Ústavní soud zveřejnil v úterý 23. března 2021 svůj nález III. ÚS 3001/20, podle kterého platí, že postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, což vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává nepřezkoumatelným. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí je přitom o to naléhavější, dospěje-li odvolací soud k odlišnému závěru než soud nalézací. Není-li z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, jak uvedené právní závěry z jím provedených důkazů dovodil, je rozhodnutí vadné.

 

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatele M. D. (otce) na snížení výživného pro jeho nezletilou dceru tak, že výživné stanovené stěžovateli pro nezletilou naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 6. 2015 ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 3. 2016 ve výši 40 000 Kč měsíčně [25 000 Kč k rukám první vedlejší účastnice (matky) a 15 000 Kč na účet nezletilé] se snižuje na částku 18 000 Kč měsíčně s účinností od 10. 8. 2017. Soud určil, že výživné je splatné k rukám matky dítěte vždy do každého prvého dne v měsíci předem. Dále rozhodl, že výživné, které se stane splatným od 1. 2. 2020 do konce kalendářního měsíce, v němž bude rozsudek doručen stěžovateli, je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky dítěte do tří dnů od doručení rozsudku, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného došlo u stěžovatele k podstatné změně poměrů.

K odvolání matky Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudek Okresního soudu v Olomouci napadeným rozsudkem změnil tak, že úprava výživného pro nezletilou, provedená naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 6. 2015 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 3. 2016, se v části týkající se výživného splatného k rukám matky mění tak, že výživné se snižuje z částky 25 000 Kč měsíčně na částku 20 000 Kč měsíčně s účinností od 10. 8. 2017. Ve zbývající části se úprava výživného provedená naposledy uvedenými rozhodnutími nemění (I. výrok). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).

Krajský soud rekapituloval, že Okresní soud v Olomouci výživné snížil o 55 %, neboť pracovní schopnost stěžovatele podle posudku o invaliditě poklesla právě o 55 %. Popsaným postupem však okresní soud nepřípustně přecenil pokles pracovní schopnosti stěžovatele, aniž komplexně posoudil vliv této změny na celkové poměry stěžovatele.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatňuje jak námitky proti výši výživného, tak proti způsobu odůvodnění napadeného rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že výživné stanovené napadeným rozsudkem v celkové výši 35 000 Kč měsíčně (20 000 Kč k rukám matky a 15 000 Kč na účet nezletilé) není schopen hradit. Na jeho straně došlo k zásadní změně poměrů, když byl v srpnu 2017 hospitalizován, dva měsíce se nacházel v kómatu a jeho zdravotní stav je i nadále nepříznivý, o čemž svědčí i to, že mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu II. stupně. Stěžovatel již objektivně není schopen dosahovat takových pracovních výkonů a příjmů jako dříve a stanovené výživné je zcela nepřiměřené jeho současným majetkovým poměrům. Majetek stěžovatele je zatížen exekucí a dlužné výživné za něho musí splácet jeho současná manželka.

Další výhrady stěžovatele pak směřovaly proti způsobu, jakým Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci odůvodnil své rozhodnutí. Tvrzení o celkové hodnotě nemovitostí stěžovatele soud zcela nekriticky převzal z tvrzení matky dítěte, aniž by daný údaj podložil jakýmikoliv důkazy. Další pochybení krajského soudu spočívá v tom, že nehodnotil majetkové poměry stěžovatele komplexně a nepřihlédl k hodnotě jeho závazků, zejména k hypotečnímu úvěru. Soud nekriticky převzal i další tvrzení matky dítěte o vysoké životní úrovni stěžovatele – k volnočasovým aktivitám stěžovatel ve svých vyjádřeních opakovaně uváděl, že od té doby, co došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, se již golfu nevěnuje, pouze s výjimkou několika akcí, kde prezentoval svůj hotel; k závěru soudu, že životní úroveň stěžovatele ovlivňuje též jeho manželka, stěžovatel uvedl, že bylo prokázáno, že ani ona nedosahuje nadstandardních příjmů, nadto byla v té době již v pokročilém stadiu těhotenství, z čehož nutno dovodit naopak dlouhodobý pokles jejích příjmů. Rozporným s provedenými důkazy byl dle stěžovatele i další závěr krajského soudu, že stěžovatel je schopen splácet výše zmíněné úvěry. Dle přesvědčení stěžovatele krajský soud dospěl ke zcela odlišným závěrům od závěrů okresního soudu, aniž by se věcí řádně zabýval.

Přiložený návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatel odůvodnil tím, že vzhledem k tomu, že výživné pro nezletilou bylo stanoveno ve zcela nepřiměřené výši, kterou není dlouhodobě schopen hradit, resp. není schopen hradit dluh na výživném vzniklý opětovným navýšením výživného, je zde vysoká pravděpodobnost, že před tím, než Ústavní soud rozhodne o ústavní stížnosti, dojde k exekuci prodejem nemovitostí stěžovatele. Stěžovatel rovněž uvedl, že odložením vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nezletilé nevznikne újma, neboť na její výživu pravidelně přispívá.

Ústavní soud ustanovil opatrovníkem nezletilé Magistrát statutárního města Olomouce, neboť ústavní stížností bylo napadeno rozhodnutí, jehož závěry se dotýkají konkrétních zájmů nezletilé, která má v řízení postavení vedlejší účastnice. Ústavní soud rovněž odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, jelikož hrozící provedení exekuce prodejem nemovitostí stěžovatele by mohlo mít mimo jiné reálný dopad do jeho schopnosti hradit výživné v budoucnu; zároveň nebylo shledáno, že by odložením vykonatelnosti mohla vzniknout závažná újma, neboť potřeby nezletilé budou v mezidobí zajištěny plněním výživného podle rozsudku okresního soudu a majetkové poměry matky dítěte, která má nezletilou v péči, jsou nadto příznivé.

Ústavní soud si pro posouzení, zda ve věci došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, vyžádal spis od Okresního soudu v Olomouci a dále vyjádření Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a vedlejších účastnic řízení, matky a opatrovníka dítěte, Magistrátu statutárního města Olomouce.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Matka dítěte se vyjádřila tak, že rozhodnutí krajského soudu je zcela správné. Stěžovatel uvedené námitky vznesl již v průběhu řízení, přičemž krajský soud je v rámci svého posouzení zohlednil.

Opatrovník nezletilé, Magistrát statutárního města Olomouce, uvedl, že podání ústavní stížnosti stěžovatelem je pouze důsledkem toho, že v dané věci nelze podat dovolání. Argumenty stěžovatele postrádají ústavněprávní rozměr a cílem stěžovatele je dosáhnout pouze snížení rozsahu vyživovací povinnosti, nikoliv ochrany svých práv.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a poté, co se seznámil též s vyžádaným spisem a výše rekapitulovanými vyjádřeními, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je ovšem povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala. Postrádá-li odůvodnění soudního rozhodnutí údaj o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, dochází k porušení § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, což vede k tomu, že se soudní rozhodnutí stává. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nejenže nevyhovuje zákonným hlediskům, ale současně představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování a způsobuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí je přitom o to naléhavější, dospěje-li odvolací soud k odlišnému závěru než soud nalézací. Není-li z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, jak uvedené právní závěry z jím provedených důkazů dovodil, je rozhodnutí vadné. Právě uvedeným požadavkům krajský soud v posuzované věci nedostál.

Napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že okresní soud nepřípustně přecenil pokles pracovní schopnosti stěžovatele, aniž by komplexně posoudil vliv této změny na celkové poměry stěžovatele, které byly i nadále nadstandardní. Nadstandardní pak měla zůstat i životní úroveň stěžovatele nejen ohledně kvality bydlení, ale i ohledně povahy jeho volnočasových aktivit (golf), a významně ji navíc měla ovlivňovat jeho manželka, která je advokátka. Své úvahy pak krajský soud dále doplnil mimo jiné tím, že i přes sníženou schopnost podnikat je stěžovatel nadále schopen splácet úvěry, byť za pomoci blízkých osob, a že je schopen v budoucnu splatit půjčku rodičům i bývalé přítelkyni, k čemuž se měl zavázat. Ke zde rekapitulovaným důvodům, které měly dle krajského soudu svědčit o schopnosti stěžovatele platit výživné ve stanovené výši, má však Ústavní soud následující výhrady.

Z odůvodnění napadeného rozsudku předně není zřejmé, na základě čeho krajský soud dospěl k celkové částce 58 000 000 Kč, jež měla tvořit součet hodnot všech tří nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele. Ačkoliv sám soud poukázal na to, že závěry vypracovaných znaleckých posudků ohledně hodnot dvou nemovitostí – hotelu a rodinného domu stěžovatele – se výrazně rozcházely, již nijak nezdůvodnil, jak (a zda vůbec) tyto znalecké posudky hodnotil, ke kterým z nich se přiklonil či jakým způsobem dospěl k uvedené celkové částce, kterou dokládal svůj závěr o nadstandardních majetkových poměrech stěžovatele. K tomu Ústavní soud pro úplnost doplňuje, že závěry znaleckých posudků o hodnotě hotelu se rozcházely téměř o 15 000 000 Kč, ohledně hodnoty rodinného domu stěžovatele se rozcházely cca o 6 000 000 Kč; třetí stěžovatelova nemovitost, v níž žijí jeho rodiče, znalecky ohodnocena nebyla. Jediná zmínka o tom, že hodnota stěžovatelova nemovitého majetku měla činit právě, resp. nejméně 58 000 000 Kč, zazněla pouze ze strany zmocněnkyně první vedlejší účastnice (matky dítěte) během jednání před krajským soudem dne 20. 7. 2020 (viz protokol o jednání před odvolacím soudem, č. l. 1653). Nabízí se proto i stěžovatelem v ústavní stížnosti nadnesená otázka, zda krajský soud tvrzení první vedlejší účastnice či její zmocněnkyně toliko nekriticky nepřevzal, aniž by se jeho pravdivostí skutečně jakkoliv blíže zabýval

I kdyby nicméně Ústavní soud odhlédl od uvedeného pochybení krajského soudu s tím, že bez ohledu na přesnou hodnotu předmětných nemovitostí by bylo možno i tak uzavřít, že hodnota stěžovatelova nemovitého majetku byla s velkou pravděpodobností nadstandardní, odůvodnění napadeného rozsudku by ani tak nemohlo obstát, neboť je zatíženo dalšími dílčími nedostatky, jež ve svém souhrnu vyžadují kasační zásah Ústavního soudu.

Dle v řízení učiněných skutkových zjištění jsou všechny nemovitosti stěžovatele společným předmětem smluvního zástavního práva k zajištění budoucích dluhů pro obchodní společnost Raiffeisenbank a jsou dotčeny exekučními příkazy k prodeji nemovitosti. Tyto dle Ústavního soudu nikoliv nevýznamné skutečnosti však krajský soud žádným způsobem nepromítl do svého hodnocení a nijak nezohlednil, zda a případně jaký mají vliv na ekonomickou situaci stěžovatele a jeho celkové poměry.

Ústavní soud tak v napadeném rozhodnutí postrádá jakoukoliv podrobnější úvahu, od níž by se následně odvíjelo posouzení, zda i přes popsané zatížení nemovitého majetku především probíhající exekucí zůstává nadstandardní životní úroveň stěžovatele nadále nedotčena. Lze doplnit, že naproti tomu okresní soud, s jehož závěry se krajský soud neztotožnil, k omezení práva stěžovatele disponovat nemovitým majetkem v důsledku probíhající exekuce v rámci hodnocení majetkových poměrů stěžovatele minimálně přihlédl.

Ztotožnit se pak bez dalšího nelze ani s tvrzením krajského soudu, že o nadstandardní životní úrovni stěžovatele svědčí i povaha jeho volnočasových aktivit. Ze spisu okresního soudu sice vyplývá, že první vedlejší účastnice (matka dítěte) opakovaně poukazovala na to, že se stěžovatel věnuje mimo jiné golfu, z čehož dovozovala, že jeho zdravotní stav je mnohem lepší, než prezentuje. Zřejmé však již není, že by byl stěžovatel k těmto aktivitám kdykoliv během řízení dotazován či že by daná skutečnost byla mezi účastníky řízení nespornou (stěžovatel naopak v ústavní stížnosti namítá, že v řízení opakovaně tvrdil, že žádné volnočasové aktivity od okamžiku, kdy došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu, neprovozuje a že golf hrál od té doby pouze dvakrát, když pokaždé šlo o jednorázovou akci). Mínil-li proto krajský soud uvedeným tvrzením první vedlejší účastnice podpořit svůj závěr o nadstandardní životní úrovni stěžovatele, bylo jeho povinností toto tvrzení postavit najisto.

Nepřesvědčivě působí i další krajským soudem uvedený důvod, jenž má svědčit o nadstandardní životní úrovni stěžovatele, a to poukaz na to, že stěžovatelova životní úroveň je navíc významně ovlivňována jeho manželkou – advokátkou. Ústavní soud přisvědčuje krajskému soudu potud, že z důkazů, jež byly v řízení provedeny, skutečně vyplývá, že současná manželka stěžovatele jeho životní úroveň ovlivňuje minimálně do té míry, že dlouhodobě financuje přibližně polovinu jeho veškerých výdajů a výrazně mu pomáhá se splácením dlužného výživného a odměny exekutora. Jen stěží však tyto skutečnosti mohou sloužit jako další z důvodů, jimiž má být podpořen závěr o nadstandardních poměrech stěžovatele, neboť z nich vyplývá spíše naopak to, že bez manželčiny finanční podpory by jeho dluhy byly pravděpodobně ještě vyšší (nikoliv tedy to, že by jeho již tak nadstandardní životní úroveň byla díky jeho manželce ještě o to lepší).

Zcela přitakat konečně nelze ani té části odůvodnění, v níž se krajský soud utvrzuje o nadstandardních poměrech stěžovatele též tím, že poukazuje na jeho schopnost splácet úvěry a další půjčené finanční částky. K úvěrům, jež má stěžovatel splácet částkou 125 000 Kč měsíčně, sám krajský soud uvádí, že je tak stěžovatel schopen činit pouze za pomoci blízkých osob, v případě dalších vyjmenovaných půjček od rodičů a bývalé přítelkyně pak de facto pouze konstatuje jejich výši a datum jejich splatnosti v budoucnu. Takto prezentované závěry však nevypovídají o majetkových poměrech stěžovatele či jeho schopnosti uvedeným závazkům v dohodnutých termínech skutečně dostát. Krajský soud tak na základě uvedených skutečností dospívá k něčemu, co z nich dle Ústavního soudu bez dalšího nevyplývá.

Ústavní soud tak konstatuje, že musel přisvědčit přinejmenším těm námitkám stěžovatele, které se týkaly výše podrobněji popsaných nedostatků odůvodnění napadeného rozsudku. Jelikož krajský soud své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem neodůvodnil, zatížil řízení vadou, která svou intenzitou dosahuje porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci zrušil.

 

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3001/20 vyhlášený dne 23. března 2021 naleznete ZDE.

 

Zdroj: Ústavní soud
Foto: canva.com