Před 70 lety skončila výuka na brněnských právech. Fakulta, která v meziválečném období dosahovala evropské úrovně, byla rozhodnutím o délce jedné věty zrušena. Sdílela tak osudy svého zakladatele Karla Engliše. Advokátní deník vám přináší sedmidílný seriál o jejím vzniku, budování a náhlém konci na podzim roku 1950.

Zrušení fakulty škrtem pera

Verdikt nad brněnskými právy byl vynesen 27. června 1950. Vládní nařízení suše konstatovalo, že fakulta se zrušuje, a to ihned během tří měsíců bez přechodného období. Na tento krok měla navázat marginalizace brněnské univerzity, jež v právnické fakultě navíc ztratila ve prospěch Vojenské akademie jedinou budovu z původně plánovaného akademického kampusu. (Na snímku je budova právnické fakulty z druhé poloviny 40. let 20. století po stavebních úpravách provedených gestapem.)

Možnost zrušení fakulty zvažovala Právní rada KSČ od začátku roku 1950, jasným stoupencem tohoto záměru se ukázal tehdejší ministr spravedlnosti Alexej Čepička. Hlavní důvod, proč tento názor nakonec převážil, spočíval podle odborníků v tom, že ačkoli byl komunistický režim při dosazování svých exponentů na právnické fakulty poměrně benevolentní v otázce jejich odborných předpokladů a kompetencí, potřebných „posil“ se mu i tak zoufale nedostávalo.

Jako vedlejší motiv bývá zmiňován nejen odpor, který u zástupců komunistické moci vzbuzovala v Brně pěstovaná normativistická podoba právní vědy i její nositelé, ale také kampaň, kterou režim vedl proti právnickým fakultám a potřebnosti právníků obecně. Ta vycházela z předpokladu, že právníci se budou moct uplatnit jen v legislativní oblasti a na úřadech, odpadne však jejich upotřebení v hospodářské oblasti, kde je měli nahradit absolventi Vysoké školy politických a hospodářských věd. Značný pokles počtu zájemců o studium práv byl patrně z nezanedbatelné části následkem této kampaně.

Likvidaci fakulty doprovázelo rozprášení akademického sboru, který byl již o dva roky dříve těžce zasažen personální čistkou. Poslední předúnoroví členové sboru ztratili možnost pedagogicky působit v době zrušení školy. Stalo se tak navzdory předchozímu ubezpečení ze strany náměstka Ministra školství, věd a umění Miloslava Valoucha o tom, že všichni profesoři i studenti budou moci přestoupit na některou z československých právnických fakult.

Toto pravidlo mělo v profesorském sboru pouze dvě výjimky: na pražská práva na krátkou dobu přešel Jaromír Blažke a na bratislavskou fakultu František Poláček. Oba přitom začali v Brně vyučovat až po komunistickém převratu a na fakultě představovali exponenty KSČ.

Zatímco většina pedagogů po měsících nejistoty nastoupila do Slovanského ústavu ČSAV a pak do jeho nástupnických institucí, kde měli jen omezené možnosti uplatnění, posluchači si bez jistoty přijetí mohli podat přihlášku do Prahy nebo do Bratislavy.

Během předchozího roku přitom byli právě posluchači brněnských práv vystaveni zvlášť přísným prověrkám, při kterých jejich fakulta vykazovala nejvyšší poměr vyloučených nebo dobrovolně odešedších z celé univerzity. Pozitivně bylo prověřeno 477 studentů práv, záporně 263, absentovalo 96 a dobrovolně odešlo 47. Z celkového počtu 549 záporně prověřených studentů v rámci celé univerzity tak právníci tvořili bezmála polovinu.

Jak dokládá publikace Dějiny Právnické fakulty Masarykovy univerzity 1919–2019, členové profesorského sboru informaci o zrušení fakulty dostali až 26. června 1950 na schůzi dislokační komise brněnských vysokých škol od již zmíněného Miloslava Valoucha. Ten rozhodnutí v duchu dobové ideologie odůvodnil tím, že další společenský vývoj bude směřovat ke klesající potřebě právníků. O fakultě bylo tedy jednáno bez jejích zástupců a vedení bylo postaveno před hotovou věc.

Likvidaci fakulty nezvrátila ani argumentace proděkana Jiřího Cvetlera, který poukázal na to, že v Sovětském svazu, jehož vzor tehdy českoslovenští komunisté následovali, nacházejí právníci široké možnosti uplatnění. Nařízení muselo být provedeno do konce srpna. Archiv a dokumentace fakulty i studijní materiál byly předány 9. září 1950 Právnické fakultě Univerzity Karlovy, krátce nato byla zrušena bývalá děkanská kancelář. V září 1950 tak fakulta přestala existovat.

Po zrušení fakulty se podle Dějin Právnické fakulty Masarykovy univerzity 1919–2019 ocitl v ohrožení pečlivě budovaný fond seminární knihovny, obsahující z komunistického pohledu překonané publikace o buržoazním právu. O jeho zničení uvažovali úředníci rektorátu, rozhodný zásah právního historika Františka Čady však umožnil jeho uložení na zámku v Brtnici u Jihlavy.

V obecnosti lze říct, že škola sdílela úděl svého zakladatele, posléze rektora, profesora, děkana a neformálního patrona právnické fakulty profesora Karla Engliše: zatímco se v budově právnické fakulty usazovala armáda, úřady začaly pracovat na vyhoštění Karla Engliše jako nepohodlné osoby z Prahy poté, co odmítl s novou mocí spolupracovat.

Vít Pokorný, autor je předsedou Spolku přátel Karla Engliše

Foto:
– Budova právnické fakulty v druhé polovině 40. let 20. století po stavebních úpravách provedených gestapem – © Archiv Masarykovy univerzity.
– Karel Engliš v létě 1953 v hrabyňském vyhnanství – © archiv Františka Plhoně.

(Pokračování 8. 12.)