Zproštění povinnosti mlčenlivosti podle zákona o bankách
Následující článek se zaměřuje na povinnost mlčenlivosti podle zákona o bankách. Zejména v průběhu občanského soudního řízení a trestního řízení tato povinnost představuje překážku k provedení důkazu výslechem svědka. K efektivnějšímu průběhu řízení může přispět i včasné zprošťování povinnosti mlčenlivosti pracovníků a členů orgánů bank. Tento příspěvek poukazuje na některé problémy, které se v praxi vyskytují, a naznačuje možná řešení.
Především zaměstnanci bank jsou velmi často předvoláni jako svědci v průběhu občanského soudního řízení nebo trestního řízení. Při výslechu zaměstnance banky jako svědka lze zjistit řadu okolností nezbytných pro zjištění stavu věci nebo pro poskytnutí pokud možno úplného a jasného obrazu o skutečnostech důležitých pro občanské soudní nebo trestní řízení, které svědek vnímal svými smysly. Překážkou pro úspěšnost takového výslechu může být povinnost mlčenlivosti podle zákona o bankách, která je jedním z druhů státem uložené povinnosti mlčenlivosti. Pokud dotyčná osoba povolaná jako svědek nebude této povinnosti zbavena, může to zmařit účel výslechu a zbytečně prodloužit řízení.
Základní vymezení pojmů
Podle § 39 zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o bankách“), jsou pracovníci banky, členové statutárního orgánu banky, členové správní rady banky a členové dozorčí rady banky povinni zachovávat mlčenlivost ve služebních věcech dotýkajících se zájmů banky a jejích klientů. Z důvodů uvedených v § 38 odst. 2, 3, 4 a 6 a § 38b zákona o bankách je statutární orgán této povinnosti zprostí; jde-li o povinnost mlčenlivosti členů statutárního orgánu, má tuto působnost správní rada nebo dozorčí rada. Porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost ve služebních věcech není poskytnutí údajů v případech a pro účely uvedené v § 41d odst. 4 a 5, § 41g odst. 5 a § 41n. Povinnost zachovávat mlčenlivost trvá i po skončení pracovněprávního vztahu nebo jiného obdobného vztahu.
Zákon o bankách upravuje vedle povinnosti mlčenlivosti i právní institut bankovního tajemství. Podle § 38 odst. 1 zákona o bankách se na všechny bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit, vztahuje bankovní tajemství. Zatímco bankovní tajemství v podstatě zakotvuje povinnost banky udržovat v tajnosti určité vymezené informace, povinnost mlčenlivosti přikazuje stanoveným osobám o těchto a ještě dalších informacích mlčet.[1]
Vymezení povinnosti mlčenlivosti je v zákoně o bankách provedeno obecně. Podle ust. § 39 odst. 1 zákona o bankách musí být pro vznik povinnosti mlčenlivosti splněny následující podmínky:
- povinnost mají jen zákonem stanovené osoby,
- musí jít o služební věc,
- věc se musí dotýkat zájmů banky a jejích klientů.
Osoby povinné zachovávat mlčenlivost
Zákon osoby, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, vymezuje výčtem, a to podle funkcí nebo smluvního poměru k bance.
Pracovník je legislativní zkratka zavedená v § 4 odst. 5 písm. l) zákona o bankách pro „zaměstnance nebo fyzické osoby, které uskutečňují svou činnost podle příkazu jiného“. Povinnost mlčenlivosti se tedy vztahuje zejména na zaměstnance banky v pracovním poměru, osoby vykonávající činnost pro banku na základě jiného závazku ze smluv příkazních, zejména příkazní smlouvy dle § 2430 a násl. o. z., smlouvy o zprostředkování dle § 2445 a násl. o. z. nebo smlouvy o obchodním zastoupení dle § 2483 a násl. o. z.
Podle § 1 odst. 1 zákona o bankách je pro banku předepsána právní forma akciové společnosti. Z § 8 zákona o bankách vyplývá, že zákonodárce ponechal na vůli banky, jaký ze systémů struktury akciové společnosti upravených zákonem o obchodních korporacích zvolí. Banka může mít jak dualistický, tak i monistický systém vnitřní struktury akciové společnosti. Tato možnost volby vnitřní struktury má i adekvátní odraz v § 39 odst. 1 zákona o bankách. Povinností mlčenlivosti jsou zavázáni členové statutárního orgánu banky, kterými mohou být členové představenstva (banka musí mít alespoň tři členy představenstva) v systému dualistickém, nebo statutární ředitel v systému monistickém. Povinnost mlčenlivosti v dualistickém systému se dále vztahuje na členy dozorčí rady; v systému monistickém na členy správní rady. Účelem právní úpravy je povinností mlčenlivosti zavázat jak osoby ve správních (výkonných) a kontrolních orgánech, tak i zaměstnance a další pracovníky na základě smlouvy uskutečňující bankovní činnosti.
Podle § 8 odst. 9 zákona o bankách členem statutárního orgánu, členem správní rady a členem dozorčí rady banky může být pouze fyzická osoba. Touto zvláštní úpravou je vyloučena účast právnické osoby v orgánech banky a je zajištěno, že povinnost mlčenlivosti se vztahuje pouze na osoby fyzické.
V některých případech dochází k rozšiřování povinnosti mlčenlivosti nad rámec výčtu výslovně obsaženého v § 39 zákona o bankách. Jedním z důvodů je výkon činnosti, kterou by jinak vykonávala nebo mohla vykonávat banka sama, prostřednictvím jiné osoby, tzv. outsourcing. Ust. § 12 vyhlášky č. 163/2014 Sb., o výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů, výslovně stanoví, že outsourcingem není dotčena odpovědnost banky. Banka je povinna smluvně zajistit mj. soulad vykonávaných činností s příslušnými právními předpisy, což nepochybně dopadá i na povinnost zachovávat mlčenlivost osobami vykonávajícími outsourcing.
Rovněž v případě sjednání některé příkazní smlouvy s právnickou osobou, která bude na základě této smlouvy svými zaměstnanci zajišťovat určité služby, bude banka smluvně požadovat, aby zaměstnanci byli zavázáni k dodržování povinnosti mlčenlivosti.
V těchto případech půjde o založení povinnosti mlčenlivosti smlouvou, nicméně na základě zákona a k zajištění účelu jím sledovaného, proto zastávám názor, že i na takto smluvenou povinnost mlčenlivosti je třeba hledět jako na státem uloženou.
Služební věc
Povinnost mlčenlivosti je založena pouze pro služební věci. Lze usuzovat, že v tomto směru zákonodárce použil poněkud archaickou formulaci odpovídající jiným právním poměrům. Anachronismus právní dikce je spojen s historickou koncepcí právní úpravy zakotvující pro zaměstnance peněžních organizací služební poměr.[2] Právní úprava služebního poměru ukládala pracovníkovi peněžního ústavu povinnost zachovat mlčenlivost o všech věcech ve velmi širokém smyslu (právní a obchodní vztahy, informace, postupy atp.), se kterými se pracovník v rámci služebního poměru mohl či musel seznámit. V současnosti je služební poměr smluvním vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, kterým je stát.[3] Právní úprava tedy v bankách služební poměr nezakládá; ust. § 39 zákona o bankách je nutné interpretovat analogicky. Pracovníci v bankách působí na základě pracovního poměru nebo jiného obdobného poměru, členové orgánů bank zpravidla na základě smlouvy o výkonu funkce, pracovního poměru nebo jiného právního vztahu. Podmínkou je, že za subjekt podléhající povinnosti mlčenlivosti je označuje zákon. Povinnost mlčenlivosti se na základě analogické interpretace bude vztahovat na věci, o kterých se dozví v souvislosti s výkonem své činnosti pro banku.
Zájmy banky a jejích klientů
Povinnost mlčenlivosti však není stanovena pro všechny věci služební, ale je omezena účelově. Povinnost zachovávat mlčenlivost se vztahuje pouze na ty služební věci, které se dotýkají zájmu banky a jejích klientů. Lze si položit otázku, zda povinnost mlčenlivosti vzniká pouze tehdy, když se věc dotýká zájmu banky i zájmu klientů současně. Podle mého názoru je třeba ustanovení vyložit tak, že ke vzniku povinnosti mlčenlivosti postačí splnění pouze jedné ze stanovených podmínek. Účelem právní úpravy je chránit jak zájem banky, tak i zájem klientů banky, a to by nebylo možné splnit tehdy, pokud by byla splněna pouze jedna z obou podmínek. V určitých případech může dokonce nastat i situace, že zájem banky a zájem klienta banky se mohou dostat do konfliktu. Klient např. v soudním řízení nemusí mít zájem, aby zaměstnanec banky vyjevil určité okolnosti, za kterých byl smluven bankovní obchod, zatímco zájem banky a jejího zaměstnance může být zcela opačný. I pro tyto případy je podle mého názoru nutné použít výklad, že se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti.
Právní úprava nestanoví kritéria pro vymezení zájmů banky a jejích klientů. Vždy proto bude záležet na konkrétních okolnostech případu, tj. na posouzení, zda jsou splněny podmínky vzniku povinnosti mlčenlivosti. Určitý právní základ poskytuje skutečnost, že právní úprava zakotvuje ochranu bankovního tajemství. Z toho lze dovodit jednoznačný závěr, že v zájmu banky a jejích klientů bude ochrana informací, na které se vztahuje bankovní tajemství (bankovní obchody, peněžní služby bank, včetně stavů na účtech a depozit).
Z porovnání právní úpravy bankovního tajemství a právní úpravy povinnosti mlčenlivosti vyplývá, že povinnost mlčenlivosti zahrnuje širší okruh skutečností, které je nutné ochránit, než jsou jen údaje kryté bankovním tajemstvím. Zájmy banky vedle bankovního tajemství zahrnují i povinnost zachovávat mlčenlivost o obchodním tajemství banky (§ 504 o. z.), pracovních postupech, finančních, marketingových a ekonomických plánech, strategiích a taktikách obchodního vývoje, know-how, informačních systémech banky, zkušenostech s konkrétními klienty apod.
V průběhu výkonu činnosti pro banku (zajišťování služební věci) může pracovník nebo člen orgánu získat znalosti a poznatky zahrnující informace o osobách, které se účastnily jednání o bankovním obchodu nebo službě, okolnostech a průběhu tohoto jednání apod. Zejména tyto poznatky a osobní zkušenosti pracovníka nebo člena orgánu banky mohou mít určitou hodnotu při provádění důkazu v průběhu občanského soudního nebo trestního řízení. Ochrana těchto informací může být jak v zájmu banky, tak i v zájmu jejího klienta.
Klient bude mít vedle ochrany věcí spadajících pod bankovní tajemství zájem na ochraně informací osobní povahy svěřených bance a informací o svých podnikatelských aktivitách a záměrech, které předal bance, nebo jež banka zjistila v souvislosti s bankovním obchodem či službou.
Výkladové pochybnosti
V některých případech v praxi mohou přetrvávat určité pochybnosti o tom, zda se na určitou informaci vztahuje povinnost mlčenlivosti, zejména vzhledem k tomu, zda splňuje zákonem stanovené podmínky. Obecnost právní úpravy a její určitá dikční zastaralost mohou vyvolávat interpretační problémy. Problémy se prohlubují i v důsledku nedostatečné ukotvenosti institutu bankovního tajemství a vztahu tohoto institutu k povinnosti mlčenlivosti. Větší srozumitelnosti neprospívá ani odlišné pojetí povinnosti mlčenlivosti v jiných právních předpisech (mlčenlivost advokáta, zachování mlčenlivosti v souvislosti se zdravotními službami apod.).
Spornost ohledně vzniku a existence povinnosti mlčenlivosti podle zákona o bankách může být spojena se splněním kterékoli ze tří uvedených podmínek. V případě stanovených osob, jejichž výčet je uveden v § 39 zákona, zpravidla bude k pochybnostem docházet spíše omezeně. Nelze je však vyloučit zejména v případech, kdy povinnost mlčenlivosti bude založena na základě již zmíněného závazku ze smlouvy.
Pro určení, zda věc má povahu „služební“, bude důležitá povaha věci a zejména způsob, jakým konkrétní osoba získala povědomí o této věci. Ani v tomto případě zpravidla nevznikají v praxi zásadní výkladové problémy.
Nejvíce problémů je spojeno s vymezením zájmu banky a jejích klientů. Pochybnostem, zda je zachování mlčenlivosti v zájmu klienta, lze pak čelit tím, že je bance doložen souhlas klienta s poskytnutím určitých informací, ze kterého vyplývá, že klient nemá v této věci zájem na zachování mlčenlivosti. Pokud takového vyjádření (souhlasu) klienta nelze dosáhnout, bude především záležitostí osoby, která je žádána o podání určitých vysvětlení, aby zvážila, zda je povinností mlčenlivosti vázána. Důvodem je především to, že na rozdíl od bankovního tajemství, které váže banku, povinnost mlčenlivosti zavazuje fyzické osoby.
Výjimky
Právní úprava v § 39 odst. 2 větě poslední zákona o bankách výslovně stanoví, ve kterých případech není poskytnutí údajů porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost. Jde o případy a účely uvedené v § 41d odst. 4 a 5, § 41g odst. 5 a § 41n zákona o bankách. Uvedená ustanovení byla do zákona o bankách začleněna v souvislosti s úpravou části čtrnácté – Pojištění pohledávek z vkladů. Úprava stanoví, že poskytnutí určitých informací bankou Garančnímu systému finančního trhu není porušením povinnosti zachovávat mlčenlivost. Lze mít důvodné pochybnosti o správnosti systematického zařazení úpravy k problematice povinnosti mlčenlivosti, když by se nabízelo možná vhodnější řešení ve vztahu k prolomení bankovního tajemství.
Zproštění povinnosti mlčenlivosti
Povinnost mlčenlivosti není absolutní, neboť § 39 odst. 1 věta druhá zákona o bankách stanoví, že povinnosti mlčenlivosti lze zprostit. Právní úprava zproštění je však minimalistická, a tudíž neposkytuje odpovědi na některé otázky.
Ust. § 39 zákona o bankách stanoví, které orgány banky jsou kompetentní k provedení zproštění. V případě pracovníka banky je k jeho zproštění povinnosti mlčenlivosti kompetentním orgánem statutární orgán, tj. buď představenstvo, nebo statutární ředitel banky. V případě členů představenstva banky má tuto působnost dozorčí rada a v případě statutárního ředitele banky je zproštění povinnosti mlčenlivosti v působnosti správní rady.
Základní otázkou je, za jakých podmínek lze přistoupit ke zproštění povinnosti mlčenlivosti. Zákonná úprava vymezuje, že zprostit povinnosti mlčenlivosti lze z důvodů uvedených v § 38 odst. 2, 3, 4 a 6 a § 38b zákona o bankách. Vyjmenovaná ustanovení však výslovně důvody pro zproštění povinnosti mlčenlivosti neobsahují. Uvedená ustanovení obsahují pravidla týkající se ochrany bankovního tajemství. Důvody pro zproštění bude třeba nalézat v širších souvislostech v ustanoveních upravujících uvedené případy.
Bankovní dohled, výměna informací mezi orgány dohledu a trestní oznámení
Ust. 38 odst. 2 zákona o bankách reguluje dvě skupiny případů.
V první skupině normované v první větě ustanovení je bance uložena povinnost podat zprávu o všech záležitostech, které jsou předmětem bankovního tajemství, osobám pověřeným výkonem bankovního dohledu.
Ve druhé skupině případů ustanovení obsahuje výčet toho, co se nepovažuje za porušení bankovního tajemství. Jde jednak o případy výměny informací mezi Českou národní bankou a orgány bankovního dohledu a obdobnými orgány jiných států, jestliže předmětem výměny jsou informace o subjektech, které působí nebo hodlají působit na území příslušného státu.
Porušením povinnosti dodržet bankovní tajemství rovněž není sdělení údajů o klientovi a jeho obchodech při podání trestního oznámení, při plnění oznamovací povinnosti podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo podle zákona o provádění mezinárodních sankcí nebo při plnění povinnosti předávat údaje podle zák. č. 300/2016 Sb., o centrální evidenci účtů, ve znění pozdějších předpisů.
Důvodem pro zproštění povinnosti mlčenlivosti pracovníka nebo člena orgánu banky by mohla být potřeba poskytnutí nějakých dalších informací, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, osobám pověřeným výkonem bankovního dohledu. V praxi však tento důvod nebývá využíván.
Při výměně informací mezi orgány dohledu jde o povinnost mlčenlivosti zaměstnanců České národní banky. Zaměstnanci České národní banky jsou povinni zachovávat mlčenlivost ve služebních věcech. Tato povinnost trvá i po skončení pracovněprávního vztahu nebo jiného obdobného vztahu. Povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámí při výkonu své funkce, platí i pro členy poradních orgánů a auditory. Pokud by bylo třeba zprostit mlčenlivosti uvedené osoby, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti podle § 50 zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, mohou být Českou národní bankou zproštěny povinnosti zachovávat mlčenlivost v případech stanovených jinými právními předpisy nebo ve veřejném zájmu, anebo je-li to nutné k ochraně zájmů České národní banky. Tuto právní úpravu by bylo třeba aplikovat v případě, že by bylo třeba zproštění povinnosti mlčenlivosti z důvodu uvedeného ve druhé větě § 38 odst. 2 zákona o bankách.
Důvodem pro zproštění povinnosti mlčenlivosti pracovníka nebo člena orgánu banky bude i poskytnutí dalších informací touto osobou k podanému trestnímu oznámení, podání, kterým se plní oznamovací povinnost podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo podle zákona o provádění mezinárodních sankcí nebo při plnění povinnosti předávat údaje podle zákona o centrální evidenci účtů. Zprošťování povinnosti mlčenlivosti je častější v případech týkajících se podaného trestního oznámení. Trestní oznámení podává banka a zpravidla v něm uvádí pouze základní dostupné údaje o klientovi a jeho obchodech, na které se nevztahuje povinnost dodržet bankovní tajemství, samozřejmě podle okolností oznamovaného případu. Další údaje pak získávají orgány činné v trestním řízení zejména od pracovníků, kteří jednali s klientem a vyřizovali jeho obchody. Tady už bude třeba zproštění povinnosti mlčenlivosti provést, pokud budou splněny příslušné podmínky.
Řízení uvedená v § 38 odst. 3 zákona o bankách
Ust. § 38 odst. 3 zákona o bankách obsahuje úpravu průlomu do zachovávání bankovního tajemství bankou a zároveň stanoví podmínky, za kterých lze konkrétní průlom uskutečnit. Podle tohoto ustanovení „zprávu o záležitostech, týkajících se klienta, které jsou předmětem bankovního tajemství, podá banka bez souhlasu klienta jen na písemné vyžádání
a) soudu pro účely občanského soudního řízení;
b) orgánu činného v trestním řízení za podmínek, které stanoví zvláštní zákon;
c) správcům daně za podmínek podle daňového řádu,
d) finančnímu arbitrovi rozhodujícímu ve sporu podle zvláštního právního předpisu,
e) Finančnímu analytickému úřadu za podmínek, které stanoví zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo zákon o provádění mezinárodních sankcí anebo zákon o pojišťování a financování vývozu se státní podporou,
f) orgánů sociálního zabezpečení ve věci řízení o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, které klient dluží, včetně dluhu na přirážce k pojistnému, penále a pokutách, orgánů nemocenského pojištění ve věci řízení o přeplatku na dávkách nemocenského pojištění, regresních náhradách a dluhu na pokutách, orgánů sociálního zabezpečení nebo obecních úřadů obcí s rozšířenou působností nebo pověřených obecních úřadů ve věci řízení o přeplatku na dávkách sociálního zabezpečení a dluhu na pokutách nebo orgánů státní sociální podpory ve věci řízení o přeplatku na dávkách státní sociální podpory, který je klient povinen vrátit; to platí i pro vymáhání tohoto pojistného, příspěvku a přeplatku,
g) zdravotních pojišťoven ve věci řízení o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, které klient dluží; to platí i pro vymáhání tohoto pojistného,
h) soudního exekutora pověřeného provedením exekuce podle zvláštního zákona,
i) Úřadu práce České republiky ve věci řízení o vrácení finančních prostředků poskytnutých klientovi ze státního rozpočtu; to platí i pro vymáhání těchto prostředků,
j) zpravodajské služby za účelem plnění konkrétního úkolu v její působnosti podle zákona upravujícího činnost zpravodajských služeb České republiky se souhlasem soudce; pro vyžádání zprávy se použijí ustanovení zákona upravujícího činnost zpravodajských služeb České republiky,
k) Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí pro účely výkonu dohledu podle zvláštního zákona,
l) Národního bezpečnostního úřadu, zpravodajské služby nebo Ministerstva vnitra při provádění bezpečnostního řízení podle zvláštního zákona.
Písemné vyžádání musí obsahovat údaje, podle nichž může banka příslušnou záležitost identifikovat.“
Ani tato právní úprava nespecifikuje výslovně důvody, pro které lze zproštění povinnosti mlčenlivosti provést. Právní praxe dovodila, že těmi důvody jsou řízení, resp. činnosti uvedené pod jednotlivými písmeny citovaného ustanovení.
Zatímco na materiálních důvodech pro zproštění povinnosti mlčenlivosti v tomto případě lze nalézt určitou shodu, rozdíly se projevují při posuzování formálních důvodů ke zproštění. Podmínkou pro podání zprávy podle citovaného ustanovení je písemné vyžádání. V případě zprávy o záležitostech, týkajících se klienta, které jsou předmětem bankovního tajemství, bude písemné vyžádání podáváno orgánem (osobou) uvedeným v jednotlivých písmenech citovaného ustanovení. Písemné vyžádání bude rovněž obsahovat údaje, podle nichž může banka příslušnou záležitost identifikovat.
Občanské soudní řízení
V případech, kdy materiálním důvodem pro zproštění povinnosti mlčenlivosti bude prováděné občanské soudní řízení, je praxe ohledně osob podávajících žádost o zproštění velmi rozličná. V případě, kdy je pracovník nebo člen orgánu banky předvolán jako svědek v tomto řízení k soudu, je vázán povinností mlčenlivosti podle § 39 zákona o bankách. Tato skutečnost se projevuje při dokazování aplikací § 124 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle této právní úpravy je dokazování třeba provádět tak, aby byla šetřena povinnost zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích chráněných zvláštním zákonem a jiná zákonem stanovená nebo státem uznávaná povinnost mlčenlivosti. V těchto případech lze provést výslech jen tehdy, jestliže vyslýchaného zprostil povinnosti mlčenlivosti příslušný orgán nebo ten, v jehož zájmu má tuto povinnost; přiměřeně to platí i tam, kde se provádí důkaz jinak než výslechem. Tato úprava však nestanoví, kdo má požádat o zproštění povinnosti mlčenlivosti osoby povolané za svědky. Nejpraktičtější je, pokud tak učiní soud sám. V písemném vyžádání adresovaném bance uvede osobu, kterou předvolal jako svědka, a identifikuje záležitost, ve které bude svědek vypovídat. Písemné vyžádání adresované bance by mělo obsahovat relativně přesné vymezení, protože bude představovat základ pro specifikaci zproštění povinnosti mlčenlivosti.[4]
V praxi se však lze setkat s případy, kdy o zproštění povinnosti mlčenlivosti usiluje sám pracovník (člen orgánu) banky na základě informace o předvolání k soudnímu jednání. Pracovník (člen orgánu) banky je veden zejména obavou, že soud sám o zproštění mlčenlivosti nepožádá, a bude tak přes jeho účast u jednání soudu zmařen účel jeho předvolání, protože výslech svědka nebude možné provést podle § 124 o. s. ř. O zproštění pro určitého zaměstnance banky může v praxi též požádat jeho nadřízený, aby zamezil problémům v organizaci práce vyplývajícím z povinnosti zaměstnance opakovaně se dostavit k jednání soudu.
Otázkou v těchto souvislostech je, zda lze těmto žádostem vyhovět, tj. zda zákonodárce měl odkazem na důvody uvedené v § 38 odst. 3 zákona o bankách na mysli důvody nejen materiální (řízení), ale i důvody formální (písemné vyžádání), resp. zda případné nesplnění formálních důvodů má být překážkou pro zproštění povinnosti mlčenlivosti. Zastávám názor, že o provedení zproštění povinnosti mlčenlivosti by se mělo usilovat i v případě, že formální důvody nebudou naplněny. Situace bude v takovém případě poněkud složitější tím, že k soudnímu jednání předvolaná osoba nemusí být vždy schopna příslušnou záležitost dostatečně identifikovat a nebude zpravidla ani přibližně znát předpokládaný obsah plánované svědecké výpovědi. Tato neznalost může výrazně ovlivnit rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivosti ve specifikaci věci, ve které je osoba zproštěna mlčenlivosti, a rozsahu jejího zproštění. Přesto si myslím, že zásada hospodárnosti řízení a rovněž efektivita bankovního provozu by měla mít přednost a vést k vyvinutí veškerého úsilí k provedení zproštění povinnosti mlčenlivosti. V opačném případě může nastat situace, kdy pracovník banky podstoupí relativně dlouhou a nákladnou cestu do sídla soudu, kde na počátku výslechu sdělí, že nebyl zproštěn povinnosti mlčenlivosti, a tím celý výslech v den jednání zmaří a bude nutné celý postup opakovat.
Trestní řízení
V případech, kdy materiálním důvodem pro zproštění povinnosti mlčenlivosti bude prováděné trestní řízení, platí podle § 99 odst. 2 a 3 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, že svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn. Zákaz výslechu se však nevztahuje na svědeckou výpověď týkající se trestného činu, ohledně něhož má svědek oznamovací povinnost podle trestního zákona.
K zákazu výslechu musí orgán činný v trestním řízení přihlížet z úřední povinnosti, tj. svědek nesmí být vyslýchán, pokud nebyl zproštěn státem uložené povinnosti mlčenlivosti, a to i kdyby sám chtěl vypovídat. Zákaz výslechu svědka dopadá i na ty procesní úkony, které jsou zvláštními případy výslechu, tj. na konfrontaci (§ 104a) a na rekognici (§ 104b), popř. na vyšetřovací pokus (§ 104c) nebo rekonstrukci (§ 104d), má-li být v jejich rámci prováděn výslech. Povinnost mlčenlivosti, pokud jí nebyl její nositel zproštěn, může být i důvodem k zákazu požadovat podání vysvětlení podle § 158 odst. 8 nebo překážkou k předložení či vydání listiny jako věci důležité pro trestní řízení podle § 78 odst. 2. tr. řádu. Zákaz výslechu svědka z těchto důvodů bude třeba respektovat i v těch případech, když je určitá osoba vyslýchána jako svědek před zahájením trestního stíhání podle § 158 odst. 9, § 158a a § 179b odst. 1 nebo je-li vyslýchána prostřednictvím videokonferenčního zařízení podle § 111a tr. řádu.[5] Ani právní úprava trestního řízení výslovně neřeší postup při podávání žádosti o zproštění povinnosti mlčenlivosti.
František Púry soudí: „Jestliže je povinnost mlčenlivosti stanovena v zájmu určité osoby, měl by být svědek zproštěn především touto osobou, nevyplývá-li ze zákona něco jiného… jestliže by nebyl postup zproštění mlčenlivosti řešitelný ani tímto způsobem, uplatnil by se zde § 8 odst. 5, podle něhož lze vyžadovat informace, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, po předchozím souhlasu soudce…[6] Podle § 8 odst. 5 tr. řádu, nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. O zproštění povinnosti mlčenlivosti by analogicky podle této úpravy požádal příslušný orgán činný v trestním řízení, tj. v řízení před podáním obžaloby policejní orgán nebo státní zástupce, který však k tomu bude muset mít souhlas soudce. Zákon výslovně neřeší situaci vyžadování takových informací nebo údajů po podání obžaloby, tedy zda o tyto informace nebo údaje v řízení po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání, resp. o zproštění povinnosti mlčenlivosti, požádá předseda senátu nebo samosoudce, aniž by vyžadoval souhlas dalšího soudce.
Výše uvedené nasvědčuje obdobnému závěru jako v případě občanského soudního řízení, tj., že o zproštění povinnosti mlčenlivosti pracovníka nebo člena orgánu banky by měl požádat orgán činný v trestním řízení, a pokud tímto orgánem není soud, tak s předchozím souhlasem soudce. Zákonná úprava však nevylučuje i případy, kdy zproštění povinnosti mlčenlivosti bude provedeno bez takové žádosti z vlastního podnětu banky nebo jejího pracovníka (člena orgánu).
Ostatní řízení a další důvody
Pro další důvody uvedené v § 38 odst. 3 zákona o bankách pod písm. c) až l) budou platit zásady uvedené v předchozím textu obdobně. V praxi lze konstatovat, že počet případů zproštění z těchto důvodů nebývá četný.
Ust. § 38 odst. 4 zákona o bankách zakládá bance povinnost poskytnout určité údaje, na které se vztahuje bankovní tajemství, orgánům sociálního zabezpečení, resp. po smrti klienta Úřadu práce České republiky, a to i bez souhlasu klienta. Účelem úpravy je umožnit identifikaci osoby, která se bezdůvodně obohatila tím, že na jejím účtu byla připsána částka odpovídající dávce určené osobě, která již zemřela. Pokud bude požádáno o zproštění mlčenlivosti určitého pracovníka nebo člena orgánu banky, bude důvodem právě žádost orgánu sociálního zabezpečení nebo Úřadu práce související s touto věcí.
Ust. § 38 odst. 6 zákona o bankách prolamuje bankovní tajemství ve prospěch soukromoprávních zájmů osob. Ustanovení obsahuje dvě věty a normuje dvě pravidla. Úprava první věty ukládá bance povinnost sdělit bankovní spojení klienta osobě oprávněné za účelem výkonu rozhodnutí. Účelem právní úpravy obsažené ve druhé větě je umožnit osobě, aby se domáhala vydání bezdůvodného obohacení od osoby, na jejíž účet omylem bezhotovostně zaslala peněžní prostředky. Zproštění povinnosti mlčenlivosti by bylo provedeno z důvodů žádostí shora uvedených osob, nebude k němu zpravidla docházet, protože banka poskytne potřebné údaje zprávou již na základě vyžádání příslušných osob.
Ust. § 38b zákona o bankách zakotvilo průlom do ochrany bankovního tajemství v zájmu plnění povinností vyplývajících z úpravy dohledu na konsolidovaném základě podle § 26c a násl. zákona o bankách nebo doplňkového dohledu podle zák. č. 377/2005 Sb., o doplňkovém dohledu nad bankami, spořitelními a úvěrními družstvy, pojišťovnami a obchodníky s cennými papíry ve finančních konglomerátech a o změně některých dalších zákonů (zákon o finančních konglomerátech), ve znění pozdějších přepisů. Důvodem zproštění povinnosti mlčenlivosti bude žádost orgánu dohledu o poskytnutí údajů podle tohoto ustanovení.
Rozhodnutí o zproštění mlčenlivosti
Ust. § 39 zákona o bankách upravuje kompetenci k rozhodnutí o zproštění mlčenlivosti. Statutární orgán banky (představenstvo nebo statutární ředitel) má v působnosti zprošťování povinnosti mlčenlivosti pracovníků banky, členů dozorčí a správní rady. Jde-li o povinnost mlčenlivosti členů statutárního orgánu, má tuto působnost správní rada nebo dozorčí rada banky.
Představenstvo, správní rada nebo dozorčí rada banky budou jako kolektivní orgány akciové společnosti o zproštění rozhodovat usnesením; statutární ředitel rozhodne individuálním aktem. Pro rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivosti není zákonem o bankách předepsána písemná forma. Přesto lze doporučit vyhotovení písemnosti o tomto rozhodnutí. Především v případech, kdy důvodem zproštění povinnosti mlčenlivosti je probíhající občanské soudní řízení nebo trestní řízení, bude žádoucí písemný dokument o zproštění povinnosti mlčenlivosti založit do spisu, aby nevznikly pochybnosti o zákonnosti důkazu.
Zatímco rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivosti nemůže příslušný orgán banky delegovat na někoho jiného, povinnost odeslat oznámení o tom, že rozhodnutí bylo přijato, a obsah přijatého rozhodnutí, může být delegována na některý útvar banky. Banka by měla zajistit, aby oznámení o přijatém rozhodnutí bylo doručeno žadateli (soudu, orgánu činnému v trestním řízení apod.) a bylo známo pracovníkovi nebo členu orgánu banky, jehož se rozhodnutí týká. Pro toho má zejména význam záležející v tom, že oznámením o přijetí rozhodnutí je uvědoměn o tom, že byl zproštěn povinnosti mlčenlivosti, a bude případně znát i obsah rozhodnutí co do rozsahu zproštění.
Zákon o bankách nestanoví žádnou lhůtu pro přijetí rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivosti. Délka doby potřebné pro přijetí rozhodnutí kompetentního orgánu bude záležet zejména na kvalitě podkladu, který bude mít banka k dispozici pro přijetí rozhodnutí. V některých případech je v praxi třeba doplnit údaje, podle nichž lze příslušnou záležitost identifikovat a posoudit, zda jsou splněny zákonné důvody pro přijetí rozhodnutí. Zejména při rozhodování kolektivních orgánů je třeba vzít v úvahu, že nezasedají permanentně a že zejména v případě dozorčí rady nebo správní rady mohou být zasedání pouze několikrát do roka.
Samostatnou otázkou je, zda příslušný orgán banky může odmítnout přijetí rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivosti. Podle mého názoru příslušný orgán banky musí odmítnout přijmout rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivosti v případě, kdy nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho přijetí. Takovým případem bude především neexistence materiálního důvodu pro zproštění povinnosti mlčenlivosti (konkrétní řízení neprobíhá nebo probíhá jiné než zákonem stanovené řízení atp.). Rovněž bude zpravidla odmítnuta žádost o zproštění povinnosti mlčenlivosti v případě, kdy k němu již v minulosti v totožné věci došlo.
Jak bylo shora uvedeno, ohledně formálních podmínek žádosti o zproštění povinnosti mlčenlivosti není zákonná úprava zcela jednoznačná. Doručení písemného vyžádání od soudu nebo orgánu činného v trestním řízení, které bude obsahovat údaje identifikující příslušnou záležitost, ve které má být konkrétní osoba zproštěna mlčenlivosti, bude základním předpokladem vymahatelnosti přijetí rozhodnutí příslušného orgánu banky. Neexistence takového vyžádání může být důvodem nepřijetí rozhodnutí s odůvodněním, že záležitost nebyla dostatečně identifikována.
Závěr
Povinnost mlčenlivosti podle zákona o bankách je jednou ze státem uložených povinností mlčenlivosti. Zejména v průběhu občanského soudního řízení a trestního řízení tato povinnost představuje překážku k provedení důkazu výslechem svědka. K efektivnějšímu průběhu řízení může přispět i včasné zprošťování povinnosti mlčenlivosti pracovníků a členů orgánů bank. Tento příspěvek poukazuje na některé problémy, které se v praxi vyskytují, a naznačuje možná řešení. Vzhledem ke skutečnosti, že jde o problematiku, která není častým předmětem judikatury, nelze považovat závěry v článku obsažené za nic jiného než právní názory autora a výzvu k případné odborné diskusi nad tématem.
doc. JUDr. Petr Liška, Ph.D., LL.M., je ředitelem Právní služby v České spořitelně, a. s., a působí jako docent na Katedře obchodního práva Právnické fakulty UK.
[1] Podrobnějšímu rozboru odlišnosti úpravy bankovního tajemství a povinnosti mlčenlivosti, jakož i vymezení obsahu těchto pojmů byla věnována pozornost např. v P. Liška: Bankovní tajemství a povinnost mlčenlivosti, Obchodněprávní revue č. 9/2016, str. 241 a násl.
[2] Např. § 11 odst. 4 vládního nařízení č. 114/1941 Sb., o povinné organizaci peněžnictví.
[3] Především zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů.
[4] J. Jirsa. in J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení soudcovský komentář, Havlíček Brain Team, Praha 2014, str. 301 uvádí: „Obecně potom platí, že účastník, který navrhl důkaz, na nějž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, měl by soud na tuto skutečnost upozornit a zároveň buď připojit potřebné zproštění, nebo dát jasně najevo, na který subjekt se má soud s žádostí o zproštění obrátit.“
[5] F. Púry in P. Šámal a kol.: Trestní řád I., § 1 až 156, Komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1450.
[6] Tamtéž, str. 1466.
