Nahlíženo z větší vzdálenosti, může se Česká advokátní komora jevit jako vcelku poklidný spolek, jenž se navenek nevyznačuje dramatickými gesty. Pravda, sem tam nějaký advokát okrade svého klienta nebo se zamotá do trestního stíhání, případně podá nějakou zcela šílenou žalobu, ale toho zas není tak moc. Při detailnějším pohledu ovšem zjistíme dost jinou situaci. Málokdo ale asi tuší, v čem všem se Komora angažuje, byť při podrobném čtení zápisů z jednání představenstva, případně doplněném četbou advokátních periodik, se to zjistit dá.

Především je pozoruhodné, kolik různých bitev musí svádět Komora s různými pokusy prolomit důvěrnost informací svěřovaných klientem advokátovi. Od zřejmě všeobecně známého ostentativního pokusu Pirátů zrušit advokátní mlčenlivost s tvrzením, že advokáti díky ní perou peníze a páchají různé daňové nemravnosti, přes více či méně nenápadné novely zákonů, které se pokoušejí tuto důvěrnost různým způsobem ohlodávat.

Tomu se Komora brání, a podobně se staví na zadní proti různým jiným legislativním zhůvěřilostem, jako je ta s teritorialitou exekutorů, možností využívat v trestním řízení informace získané tajnými službami, případně experiment s hromadnými žalobami. Komora se v nedávné minulosti vyjádřila i k pokusům vlády redukovat občanské svobody ve jménu údajného boje s koronavirem. Ovšem způsobem, který možná zmíněnému koronaviru poněkud škodil, ale mnohem více škodil občanským svobodám.

Otázka, která se v této souvislosti globálně nabízí, je, do jaké míry by se Komora, jež je podle § 40 odst. 2 zákona o advokacii samosprávnou stavovskou organizací a vykonává veřejnou správu na úseku advokacie, měla takto angažovat. Již v době prvního boje proti pokusu redukovat či snad rovnou zrušit advokátní mlčenlivost jsem mimo jiné říkal, že principiálně mi existence advokátní mlčenlivosti může být zcela lhostejná. Nebude-li, prostě každému klientovi sdělím, že vše, co mi svěří, nezávisle na míře intimity a citlivosti, budu muset říct prvnímu úředníkovi, který mě vyzve k podání svědecké výpovědi, ať již v přestupkovém, nebo trestním řízení. A pokud se to mému klientovi nelíbí, nechť se obrátí na svého poslance, který tu spoušť zosnoval, případně jí nezabránil. Přesto se zdá být logické, že to musí být Komora, kdo nejlépe chápe smysl důvěrnosti informací, svěřovaných klientem advokátovi. Stejně tak asi máme dost reálnou představu o tom, co by mohlo znamenat využití zpravodajských informací jako relevantního důkazu v trestním řízení. Totéž se týká hromadných žalob a všelijakých jiných vymyšleností, v nichž se Komora cítí být povolána zvednout hlas a říct, tohle ne. Ovšem nikoliv v našem zájmu, ale v zájmu občanů této země.

Občas vedeme diskusi, kde by měl tenhle formálně nevyjádřený pouvoir končit. Když jsem byl zvolen místopředsedou České advokátní komory, dostal jsem od jednoho novináře dotaz, zda ČAK hodlá být jakýmsi důlním kanárkem v oblasti občanských práv. Rozhodně jsem tu představu odmítl, už jen pro způsob, jakým ten drobný pták dává najevo, že ovzduší v dole není bezpečné. Nicméně jsme největší profesní sdružení a nadto, na rozdíl od některých jiných právnických profesí, jsme nezávislí na státu. Relativně. Též se nemusíme obávat, že když dnes něco okomentujeme, zítra to budeme soudit.

Takže kdo, když ne my? Za sebe bych tedy tuto introspekci uzavřel tím, že podle mého přesvědčení, pokud jsme v minulosti křičeli, protestovali, připomínkovali a jinak se kriticky vyjadřovali, bylo to plně v souladu s tím, co je též posláním advokáta. A ještě, že nevidím žádný důvod tento kurz měnit.

JUDr. TOMÁŠ SOKOL, místopředseda ČAK