Ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu jsou telefonické porady advokáta s klientem v rámci jeho obhajoby rovnocenné poradám tzv. tváří v tvář. Soudy nemohou automaticky odmítat jejich proplacení. Takový je verdikt Ústavního soudu, který vyhověl stížnosti advokáta na postup soudů nižšího stupně, které mu nepřiznaly odměnu za sedm telefonických, více než hodinu trvajících rozhovorů s klientem.  

Celkem stěžovatel uskutečnil se svým klientem 85 telefonických porad, přičemž celkem deset z nich bylo delších než jedna hodina, resp. do pravomocného skončení věci se uskutečnilo sedm takto dlouhých porad. Klient pobýval ve věznici a telefonickou formu konzultací zvolil s ohledem na svůj zdravotní stav. Právě sedm zmíněných hovorů předložil advokát soudu k proplacení.

Obvodní soud pro Prahu 4 je však odmítl proplatit, protože advokát nedodal doklady o jejich realizaci. Přitom soud nepřihlédl k tomu, že obhájce nemůže mít přístup k výpisům hovorů z věznice. Potvrzení hovorů tak bylo předloženo až soudu vyšší instance, Městskému soudu v Praze (MS), který rozhodoval o advokátově stížnosti na postup OS pro Praha 4.

Městský soud stížnost zamítnul a v rozsudku konstatoval, že „nelze skutečně jednoznačně dovodit, zda se jedná o takové úkony, aby mohly být posuzovány ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu“. Dále uvedl, že „těžko je možno pod pojem ‚další porada s klientem’ zařadit telefonický hovor, kdy i vzhledem k fungování systému telefonních hovorů z věznice, na který poukazuje advokát, lze stěží posoudit, zda takový hovor je vůbec možno za další poradu s klientem považovat“.

Ve své stížnosti adresované Ústavnímu soudu advokát poukázal na nesprávnost postupu Městského soudu v Praze a uvedl, že citované ustanovení neobsahuje požadavek, aby porada s klientem byla provedena osobně ve věznici tzv. „tváří v tvář“. Takový požadavek navíc s ohledem na současné možnosti dálkové komunikace nepovažuje za smysluplný a logicky odůvodnitelný. … Poukazuje také na to, že MS v Praze nijak nevysvětlil, jak se liší osobní porada obhájce přesahující jednu hodinu od telefonické porady o stejné délce. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na článek JUDr. Bláhy publikovaný ve speciálním vydání Bulletinu advokacie v roce 2000 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 11. 1995, č. j. 3 To 857/95–70, jež je v tomto článku citováno. Dále zmínil praxi zavedenou v období nouzového stavu, během níž byl 16. 4. 2020 spuštěn projekt Skype obhajoby (o němž informoval jako první Advokátní deník, pozn. redakce), umožňující obhájcům komunikovat s klienty prostřednictvím video rozhovorů, tj. poskytovat klientům porady dálkově.

Podle rozhodnutí Ústavního soudu citované ustanovení advokátního tarifu nijak nespecifikuje formu „další porady s klientem“ a neomezuje přiznání odměny advokátovi jen na případy, kdy byla porada uskutečněna za osobní přítomnosti advokáta a jeho klienta. Ze strany MS v Praze se tak jedná o restriktivní výklad, který je sice přípustný, musel by ovšem být podložen náležitou argumentací, což se v tomto případě nestalo. ÚS také zmínil některá rozhodnutí obecných soudů, v nichž byla telefonická forma konzultací připuštěna a proplacena.

Ústavní soud ve svém nálezu konstatoval, že nenachází žádný relevantní důvod, proč by v současné době, charakteristické mj. rozvinutím možností komunikace na dálku, bylo legitimní požadovat, aby veškeré porady mezi advokátem a klientem (za něž má advokátovi příslušet odměna) měly být uskutečňovány výhradně formou osobního setkání. Dále uvedl, že MS bez náležitého a logického odůvodnění zúžil výklad ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu tak, že pod něj odmítl podřadit i porady advokáta s klientem, které byly uskutečněny prostřednictvím telefonických hovorů. Ústavně zaručenému právu na spravedlivý (řádný) proces však odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně a logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal důvody ke zrušení usnesení Městského soudu v Praze.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1232/20 je dostupný ZDE.

Advokátní deník požádal o vyjádření ke kauze “telefonické porady“ advokátku JUDr. Danielu Kovářovou, prezidentku Unie rodinných advokátů:

Kdyby ty porady nebyly…

Advokáti se radí s klienty skoro pořád. První porada přichází na začátku, při ustanovení ex offo nebo převzetí věci na plnou moc. Pak následují porady další. Uskutečňují se osobně, po telefonu, přes různé elektronické aplikace, mailem nebo dopisem. S klienty zdravými a na svobodě je to jednodušší, s nemocnými, v karanténě, upoutanými na lůžko, ve vazbě nebo ve výkonu trestu složitější. Klienti se s námi radí běžně i po pravomocném skončení věci, protože rozsudky mají své důsledky a mnozí klienti problémy, dotazy a řadu věcí k vyřešení, jež s tou původní úzce souvisejí. A pochopitelně, jak taky v minulosti dovodila soudní praxe, první porada s klientem proběhne v každém případě, protože bez ní není zastupování klienta vůbec možné.

Jistě lze vést učené disputace o tom, kolik porad je přiměřených. Odpověď na tuto otázku však neexistuje, protože jsou různé kauzy, různí klienti a různí advokáti. Některým stačí jedna, dvě, tři základní informace, jsou úsporní, rychle chápou, dovedou analyzovat a neopakují se, což vše platí pro obě strany. Jiní jsou rozvláční, pomalí, přemýšliví, zapomětliví, ale i uvážliví. Ke všemu není případ jako případ. Některý je jednoduchý a vyřeší se platebním rozkazem a dvěma listinami, jiný je složitý a vyžaduje hodiny strávené nad dokumenty, což je typické třeba pro vypořádání společného jmění manželů nebo obhajobu daňových podvodů. Přidám ještě jeden pohled na věc. Některé porady potřebuje advokát, aby získal od klienta odpovědi nezbytné ke kvalitní právní pomoci. Jiné vyžaduje klient, a to nejen jako rady ke krokům, které paralelně činí, ale i kvůli taktice a strategii. K tomu, abyste vybrali správnou cestu, je třeba probrat všechny možnosti a jednu po druhé vylučovat, což zabere spoustu času. A konečně jsou klienti, jimž je smutno, kteří jsou osamělí a advokát bývá jediným posluchačem, přítelem na telefonu, jedinou spřízněnou duší. Není divu – ve světě, kde nikdo nikoho neposlouchá a každý myslí jen na sebe. Takové klienty lze najít ve vazbě, ve výkonu trestu, ve zdravotnickém zařízení, ale i v advokátních kancelářích.

Tak se, milí soudci, nedivte, že se jim věnujeme, že si s nimi povídáme a posloucháme jejich otázky, příběhy, povzdechy a trable. Koneckonců až vy sami budete potřebovat advokáta, srdce vám zaplesá, že i vám se budeme rádi věnovat. Proto vítám nález Ústavního soud ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1232/20, podle něhož jsou telefonické porady rovnocenné poradám tváří v tvář. I když, přátelé, řekněme si to na rovinu: jak jinak měl Ústavní soud rozhodnout v dnešní době, kdy i školy přecházejí na distanční výuku? Díky za to, příště tak budou rozhodovat i obecné soudy.

Jinou záležitostí je předložení důkazu, že porada s klientem skutečně proběhla. To je ovšem otázka dokazování a ve skutečnosti “technikálie“, kterou už soudní praxe opakovaně řešila. Náš kolega ze zmíněného judikátu si poradil předložením výpisu telefonických hovorů. Já bych na jeho místě běžnou poštou požádala klienta o podpis na potvrzení, což soudy běžně uznávají. Jak jinak byste chtěli prokázat, že porada proběhla ve vaší kanceláři?

Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay