Při projednávání komplexní vládní novely exekučního řádu byl načten také pozměňovací návrh Marka Výborného na zastavení exekucí, kde oprávněným je některý ze subjektů s veřejnoprávním prvkem za podmínky, že povinný do tří měsíců od účinnosti zákona uhradí jistinu a částku 750 Kč na náklady exekuce. Vedle zřejmé protiústavnosti ve vztahu ke způsobu vyloučení nároku exekutora na odměnu však trpí řadou nedostatků vybočujících ze systematiky exekučního řádu, které jsou v zásadním rozporu s principy, na nichž je exekuční řád vystavěn a zákon v konečném důsledku učiní neaplikovatelným v praxi.

 

Problematika započítávání plnění

Při určení, na co se vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce započte, exekutor zásadně vychází z hmotného práva, kdy rozhoduje nejen původ pohledávky (poplatky, zdravotní pojištění, pokuty, pohledávky z obchodního styku, nájemné aj.), ale i povaha závazku. Pokud například obec vystupuje jako smluvní strana s povinným v soukromoprávním vztahu, pak tu může být i smluvní úprava způsobu započítávání, kterou je jak povinný, tak exekutor vázán. V prvé řadě je tu otázka přípustnosti a účinků plnění povinného na jistinu.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že dlužník může určit, nač má být plněno pouze za situace, kdy poskytuje věřiteli plnění s úmyslem splnit svůj dluh, nikoliv tedy při uspokojování pohledávky v exekučním řízení. Povinný, který se nachází již ve fázi exekučního řízení, nemá již právo volby určit, na kterou část pohledávky má být jeho případné plnění započteno, a to bez ohledu na skutečnost, zda hradí soudnímu exekutorovi nebo oprávněnému, v každém z obou případů se jedná o nedobrovolné plnění v rámci exekučního řízení.[1] Ke shodným závěrům dospěl i Krajský soud v Praze, když uvedl, že „Dlužník má možnost určit plnění na jistinu do pravomocného rozhodnutí soudu podle § 330 obchodního zákoníku, případně podle § 1932 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Z podstaty exekuce, jakožto druhu nuceného výkonu rozhodnutí, vyplývá, že dlužnice neměla vůli svůj dluh dobrovolně hradit, za pomoci orgánu státní moci musela být ke splnění povinnosti přinucena, a proto nemusí tento orgán státní moci (v předmětné věci soudní exekutor) brát ohled na vůli dlužnice, jež dobrovolně své povinnosti nesplnila“.[2]

Pokud by zákon umožnil či dokonce nařídil opačnou praxi započítávání plnění, tedy na jistinu, pak bychom se dostali do situace, kdy hmotné právo nebude možné vykonat, protože procesní právo je ohýbá opačným směrem. To je v rozporu se smyslem a účelem procesního práva.

Navíc pro aplikaci v praxi by bylo třeba v zákoně třeba určit, zda se nový způsob započítávání aplikuje ze zákona anebo se tak bude dít až na návrh, kdy povinný písemně sdělí, že hodlá v uvedené době na základě zákonného zmocnění plnit na jistinu. Osobně jsem přesvědčen, že by se navrhovaný režim měl uplatnit jen na návrh. Okruh subjektů, které mají dle návrhu spadat pod definici veřejnoprávních oprávněných, je značně široký a není v silách exekutorů zkoumat v obchodním rejstříku vlastnickou strukturu u každé právnické osoby, pro kterou vedou exekuci, zda náhodou není vlastněna státem nebo územně samosprávným celkem, aby u takové exekuce sledoval v rozhodné době jiný režim plnění a ukončování exekuce. Z pozměňovacího návrhu však nevyplývá, že by šlo o návrhovou věc.

Exekutor navíc nemůže předpokládat, že každý povinný využije možnosti uhradit exekuci do tří měsíců a exekuce bude zastavena. Naopak má povinnost vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce do 30 dnů vyplatit oprávněnému. Nemůže je tři měsíce držet, aby pak mohl rozhodnout o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce v režimu návrhu.

Proto musí být v návrhu jasně stanoven způsob, jak se s dílčími úhradami, které samy nevedou k ukončení exekuce, vypořádat. Přinejmenším by se k nim nemělo přihlížet při hodnocení podmínek návrhu. To může být spojeno jen s jednorázovou úhradou. Dále musí být jasně stanoveno, zda se novým zákonem dočasně upravený způsob započítávání bude aplikovat na všechna vymožená plnění nebo jen na úhrady povinného, zatímco nuceně získané vymožené plnění (srážky, výtěžek prodeje, odebraná hotovost) bude dál započítáváno podle dosavadních předpisů. V neposlední řadě je tu i časové omezení zvláštního způsobu započítávání, neboť se tak má dít jen v rozhodné době tří měsíců od účinnosti zákona. Vnitřně protichůdnou – co do způsobu započtení vymoženého plnění – činí tento návrh i povinnost rozdělit plnění mezi věřitele podle pravidel o rozvrhu. Kupříkladu ustanovení § 337c odst. 4 o. s. ř. totiž obsahuje zvláštní způsob použití výtěžku. Nejde tak o transparentní řešení.

 

Návrh překračuje rozsah pověření exekutora

Základní zásadou exekučního řízení je, že exekutor vykonává exekuční činnost jen tehdy, je-li soudem pověřen vedením exekuce. Zcela v rozporu s tím však návrh přikazuje exekutorovi, aby vymožené, avšak oprávněnému nevyplacené plnění použil i na úhradu nezaplacených anebo nezaniklých pohledávek dalších oprávněných, pohledávek zajištěných zástavním právem a pohledávek, přihlášených do exekuce podle pravidel o rozvrhu. Už jen postavení dalšího oprávněného v návrhu je nesystémové. Za dalšího oprávněného ve smyslu § 335 odst. 2 o. s. ř. se totiž považuje ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem téže nemovitosti u příslušného soudu dříve, než soud pravomocně rozhodl o nařízení výkonu rozhodnutí, a to ode dne podání návrhu. V exekučním řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., kde o způsobu exekuce rozhoduje exekutor, je přistoupení dalšího oprávněného pojmově vyloučeno.[3] Nemůže-li věřitel v postavení dalšího oprávněného do exekuce přistoupit, pak tím spíše nemůže exekutor jeho pohledávku uspokojovat.

Dalším excesem návrhu je pravidlo, že s rozhodnutím o osvobození od placení spojí exekutor i bez návrhu rozhodnutí o zastavení exekuce v rozsahu zaplacených anebo zaniklých pohledávek, ledaže jsou do exekuce přihlášeny další pohledávky, které postupem podle tohoto odstavce nebo jinak nezanikly, a exekuce tak k jejich vymožení trvá. Jenže pověření exekutora se vztahuje jen na vymáhání pohledávky oprávněného označené v exekučním návrhu. Byla-li jeho pohledávka v rozsahu jistiny uspokojena a ve zbylém rozsahu exekuce zastavena, pak nemůže pokračovat ani k vymožení dalších přihlášených pohledávek, které postupem podle bodu 21 odstavce 3 nebo jinak nezanikly, a exekuce tak k jejich vymožení trvá. Jednak pro jejich vymáhání nebylo exekutorovi uděleno pověření a je běžné, že přihlášení věřitelé sami již vedou exekuce, v nichž byl pověřen jiný soudní exekutor. Vymáhání téže pohledávky více exekutory současně je nepřípustné. Stejně tak je nepřípustné, aby exekutor v rámci zastavovací agendy přijímal plnění, vyplácel na pohledávky dalších věřitelů vymáhané souběžně v jiných exekucích, natož pak aby usnesení o zastavení exekuce rozhodoval o osvobozování povinného od jejich placení. Tím by zasahoval do pravomoci jiného soudního exekutora pověřeného soudem k jejich vymáhání.

 

Co povinnost mlčenlivosti a ochrana osobních údajů?

Návrh zákona exekutorovi ukládá, aby případný přeplatek nad jistinu a symbolické náklady exekuce vyplatil podle pravidel rozvrhu dalším věřitelům. Návrh ale nedává odpověď na to, jak postupovat v situaci, kdy nedošlo k vydání dražební vyhlášky, kterou by měl exekutor povinnost známým zástavním věřitelům nebo oprávněným z jiných exekucí doručit, aby je poučil o právu podat přihlášku, tudíž se žádný z věřitelů povinného do exekuce nepřihlásil. I kdyby byli takoví věřitelé exekutorovi známi, například z centrální evidence exekucí nebo existence jejich pohledávky vyplývala ze spisu, nejsou účastníky exekuce, a exekutor je s ohledem na povinnost mlčenlivosti, jakož i s ohledem na povinnost k ochraně osobních údajů podle zákona o ochraně osobních údajů a nařízení GPDR o exekuci, informovat nesmí. Má v takovém případě složit peníze do soudní úschovy? A na čí náklad, když návrh na složení peněz do úschovy podléhá soudnímu poplatku?

 

Problematika spornosti pohledávek

Návrh navíc nedává jasnou odpověď na situace, kdy povinný jednu pohledávku uznává a na výzvu exekutora v plné výši uhradí, čímž na ní vznikne přeplatek na odpuštěném příslušenství, ale plnění by podle pořadí a priority mělo být vyplaceno věřiteli, jehož pohledávku povinný neuznává a uhradit nechtěl. Exekuční řád mu v takovém případě nedává možnost bránit se proti užití výtěžku k uspokojení takových pohledávek, neboť návrh na zastavení exekuce lze podat jen proti pohledávce oprávněného, ne už pro pohledávky dalších věřitelů. Protože nedošlo k dražbě, exekutor nikoho o přihlášených pohledávkách nevyrozumívá a k popření pohledávek nevyzývá. Pokud by ale měla být určena pravidla o rozvrhu, pak za situace, kdy by měl být před oprávněným uspokojen jiný věřitel, nemůže povinný dosáhnout ani na ukončení exekuce vedené pro pohledávku veřejnoprávního oprávněného.

 

Problematika užití pravidel o rozvrhu

Užití pravidel o rozvrhu je v daném případě pojmově vyloučeno, neboť z návrhu není zřejmé, o jaká pravidla o rozvrhu má jít. Každý způsob exekuce má odlišná pravidla rozvrhu (srov. např. ust. § 320h odst. 2 o. s. ř.  při správě nemovitosti, § 331–332 o. s. ř. při exekuci prodejem movitých věcí, § 337c při prodeji nemovitých věcí). Zvláštní režim pak platí pro uspokojení přihlášených pohledávek souvisejících se správou domu a pozemku vůči vlastníku jednotky, pokud tato pohledávka byla uplatněna u soudu žalobou podle části třetí a ke dni přihlášky ještě není vykonatelná. Problematickým bude i uspokojování zástavního věřitele, neboť nebyla-li nařízena dražba, pak pohledávka zástavního věřitele nemusí být do exekuce vůbec přihlášena, vlastně ani nemusí být splatná (§ 337c odst. 3 o. s. ř.). Navíc ne každý věřitel povinného, který proti němu vede exekuci nebo má pohledávku zajištěnou zástavním právem, je totiž i účastníkem rozvrhu. Okruh účastníků rozvrhu vymezuje zákon (viz např. § 337 o. s. ř., § 338ze odst. 2 o. s. ř.) a nejde-li o oprávněného, pak se účastenství zakládá podáním přihlášky. Avšak do exekuce srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo jiné peněžité pohledávky než z účtu u peněžního ústavu či dokonce v případech, kdy povinný má sice více exekucí, ale dluh splácí nebo uhradí jednorázově, se žádné přihlášení pohledávky dalších věřitelů nepředpokládá. Přesto může nastat v situaci, kdy exekutor sice například nařídil exekučním příkazem prodej nemovitých věcí, avšak z různých důvodů (přerušení či odklad exekuce, obrana povinného, ranost exekuce, vylučovací žaloba) zatím nepřistoupil k vydání dražební vyhlášky, ale některý z věřitelů v předstihu pohledávku do dražby přihlásil. Pokud ale povinný pohledávku uhradí, aniž by došlo k dražbě, pak se takový věřitel účastníkem rozvrhu stát nemohl.

 

Autor JUDr. Lukáš Jícha působí jako soudní exekutor
Foto: Pixabay

 

---

[1] Z usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1125/2010. 

[2] Z rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 65 ICm 4279/2015-37 ze dne 23. 8. 2016 .

[3] Srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4463/2007 ze dne 18. 2. 2010.