SD EU: Odmítáním uprchlických kvót porušily země, včetně ČR, své povinnosti

Podle rozsudku Soudního dvora EU ve spojených věcech C-715/17, C-718/17 a C-719/17 Komise v. Polsko, Maďarsko a Česká republika soud konstatoval, že Polsko, Maďarsko a Česká republika tím, že odmítly postupovat v souladu s dočasným mechanismem relokace žadatelů o mezinárodní ochranu, nesplnily povinnosti, které pro ně vyplývaly z unijního práva. Tyto členské státy se nemohou dovolávat ani své odpovědnosti v oblasti udržování veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti, ani údajné nefunkčnosti relokačního mechanismu, aby se vyhnuly jeho uplatňování.

V rozsudku Komise Polsko, Maďarsko a Česká republika (Dočasný mechanismus relokace žadatelů o mezinárodní ochranu) (C-715/17, C-718/17 a C-719/17) ze dne 2. dubna 2020 Soudní dvůr EU vyhověl žalobám pro nesplnění povinnosti, které proti těmto třem členským státům podala Komise a které směřovaly k určení toho, že tyto členské státy tím, že v pravidelných intervalech a alespoň každé tři měsíce, neoznamovaly náležitý počet žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří mohli být rychle přemístěni na jejich území, a v důsledku toho nedodržovaly ani své další povinnosti týkající se relokace, neplnily povinnosti, které pro ně vyplývaly z unijního práva.

Soudní dvůr EU zaprvé dospěl k závěru, že všechny tři dotčené členské státy neplnily povinnosti plynoucí z rozhodnutí, které přijala Rada za účelem povinné relokace 120 000 žadatelů o mezinárodní ochranu z Řecka a Itálie do ostatních členských států[1].

Soudní dvůr EU zadruhé konstatoval, že Polsko a Česká republika neplnily ani povinnosti, které pro ně vyplývaly z dřívějšího rozhodnutí, jež Rada přijala za účelem dobrovolné relokace 40 000 žadatelů o mezinárodní ochranu z Řecka a Itálie do ostatních členských států Unie[2]. Maďarsko nebylo opatřeními týkajícími se relokace, která byla stanovena v posledně uvedeném rozhodnutí, vázáno.

Rada přijala výše uvedená rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí o relokaci“) v září 2015 s ohledem na nouzovou situaci související s příchodem státních příslušníků třetích zemí do Řecka a Itálie.

Na základě těchto rozhodnutí[3] Polsko v prosinci 2015 oznámilo, že na jeho území může být rychle přemístěno 100 osob. Tyto relokace ovšem neprovedlo a nepřijalo žádný další závazek k relokaci.

Co se týče Maďarska, tento členský stát na základě rozhodnutí o relokaci, kterým byl vázán, nikdy neoznámil počet osob, které mohly být přemístěny na jeho území, a neprovedl žádnou relokaci.

A konečně Česká republika v únoru a květnu 2016 na základě rozhodnutí o relokaci[4] oznámila počet 50 osob, které mohly být přemístěny na její území. Z Řecka bylo skutečně přemístěno dvanáct osob; Česká republika ale poté již žádný další závazek k relokaci nepřijala.

Soudní dvůr EU v tomto rozsudku nejprve odmítl argument tří dotčených členských států, že žaloby Komise jsou nepřípustné, jelikož v důsledku uplynutí dob použitelnosti rozhodnutí o relokaci, k němuž došlo v případě rozhodnutí 2015/1523 dne 17. září 2017 a v případě rozhodnutí 2015/1601 dne 26. září 2017, již nemohou tvrzené nesplnění povinností napravit.

Soudní dvůr EU v tomto ohledu připomněl, že pokud Komise navrhne pouze to, aby byla určena existence tvrzeného nesplnění povinnosti zejména za takových situací, jaké nastaly v posuzovaných věcech, kdy akt unijního práva, jehož porušení je namítáno, definitivně přestal platit po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku, tj. po 23. srpnu 2017, žaloba pro nesplnění povinnosti je přípustná. Určení, že došlo k neplnění povinností, má nadto i nadále praktický význam, a to zejména pro stanovení základu odpovědnosti, která může členskému státu v důsledku nesplnění jeho povinností vzniknout vůči ostatním členským státům, Unii nebo jednotlivcům.

Z hlediska věci samé Polsko a Maďarsko zejména tvrdily, že byly oprávněny neuplatňovat rozhodnutí o relokaci na základě článku 72 SFEU, podle kterého platí, že ustanovení Smlouvy o FEU týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, jehož součástí je mimo jiné i azylová politika, se nedotýkají výkonu odpovědnosti členských států za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti. V tomto směru Soudní dvůr konstatoval, že článek 72 SFEU je ustanovení obsahující odchylku od všeobecných pravidel unijního práva, a proto musí být vykládán striktně.

Tento článek tedy členským státům nepřiznává pravomoc odchýlit se od ustanovení unijního práva prostým odkazem na zájmy související s udržováním veřejného pořádku a ochranou vnitřní bezpečnosti, ale ukládá jim, aby prokázaly potřebu využít odchylky stanovené v tomto článku za účelem výkonu své odpovědnosti v těchto oblastech.

Soudní dvůr EU v této souvislosti uvedl, že podle rozhodnutí o relokaci měl být během celého řízení o relokaci až do provedení přesunu žadatele o mezinárodní ochranu brán ohled na národní bezpečnost a veřejný pořádek.

Soudní dvůr EU měl v tomto ohledu za to, že příslušným orgánům členských států relokace musí být při zjišťování toho, zda existují přiměřené důvody považovat státního příslušníka třetí země, který má být přemístěn, za hrozbu pro jejich národní bezpečnost nebo veřejný pořádek, přiznán široký prostor pro uvážení. V tomto směru Soudní dvůr poukázal na to, že výraz „hrozba pro […] národní bezpečnost nebo veřejný pořádek“ ve smyslu rozhodnutí o relokaci[5] musí být vykládán tak, že pod něj spadá jak skutečné, tak potenciální ohrožení národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku.

Soudní dvůr EU nicméně uvedl, že chtějí-li se uvedené orgány dovolávat výše zmíněných důvodů, musí po individuálním posouzení jednotlivých případů odkázat na shodující se, objektivní a přesné skutečnosti, na jejichž základě lze mít podezření, že dotyčný žadatel představuje skutečnou nebo potenciální hrozbu. V důsledku toho rozhodl, že mechanismus upravený v těchto ustanoveních bránil tomu, aby se členský stát v rámci řízení o relokaci pouze v zájmu generální prevence a bez prokázání přímé souvislosti s určitým případem kategoricky dovolával článku 72 SFEU jako důvodu pro pozastavení, či dokonce ukončení plnění povinností, které pro něj vyplývaly z rozhodnutí o relokaci.

Soudní dvůr EU následně rozhodoval o žalobním důvodu uplatněném Českou republikou, který vycházel z nefunkčnosti dotčeného relokačního mechanismu, a uvedl, že nelze připustit, aby členský stát mohl vycházet ze svého jednostranného posouzení údajné neúčinnosti, či dokonce nefunkčnosti relokačního mechanismu stanoveného v uvedených aktech, aby se vyhnul všem povinnostem týkajícím se relokace, které má podle těchto aktů; v opačném případě by totiž mohlo dojít k ohrožení cíle solidarity, který je s rozhodnutími o relokaci inherentně spjat, a k narušení závazné povahy těchto aktů.

Nakonec Soudní dvůr EU připomněl, že rozhodnutí o relokaci byla pro Českou republiku od okamžiku svého přijetí a po dobu své použitelnosti závazná, a uvedl, že tento členský stát byl povinen plnit povinnosti týkající se relokace stanovené v těchto rozhodnutích bez ohledu na to, že Řecku a Itálii poskytoval jiné druhy podpory.

„Spor jsme sice prohráli, ale to není důležité. Podstatné je, že žádné migranty brát nebudeme a že kvóty v mezičase skončily,” uvedl k rozhodnutí SD EU předseda vlády Andrej Babiš. Vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU Martin Smolek dodal, že rozsudek by pro ČR neměl mít žádné důsledky, protože použitelnost obou relokačních rozhodnutí, kterých se týkal, skončila v září 2017.


Zdroj: Soudní dvůr EU+ ČTK
Ilustrační foto: Pixabay


[1] Rozhodnutí Rady (EU) 2015/1601 ze dne 22. září 2015, kterým se stanoví dočasná opatření v oblasti mezinárodní ochrany ve prospěch Itálie a Řecka (Úř. věst. 2015, L 248, s. 80). Platnost tohoto rozhodnutí byla posuzována ve spojených věcech C-643/15 a C-647/15, Slovensko a Maďarsko v. Rada; viz rovněž tiskovou zprávu č. 91/17.

[2] Rozhodnutí Rady (EU) 2015/1523 ze dne 14. září 2015, kterým se stanoví dočasná opatření v oblasti mezinárodní ochrany ve prospěch Itálie a Řecka (Úř. věst. 2015, L 239, s. 146).

[3]  Článek 5 odst. 2 těchto rozhodnutí.

[4] Článek 5 odst. 2 těchto rozhodnutí.

[5] Článek 5 odst. 4 a 7 těchto rozhodnutí.

Go to TOP