ÚS: Lhůta pro podání žaloby pro nečinnost není protiústavní
Ústavní soud svým nálezem ze dne 21. července 2020 ve věci sp. zn. Pl. ÚS 25/19 zamítl návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení § 80 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, který stanoví jednoletou lhůtu pro podání žaloby na nečinnost soudu či úřadu. Ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem. Lhůta sama o sobě nemůže být neústavní. V případě, že je obtížné určit počátek lhůty, je potřeba problém řešit individuálně, nikoliv zrušením ustanovení zákona.
Nejvyšší správní soud podal návrh na zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s jím vedeným řízením o kasační stížnosti. Touto stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla pro opožděnost odmítnuta její žaloba proti nečinnosti Ministerstva vnitra v řízení o povolení k přechodnému pobytu. Navrhovatel se domnívá, že stěžovatelce je bez legitimního důvodu odpírán přístup k soudní ochraně, a to v důsledku napadeného ustanovení, které podání nečinnostní žaloby omezuje roční lhůtou.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Institut lhůty tvoří nedílnou součást právního řádu, je obsažen ve většině procesních předpisů a Ústavní soud ustáleně vychází z toho, že lhůta sama o sobě ani nemůže být neústavní. Prostřednictvím lhůty nedochází k odepření soudní ochrany, nýbrž pouze ke stanovení podmínek, za nichž se jí lze dle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod domoci. Nejde přitom o podmínku pro kohokoli a priori nedosažitelnou.
Smyslem lhůty je omezení neurčitosti v uplatňování práv a tento smysl naplňuje i napadené ustanovení. Je pojistkou, že se po mnoha letech nebudou vést soudní spory ohledně údajné nečinnosti v řízení, o kterém nejsou k dispozici žádné záznamy či které ani nikdy neexistovalo (a šlo jen o výmysl či chybu žalobce). To může mít význam i pro soukromé osoby, jichž se může správní rozhodnutí, jehož vydání se náhle žalobce s odstupem mnoha let domáhá, bezprostředně dotknout a které mohly očekávat, že takové rozhodnutí již vydáno nebude (a bez žaloby by ani vydáno nebylo). Stejně tak má napadené ustanovení význam v případech, kdy má správní orgán za to, že mu žádné rozhodnutí vydávat nepřísluší, a právě proto je nečinný.
Navrhovatel neústavnost napadeného ustanovení spatřoval v tom, že se po uplynutí lhůty adresát případného správního rozhodnutí ocitne bez možnosti soudně si vydání rozhodnutí vymoci. Tento důsledek nicméně představuje podstatu lhůty a zcela odpovídá následkům zmeškání jiných lhůt uplatňovaných v řízení před soudem. Měl-li by skutečně rozhodovat o ústavnosti napadeného ustanovení, popřel by se tím Ústavním soudem opakovaně vyslovený názor, že lhůta sama o sobě nemůže být neústavní. Nelze na jednu stranu tvrdit, že lhůta v řízení sama o sobě neústavní být nemůže, a zároveň shledávat neústavnost v tom, že po jejím uplynutí se již nelze domoci toho, k čemu je stanovena.
Ústavní soud připouští, že ojediněle mohou nastat situace, v nichž bude obtížné určit počátek běhu lhůty. To je však potřeba řešit individuálně, nikoli zrušením zákona, který obecně ústavněprávními deficity netrpí. Zákon je ostatně účinný již bezmála dvě desetiletí, aniž by působil interpretační obtíže dosahující ústavněprávní relevance, které by např. byly seznatelné z rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Případy zmeškání lhůty pro podání nečinnostní žaloby se Ústavní soud zabýval jen zcela výjimečně, stěží tak lze nyní konstatovat neústavnost napadeného ustanovení pro jeho neurčitost, „absurdnost“ a jiné tak zásadní nedostatky, které v něm Nejvyšší správní soud po cca dvaceti letech náhle spatřil.
Odlišné stanovisko k nálezu uplatnili soudci Ludvík David a Jaromír Jirsa a soudkyně Kateřina Šimáčková.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/19 včetně disentů je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud
Foto: Pixabay