Rozšíření kárné odpovědnosti advokátů ve jménu AML
Dne 1. ledna 2021 nabyl účinnosti zákon č. 527/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (tzv. AML zákon). Bez většího zájmu odborné veřejnosti a příslušníků advokátního stavu byl týmž zákonem novelizován i zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. o advokacii“), a to včetně § 17 zák. o advokacii, který upravuje povinnost advokátů postupovat tak, aby nesnižovali důstojnost advokátního stavu.
Do § 17 zák. o advokacii bylo zmíněnou novelou z dílny ministerstva spravedlnosti vloženo slovo „zejména“. Podle aktuálně účinného znění zák. o advokacii tedy platí, že advokát postupuje zejména při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, a za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Druhá věta § 17 zák. o advokacii upravuje, že pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže (zmíněná v první větě § 17 zák. o advokacii) stanoví stavovský předpis, kterým je etický kodex[1].
Ačkoliv autoři tohoto článku jsou zastánci teze, že advokáti by se poctivě a slušně měli chovat jak při výkonu advokacie, tak při jiných činnostech (jakož i v soukromém životě), a jakkoli jsou autoři tohoto článku přesvědčeni o tom, že drtivé většiny advokátů se v tomto článku komentovaná změna zák. o advokacii v jejich každodenním životě nedotkne, tak zároveň nelze přehlížet, že uvedená zdánlivě nenápadná změna nemůže být vyložena jinak, než jako rozšíření povinností advokátů a de facto i rozšíření jejich kárné odpovědnosti, jakož i obsahové rozšíření zákonného zmocnění pro Českou advokátní komoru (dále jen „ČAK“) k vydání podzákonného právního předpisu. Rozšiřování kárné působnosti ČAK přitom autoři považují za nežádoucí.
Novelu § 17 zák. o advokacii je podle našeho názoru vhodné rozebrat minimálně z následujících čtyř důvodů:
- Odůvodnění novelizace,
- Otázka (ne)potřebnosti novelizace,
- Načasování novelizace,
- Role ČAK při novelizaci,
přičemž hodnotíme-li tyto body v jejich souhrnu, tak by to podle našeho názoru mělo vést minimálně k pozdvižení obočí nad zde pojednávanou změnou § 17 zák. o advokacii.
Odůvodnění novelizace
Co se odůvodnění novely § 17 zák. o advokacii týká, tak důvodová zpráva bez bližší specifikace velmi stručně konstatuje, že „Vzhledem ke skutečnosti, že ne všechny povinnosti advokátů podle AML zákona jsou výkonem advokacie stricto sensu, se do § 17 doplňuje slovo „zejména“.“, aniž by bylo konkretizováno, jaké povinnosti má zákonodárce na mysli. Toto strohé odůvodnění nelze podle našeho názoru ani vzdáleně považovat za dostatečné, tím spíše ve vztahu k tak zásadní koncepční (byť textově možná stručné) úpravě zák. o advokacii.
Potřeba novelizace
S odůvodněním, že nikoliv všechny povinnosti advokátů podle AML zákona jsou výkonem advokacie, úzce souvisí i druhá námi vymezená otázka, a to otázka potřebnosti (či podle našeho názoru nepotřebnosti) této zákonné změny. Je totiž zcela nepochybné, že i před poslední novelou AML zákona advokáti vykonávali povinnosti, které nebyly poskytováním právních služeb, byly však považovány za výkon advokacie. Pojem „výkon advokacie“ přitom judikatura vykládá jako širší pojem než „poskytování právních služeb“ a řadí mezi ně právě činnosti s poskytováním právních služeb související (typicky činnosti související s vyúčtováním poskytnutých právních služeb), když se jedná o „veškeré úkony, které advokát činí v souvislosti s výkonem nezávislého povolání advokáta“[2]. Jakkoliv se z důvodové zprávy nedozvíme, které konkrétní povinnosti vyplývající z AML zákona byly ze strany zákonodárce považovány za tak výjimečné, aby odůvodnily nutnost změny zák. o advokacii, lze se domnívat, že by se mohlo jednat o povinnosti provést identifikaci klienta, povinnost kontroly klienta, povinnost uchovávání údajů, povinnost ohlásit podezřelý obchod či povinnost zavést a uplatňovat systém vnitřních zásad. U některých z těchto povinností si lze obtížně představit, jak by advokát při jejich plnění mohl snižovat důstojnost stavu a u většiny (ne-li u všech) těchto povinností je pak zřejmé, že je bez problémů pokrývá již současně aplikovaná široká definice pojmu „výkon advokacie“ i bez úpravy § 17 zák. o advokacii (obdobné povinnosti navíc advokáti měli i podle jiných právních předpisů, než je AML zákon).
Již dosavadní praxe navíc pružně pracovala i s původním zněním § 17 zák. o advokacii, když etický kodex i kárná rozhodovací a soudní rozhodovací praxe už k původnímu znění § 17 zák. o advokacii rozšířily povinnost advokátů postupovat tak, aby nesnižovali důstojnost advokátního stavu, i na činnosti, které nejen, že nejsou stricto sensu výkonem advokacie, ale v některých případech šlo zjevně dokonce o chování advokátů v běžném občanském životě; typicky se jedná o to, že advokát je (a již před novelou AML zákona samozřejmě byl) povinen plnit své smluvně převzaté závazky. Dále například některé v etickém kodexu upravené povinnosti kolegiální, tj. povinnosti advokáta k jiným advokátům, můžou být vykládány tak, že ani ty stricto sensu nejsou výkonem advokacie (např. to, že advokát nesmí proti jinému advokátu zahájit právní spor bez závažného důvodu). Už tato praxe vyvolává otazníky nad tím, nakolik je v souladu se základními zásadami právního řádu, když aprobuje ingerenci etických pravidel, tj. podzákonného právního předpisu, i do situací, které přesahují rámec zmocnění v § 17 zák. o advokacii (v původním znění).
Takový širší přístup byl navíc do jisté míry podpořen samotným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, citovaným výše. To se totiž kromě logického ozřejmění rozdílu mezi poskytováním právních služeb a výkonu advokacie vydalo na cestu extenzivního výkladu zákona, kdy se v něm lze dočíst, že „pokud ustanovení § 17 zákona o advokacii ukládá advokátovi povinnost chovat se při výkonu svého povolání – advokacie určitým způsobem, pravidla profesionální etiky jej zavazují k určitému chování nejen při výkonu advokacie, ale i v soukromé sféře, přičemž hlavním důvodem je ochrana advokátního stavu a ochrana veřejných zájmů.“ Je třeba upozornit, že tohoto frapantního rozšíření působnosti zák. o advokacii (a s ním i působnosti etického kodexu) se soud dopouští zcela nad rámec v daném případě posuzované věci, když v posuzovaném případě se jednalo o věc zjevně spadající pod „výkon advokacie“ (konkrétně načasování odstoupení od smlouvy o poskytování právních služeb). S ohledem na ústavní princip, že státní (respektive obecně veřejnou) moc lze aplikovat jen v mezích zákona, vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je poněkud zarážející, že Nejvyšší správní soud takto bez dalšího aprobuje tezi, že kárná odpovědnost advokáta (tj. odpovědnost vůči orgánu veřejné moci) by měla dopadat na jakékoli jednání advokáta, když zák. o advokacii (v původním znění) hovoří o jednání „při výkonu advokacie“, a o dodržování etického kodexu „za tím účelem“. Dle povědomí autorů se však tato otázka dosud před Nejvyšším správním soudem neřešila ve věci, v níž by skutečně objektivně šlo o věc nespadající pod definici výkonu advokacie (publikovaná rozhodovací praxe zahrnuje takřka exkluzivně rozhodnutí dotýkající se vztahů s klientem a jednání vůči němu, případně vůči soudům). Pravděpodobně tedy dosud nedošlo k „otestování“ této otázky v konkrétním případu před vrcholnými články soudní soustavy.
Výše jsme uvedli příklady činností či povinností, které stricto sensu nejsou poskytováním právních služeb a v některých případech ani výkonem advokacie, přesto bylo všeobecně či přinejmenším většinově respektováno, že na ně i předchozí znění § 17 zák. o advokacii dopadá. U některých jiných činností (včetně těch, u kterých bylo evidentní, že výkonem advokacie nejsou) bylo dle našeho názoru sporné, zda na ně § 17 zák. o advokacii v dosavadním znění dopadal či nikoliv a zda k jejich regulaci ČAK měla dostatečné zákonné zmocnění. Vášně v poslední době budil především relativně nový fenomén, a to konkrétně soukromé projevy advokátů na sociálních sítích, s čímž souvisí námi třetí vymezený důvod, proč je vhodné se novelou zák. o advokacii minimálně ve formě veřejné diskuse zabývat, a tím je samotné načasování novely.
Načasování novelizace
K faktickému rozšíření zákonného zmocnění ČAK pro regulaci povinností advokátů a k možnému rozšíření kárné odpovědnosti advokátů totiž dochází v době, kdy ve veřejném prostoru (včetně neprávnických sdělovacích prostředků) je vedena diskuse nad kárnou rozhodovací praxí ČAK a kdy na jedné straně jsou některým advokátům za jejich veřejné projevy ukládána kárná opatření (nebo je konstatováno, že ke kárnému provinění došlo, a současně je upuštěno od uložení kárného opatření). Za všechny zmiňme mediálně známé případy advokáta P. Němce (který na svém twitterovém účtu svérázně ironicky glosoval vnitřní nekonzistenci názorů některých odpůrců migrace, kteří se na jednu stranu zaštiťovali křesťanskými hodnotami, na druhou stranu neváhali přistupovat k výrokům, že by se migranti měli nechat utopit, což věru nezní zrovna křesťansky) či případ advokátky Z. Candiglioty, která na Facebooku přirovnala starostu města Břeclavi k pohlavnímu orgánu. Na druhé straně například oficiální twitterový účet ČAK v lednu 2021 některé advokáty či novináře zařadil do veřejně přístupného seznamu nazvaného jako „Hejtři“ (za což se následně oficiální účet ČAK omluvil). Již mimo prostor sociálních sítí se setkáváme s tím, že například advokát T. Sokol bez (nám známého) zájmu kontrolních orgánů ČAK nešetří ve veřejném prostoru výrazy jako „kurva“, „děvka“ (a je za takový text[3] oceňován v soutěži Právník roku cenou pro nejčtenější článek na serveru epravo.cz) nebo jiného advokáta (nikoli náhodou se opět jedná o P. Němce, se kterým se dostal do mediální přestřelky) veřejně hodnotí – podle našeho názoru minimálně ne úplně kolegiálně – jako praktikujícího bolševika[4]. K tomu lze zmínit v poslední době se vyskytující zarážející mediální vyjádření M. Benešové, toho času advokátky s pozastavenou činností, naznačující, že dochází k ovlivňování svědků osobami ve vazbě skrze jejich obhájce[5] či k nálezu Ústavního soudu ve věci volebního zákona (v druhé jmenované věci nicméně ČAK skrze svůj twitterový účet naznačila možnou aktivitu[6]).
Autoři tohoto článku nemají v úmyslu hodnotit výše uvedené (ani jiné) kauzy, ani „soudcovat“ výše zmíněnou mediální advokátní roztržku ani neplédují pro to, že „kurva se přeci neříká“. Pouze upozorňují na to, že k úpravě § 17 zák. o advokacii došlo shodou okolností v době, kdy minimálně část advokátní veřejnosti má subjektivně za to, že regulace projevů advokátů zašla buď příliš daleko anebo že není všem měřeno stejným metrem, což jistě nelze považovat za zcela vhodnou dobu pro úpravu § 17 zák. o advokacii (ačkoliv chápeme, že načasování je do jisté míry shoda okolností a objektivní danost, když zák. o advokacii byl novelizován v návaznosti na změnu AML zákona, který byl zase novelizován v návaznosti na V. AML směrnici), když by to ze strany části advokátního stavu mohlo být vnímáno jako snaha o dodatečné ospravedlnění a budoucí „pojištění“ výše uvedené diskutabilní praxe.
Role ČAK v procesu novelizace
Uvedenému vnímání poněkud nahrává i rozsah a způsob, jakým ČAK o novelizaci informovala v průběhu její přípravy. Komoře nelze upřít poměrně detailní informování o aspektech novelizace týkajících se povinností identifikace a kontroly, tj. podstaty novely AML zákona v zápisech z představenstva, nicméně autoři nedohledali žádnou informaci ČAK v průběhu přijímání novely týkající se právě změny § 17 zák. o advokacii. Explicitní rozšíření kárné odpovědnosti na jakoukoli činnost vykonávanou advokátem zcela bez ohledu na „výkon advokacie“ však autorům připadá jako dostatečně zásadní téma na to, aby jej ČAK ponechala bez větší „reklamy“, když jinak se ČAK dokáže v jiných věcech (jako jsou například diskuse o rozšiřujících se zákonných zásazích do povinnosti mlčenlivosti) adekvátně prezentovat. Samozřejmě novela zák. o advokacii se v tomto ohledu poněkud liší tím, že se jedná o rozšíření povinností advokátů právě vůči ČAK, tedy o rozšíření působnosti ČAK coby orgánu veřejné moci. Pokud ovšem ČAK je organizací hájící zájmy advokátů, domníváme se, že by neměla jen taktně mlčet o tom, že jí zákonodárce zásadně rozšířil kárnou pravomoc (a připomínáme, že s naprosto vágním odůvodněním).
Závěr
Autoři neočekávají, že po novele zák. o advokacii začne kontrolní rada ČAK zahajovat kárná řízení kvůli nedůstojným večerním rozhovorům s manželkou nebo ostřejšímu výrazu u rodinného nedělního oběda. Je však absurdní, že z aktuálního textu zákona plyne, že ČAK v tuto chvíli takovou pravomoc má – a jen personální obsazení příslušných orgánů ČAK vede k závěru, že se ničeho takového netřeba bát. V právním státě by hranice mezi kárnou odpovědností a jednáním vůbec nespadajícím do jurisdikce orgánu veřejné moci (byť samosprávného) měla vést dle našeho názoru jinudy, nikoli přes přehnanou pravomoc orgánu veřejné moci, což je jinak jev advokáty (a jejich profesními organizacemi) vnímaný spíše nelibě.
Samozřejmě mnohem třaskavější než projevy nejen soukromé, ale i pronesené v soukromí, jsou právě případy výše zmíněných veřejně pronesených projevů nesouvisejících přímo s výkonem advokacie. Autoři nehorují za to, aby standardem veřejné debaty (jíž se samozřejmě účastní i advokáti) byly výrazy nejhrubšího zrna. Regulaci takových projevů ale dle našeho názoru je vhodnější ponechat jednak (zejména) prostředkům mimoprávním (veřejnému mínění) a jednak obecným právním prostředkům (ochrana osobnosti, trestný čin pomluvy a další). Ingerence ČAK do této sféry je dle našeho názoru nadbytečná, škodlivá a potenciálně zneužitelná, to vše přitom pod rouškou zachování mýtické „důstojnosti advokátního stavu“, nebo dokonce ve jménu boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, když diskutovaná novela zák. o advokacii byla součástí právě AML zákona.
Autoři JUDr. Aleš Hradil a Mgr. David Flutka působí jako advokáti v Praze
Foto: Pixabay
[1] Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky.
[2] Dle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 5 As 34/2003.
[3] https://www.epravo.cz/top/clanky/prostituce-vcera-a-zitra-109343.html.
[4] https://advokatnidenik.cz/2020/11/26/judr-tomas-sokol-par-slov-k-vstavajicim-bojovnikum/.
[5] https://www.novinky.cz/domaci/clanek/benesova-uniky-odposlechu-do-medii-me-stvou-40346576. Článek byl v prosinci 2020 rovněž odkazován na oficiálních stránkách ČAK v sekci „Z médií“, odkaz však již ke dni uzávěrky článku v této sekci není.
