Soudní dvůr EU zrušil rozsudkem ve věci C-766/18P ze dne 5. března 2020 rozsudek Tribunálu ze dne 25. září 2018, podle něhož kolektivní ochranná známka HALLOUMI, vyhrazená kyperským výrobcům sýrů, nebrání zápisu označení „BBQLOUMI“ jako ochranné známky Evropské unie pro sýry bulharského výrobce. Tribunál bude muset znovu přezkoumat, zda pro spotřebitele existuje nebezpečí záměny, pokud jde o původ výrobků označených označením „BBQLOUMI“.

Foundation for the Protection of the Traditional Cheese of Cyprus named Halloumi je majitelem kolektivní ochranné známky Evropské unie HALLOUMI, která je zapsána pro sýry. Kolektivní ochranná známka Evropské unie je zvláštním druhem ochranné známky Evropské unie, která je označena jako kolektivní při podání přihlášky a která je schopna rozlišovat výrobky nebo služby členů sdružení, které je jejím majitelem, od výrobků nebo služeb jiných podniků.

Na základě této kolektivní ochranné známky podal její majitel námitky proti zápisu obrazového označení obsahujícího slovní prvek „BBQLOUMI“, požadovaného bulharskou společností zejména pro sýry. Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), pověřený přezkumem přihlášek ochranných známek Evropské Unie, tyto námitky zamítl z důvodu, že pokud jde o původ výrobků, neexistovalo nebezpečí záměny mezi přihlášenou ochrannou známkou „BBQLOUMI“ a starší kolektivní ochrannou známkou HALLOUMI. Majitel dotčené kolektivní ochranné známky tedy napadl toto rozhodnutí EUIPO před Tribunálem Evropské unie, jenž po zjištění, že tato ochranná známka má nízkou rozlišovací způsobilost, neboť výraz „halloumi“ označuje druh sýra, rovněž dospěl k závěru o neexistenci nebezpečí záměny[1].

Ve svém rozsudku ze dne 5. března 2020, Foundation for the Protection of the Traditional Cheese of Cyprus named Halloumi v. EUIPO (C-766/18 P), se Soudní dvůr, jemuž byl předložen kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu, nejdříve vyjádřil k použitelnosti judikatury, která stanoví kritéria pro individuální ochranné známky Evropské unie, ve vztahu k nimž se musí posuzovat nebezpečí záměny ve smyslu čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení o ochranné známce Evropské unie[2], na věci týkající se starší kolektivní ochranné známky.

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že v případě, kdy je starší ochrannou známkou kolektivní ochranná známka, jejíž základní funkcí je odlišit výrobky nebo služby členů sdružení, které je jejím majitelem, od výrobků nebo služeb jiných podniků[3], musí být nebezpečí záměny chápáno jako nebezpečí, že se veřejnost může domnívat, že výrobky nebo služby, na které se vztahuje starší ochranná známka, a výrobky nebo služby, na které se vztahuje přihlášená ochranná známka, pocházejí všechny od členů sdružení, které je majitelem starší ochranné známky, či případně od podniků hospodářsky propojených s těmito členy nebo s tímto sdružením. I když je tedy třeba v případě námitek majitele kolektivní ochranné známky zohlednit základní funkci tohoto druhu ochranné známky pro porozumění tomu, co je třeba chápat pod pojmem „nebezpečí záměny“, nic to nemění na tom, že judikatura stanovící kritéria pro individuální ochranné známky Evropské unie, podle kterých musí být konkrétně posouzeno, zda takové nebezpečí existuje, je použitelná na věci týkající se starší kolektivní ochranné známky. Žádná z vlastností kolektivních ochranných známek Evropské unie totiž v případě námitek založených na takové ochranné známce neodůvodňuje odchýlení od kritérií posouzení nebezpečí záměny, která z této judikatury vyplývají.

Dále majitel dotčené kolektivní ochranné známky tvrdil, že rozlišovací způsobilost starší ochranné známky musí být posuzována odlišně, je-li tato ochranná známka kolektivní ochrannou známkou Evropské unie.

Soudní dvůr tento argument odmítl a uvedl, že požadavek týkající se rozlišovací způsobilosti[4] se uplatní rovněž na kolektivní ochranné známky Evropské unie. Články 67 až 74 nařízení o ochranné známce Evropské unie, které se týkají kolektivních ochranných známek, totiž nestanoví jinak. V důsledku toho posledně uvedené ochranné známky musejí mít v každém případě rozlišovací způsobilost, ať už inherentně nebo užíváním.

Kromě toho Soudní dvůr upřesnil, že čl. 66 odst. 2 tohoto nařízení nepředstavuje výjimku z tohoto požadavku týkajícího se rozlišovací způsobilosti. Ačkoli toto ustanovení umožňuje odchylně od čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedeného nařízení[5] zápis označení, která mohou sloužit k označení zeměpisného původu výrobků nebo služeb jako kolektivních ochranných známek Evropské unie, naopak neumožňuje, aby takto zapsaná označení postrádala rozlišovací způsobilost. Pokud sdružení podá přihlášku k zápisu označení, které může označovat zeměpisný původ, jako kolektivní ochranné známky Evropské unie, přísluší mu tedy, aby se ujistilo, že toto označení je opatřeno prvky, které spotřebiteli umožní odlišit výrobky nebo služby jeho členů od výrobků nebo služeb jiných podniků.

Pokud jde konečně o posouzení nebezpečí záměny, Soudní dvůr připomněl, že existence tohoto nebezpečí musí být posuzována globálně při zohlednění všech relevantních faktorů projednávané věci.

Z napadeného rozsudku přitom podle všeho vyplývalo, že Tribunál vycházel z předpokladu, že v případě nízké rozlišovací způsobilosti starší ochranné známky musí být existence nebezpečí záměny vyloučena od okamžiku, kdy se ukáže, že podobnost kolidujících ochranných známek neumožňuje sama o sobě takové nebezpečí prokázat. Soudní dvůr rozhodl, že takový předpoklad je nesprávný, neboť okolnost, že rozlišovací způsobilost starší ochranné známky je nízká, nevylučuje existenci nebezpečí záměny. V této souvislosti bylo nezbytné přezkoumat, zda nízký stupeň podobnosti kolidujících ochranných známek je vyvážen vyšším stupněm podobnosti, či dokonce totožností výrobků, na které se tyto ochranné známky vztahují. Jelikož posouzení, které provedl Tribunál, nesplnilo požadavek týkající se globálního posouzení s přihlédnutím ke vzájemné závislosti relevantních faktorů, Tribunál se dopustil nesprávného právního posouzení.

V důsledku toho Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu a věc mu vrátil, aby provedl nový přezkum existence nebezpečí záměny.

Zdroj: Soudní dvůr EU

Ilustrační foto: Pixabay

[1] Rozsudek Tribunálu ze dne 25. září 2018, Foundation for the Protection of the Traditional Cheese of Cyprus named Halloumi v. EUIPO – M. J. Dairies (BBQLOUMI), T-328/17.

[2]  Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), ve znění pozdějších předpisů [nahrazené nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)].

[3] V souladu s čl. 66 odst. 1 nařízení č. 207/2009.

[4] Požadavek týkající se rozlišovací způsobilosti je stanoven v čl. 7 odst. 1 písm. b) a odst. 3 nařízení č. 207/2009, na jejichž základě se ochranné známky postrádající rozlišovací způsobilost nezapíšou do rejstříku, ledaže ochranná známka získala rozlišovací způsobilost užíváním ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které je požadován její zápis do rejstříku.

[5] Článek 7 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 stanoví, že ochranné známky, které jsou tvořeny výlučně označeními nebo údaji, které mohou sloužit v oblasti obchodu k označení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby výrobků nebo poskytnutí služby nebo jiných jejich vlastností, se nezapíšou do rejstříku.