K některým praktickým otázkám testování zaměstnanců podle Mimořádného opatření MZd z 1. března 2021

Sotva si zaměstnavatelé oddychli, že se jim podařilo zajistit testování zaměstnanců, jak jim uložilo mimořádné opatření č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, začaly se vyskytovat další problémy. K problémům zaujaly postoj některé úřady, které dokonce poskytly svůj výklad příslušného mimořádného opatření a rady, jak postupovat. Zda se jedná o doporučení správná, ukáže nejspíš až čas.


V poslední době možná leckoho napadlo, že snad v legislativním oddělení Ministerstva zdravotnictví (dále jen MZd) pracuje Dolores Umbridgeová. Množství nově nařízených mimořádných opatření (dále jen MO) totiž tak trochu připomíná scénu z Harryho Pottera, kdy školník Filch šplhá po žebříku, aby vyvěsil výnos č. 136 omezující svobody studentů legendární kouzelnické školy. Abychom ale nebyli nespravedliví, od 1. března včetně do 13.března 2021, kdy je psán tento příspěvek, mimořádných opatření nařídilo MZd „pouhých“ čtrnáct.

Mimořádná opatření, nařízená od 1. do 13 března 2021, mající vztah k testování zaměstnanců, jsou následující:

  • MO z 1. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-14/MIN/KAN – antigenní testování obyvatel 1x za 3 dny + povinné testování zaměstnanců a uživatelů sociálních služeb, event. testování návštěv uživatelů + povinnost poskytovatelů ZS hlásit pozitivní do ISIN + nařizování izolace + MO je opatřením ve smyslu § 30 odst. 1 z. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
    (s účinností od 2. 3. 2021 do odvolání; zrušilo MO z 14. 12. 2020 č.j. MZDR 47828/2020-10/MIN/KAN, MO z 7. 1. 2021č.j. MZDR 47828/2020-11/MIN/KAN a MO z 28. 1. 2021č.j. MZDR 47828/2020-12/MIN/KAN – zrušeno MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-18/MIN/KAN)
  • MO z 1. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-15/MIN/KAN – k povinnosti zaměstnanců v rámci jejich samotestování
    (s účinností od 2. 3. 2021 do odvolání – zrušeno MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN)
  • MO z 1. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN – povinné testování zaměstnanců zaměstnavateli
    (s účinností od 3. 3. 2021 do odvolání – změněno MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-21/MIN/KAN)
  • MO z 2. 3. 2021 č. j.: MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN – nařízení izolace a karantény
    (s účinností od 3. 3. 2021 do odvolání; zrušilo MO z 26. 2. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-3/MIN/KAN – neformálně změněno MO z 8. 3. 2021 č. j.: MZDR 40555/2020-5/MIN/KAN)
  • MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN – povinnosti zaměstnanců při samotestování + povinnost zaměstnavatele vést evidenci provedených testů u zaměstnanců + povinnosti poskytovatele ZS ve vztahu k ISIN
    (s účinností od 9. 3. 2021 do odvolání; zrušilo MO z 1. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-15/MIN/KAN)
  • MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-18/MIN/KAN – antigenní testování obyvatel 1x za 3 dny + povinné testování zaměstnanců a uživatelů sociálních služeb, event. testování návštěv uživatelů + povinnost poskytovatelů ZS hlásit pozitivní do ISIN + nařizování izolace + MO je opatřením ve smyslu § 30 odst. 1 z. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění
    (s účinností od 9. 3. 2021 do odvolání; zrušilo MO z 1. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-14/MIN/KAN)
  • MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-20/MIN/KAN – antigenní testování zdravotní a sociální služby – zaměstnanci
    (s účinností od 9. 3. 2021 do odvolání; zrušilo MO z 20. 11. 2020 č.j. MZDR 47828/2020-7/MIN/KAN, MO patření z 20. 11. 2020 č.j. MZDR 47828-8/MIN/KAN a MO z 14. 2. 2021 č.j. MZDR 47828/2020-13/MIN/KAN)
  • MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-21/MIN/KAN – změna MO z 1. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN – výjimky z povinnosti testovat se + úprava pojmu „zaměstnanec“ (agenturní zaměstnanci a práce obdobné pracovněprávnímu vztahu)
    (s účinností od 9. 3. 2021 do odvolání)
  • MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 9364/2021-1/MIN/KAN – povinné testování veřejní zaměstnavatelé nad 50 osob
    (účinnost MZd nestanoví, takže snad od 17. 3. 2021 do odvolání?)
  • MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 60890/2020-2/MIN/KAN – upřesňuje povinnost hlášení pozitivních výsledků antigenních testů do ISIN, včetně informace, zda je pacient symptomatický nebo asymptomatický
    (s účinností od 9. 3. 2021 do odvolání; zrušilo MO z 21.12.2020 č.j. MZDR 60890/2020-1/MIN/KAN)
  • MO z 8. 3. 2021 č. j.: MZDR 40555/2020-5/MIN/KAN
    (s účinností od 9. 3. 2021 do odvolání; z odůvodnění plyne, že mění MO z 2. 3. 2021 č. j.: MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN ve vztahu k tzv. „jihoafrické mutaci“)

V tomto příspěvku se autorka zaměří na testování zaměstnanců ve „firmách“, a to formou zodpovězených otázek.

Musí zaměstnanec podstoupit test, který mu zajistí zaměstnavatel nebo si může testování zajistit sám?

Podle MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN zaměstnavatel nesmí umožnit osobní přítomnost zaměstnancům, kteří nejpozději k danému datu (12. března 2021 u zaměstnavatelů zaměstnávajících nad 249 osob a 15. března 2021 u zaměstnavatelů zaměstnávajících nejméně 50 a ne více než 249 osob) nebudou mít předepsaný test nikoli starší 7 dnů. Z první věty čl. I., jakož i z první věty čl. II. daného MO vyplývá, že má zaměstnanec na výběr, zda si zajistí jeden z uvedených testů sám, anebo zda podstoupí test, který mu poskytne zaměstnavatel podle věty druhé čl. I. i čl. II. daného MO. Zaměstnavatel je sice v souladu se čtvrtou větou čl. I. i čl. II. daného MO povinen zaměstnance vyzvat, aby podstoupil test, který mu zaměstnavatel podle věty druhé čl. I. i čl. II. daného MO zajistil, ale podle věty první čl. I. i čl. II. daného MO postačí, pokud si zaměstnanec test zajistí sám. Pokud si zaměstnanec test zajišťuje sám, nemůže si provést test prostřednictvím samotestování, a to ani v případě antigenního testu. Mimořádným opatřením MZd ze dne 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-21/MIN/KAN došlo ke změně MO z 1. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN mj. v tom smyslu, že zaměstnanec je povinen prokázat, že podstoupil RT-PCR test na přítomnost viru SARS-CoV-2 nebo POC antigenní test na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 podle čl. I. nebo čl. II. MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN potvrzením vystaveným poskytovatelem zdravotních služeb (čl. III, odst 2).

Zaměstnanec, který se rozhodne si test zajišťovat sám, má na základě MO z 5. 3. 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-18/MIN/KAN nárok na provedení antigenního testu jedenkrát za 3 dny, a to z veřejného zdravotního pojištění. Toto vyšetření se neprovede u osob, které z důvodu onemocnění covid-19 absolvovaly nařízenou izolaci a zároveň u nich neuplynulo více než 90 dnů od prvního RT-PCR testu s pozitivním výsledkem, a u osob, kterým byl v posledních 3 dnech proveden test metodou RT-PCR nebo POC antigenní test s negativním výsledkem.

Smí zaměstnavatel uložit zaměstnanci, aby si test zajistil sám?

Zaměstnavatelé uvedení ve větě první čl. I a čl. II.  MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN jsou povinni zajistit pro své zaměstnance POC antigenní testy na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 prováděné poskytovatelem zdravotních služeb nebo testy na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2, které lze použít laickou osobou. Žádný v současnosti platný právní předpis přenesení této povinnosti na zaměstnance neumožňuje.

Existují nějaké výjimky z povinnosti podstoupit test, který zajistil zaměstnavatel, pokud si test nezajišťuje zaměstnanec sám?

Po změně MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN mimořádným opatřením č. j.: MZDR 47828/2020-21/MIN/KAN existují dvě výjimky. První z nich by teoreticky nemusela činit žádné potíže. Jedná se o případy, kdy zaměstnanec prodělal očkování, o čemž je mu vystaven certifikát MZd. Podmínkou je, že od aplikace poslední dávky očkovací látky uplynulo nejméně 14 dní, což se dá snadno ověřit z certifikátu, a zaměstnanec současně nejeví žádné příznaky onemocnění covid-19. Jak má zaměstnavatel, který není vzdělán v nějakém medicínském oboru, poznat, zda zaměstnanec jeví či nejeví příznaky onemocnění covid-19, není v daném MO specifikováno.

Druhá výjimka se vztahuje na osoby, které prodělaly laboratorně potvrzené onemocnění covid-19, uplynula u nich doba izolace podle platného mimořádného opatření MZd, nejeví žádné příznaky onemocnění covid-19, a od prvního pozitivního RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2 nebo POC antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 neuplynulo více než 90 dní. Tyto osoby mají podle čl. III. odst. 2 daného MO po změně výše uvedené skutečnosti prokázat potvrzením vystaveným poskytovatelem zdravotních služeb. Zde může nastat problém. Ačkoli se stává, že zaměstnavatel díky komunikaci se zaměstnancem ví, že zaměstnanec v nedávné minulosti prodělal onemocnění covid-19, prokázané PCR testem, zaměstnanec tuto skutečnost není často schopen prokázat. O tom, že je jeho PCR test pozitivní a že má zůstat doma v izolaci, se totiž nezřídka dozvěděl prostřednictvím telefonátu či sms od orgánu veřejného zdraví, a to přesto, že postup v souladu se zákonem vyžaduje vydání rozhodnutí podle § 67 zákona o ochraně veřejného zdraví[1] (dále jen ZOVZ), které je podle odst. 3 tohoto ustanovení závazné ode dne jeho prokazatelného předání fyzické osobě. Rozhodnutí je skutečně třeba fyzické osobě předat, nemá-li být zkráceno její právo na přezkum, tak jak vyplývá z § 67 odst. 3 a násl. ZOVZ. Pokud příslušný orgán ochrany veřejného zdraví, event. pověřený poskytovatel zdravotních služeb nepostupuje v souladu se zákonem, podle názoru autorky nejen zbytečně vystavuje zaměstnance i tak sporné povinnosti podstoupit testování, ale z důvodu ležícího na jeho straně dochází k nadbytečnému výdaji zaměstnavatele za testování zaměstnance, který být testován nemusel.

V této souvislosti je třeba mít na paměti i to, že čas plyne, a proto je nutné evidovat, zda více než 90 dní od prvního pozitivního testu zaměstnance, který onemocnění covid-19 prodělal, již neuplynulo.

Má zaměstnavatel povinnost zajistit pro zaměstnance druh testu dle volby zaměstnance?

Dle publikované informace[2] je jednou z námitek podaného návrhu na přezkum MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN Nejvyšším správním soudem (dále jen NSS) skutečnost, že podmínkou pro poskytnutí zdravotní služby je svobodný a informovaný souhlas a skutečnost, že dotčená osoba má právo zdravotní službu, pokud se nejedná o poskytování zdravotních služeb bez souhlasu ve smyslu § 38 zákona o zdravotních službách[3] (dále jen ZZS), odmítnout. Autorka, aniž by znala přesný text žaloby, souhlasí, že povinnost podstoupit testování na nemoc covid-19, aniž by existovalo konkrétní podezření z onemocnění či alespoň konkrétní podezření z nákazy u testovaného (předpoklad daný ust. § 64 ZOVZ), žádný zákon nepředvídá. Přitom podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod[4] (dále jen LZPS) lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a podle čl. 2 odst. 3 LZPS nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Argument, uvedený v odůvodnění MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, že se v případě provedení testu laickou osobou nejedná o zdravotní službu, je třeba vyhodnotit jako účelový. Ve skutečnosti se totiž jedná o poskytování zdravotní služby bez licence podle § 11 ZZS, což by za normálních okolností bylo podle § 115 ZZS hodnoceno jako přestupek. K této otázce se jistě NSS vyjádří, takže už snad brzy budeme mít jasno.

Na základě podnětů přicházejících ze strany zaměstnanců se v naprosté většině případů nejedná o vyslovenou nechuť podstoupit testování, ale o strach z konkrétního vyšetření stěrem z nosohltanu. Dle názoru autorky je s odvoláním na větu první § 69 odst. 2 ZOVZ a dále např. s odvoláním na čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech třeba lidská práva omezovat jen v nezbytně nutném rozsahu. Proto, pokud by NSS dospěl k závěru, že je možné prostřednictvím MO nařídit zdravé fyzické osobě povinnost se nechat testovat, mělo by se i tak jednat o test co nejvíce šetřící důstojnost a integritu testovaného.

Na druhou stranu by stát neměl povinnost umožnit zaměstnanci výběr testu přenášet na zaměstnavatele. Je to totiž právě stát, který má v souladu s čl. 31 LZPS povinnost zajistit svým občanům bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění. V tento moment však z žádného dosud vydaného MO nevyplývá povinnost zaměstnavatele zaměstnanci v této věci vyhovět. Zaměstnanec by tedy měl v souladu s nařízenými MO podstoupit test, který obstará zaměstnavatel.

Může se zaměstnanec testem, který mu poskytne zaměstnavatel, otestovat sám ve svém domácím prostředí?

Z věty „Není-li zaměstnanec v den termínu testování přítomen na pracovišti zaměstnavatele, jeho preventivní testování se provede v den jeho příchodu na pracoviště.” a z věty „Pokud zaměstnanec v rámci sedmidenního období vykonává práci výlučně mimo pracoviště zaměstnavatele, umožní mu zaměstnavatel podstoupit preventivní test podle věty druhé mimo pracoviště zaměstnavatele“, obsažené jak v čl. I, tak v čl. II.  MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, dle názoru autorky vyplývá, že zaměstnavatel nemůže dát testy zaměstnancům k samotestování v domácím prostředí. Výjimkou je situace, kdy zaměstnanec v rámci sedmidenního období vykonává práci výlučně mimo pracoviště zaměstnavatele – pak mu, zaměstnavatel umožní podstoupit preventivní antigenní test mimo pracoviště zaměstnavatele. Část poslední věty čl. I a čl. II. MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN za středníkem („to se netýká zaměstnance vykonávajícího práci na dálku (home office)“) si autorka dovoluje vyložit tak, že pracující na home office se testovat nemusí, a to až do dne svého příchodu na pracoviště.

Takto formulované MO často přináší zaměstnavatelům mnoho starostí. Ministerstvo průmyslu a obchodu (dále jen MPO) na svých stránkách uveřejnilo „Průvodce samotestováním ve firmách“[5], v jehož 6. bodě zaměstnavatelům doporučuje vyčlenit vhodný prostor k testování – nevyužívanou místnost nebo místnost, kde nedochází ke koncentraci zaměstnanců, což může zejména menším zaměstnavatelům činit obtíže. Dále doporučuje vybavit pověřené zaměstnance, kteří budou spolupracovat při provádění testů, ochrannými pomůckami (respirátor FFP2, ochranné brýle, ochranné rukavice). Pokud zaměstnavatel vyčlení zaměstnance coby spolupracující osobu při provádění testů, při prvním pozitivním testu o něj přichází, protože bude vytrasován a umístěn do karantény. De lege ferenda by bylo třeba upravit možnost a podmínky samotestování zaměstnanců v jejich domácím prostředí.

Jak má postupovat zaměstnavatel, jehož zaměstnanec se odmítá testovat, test si sám nezajistí, a nevztahuje se na něj žádná výjimka?

Dle výše uvedeného „Průvodce“ je doporučováno dohodnout se se zaměstnancem na výkonu práce z domova, čerpání dovolené, poskytnutí neplaceného volna, případně změně harmonogramu rozvržení směn. Podle tohoto „Průvodce“ se v případě, že nedojde k dohodě, jedná o jinou důležitou osobní překážku v práci na straně zaměstnance podle § 199 odst. 1 zákoníku práce[6] (dále jen zák. práce), za kterou zaměstnanci nepřísluší náhrada mzdy/platu. Ve stanovisku Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV), které je k „Průvodci“ MPO přiloženo, se uvádí, že „K závěru, že se jedná o omluvené pracovní volno se lze uchýlit mj. z důvodu, že při testování dochází k zásahu do tělesné integrity zaměstnance.“

Autorka si dovoluje s tímto tvrzením nesouhlasit. V § 199 odst. 2 zákoníku práce se podává, že vláda stanoví nařízením okruh překážek v práci podle odstavce 1 a rozsah pracovního volna. Nařízením ve smyslu § 199 odst. 2 zák. práce je nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci. Z tohoto nařízení vlády nevyplývá, že by zaměstnanci, který se odmítne nechat testovat, jak mu ukládá čl. III. MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN, vznikly jiné důležité osobní překážky v práci (výše uvedené odůvodnění MPSV si snad ani nezaslouží komentář). Pokud tedy nedojde mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem k dohodě, a jelikož zaměstnavatel v souladu s povinnostmi uloženými výše uvedeným MO nesmí zaměstnance bez negativního testu pustit na pracoviště, zaměstnanec bude mít v důsledku svého rozhodnutí netestovat se neomluvenou absenci. V případě, že zaměstnanec bude testování stále odmítat, jeho jednání může vyústit ve výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zák. práce pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, či dokonce k okamžitému zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

MPO ve svém „Průvodci“ upozorňuje, že zaměstnanci hrozí finanční sankce podle tzv. pandemického zákona.[7] Ani s tímto tvrzením autorka nesouhlasí. MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN je nařízeno podle § 80 odst. 1 písm. g) ZOVZ a § 2 odst. 1 pandemického zákona postupem podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 ZOVZ a podle § 2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona. Poslední zmiňované ustanovení na zaměstnance nedopadá, umožňuje uložit povinnost pouze zaměstnavateli, a proto podle pandemického zákona nemůže podle názoru autorky ani dojít k trestání zaměstnanců.

Jaké povinnosti má zaměstnanec v případě pozitivního výsledku testu?

Podle čl. IV. MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN je zaměstnanec povinen postupovat podle platného MO MZ upravujícího povinnosti zaměstnanců při testování na přítomnost antigenu. Tímto opatřením je MO z 5. března 2021 č. j.: MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN. Zaměstnanec je podle jeho čl. I. povinen bezodkladně uvědomit zaměstnavatele o plánované nepřítomnosti na pracovišti kvůli podezření na pozitivitu na přítomnost viru SARS-CoV-2, opustit pracoviště do místa svého aktuálního bydliště a uvědomit bezodkladně o výsledku testu poskytovatele pracovnělékařských služeb zaměstnavatele, pokud tak zaměstnavatel stanovil, jinak svého registrujícího poskytovatele zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství, popřípadě praktické lékařství pro děti a dorost. Pokud zaměstnanec nemůže uvědomit výše uvedeného poskytovatele zdravotních služeb, je povinen kontaktovat jiného poskytovatele zdravotních služeb, popřípadě orgán ochrany veřejného zdraví příslušný podle místa výkonu práce k určení dalšího postupu.

Autorka se domnívá, že ani současná epidemiologická situace by neměla být podkladem pro uložení mimozákonné povinnosti zaměstnance informovat zaměstnavatele o svém zdravotním stavu. Adekvátním požadavkem by mohla být povinnost zaměstnance informovat zaměstnavatele, že je zaměstnanec práce neschopný ze zdravotních důvodů. Epidemiologické šetření není záležitostí zaměstnavatele, nýbrž orgánu ochrany veřejného zdraví. Nicméně v tento moment je povinnost zaměstnanci dána a je třeba ji respektovat.

Dále je zaměstnanec podle čl. IV. MO č. j.: MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN povinen podrobit se na základě žádanky, kterou vystaví poskytovatel zdravotních služeb či orgán ochrany veřejného zdraví, konfirmačnímu vyšetření, a to bez prodlení.

Jaké povinnosti má zaměstnavatel v případě pozitivního výsledku testu zaměstnance?

Zaměstnavatel především nesmí pozitivně testovanému zaměstnanci umožnit osobní přítomnost na pracovišti, jak mu ukládá MO č. j.: MZDR 47828/2020-16/MIN/KAN ve svém čl. I. a čl. II. Žádný právní předpis však nevysvětluje, jaké prostředky má zaměstnavatel za účelem splnění této povinnosti použít. V případě, že by se zaměstnanec bez testu s negativním výsledkem domáhal vstupu na pracoviště, pro zaměstnavatele by bylo zřejmě nejsnazším řešením přivolat Policii ČR. O porušení právní povinnosti by však šlo jen u zaměstnance, který byl testován s pozitivním výsledkem, nikoli u zaměstnance, který by testování nepodstoupil vůbec.

V bodu 8. „Průvodce“ MPO se uvádí, že doba mezi pozitivním testem antigenního testu prováděného laickou osobou a výsledkem konfirmačního PCR testu je jinou překážkou v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 ZP, přičemž se odvolává na přiložené stanovisko MPSV, které toto tvrzení obhajuje pouze konstatováním, že „zaměstnavatel má povinnost nepřipustit na pracovišti přítomnost zaměstnance, který nemá negativní test“. Pokud by se skutečně jednalo o překážku na straně zaměstnavatele podle § 208 zák. práce, zaměstnanci by příslušela náhrada mzdy/platu ve výši průměrného výdělku.

Podle názoru autorky má zaměstnanec s pozitivním výsledkem testu na základě MO MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN povinnost opustit pracoviště z důvodu, že mu jeho zdravotní stav nedovoluje vykonávat dosavadní činnost, a proto by měl poskytovatel zdravotních služeb či orgán ochrany veřejného zdraví, kterého bude takový zaměstnanec kontaktovat, rozhodnout o jeho dočasné pracovní neschopnosti podle § 57 a násl. z. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. V takovém případě by pak podle § 192 odst. 2 zák. práce zaměstnanci náleželo 60 % průměrného výdělku.

V MO č. j.: MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN z 2. 3. 2021 se ukládá povinnost poskytovatelům zdravotních služeb v oboru všeobecné praktické lékařství nebo praktické lékařství pro děti a dorost a orgánům ochrany veřejného zdraví nařídit izolaci ve smyslu § 2 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb. v minimální délce trvání 14 dnů ode dne odběru diagnostického vzorku, jehož vyšetření přítomnost viru SARS-CoV-2 prokázalo u pozitivně testované osoby. Tou je osoba, která má pozitivní výsledek RT-PCR testu na přítomnost viru SARS-CoV-2, a osoba, která má pozitivní výsledek POC antigenního testu na přítomnost antigenu viru SARS-CoV-2 a zároveň vykazuje příznaky onemocnění covid-19. Analogicky by toto ustanovení šlo vztáhnout i na pozitivní výsledek antigenního testu provedeného na pracovišti samotestováním. Pokud by tedy zaměstnanec s pozitivním výsledkem antigenního testu současně vykazoval příznaky onemocnění covid-19, mohla by mu být rovnou nařízena izolace. V izolaci zaměstnanec může pracovat z domova, pokud mu to jeho zdravotní stav a povaha zaměstnání dovolí, a to na základě dohody práce z domova dle § 317 zák. práce – pak mu náleží plná mzda. Pokud nemůže zaměstnanec pracovat z domova, nastupuje do dočasné pracovní neschopnosti, přičemž podle § 167 z. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění se „pro účely tohoto zákona karanténou rozumějí též izolace…“. V takovém případě by zaměstnanci náležela tzv. „izolačka“ podle z. č. 121/2021 Sb., o mimořádném příspěvku zaměstnanci při nařízené karanténě. Podle § 3 odst. 1 uvedeného zákona zaměstnanci přísluší za každý kalendářní den, nejdéle však po dobu prvních 14 kalendářních dní trvání nařízené karantény (izolace), příspěvek ve výši 370 Kč. Tento příspěvek vyplácí zaměstnanci zaměstnavatel společně s náhradou příjmu za příslušné období. Zaměstnavatel si pak tento příspěvek sám odečte od povinného odvodu na sociální zabezpečení.

Jak má být zaměstnavatelem vedena evidence podle čl. II.  MO č. j.: MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN?

Podle čl. II.  MO č. j.: MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN je zaměstnavatel, který pro své zaměstnance zajišťuje testy na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS CoV-2, které lze použít laickou osobou, povinen vést evidenci provedených testů u zaměstnanců. MO blíže tuto povinnost nespecifikuje, v odůvodnění je pouze zmínka, že se tato povinnost ukládá „pro kontrolní účely“. Evidenci je dle názoru autorky tedy nutno vést za účelem výkazu testovaných zaměstnanců veřejným zdravotním pojišťovnám jako podklad ke zpětnému částečnému proplacení zakoupených testů k testování zaměstnanců. Pro takové účely stačí evidovat jméno a příjmení zaměstnance, číslo pojištěnce, jeho zdravotní pojišťovnu a datum provedení testu. Ačkoli Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen ÚOOÚ) ve svém výkladu z 5. 3. 2021[8] uvádí, že mezi záznamy o provedení testů u zaměstnanců mohou být uvedeny i výsledky testů na nákazu covid-19, autorka má za to, že pokud žádný právní předpis tento údaj zaměstnavateli neukládá evidovat, zaměstnavatel by jej evidovat neměl. Pro účely částečného proplacení testu není výsledek testu zaměstnance potřebný. Zaměstnavatelé nejsou napojeni na ISIN[9], a proto sami výsledky testů nikam nehlásí. Jak bylo uvedeno výše, povinnost sdělit informaci o pozitivním výsledku testu má pouze zaměstnanec ve vztahu k poskytovateli zdravotní služby, který pak předává informaci do ISIN. Pokud si zaměstnanec testování zajišťuje sám, pak mají povinnost hlášení do ISIN opět poskytovatel zdravotních služeb či orgán ochrany veřejného zdraví, a to podle čl. V. MO č. j.: MZDR 47828/2020-18/MIN/KAN a čl. I. MO č. j.: MZDR 60890/2020-2/MIN/KAN.

Při získávání údajů od subjektů údajů je třeba postupovat podle čl. 13 a podle čl. 30 GDPR[10]. Příjemcem výše uvedených osobních údajů mohou být pojišťovny veřejného zdravotního pojištění a kontrolní orgán ochrany veřejného zdraví. Správcem osobních údajů se stává zaměstnavatel. Jelikož doba uchování evidence provedených testů nebyla v MO č. j.: MZDR 47828/2020-17/MIN/KAN stanovena, osobní údaje zaměstnanců by zaměstnavatel měl vést po dobu, kdy může dojít ke kontrole zpracování plateb a nároků v souvislosti s nákupem testů. Evidence by měla být zabezpečena tak, aby co nejvíce chránila soukromí zaměstnanců, přičemž přístup k evidenci by měly mít pouze osoby k tomu oprávněné v souvislosti s daným MO.

Informace o tom, že, v jakém rozsahu a za jakým účelem budou evidovány osobní údaje zaměstnanců, by měly být zaměstnancům dostupné ještě před testováním. Zaměstnanci by v takové informaci měli být seznámeni i se svými právy podle čl. 15, čl. 16, čl. 17, čl. 18, čl. 20 a čl. 21 GDPR a o možnosti podat případnou stížnost u ÚOOÚ. Autorka doporučuje předat tyto informace každému zaměstnanci osobně, s tím, že před testováním zaměstnanec potvrdí, že informaci o nakládání s osobními údaji převzal a seznámil se s ní.

Které informace ve vztahu k testování zaměstnanců zaměstnavatel sděluje orgánu ochrany veřejného zdraví?

Příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (Krajská hygienická stanice) vykonává v souladu s § 84 odst. 1 ZOVZ dozor nad plněním povinností stanovených k ochraně veřejného zdraví mj. opatřeními obecné povahy, kterými jsou i všechny výše uvedená MO. Co se týče informací o počtu zaměstnanců a počtu zaměstnanců, kteří podstoupili preventivní antigenní test na pracovišti či u smluvního lékaře, je třeba požadavku orgánu ochrany veřejného zdraví na poskytnutí těchto informací vyhovět. Jelikož žádný právní předpis v současnosti neukládá zaměstnavateli, aby evidoval, kteří zaměstnanci vykazovali pozitivní test na přítomnost viru SARS-CoV-2, podle názoru autorky zaměstnavatel ani není oprávněn tuto informaci zjišťovat, a proto ji ani nemůže orgánu ochrany veřejného zdraví sdělit. Co se týče počtu zaměstnanců, u kterých byla přítomnost viru SARS-CoV-2 následně potvrzena RT-PCR testem ve zdravotnickém zařízení, ani tuto informaci by zaměstnavatel neměl mít k dispozici, neboť k zaměstnavateli se dostává eventuálně pouze potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance z důvodu izolace. Informace o pozitivním konfirmačním testu zaměstnance je pro orgán ochrany veřejného zdraví dostupná z ISIN, do kterého ji zadává poskytovatel zdravotních služeb.

JUDr. Vladana Vališová, LL.M., působí jako advokátka a rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR, Mezinárodního rozhodčího soudu při ČMKBK a Sboru rozhodců FAČR

Foto: Pixabay.com


[1] z. č.  258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

[2] např. Dělníkovi se nelíbí povinné testování. Nařízení přezkoumá Nejvyšší správní soud (8. 3. 2021) https://www.ceska-justice.cz/2021/03/delnikovi-se-nelibi-povinne-testovani-prezkouma-ho-nejvyssi-spravni-soud/ (dostupné 13.03.2021)

[3] zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách

[4] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listina základních práv a svobod

[5] https://www.mpo.cz/cz/rozcestnik/informace-o-koronavirus/pruvodce-testovanim-ve-firmach–259808/ (dostupné 13.03.2021)

[6] z. č. 262/2006 Sb., zákoník práce

[7] z. č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů

[8] https://www.uoou.cz/k-nbsp-povinnemu-testovani-zamestnancu-ve-nbsp-firmach/d-48379 (dostupné 13.03.2021)

[9] Informační systém infekčních nemocí

[10] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů).

Go to TOP