U příležitosti slavnostního otevření výstavy Advokáti proti totalitě v Brně, které se konalo v pátek 18. září 2020, přednesl předseda ČAK JUDr. Vladimír Jirousek zásadní proslov, který byl přijat přítomnými účastníky vernisáže s velkým ohlasem. Proto jej Advokátní deník přináší svým čtenářům v plném znění:

Vážené dámy, vážení pánové, vážené kolegyně a kolegové!

Poté, co se mi dostalo té cti a společně se statečným předsedou Senátu panem Kuberou jsem zahajoval konferenci „Advokáti proti totalitě“ v prostorách historické a mimo jiné též nechvalně proslulé Velké porotní síně v Praze, domníval jsem se, že prakticky nezměněná úvodní řeč bude bez dalšího vhodná i pro zahájení dalších regionálně samostatných etap našeho projektu. Vývoj, a to nejen ve sféře zdravotní, jež je dnes způsobilý leccos překrýt, ale primárně ve sféře všeobecně společenského dění, ten vývoj je natolik překotný a, bohužel, nikoliv pozitivní, ale na druhé straně v mnoha směrech tak související s ideou projektu, že nelze jinak, než jej alespoň ve stručnosti reflektovat.

Stejné však zůstává, a i do budoucna zůstane, odůvodnění názvu projektu: „Advokáti proti totalitě“. Advokáti proto, že elita našeho stavu právě v totalitních časech generovala významné osobnosti vzdoru, přitom ty nejvýznamnější naším projektem důrazně a s úctou připomínáme. „Proti totalitě“ proto, že byť si mnozí mysleli, že Listopad 1989 zavřel za totalitními pořádky dveře, pravda je taková, že totalitní myšlení a z toho plynoucí veřejné projevy nikoliv bezvýznamných osob, ať již v politických, či (nově) významných pedagogických funkcích, nás provází stále. A pokud jsem v onom pražském přednesu hovořil v té souvislosti o varovném mementu, tak právě vzhledem k aktuálnímu dění musím k varování přiřadit i výzvu k aktivitám důrazně poukazujícím na zhoubnost jakýchkoliv myšlenek, byť jen sympatizujících s některými systémovými články totalitní ideologie, resp. jejich vnějšími dopady na totalitou manipulované společenství.

Nedávno byla v rámci jednoho rozhovoru  ̶  všem jistě známé Agnieszce Holland  ̶  položena otázka, čeho se obává, pokud mluví o nepříznivém směřování světového vývoje. Odpověděla stručně: „Útěku od svobody a útěku od odpovědnosti“. Co jiného je však relativizace totalitního režimu, jakou nám dnes předvádí např. děkan Filozofické fakulty UK, Michal Pullmann, než útěk, resp. návod k útěku od odpovědnosti. Co jiného signalizují „filozofovy“ návraty k totalitnímu myšlení, než útěk od svobody! Pokud se tak významný Spectabilis dotkl v rámci svých úvah i soudců v procesu s Miladou Horákovou, opomněl ten opakovaně prokázaný fakt, že bestii v člověku probouzí právě totalitní režim a jeho nástroje. A je jedno, zda budíkem bestie je strach, morální kolaborace či přesvědčení podmíněné ambicí. Jestliže pak univerzitní instituce, jež má být elitním myšlenkovým trustem imputujícím do společnosti mimo jiné filozoficko-mravní zásady právního státu, koketuje se zlehčováním totalitního režimu, a tím svým způsobem nejen totalitu obhajuje, ale její budoucí zastánce dokonce vychovává, je nezbytné, aby podobné projekty, jako je právě projekt „Advokáti proti totalitě“, byly realizovány jak u příležitosti určitých výročí, tak i průběžně a permanentně (a nejen ze strany ČAK).

Jistě není náhodou, že brněnská etapa projektu byla zasazena do prostor káznice Cejl. A jistě není náhodou, že gró poprav se v těchto prostorách vybudovaných za Marie Terezie uskutečnilo až v souvislosti s druhou světovou válkou, resp. v souvislosti s Vítězným únorem. A nepochybuji, že by se mi důvodnost věznění básníka Zahradníčka a spisovatele Rotrekla či popravu pana Křižana snažila jistá soudružka dnes fakticky spoluvládnoucí strany náležitě vysvětlit, jak to veřejně učinila v případě rozsudku nad Miladou Horákovou. Jsem si však jist, že bych toto vysvětlení nepochopil, stejně jako jsem nepochopil jejího kolegu – významného komunistického straníka (poslance), pokud se snažil objasnit podstatu okupace v roce 1968, která prý okupací vlastně nebyla. A nepochopil bych jej ani po aktuální podpoře ze strany již zmíněného děkana, jež normalizaci rozhodně nepovažuje za důsledek exportu sovětské totality.

Naopak velmi dobře chápu podstatu principu, na který velmi často odkazuji a totiž, že „vláda práva je a musí být nad momentální vládou politickou“. Všichni víme, že pro totalitní režimy platil pravý opak, a právě proto, že jednoznačná posloupnost. tj. nadřazenost vlády práva nad politickými turbulencemi, není ani dnes všem zcela jasná či pro mnohé přijatelná, snažíme se – my advokáti – přispět realizací projektu „Advokáti proti totalitě“ k důraznému prosazování principů a atributů právního státu.

Tím vážené dámy a vážení pánové považuji brněnskou expozici projektu ČAK za zahájenou.

Redakce AD
Foto: redakce AD