-1945). Syrový (stejně jako někteří další) se domníval, že když se po neúspěšných jednáních s Anglií a Francií prodá „postradatelný vojenský materiál“ Němcům, povede to k jejich vstřícnějšímu postoji. Smlouvu o prodeji podepsal dne 11. 2. 1939 „za vládu ČSR“ generál Jan Netík (1885-1945) „jako zástupce“ ministerstva národní obrany. Až na jednu výjimku šlo o „materiál bývalé rakousko-uherské armády, ze které byl převzat“.
Pro úplnost je třeba dodat, že kromě dvacetiletého trestu těžkého žaláře byl Syrový zbaven volebního práva a práva účastnit se politického života, protože „při setkání s Adolfem Hitlerem tomuto podal ruku“, „doprovázel generála Blaskowitze [1898-1948, vrchní velitel německých okupačních vojsk] k hrobu neznámého vojína“, „zúčastnil [se] přehlídek německého vojska“ a „dne 3. dubna 1939 [se] stýkal s Konrádem Henleinem [1898-1945, vůdce sudetoněmeckých Němců], – to vše v generálské uniformě“.
Není ovšem vyjasněno, jak se podle tehdy platných předpisů měl Syrový zachovat při neplánovaném neveřejném setkání s hlavou cizího státu na pražském Hradě a při konání pietních aktů u hrobu Neznámého vojína, jaké měl ministr obrany práva a povinnosti při vojenské přehlídce zahraničního vojska v Praze a nakolik mohl ovlivnit Henleinovu přítomnost na recepci dne 3. 4. 1939. (Syrový ve funkci ministra národní obrany skončil 27. 4. 1939. Žádná pozdější pronacistická činnost není Syrovému vytýkána.)
Pokud jde o celkovou zákonnost procesu, zpochybňuje ji i fakt, že do 24. 2. 1947 v něm vystupoval jako prokurátor JUDr. Josef Urválek (1910-1979), jehož nadřízený, člen KSČ JUDr. František Grospič (1901-?), si pochvaloval, že Urválek „pracuje jako lev“.
Toto pracovní nasazení Urválek prokázal i v následných nezákonných procesech, jako například s JUDr. Miladou Horákovou (1901-1950) a spol. či Rudolfem Slánským (1901-1952) a spol.
Urválkova kariéra je popsána například v diplomové práci „Život Josefa Urválka“ od Bc. Alžběty Vašákové. Píše se zde:
„Je třeba se zeptat, zda si Josef Urválek, přes všechny snahy zbavit se viny za řadu justičních vražd, uvědomoval zrůdnost toho, na čem se podílel. … Nelze vyloučit i hlubší, patologické důvody jeho chování, které mohly najít první odraz v přísných výrocích mimořádného lidového soudu, kde působil po osvobození.“ (Dostupné na https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/178375/.)
K jakým závěrům Městské státní zastupitelství v Praze dojde, těžko předvídat.
JUDr. Lubomír Müller, advokát
Foto: cs.wikipedia.org