Žaloba oprávněného dědice upravená v § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních představuje možnost dědice, se kterým nebylo v řízení o pozůstalosti jako s dědicem jednáno, domáhat se práv k pozůstalosti. Současná úprava se svým zněním i zařazením do procesního předpisu odvrací od předchozích právních úprav, které upravovaly žalobu na vydání dědictví (tzv. hereditatis petitio) v hmotném dědickém právu. Změna právní úpravy i její systematické zařazení vyvolává teoretické i praktické otázky, jak má tato obrana oprávněného dědice v podobě zvláštního „opravného prostředku“ proti rozhodnutí o dědictví za současného stavu vypadat.

Účelem řízení o pozůstalosti je zjištění okruhu dědiců a majetku patřícího do pozůstalosti a řízení zpravidla končí rozhodnutím o dědictví, ve kterém je nabytí dědictví zjištěným dědicům potvrzeno.[1] Rozhodnutí o dědictví je co do určení okruhu dědiců závazné pro všechny[2] a mělo by být konečným rozhodnutím.[3] Může se ale stát, že osoby určené za dědice v rozhodnutí o dědictví nejsou skutečnými dědici. Příčinou nesprávného určení okruhu dědiců může být dodatečné nalezení pořízení pro případ smrti, zjištění neplatnosti pořízení pro případ smrti, zjištění dědické nezpůsobilosti nebo i jiné okolnosti. Vzniklou situaci, kdy se oprávněnému dědici dědictví nedostalo, je nutné napravit, k čemuž už od dob římského práva sloužila hereditatis petitio, žaloba oprávněného dědice. V dřívějších českých právních úpravách byla možnost oprávněného dědice domáhat se dědictví upravena v hmotném právu. Současná hmotněprávní úprava dědického práva však již tuto oblast zvlášť neupravuje a žaloba oprávněného dědice je zmíněna pouze v jednom ustanovení dědického práva procesního. Současný stav vyvolává teoretické i praktické otázky, jak má tato obrana oprávněného dědice vypadat, přičemž předkládaný příspěvek problematické otázky představuje a předkládá možnosti jejich řešení.

Předchozí právní úpravy 

Předchozí úpravy dědického práva obsahovaly možnost oprávněného dědice domáhat se dědictví i po skončení řízení o pozůstalosti ve hmotném právu.

• Obecný zákoník občanský upravoval v § 823 a 824 dědickou žalobu, kterou se mohla osoba, jíž svědčilo dědické právo, domáhat vydání pozůstalosti nebo její části poté, co bylo toto řízení skončeno.[4]^{, [5]} Žaloba směřovala ke zjištění lepšího dědického práva oprávněného dědice proti osobě, které bylo potvrzeno nabytí dědictví, a k vydání dědictví.[6] Žalobcem mohla být osoba, které nebylo potvrzeno nabytí dědictví, ale i osoba, které nabytí dědictví potvrzeno bylo a domáhá se většího dědického podílu. Aby byl žalobce s danou žalobou úspěšný, musel v rámci sporného řízení prokázat své lepší dědické právo. V případě, že měl oprávněný dědic ve sporném řízení úspěch, byla nepravému dědici uložena povinnost vydat dědictví (popř. jeho poměrnou část), a to ve stavu z doby zůstavitelova úmrtí, tedy vše, co v něm bylo a patřilo k němu. Podklad pro vydání představoval inventář pozůstalosti nebo místopřísežné seznání jmění. Pokud by pozůstalost již nebylo možné odevzdat, ať už z důvodu jejího zcizení, či spotřebování, nastupovala povinnost k peněžní reparaci. Promlčení žaloby nastalo po 30 nebo 40 letech; pokud však směřovala žaloba proti tomu, komu byla pozůstalost přikázána na základě neplatného posledního pořízení, došlo k promlčení již po třech letech. Zvláštní žaloba nebyla v předpisech procesního práva upravena.[7]
• Občanský zákoník z roku 1950 upravoval ochranu oprávněného dědice v § 557, podle kterého byla osoba, jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví v řízení o dědictví, povinna vydat majetek pravému dědici. Oprávněný dědic se domáhal vydání toho, na co měl z dědictví právo, přičemž se nejednalo o žalobu určovací. Zvláštní žaloba nebyla v občanském soudním řádu upravena. Právo se promlčovalo dle § 558 o. z. 1950 ve lhůtě tří let ode dne smrti zůstavitele.[8]
• Občanský zákoník z roku 1964 obsahoval ochranu oprávněného dědice v § 485, podle kterého, zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice. Tato žaloba byla považována za zvláštní typ žaloby, odlišné od žaloby určovací, a proto nebylo nutné prokazovat naléhavý právní zájem.[9] Žalobu podával oprávněný dědic proti tomu, kdo dědictví nabýt vůbec neměl, nebo jej nabyl ve větším rozsahu, než na který měl nárok. Žaloba příslušela jen tomu, kdo se řízení o dědictví neúčastnil jako dědic.[10] Žaloba mohla směřovat pouze na ten majetek, který byl projednáván v řízení o pozůstalosti a jeho nabytí bylo potvrzeno nepravému dědici. V případě, že již tento majetek nemohl být vydán, musela být za něj pravému dědici poskytnuta peněžitá náhrada. Předmětem vydání dědictví mohl být rovněž ideální podíl na dědictví nebo i určitá věc z dědictví. Právo oprávněného dědice na vydání dědictví se podle § 105 obč. zák. č. 40/1964 Sb. promlčovalo po třech letech od právní moci rozhodnutí, kterým bylo skončeno dědické řízení. Nově tak byl počátek běhu promlčecí doby vázán na skončení řízení o dědictví, a nikoliv na smrt zůstavitele, a to z důvodu, aby promlčecí doba neskončila ještě dříve, než dojde ke skončení dědického řízení.[11] Vedle hmotného práva, upravujícího žalobu oprávněného dědice, upravovalo ještě procesní právo, konkrétně v § 48 not. řádu a později v § 175y odst. 2 o. s. ř., možnost jiných osob než dědiců domáhat se svých práv k majetku z dědictví žalobou u soudu. Oprávněnému dědici však byla vyhrazena pouze žaloba podle § 485 obč. zák. č. 40/1964 Sb.[12]

Kdo je oprávněný dědic

Určení oprávněného dědice podle dědického práva hmotného je náplní řízení o pozůstalosti a závisí především na existenci dědického titulu a na způsobilosti dědice nabýt dědictví.[13] Dědickým titulem může ve smyslu § 1476 o. z. být dědická smlouva, závěť nebo zákonná dědická posloupnost, přičemž tyto dědické tituly mohou působit i vedle sebe a zůstavitel také případně může zanechat více pořízení pro případ smrti působících vedle sebe. V řízení o pozůstalosti tak je nutné zjistit existenci dědického titulu a v případě pořízení pro případ smrti také jeho platnost s ohledem na pořizovací způsobilost zůstavitele, omyl zůstavitele a na formální a obsahové náležitosti pořízení pro případ smrti. Způsobilost dědice v širším smy­slu zahrnuje nejen případy dědické nezpůsobilosti ve smyslu § 1481 a 1482 o. z., ale také případy zřeknutí se dědického práva nebo odmítnutí dědictví ve smyslu § 1484 a § 1485 a násl. o. z. a vydědění ve smyslu § 1646 a násl. o. z. V ideálním případě jsou všechny uvedené skutečnosti zjištěny už v řízení o pozůstalosti a nabytí dědictví je potvrzeno pravému dědici.

V řízení o pozůstalosti pak také může nastat situace, ve které sice je zjištěn dědický titul i osoba, která je povolána k dědění, avšak k takové osobě se nepřihlíží. Hmotné právo stanoví tři případy, ve kterých se k dědici nepřihlíží, a to, jestliže neuplatní svá práva ve stanovené lhůtě, jestliže jde o dědice neznámého nebo neznámého pobytu, a jestliže byl neúspěšný ve sporu o dědické právo nebo se svého práva vůbec nedomáhal. Postavení dědice, který neuplatnil svá práva ve stanovené lhůtě, je upraveno v § 1671 odst. 1 první větě o. z.[14] Uvedené pravidlo nenachází v praxi využití,[15] protože dědicům není stanovena lhůta k uplatnění dědického práva formou dědické přihlášky; naopak soud v řízení o pozůstalosti dědice aktivně vyhledává na základě dědického titulu a nabízí jim možnost dědictví odmítnout ve stanovené lhůtě, přičemž při nečinnosti platí, že dědic neodmítá. Uvedené pravidlo jde tedy proti zbytku právní úpravy a je zřejmě obsoletní.[16] Postavení dědice neznámého nebo neznámého pobytu je upraveno v § 1671 odst. 1 větě druhé o. z.[17] tak, že se k němu nepřihlíží, nepodaří-li se ho v řízení o pozůstalosti nalézt, ale jeho dědické právo nezaniká. V takovém případě soud s dědicem neznámým nebo neznámého pobytu v řízení o pozůstalosti vůbec nejedná a nabytí dědictví je potvrzeno jiným osobám, jejichž dědické právo bylo zjištěno. Postavení dědice, který nebyl úspěšný ve sporu o dědické právo nebo se svého práva žalobou vůbec nedomáhal, je upraveno v § 1672 o. z.[18] tak, že se k němu nepřihlíží, jeho dědické právo ale nezaniká. V řízení o pozůstalosti soud s takovou osobou jako s dědicem nejedná a nabytí dědictví je potvrzeno osobám, jejichž dědické právo bylo zjištěno. Skutečnost, že se v uvedených případech k dědici nepřihlíží, souvisí s tím, že rozhodnutí soudu o potvrzení nabytí dědictví je pouze deklaratorní[19] a dědické právo vzniká už smrtí zůstavitele[20] a zaniká v případech určených dědickým právem hmotným, aniž by se k zániku dědického práva vyžadovalo rozhodnutí soudu.[21] Jestliže tedy někomu svědčí dědické právo, ale nepodaří se to v řízení o pozůstalosti zjistit, nemůže jeho dědické právo zaniknout, jen se k němu v řízení o pozůstalosti nepřihlíží.

V řízení o pozůstalosti tak mohou nastat situace, že určité osobě není potvrzeno nabytí dědictví, přestože dědicem má být, protože se dědické právo nepodařilo dostatečně zjistit. Oprávněný dědic pak musí mít možnost se svých práv domoci i po skončení řízení o pozůstalosti.

Žaloba oprávněného dědice

Hmotné právo se postavením oprávněného dědice, kterému nebylo v řízení o pozůstalosti potvrzeno nabytí dědictví, nezabývá; pouze ve výše uvedených § 1671 a 1672 o. z. stanoví, že dědické právo nezaniká, jen se k němu nepřihlíží. Ve hmotném dědickém právu tedy není upravena možnost oprávněného dědice, kterému nebylo v řízení o pozůstalosti potvrzeno nabytí dědictví, domáhat se svých práv po skončení řízení o pozůstalosti.

Možnost oprávněného dědice, kterému nebylo potvrzeno nabytí dědictví, domáhat se svých práv k pozůstalosti, je upravena v § 189 odst. 2 z. ř. s., který stanoví: „Tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou.“

Není ujasněna otázka, zda jsou k žalobě oprávněného dědice aktivně legitimováni ti, kdo byli v řízení o pozůstalosti v rámci řešení sporu o dědické právo odkázáni k podání žaloby, avšak žalobu ve lhůtě nepodali či byla jejich žaloba zamítnuta; někteří autoři jejich aktivní legitimaci popírají s odůvodněním, že o dědickém právu takových osob bylo již tímto způsobem v podstatě rozhodnuto.[22]

Povaha žaloby 

Žaloba podle § 189 odst. 2 z. ř. s. je zvláštním prostředkem obrany, neboť zasahuje do právních vztahů již jednou pravomocně vyřešených v řízení o pozůstalosti. Obecně lze za cíl žaloby označit nápravu nesprávně potvrzeného nabytí dědictví. Není však zcela jasné, jakou konkrétní povahu žaloba podle § 189 odst. 2 z. ř. s. má, tedy zda se jedná o zvláštní dědickou žalobu (hereditatis petitio), žalobu na vydání movitých věcí nebo vyklizení nemovitých věcí, žalobu na určení vlastnického práva, nebo žalobu na obnovu řízení.

Literatura se na povaze žaloby neshoduje; K. Hamuľáková s J. Petrov Křiváčkovou uvádějí, že se jedná o žalobu na vydání či vyklizení věci nebo o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení;[23] podle T. Pirka a M. Paláska se jedná o žalobu na vydání či vyklizení věci (reivindikační);[24] M. Muzikář dospívá k závěru, že nejde o klasickou dědickou žalobu v pravém slova smyslu, neboť dnes není v hmotném právu upravena, ale o žalobu na vydání věci;[25] L. Muzikář bez bližšího vysvětlení uvádí, že se oprávněný dědic může domáhat vydání dědictví;[26] D. Kovářová s V. Sedlákem a J. Svoboda s O. Kličkou se k povaze žaloby vůbec nevyjadřují;[27] M. Šešina měl dříve za to, že se jedná o klasickou žalobu na vydání pozůstalosti nebo podílu na ní (hereditatis petitio), aktuálně zastává názor, že by mělo jít o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.[28] Objevuje se i názor, podle kterého jde o žalobu svého druhu.[29]

Palásek upozornil na nerealizovaný návrh Ministerstva spravedlnosti na novelizaci občanského zákoníku, kterou by byla navrácena klasická žaloba oprávněného dědice s desetiletou promlčecí lhůtou.[30] Je zjevné, že jde o aktuální problém. Vyjasnění povahy žaloby je přitom nezbytné pro efektivní obranu oprávněného dědice. Dále jsou jednotlivé možnosti rozebrány a s ohledem na úvahy o praktických dopadech žaloby je nalézán smysl a účel současné právní úpravy.

Žaloba na vydání či vyklizení, na určení a na vydání bezdůvodného obohacení 

Klasickými žalobami podle o. s. ř. na vydání či vyklizení, na určení a na vydání bezdůvodného obohacení se lze domáhat práv k jednotlivým přesně vymezeným věcem nebo ke konkrétně určené částce bezdůvodného obohacení. V případě užití takovýchto žalob by se tedy oprávněný dědic domáhal nikoli vydání pozůstalosti jako celku, ale jednotlivých věcí patřících do pozůstalosti.

Užití žaloby na vydání či vyklizení si lze bez větších problémů představit v případě, že takovou žalobu podává oprávněný dědic, který má být jediným dědicem, a domáhal by se tak vydání všech jednotlivých věcí. Problémem by ovšem bylo užití žaloby na vydání či vyklizení, jestliže by oprávněný dědic byl jen jedním z několika dědiců, a tedy by se domáhal vydání podílu na všech jednotlivých věcech. Není totiž dost dobře možné žalovat na vydání např. 1/18 jízdního kola. S ohledem na to se tedy užití žaloby na vydání či vyklizení nejeví jako praktické, neboť nedopadá na situace, které se mohou (a zpravidla budou) vyskytovat.

S ohledem na výše uvedené se proto jako vhodnější va­rianta jeví užití žaloby určovací, tedy na určení vlastnického práva k jednotlivým věcem z pozůstalosti nebo k vlastnickému podílu na takových věcech. Určovací žalobou jistě je možné domáhat se určení, že oprávněný dědic je vlastníkem 1/18 jízdního kola. V kontextu vlastnického práva k nemovitým věcem se již v dřívější judikatuře řešilo, zda lze žalovat na určení vlastnického práva, jestliže je zároveň možné žalovat na vyklizení věci. Starší judikatura dovozovala, že žaloba na určení nemůže být úspěšná v případě, kdy může být žalováno na plnění, a to z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu.[31] Výjimku tvořily případy, kdy v dané věci nemohla být podána žaloba na plnění, a to z důvodu, že žalobce žádal pouhý podíl na nemovitosti. Tato praxe však byla kritizována, neboť podkladem pro zápis do katastru nemovitostí nebyl výrok rozsudku na plnění, ale jen jeho odůvodnění.[32] Bylo proto dovozeno, že určovací žaloba je nejvhodnější prostředek pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí.[33] Podobně je možné žalovat na určení vlastnického práva k jednotlivým movitým věcem, i když by bylo jinak možné žalovat na vydání takových věcí, jestliže by žaloba na vydání nevystihla obsah a dosah věci.[34] Podmínkou přípustnosti určovací žaloby pak je prokázání naléhavého právního zájmu, který musí žalobce tvrdit. Podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je, či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.[35] Takový by zřejmě bylo možné dovodit, jestliže by nebyla jiná možnost, jak se práv k pozůstalosti domoci (k dalším možnostem viz dále).

V případě žaloby na určení vlastnického práva (případně na vydání či vyklizení věci) se oprávněný dědic musí domáhat práv ke konkrétně vymezeným věcem z pozůstalosti, není však přípustné, aby si libovolně zvolil jen některé věci, které by případně svou hodnotou odpovídaly hodnotě jeho dědického podílu. Musí se domáhat určení vlastnického práva ke všem věcem nebo k podílům na nich, ledaže zůstavitel některé věci zanechal jen některým dědicům, ale lze případně uzavřít dohodu o rozdělení věcí formou smíru.

Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení by pak byla možná zásadně jen v případě, že by byla pozůstalost tvořena penězi, nikoli v případě, že by se v pozůstalosti nacházely movité nebo nemovité věci. Bylo by však možné uzavřít dohodu ve formě smíru, že by byla práva oprávněného dědice vyrovnána v penězích. Případně by bylo možné peněžité plnění požadovat eventuálním petitem nebo jako alternativa facultas; případně též tehdy, pokud by konkrétní věci z pozůstalosti již byly zcizeny, a nebylo by proto možné se jich domáhat. Je nutné uvést též aktuální názor M. Šešiny, dle kterého by se žaloba o vydání bezdůvodného obohacení dala analogicky využít i pro případy vydání celého dědictví či jeho podílu oprávněnému dědici,[36] zde však by nejspíš stejně musel znít petit žaloby na vydání konkrétních věcí či na zaplacení konkrétní peněžité částky.

Společným problémem žalob na vydání či vyklizení, na určení a na vydání bezdůvodného obohacení je, že výsledek sporu nemůže mít vliv na konečné rozhodnutí o dědictví podle § 185 z. ř. s., kterým soud v řízení o pozůstalosti deklaruje okruh dědiců.[37] Určení okruhu dědiců je přitom závazné pro každého, třebaže jinak je obsah usnesení o dědictví závazný jen pro účastníky řízení;[38] pouhým odůvodněním rozsudku o reivindikační žalobě oprávněného dědice sotva může dojít ke změně okruhu dědiců určeného pravomocným usnesením o dědictví. Pokud ovšem nedojde ke změně rozhodnutí o dědictví, ale oprávněný dědic se žalobou na určení vlastnického práva (nebo na vydání či vyklizení) domůže konkrétních věcí z pozůstalosti, bude i nadále existovat pravomocným rozhodnutím potvrzený dědic, který na jedné straně bude stále mít povinnost hradit dluhy zůstavitele, ale zároveň už nebude mít odpovídající majetkový prospěch, neboť ho na základě předmětné reivindikační žaloby vydal oprávněnému dědici. Oprávněný dědic naopak bude mít majetkový prospěch, ale nebude mít s tímto spojené povinnosti (ale i některá práva) uvedené výše, které by jako skutečný dědic měl mít.[39] Zůstavitelovi věřitelé by se v důsledku toho nejspíše mohli domáhat splnění dluhů i nadále po nepravém dědici, odvolávajíce se na usnesení o dědictví. Nepravý dědic by za této situace ke své obraně sotva mohl využít pouhé odůvodnění rozsudku znějícího na vydání či vyklizení konkrétních věcí oprávněnému dědici a nezbývalo by mu snad nic jiného než zkusit podat žalobu na určení, že není dlužníkem, nebo že dlužníkem je oprávněný dědic. Takovýto stav by pochopitelně nebyl žádoucí. Z uvedeného je tedy patrné, že výše zmíněný postup by přinesl mnoho sporných otázek a výsledný stav by byl neuspokojivý pro všechny strany.

Pojetí žaloby oprávněného dědice dle § 189 odst. 2 z. ř. s. jako běžné žaloby reivindikační s sebou nese i další problém, a sice nejednotnou místní příslušnost soudů [různé obecné soudy žalovaných podle § 85 odst. 1, § 86 a § 88 písm. b) o. s. ř.] – pokud totiž bude oprávněný dědic žalovat reivindikačními žalobami o vydání věcí z pozůstalosti žalované s bydlištěm v různých soudních okresech a každý soud by posuzoval dědické právo žalobce jen jako předběžnou otázku, mohlo by se reálně stát, že otázka bude u různých soudů posouzena odlišně (srov. níže).

Žaloba podle § 189 odst. 2 z. ř. s. jako žaloba na obnovu řízení 

Jinou hypotetickou variantou, která dosud nebyla patrně nikým představena, je posuzovat § 189 odst. 2 z. ř. s. jako odkaz k užití žaloby na obnovu řízení. Ačkoli se taková interpretace jeví jako nezvyklá, při bližším pohledu by snad mohla přinést některé praktické výhody a při čistě jazykové interpretaci ji ani text § 189 odst. 2 z. ř. s. nevylučuje.

Žaloba na obnovu řízení představuje mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jehož cílem je povolení opětovného projednání věci. Žalobu na obnovu řízení sice může podat pouze účastník řízení (§ 228 odst. 1 o. s. ř.), vyložíme-li však § 189 odst. 2 z. ř. s. jako rozšíření okruhu aktivně legitimovaných osob, mohl by žalobu na obnovu řízení podat i oprávněný dědic, který účastníkem řízení o pozůstalosti nebyl, přestože jím správně být měl. Konečně může být žaloba podána pouze v případě, kdy by opětovné projednání věci mohlo přinést žalobci příznivější rozhodnutí ve věci, když podkladem jsou přitom nové skutečnosti či důkazy, které žalobce nemohl použít v původním řízení (u oprávněného dědice by tak šlo např. o nově nalezenou závěť nebo důkazy svědčící o dědické nezpůsobilosti potvrzeného dědice s tím, že tyto mají osvědčit dědické právo žalobce). Lhůta k podání žaloby by pak podle § 233 o. s. ř. činila subjektivně tři měsíce od doby, kdy se oprávněný dědic dozví o nových skutečnostech či důkazech, které by mohly být podkladem pro obnovu řízení, objektivně pak tři roky (§ 233 odst. 2 o. s. ř.). Věcně a místně příslušným k rozhodnutí o obnově by byl okresní soud, u něhož probíhalo řízení o pozůstalosti (§ 88 a 235a o. s. ř.). V případě, kdy je žaloba na obnovu řízení povolena, soud věc znovu projedná bez dalšího návrhu,[40] když vychází jak z původně zjištěných skutečností, tak i ze skutečností nových, uplatněných oprávněným dědicem. Z nového projednání pozůstalosti v obnoveném řízení by tedy mohlo vzejít rozhodnutí, kterým se nahradí rozhodnutí původní a kterým bude jako dědic zůstavitele potvrzen oprávněný dědic se závazností proti všem třetím osobám.

Oproti žalobě na vydání, vyklizení, nebo na určení či na vydání bezdůvodného obohacení by žaloba na obnovu řízení měla bezpochyby tu výhodu, že by původní rozhodnutí o pozůstalosti bylo nahrazeno rozhodnutím novým, ve kterém by jako dědic zůstavitele byl již uveden oprávněný dědic. Nevznikaly by tedy nejasnosti ohledně práv a povinností oprávněného i nepravého dědice.

Zároveň však žaloba na obnovu řízení přináší tu komplikaci, že předpokládá dvě fáze, a to řízení o obnově původního řízení a samotné obnovené řízení. V konečném důsledku není vyloučeno, že poté, co soud znovu projedná řízení o pozůstalosti a potvrdí nabytí dědictví oprávněnému dědici, dříve potvrzený dědic se bude zdráhat nebo již nebude schopen mu vydat konkrétní věci tvořící pozůstalost, a tudíž bude muset nově potvrzený oprávněný dědic podat další žalobu, a to na vydání věcí či bezdůvodného obohacení. Jeví se totiž nepravděpodobným, že by oprávněný dědic mohl s žalobou na obnovu řízení (tedy opravným prostředkem) úspěšně kombinovat zároveň žalobní vindikační návrh. Žaloba na obnovu řízení by tedy představovala komplikované a nadto neobvyklé řešení, se kterým by se právní teorie patrně těžko smiřovala.

Žaloba podle 189 odst. 2 z. ř. s. jako hereditatis petitio 

Poslední varianta, zastávaná dosud patrně pouze M. Šešinou, je posuzovat § 189 odst. 2 z. ř. s. jako známou hereditatis petitio. M. Šešina uvádí přímo, že „kdyby nebylo ustanovení § 189 odst. 2 z. ř. s., musel by oprávněný dědic žalovat (klasickou reivindikační žalobou) na vydání věci každého, kdo má tu kterou věc z pozůstalosti ve své držbě“. Tento názor může podpořit již samotné znění § 189 odst. 2 z. ř. s., podle kterého má oprávněný dědic uplatnit právo k pozůstalosti – nikoli k součástem pozůstalosti či k zůstavitelovu majetku. Pozůstalost je podle § 1475 o. z. tvořena celým jměním (tedy majetkem a dluhy) zůstavitele. Smyslem a účelem § 189 odst. 2 z. ř. s. je přitom umožnit oprávněnému dědici, aby se domáhal vydání celé pozůstalosti nebo její části,[41] ne však pouze majetku či jen některých majetkových kusů, což by bylo v rozporu se zásadou univerzální sukcese. Totožnou argumentaci zaujal i rakouský Nejvyšší soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 3 Ob 320/02h, dle jehož poetického vyjádření si oprávněný dědic nemůže jednotlivými singulárními žalobami na vydání věcí „vybírat rozinky z koláče“, a vyhýbat se tak negativním důsledkům univerzální sukcese. S tímto závěrem se lze ztotožnit i v českém právním prostředí. Ostatně už za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. si tohoto problému všiml J. Spáčil, který dospěl k závěru, že tehdejší ust. § 485 obč. zák. č. 40/1964 Sb. upravující právo na vydání dědictví je speciální k obecnému právu vlastníka na vydání věci a tam, kde jde o vydání věci z pozůstalosti oprávněnému dědici dědicem neoprávněným, je reivindikace vyloučena, neboť v případě běžné reivindikace by neoprávněný dědic, který již hradil zůstavitelovy dluhy, neměl vůči oprávněnému dědici právo na vydání bezdůvodného obohacení.[42] Přestože v současné době chybí zakotvení žaloby oprávněného dědice v hmotném právu, negativní důsledek v podobě chybějící povinnosti oprávněného dědice hradit dluhy zůstavitele by byl při využití běžné reivindikační žaloby nejspíše stejný jako za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Autoři tohoto příspěvku mají proto za to, že v důsledku výše uvedeného by tedy mělo být podle § 189 odst. 2 z. ř. s. žalováno buď na určení dědického práva, nebo alespoň na povinnost vydat pozůstalost nebo podíl na pozůstalosti (dle názoru autorů se jeví vhodnější žalovat spíše na určení dědického práva, jak plyne z níže uvedené argumentace), a teprve k tomuto základnímu žalobnímu návrhu by mohl přistoupit petit kumulativní, znějící na vydání konkrétních věcí či určení vlastnického práva a vyklizení věcí.[43] Žalobu by přitom podával dědic pravý, tzv. oprávněný, proti dědici nepravému, tedy potvrzenému.[44]

Žalobce by v řízení musel prokázat své dědické právo a skutečnost, že nepravý dědic drží pozůstalost či její část; k tomu by zřejmě stačilo prokázat i pouhé potvrzení nabytí dědictví nepravému dědici.[45] Uvedené řešení by tak odpovídalo představě některých autorů o žalobě oprávněného dědice jako vindikace dědictví.[46] Určení dědického práva žalobce pravomocným rozsudkem by následně mělo sloužit jako základ pro eventuální další žaloby na vydání jednotlivých věcí z pozůstalosti či vydání bezdůvodného obohacení,[47] a to z důvodu zamezení odlišného posouzení lepšího dědického práva oprávněného dědice jednotlivými soudy (nedovodí-li praxe pro všechny žaloby oprávněného dědice jednotnou místní příslušnost soudu, u něhož probíhalo řízení o pozůstalosti – viz níže). Autoři se také domnívají, že takto určený dědic by měl vystupovat jako účastník případného dodatečného projednání pozůstalosti k nově objevenému majetku, přestože jinak se zásadně zachovává původní okruh dědiců[48] – neboť je-li již určeno dědické právo jiné osoby, jeví se v rozporu se zásadou ekonomie řízení, aby tato osoba nebyla účastna řízení o dodatečném projednání a musela by si následně od nepravého dědice nově objevený majetek opět vyžalovat.

V moderní době upřesňuje rakouský autor R. Welser, že pokud je žalováno na vydání pozůstalosti nebo její části, není nutné, aby současně přistupoval i petit na určení dědického práva, neboť rozsudek na vydání pozůstalosti v sobě implicitně obsahuje i určovací výrok o dědickém právu.[49] Právě modernější Welserův přístup ale v českém právu naráží na překážku, kterou je usnesení o dědictví. To je co do určení dědice závazné pro všechny a stěží lze jeho důsledky eliminovat pouhým odůvodněním rozsudku na plnění. Pokud naopak bude oprávněný dědic žalovat pouze na určení dědického práva (či alespoň na vydání celé pozůstalosti nebo její části), aniž by současně uplatnil kumulativní petit na vydání věcí či určení vlastnického práva, nebude to snad důvodem pro zamítnutí žaloby – žalobce totiž bude moci uplatnit vindikaci i následně v samostatné žalobě, v čemž mu zákon nebrání. Zároveň zřejmě nelze určovací žalobu zamítnout ani z důvodu chybějícího naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř., když možnost domáhat se žalobou práva k pozůstalosti zakládá přímo zákon v § 189 odst. 2 z. ř. s. a oprávněný dědic má právní zájem na tom, aby jeho postavení coby dědice bylo postaveno najisto, což mu vytvoří základ pro případné další žaloby proti jednotlivým nepravým dědicům na vydání věcí.[50]

Pro srovnání je možné uvést teoretická i praktická zjištění rakouské a švýcarské literatury a doktríny, pokud se týká tamější úpravy žaloby oprávněného dědice (§ 823 a 824 ABGB, § 598 ZGB). Žaloba oprávněného dědice je popisována jako prostředek k prosazení dědického práva po pravomocném skončení řízení o pozůstalosti,[51] eventuálně jako žaloba k prosazení dědickoprávních nároků k aktivům pozůstalosti, „souhrnná vindikace dědictví“, nebo žaloba umožňující dědici na základě jeho dědického práva domáhat se vydání všeho, co patřilo k pozůstalosti.[52] Není ale nutné v žalobě jednotlivé věci patřící do pozůstalosti specifikovat, naopak postačuje se domáhat např. vydání 1/5 pozůstalosti.[53] Rakouská judikatura v souladu s literaturou dovozuje, že žaloba oprávněného dědice neslouží jako opravný prostředek ke zrušení odevzdání pozůstalosti nepravému dědici a zároveň neslouží ani k prosazení jednotlivých práv oprávněného dědice, ke kterým patří i vydání jednotlivých věcí z pozůstalosti, ale k odstranění předběžné domněnky založené odevzdací listinou, že určitá osoba je pravým dědicem zůstavitele (jde tudíž o tzv. univerzální žalobu).[54] Z toho důvodu se např. nelze úspěšně domáhat odložení exekuce s odkazem na podanou dědickou žalobu.[55] Žalobu oprávněného dědice je nutné odlišovat od běžné žaloby na vydání jednotlivých věcí, neboť smyslem dědické žaloby je dosažení právního postavení univerzálního právního nástupce zůstavitele, a tím pak zprostředkovaně i jednotlivých subjektivních práv a povinností.[56] Žalobou oprávněného dědice docílí žalobce, že se zpětně stane univerzálním sukcesorem zůstavitele, a tím i vlastníkem jednotlivých součástí pozůstalosti; jeho zápis jako vlastníka do pozemkové knihy má pak jen deklaratorní účinek.[57] Nárok na vydání jednotlivých věcí či bezdůvodného obohacení, eventuálně na svolení k zápisu vlastnického práva oprávněného dědice do pozemkové knihy, však má být v Rakousku předmětem jiné, singulární žaloby (jiného žalobního petitu)[58] – přímo podle § 823 ABGB explicitně se vlastnictví jednotlivých kusů dědictví nelze domáhat dědickou, nýbrž vlastnickou žalobou.[59] V této souvislosti lze poukázat na názor, dle kterého nemůže být součástí dědické žaloby podle § 823 ABGB petit na vydání pozůstalostního majetku, když nejprve je nutné určit dědické právo a teprve následně (snad tedy až po právní moci rozhodnutí) se může oprávněný dědic za pomoci běžných singulárních žalob (např. reivindikační) domáhat vydání jednotlivých věcí z pozůstalosti.[60] S uvedeným názorem však spíše nelze souhlasit, a to z důvodu jeho nepraktičnosti a rovněž s ohledem na závěry usnesení rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 10. 8. 1998, sp. zn. 7 Ob 63/98k, které lépe vyhovují zásadě ekonomie řízení: žalobce v posuzovaném případě zvolil kumulativní petit, kterým se domáhal po všech dědicích (tedy účastnících původního řízení, kteří vystupovali jako dědicové) společně a nerozdílně odevzdat podíl 1/18 na pozůstalosti, dále žádal zaplacení konkrétních peněžitých částek a vydání konkrétních zlatých mincí a šperků po jednotlivých dědicích a konečně také, aby byla jednomu z dědiců uložena povinnost svolit ke vkladu vlastnického práva k 1/18 nemovitosti do pozemkové knihy. Soud dospěl na jedné straně k závěru, že není nutné v dědické žalobě popsat konkrétní předměty, jejichž odevzdání se žalobce domáhá,[61] na druhé straně však každá dědická žaloba směřuje k cíli, aby byly žalobci vydány jednotlivé věci náležející k pozůstalosti, a proto je možné spojit s petitem na vydání pozůstalosti i další petit na vydání jednotlivých součástí pozůstalosti.[62] Soud uzavřel, že žaloba se svrchu uvedeným petitem je přípustná a že takto zvolený petit je v souladu se zásadou ekonomie řízení, zejména pokud se žalobce domáhá vydání konkrétních předmětů po těch dědicích, kterým tyto předměty připadly dle jejich dohody o rozdělení pozůstalosti.[63] Obdobný závěr se spatřuje i ve Švýcarsku, kdy žaloba oprávněného dědice dle § 598 ZGB jako žaloba univerzální na vydání pozůstalosti může obsahovat i petit na vydání konkrétních věcí.[64] Dovozuje se překážka věci rozsouzené pro konkrétní věci, které zahrnovala žaloba oprávněného dědice – podobně jako v Německu (viz níže).[65]

V Německu zakotvuje dědickou žalobu (Erbschaftsanspruch) § 2018 BGB, který směřuje k vydání nabytého dědictví jako celku, a ušetří tak oprávněnému dědici podávání žalob o vydání jednotlivých věcí proti různým dědicům, což se však nevylučuje a oprávněný dědic má v tomto ohledu na výběr. Pasivně legitimovaným je nepravý dědic, který drží věci z titulu svého domnělého dědického práva, ne však ten, kdo věci drží z jiného právního důvodu. Oprávněný dědic má prokázat své (lepší) dědické právo a držbu pozůstalosti žalovaným (nikoli však už právní titul, na základě kterého držel jednotlivé věci zůstavitel). I zde se v rámci žaloby oprávněného dědice zakotvuje povinnost vydat bezdůvodné obohacení, pokud by se vydání jednotlivých věcí z pozůstalosti ukázalo nemožné, navíc však se uplatňuje i princip věcné surrogace – tedy povinnost vydat vše, co nepravý dědic pořídil za věci z dědictví (§ 2019 odst. 1 BGB). Je zajímavé, že německá úprava rovnou předpokládá, že ve své žalobě podle § 2018 BGB oprávněný dědic označí jednotlivé předměty, které tvoří součást dědictví (§ 253 odst. 2 ZPO), čímž se vymezí rozsah procesních překážek litispendence a rei iudicatae a zajistí se vykonatelnost rozsudku. Oprávněný dědic nicméně může za účelem zjištění přesného rozsahu pozůstalosti po nepravém dědici žádat seznam pozůstalostního majetku (Auskunft – § 2027 odst. 1 BGB), případně i podání přísežného prohlášení. Dědic se může domáhat i určení svého dědického práva, na čemž má obvykle naléhavý právní zájem, neboť samotná žaloba podle § 2018 ZGB a s ní spojený žalobní nárok na vydání konkrétně popsaných věcí obvykle postihuje pouze menší rozsah pozůstalosti, než jaký ve skutečnosti má. Všechny tyto žalobní nároky může oprávněný dědic kumulovat v tzv. stupňovité žalobě (Stufenklage) podle § 254 ZPO, kterou se bude např. domáhat určení svého dědického práva k pozůstalosti, pořízení seznamu pozůstalostního majetku, eventuálně podání místopřísežného prohlášení, a konečně vydání věcí pojatých do seznamu.[66]

Místní příslušnost soudu 

V souvislosti s charakterem žaloby podle § 189 odst. 2 z. ř. s. vyvstává poměrně zásadní otázka místní příslušnosti soudu. Ust. § 88 písm. c) o. s. ř. stanoví, že k rozhodnutí sporu v souvislosti s řízením o pozůstalosti je příslušný soud, u něhož probíhá řízení o pozůstalosti. Na rozdíl od bývalé právní úpravy už neobsahuje odkaz na tehdejší § 175k o. s. ř., který upravoval řešení sporů v řízení o pozůstalosti. Komentářová literatura uvádí, že takto založená výlučná příslušnost je časově omezena po dobu řízení o pozůstalosti.[67] Co tedy s žalobou oprávněného dědice, která se podává až po skončení pozůstalostního řízení? Švýcarská literatura velmi prakticky dovodila jednotnou místní příslušnost soudu dle posledního bydliště zůstavitele, i kdyby žalovaní nepraví dědicové měli bydliště nebo se sporné věci nalézaly v různých okresech; v Německu se tato příslušnost uplatňuje vedle obecného soudu žalovaného.[68]

S ohledem na zásadu ekonomie řízení mají autoři tohoto příspěvku za to, že je žádoucí aplikovat § 88 písm. c) o. s. ř. analogicky i na spory o žalobě oprávněného dědice podle § 189 odst. 2 o. s. ř. jako nejbližšího ustanovení, a dospět tak k jednotnému foru pro veškeré žalobní nároky spojené s právem oprávněného dědice k pozůstalosti proti nepravým dědicům. Takový závěr by bylo vhodné učinit bez ohledu na to, zda bude charakter žaloby podle § 189 odst. 2 z. ř. s. nakonec posouzen jako běžná reivindikace nebo hereditatis petitio – u reivindikace zejména, aby se zabránilo vzniku vzájemně si odporujících rozhodnutí jednotlivých soudů, které by mohly odlišně posoudit předběžnou otázku lepšího dědického práva žalobce, u hereditatis petitio pak především z důvodu ekonomie řízení, neboť lze očekávat, že oprávněný dědic se bude chtít v rámci jednoho soudního řízení rovnou domoci vydání celé pozůstalosti, včetně jednotlivých věcí z ní od všech nepravých dědiců.

Promlčení 

K promlčení žaloby oprávněného dědice zastávají autoři různé názory, a to nejen v České republice. M. Šešina uváděl, že se právo podat žalobu promlčí v deseti letech a promlčecí lhůta počne běžet ode dne, kdy bylo nepravému dědici potvrzeno nabytí dědictví, a to s odkazem na § 619 o. z., aktuálně v souvislosti se změnou nazírání na žalobu oprávněného dědice jako na žalobu o vydání bezdůvodného obohacení podporuje promlčecí lhůtu subjektivní tříletou a objektivní desetiletou, resp. patnáctiletou.[69] Většina autorů se domnívá, že právo podat žalobu se podle § 614 o. z. nepromlčuje, neboť žalobce se jejím prostřednictvím domáhá ochrany svého vlastnického práva, které je nepromlčitelné.[70] Rozřešení otázky závisí právě na posouzení, zda § 189 odst. 2 z. ř. s. zakotvuje hereditatis petitio, nebo jde pouze o běžnou reivindikační žalobu. Reivindikace by se patrně nepromlčovala jakožto žaloba realizující vlastnické právo, které promlčení nepodléhá. Jako hereditatis petitio, by se však žaloba promlčovala, jak dovodili už za účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. J. Švestka a J. Spáčil, neboť zákon zakotvující hereditatis petitio v hmotném právu neposkytoval oprávněným dědicům, jejichž právo nebylo deklarováno pravomocným rozhodnutím v řízení o dědictví, stejnou ochranu jako skutečným vlastníkům. Bylo to z důvodu upřednostnění právní jistoty a zabránění situa­cím, kdy by oprávněný dědic mohl žalovat nepravého dědice na vydání věci reivindikační žalobou i za situace, kdy by nepravý dědic měl již promlčen svůj nárok proti oprávněnému dědici na vydání bezdůvodného obohacení za dluhy dědictví, které sám hradil namísto oprávněného dědice.[71] Uvedené závěry patrně obstojí i za současné právní úpravy. Autoři tohoto příspěvku se proto domnívají, že žaloba oprávněného dědice podle § 189 odst. 2 z. ř. s. se promlčuje, a to v subjektivní lhůtě tři roky a objektivní lhůtě deset let (§ 629 o. z.), přičemž subjektivní lhůta počíná dnem, kdy se oprávněný dědic dozvěděl o zůstavitelově smrti a svém (lepším) dědickém právu, a objektivní lhůta pak dnem, kdy bylo potvrzeno nabytí dědictví nepravému dědici (pro počátek běhu lhůty patrně není určující pouze smrt zůstavitele, ale také možnost oprávněného dědice zjistit, kdo je k žalobě pasivně legitimován, což zjistí až z pravomocného usnesení o dědictví). Nabízí se také otázka vydržení vlastnického práva k věcem patřícím do pozůstalosti nepravým dědicem.

V Německu, Švýcarsku i Rakousku se právo podat žalobu oprávněného dědice dle většinových názorů promlčuje. Názor o nepromlčitelnosti žaloby zastával v Rakousku W. Kralik, jehož závěr však není v současnosti přijímán.[72] Ve Švýcarsku se sice žaloba promlčuje, avšak po jejím promlčení má oprávněný dědic možnost podat běžnou nepromlčitelnou reivindikační žalobu, čímž pouze ztratí procesní privilegia s žalobou oprávněného dědice spojená; je sporné, zda se v takovém případě může nepravý dědic dovolávat vydržení.[73]

Závěr

Z výše uvedeného je patrné, že chápat žalobu podle § 189 odst. 2 z. ř. s. jako známou hereditatis petitio, tedy jako žalobu univerzální, je zřejmě nejvhodnějším řešením. Tímto výkladem se zabrání roztříštění soudních rozhodnutí o jednotlivých částech pozůstalosti, zamezí se odlišnému posouzení otázky dědického práva oprávněného dědice jednotlivými soudy a nejasnostem, koho považovat za univerzálního právního nástupce zůstavitele. Běžná singulární žaloba na plnění bez určovací funkce (nebo i celý soubor takových žalob) takovou úlohu splnit nemůže. Zachování hereditatis petitio v českém právním řádu by znamenalo též navázání na dosavadní tradici z předchozích právních úprav a zároveň by odpovídalo i právní úpravě a doktríně Rakouska, Německa a Švýcarska, z nichž český zákonodárce při regulaci dědického práva v o. z. nejvíce čerpal. Z důvodu ekonomie řízení a jiných praktických ohledů by bylo též vhodné dovodit jednotné forum soudu, u něhož probíhalo řízení o pozůstalosti, pro veškeré žaloby podávané podle § 189 odst. 2 z. ř. s. oprávněným dědicem, a to analogickou aplikací § 88 písm. c) o. s. ř.

S ohledem na shora uvedené lze také mít za to, že žaloba dle § 189 odst. 2 z. ř. s. se promlčuje, a to v subjektivní tříleté a objektivní desetileté lhůtě.

 

JUDr. Filip Plašil působí jako notář v Pardubicích. 

JUDr. Iveta Talandová je notářskou kandidátkou JUDr. Leony Václavkové, notářky v Olomouci, a doktorandkou na Právnické fakultě UP v Olomouci. 

JUDr. Adam Talanda působí jako justiční čekatel Krajského soudu v Ostravě a doktorand na Právnické fakultě UP v Olomouci.

---

[1] Řízení také může skončit zastavením a vydáním majetku z pozůstalosti vypraviteli pohřbu ve smyslu § 153 a 154 z. ř. s., případně může dojít k zániku dědických práv při likvidaci pozůstalosti podle § 195 a násl. z. ř. s.

[2] „Výroky pravomocných usnesení soudu vydaných v řízení o dědictví jsou, jak vyplývá zejména z ust. § 159a odst. 1, 3 a 4 OSŘ, závazné pro účastníky řízení (jejich právní nástupce) a samozřejmě pouze v rozsahu, v jakém jsou závazné pro účastníky řízení, též pro soudy, správní úřady a jiné orgány. Výjimku z tohoto pravidla představuje výrok usnesení o dědictví, který se týká dědického práva (výrok, který stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem). Výroky usnesení o dědictví určující dědické právo jsou závazné pro každého.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3081/2016.

[3] Jestliže je v řízení o pozůstalosti rozhodnuto o dědictví, vychází se z takto zjištěného okruhu dědiců i v případném dodatečném projednání nově najevo vyšlého majetku pozůstalosti podle § 193 z. ř. s.

[4] „Byla-li pozůstalost projednána a odevzdána, nemůže býti požadováno její opětovné projednání v řízení nesporném, a to ani tehdy, kdyby se dodatečně nalezla poslední vůle.“ E. Svoboda: Dědické právo, Vesmír, Praha 1921, str. 98; totéž platilo i pro případ, že by závěť, dle které byla pozůstalost odevzdána, byla později prohlášena za neplatnou – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 30. 3. 1898, č. 3859, č. 1476 sbírky Entscheidungen des k. k. Obersten Gerichts- und Cassationshofes in Civil- und Strafsachen, roč. XIV (příloha k Verordnungsblatt des Justizministeriums); nešlo se domoci ani zrušení odevzdací listiny – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1923, sp. zn. Rv I 1151/23, Vážného sbírka č. 3172.

[5] Okamžikem, od kterého bylo možné žalobu na vydání pozůstalosti podat, se lišila od žaloby na určení dědického práva, která musela být podána již v průběhu pozůstalostního řízení. Viz § 180 nesporného patentu: „V případě, že ještě před právoplatným odevzdáním pozůstalosti nastanou skutečnosti, které mění dosavadní okruh dědiců, např. dojde k nalezení závěti, je nutné pozůstalostní řízení obnovit a při pokračování přihlížet k nově objevené poslední vůli.“ K tomu stejně rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 27. 6. 1900, č. 8579, sbírka Glaser-Unger nová řada, č. 1071: „Byla-li pozůstalost soudem odevzdána, nemůže již nikdo podati dědickou přihlášku.“

[6] Domáhal-li se někdo po osobě, které bylo potvrzeno nabytí dědictví, vydání jednotlivých kusů z dědictví, použil k tomu vlastnickou žalobu. Šlo o případy, kdy žalobce netvrdil své dědické právo k požadované věci. F. Rouček in F. Rouček, J. Sedláček: Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, III. díl, V. Linhart, Praha 1936 (reprint Wolters Kluwer, Praha 2013), str. 578. Autor z oblasti žalobního práva J. Pužman považoval žalobu oprávněného dědice (žalobu na vydání pozůstalosti) nejspíše za pouhou žalobu reivindikační, protože podle jeho názoru bylo cílem žaloby vydání věcí patřících do pozůstalosti a případně udání jmění a složení vyjevovací přísahy s tím, že posouzení dědického práva je otázkou předběžnou, neboť nemůže dojít k novému odevzdání pozůstalosti. J. Pužman: Žaloby a žalobní petity, Knihtiskárna v Úvalech, Praha 1933, str. 397.

[7] F. Rouček, op. cit. sub 6, str. 571-581. § 180 nesporného patentu pouze stanovil, že pozůstalost se znova neprojedná a že pravému dědici je ponecháno na vůli, zda zjedná svým právům platnost proti držitelům dědictví řádným pořadem práva.

[8] R. Holub: Komentář k občanskému zákoníku, Právo dědické, Orbis, Praha 1957, str. 251-260.

[9] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 30 Cdo 59/2002; A. Winterová: Žaloba v občanském právu procesním, Univerzita Karlova, Praha 1979, str. 72.

[10] Z. Češka, J. Kabát, J. Ondřej, J. Švestka a kol.: Občanský zákoník, Komentář, II. díl (§ 222 až 510), Panorama, Praha 1987, str. 725.

[11] M. Knappová, P. Tégl, K. Eliáš in K. Eliáš a kol.: Občanský zákoník, Velký akademický komentář, 1. svazek § 1-487, Linde, Praha 2008, str. 429.

[12] L. Drápal in J. Bureš, L. Drápal, Z. Krčmář a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl (§ 1 až 200za), C. H. Beck, Praha 2006, str. 879.

[13] Předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele, existence pozůstalosti, dědický titul a způsobilý dědic. K tomu viz např. L. Muzikář in op. cit. sub 11, str. 1126-1135.

[14] „Neuplatnil-li dědic dědické právo před soudem ve lhůtě, kterou soud stanoví, nezaniká dědici dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.“

[15] Na případy neznámého dědice nebo dědice neznámého pobytu, kterému je soudem stanovena lhůta k přihlášení se soudu podle § 166 z. ř. s., míří druhá věta uvedeného § 1671 odst. 1 o. z.

[16] L. Drápal in R. Fiala, L. Drápal a kol.: Občanský zákoník IV., Dědické právo (§ 1475–1720), Komentář, C. H. Beck, Praha 2015, str. 1611.

[17] „To platí (tj. že nezaniká, ale při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží – pozn. aut.) i o dědickém právu neznámého dědice nebo dědice neznámého pobytu, který byl o svém právu vyrozuměn vyhláškou soudu a v určené lhůtě o sobě nedal vědět.“ Viz dále § 1671 odst. 2 o. z. a § 166 z. ř. s.

[18] „Uplatňuje-li právo na dědictví více osob a odporují-li si, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou. Nepodá-li tento dědic žalobu ve lhůtě určené soudem, nezaniká sice jeho dědické právo, avšak při projednání pozůstalosti se k němu nepřihlíží.“ Viz dále § 1673 o. z. a § 168 až 170 z. ř. s.

[19] K. Hamuľáková, J. Petrov Křiváčková in P. Lavický a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Řízení nesporné, Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 380-381.

[20] Smrtí zůstavitele dědické právo vzniká ve smyslu § 1479 o. z., nicméně může vzniknout i později, je-li vázáno na splnění podmínky (svěřenské nástupnictví).

[21] Osoba, které z nějakého důvodu zaniklo dědické právo, přestává být dědicem a soud o tom nevydává rozhodnutí. Jestliže taková osoba byla účastníkem řízení o pozůstalosti, které v době zániku dědického práva ještě neskončilo, musí soud ve smyslu § 7 odst. 2 z. ř. s. usnesením ukončit účast takové osoby na řízení, aby byl jasně určen okruh účastníků řízení. K ukončování účasti v řízení o pozůstalosti usnesením viz P. Lavický, op. cit. sub 19, str. 36-38 a 380-381. Rozdílně R. Šínová, J. Petrov Křiváčková a kol.: Řízení nesporné, rozhodčí a s mezinárodním prvkem, C. H. Beck, Praha 2015, str. 28.

[22] K. Hamuľáková, J. Petrov Křiváčková, op. cit. sub 19, str. 390; stejný závěr v Rakousku J. Krainz, A. Ehrenzweig: System des österreichischen allgemeinen Privatrechts, Zweiter Band, zweite Hälfte: Familien- und Erbrecht, 5. vydání, Manz, Wien 1917, str. 529; v nové literatuře R. Welser in P. Rummel, M. Lukas: Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch mit wichtigen Nebengesetzen und EU-Verordnungen, 4. Auflage, Teilband §§ 531-824 ABGB (Erbrecht), Manz, Wien 2014, str. 311.

[23] K. Hamuľáková, J. Petrov Křiváčková, op. cit. sub 19, str. 389-390.

[24] T. Pirk in K. Svoboda, Š. Tlášková, D. Vláčil: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Komentář, C. H. Beck, Praha 2015, str. 414-415; M. Palásek: Vybrané aspekty dědické (ne)způsobilosti ve vztahu k nezletilému dítěti, Právní rozhledy č. 12/2019, str. 419 a násl.

[25] I. Chalupa, D. Reiterman, M. Muzikář: Dědické právo, Základy soukromého práva IX., C. H. Beck, Praha 2018, str. 154.

[26] L. Muzikář in A. Macková, L. Muzikář a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních, Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou, Leges, Praha 2016, str. 353-354.

[27] D. Kovářová, V. Sedlák in J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení – soudcovský komentář, kniha III., Zvláštní řízení soudní, Havlíček Brain Team, Praha 2015, str. 464-465; J. Svoboda, O. Klička: Dědické právo v praxi, C. H. Beck, Praha 2014, str. 311.

[28] M. Šešina in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, svazek IV., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 683-684; M. Šešina in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek IV., 2. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 677.

[29] M. Šešina, L. Muzikář, P. Dobiáš: Dědické právo, Praktická příručka, Leges, Praha 2019, str. 741.

[30] M. Palásek, op. cit. sub 24, str. 419 a násl.

[31] Stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 1973, sp. zn. Cpj 25/73.

[32] Navíc předpokladem úspěchu žaloby na vyklizení nemovitosti nemusí být vždy prokázání vlastnického práva žalobce, neboť žalobu na vyklizení může podat i pouhý držitel či detentor.

[33] „Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S přihlédnutím k významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí slouží jako průkaz vlastnického práva) a k jeho právním účinkům (srov. např. § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů) je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez požadovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Protože soudní rozhodnutí o určení vlastnického práva k nemovitosti je podkladem pro provedení změny v zápisu v katastru nemovitostí (srov. § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů), je žaloba na určení vlastnického práva způsobilým právním prostředkem k odstranění nejistoty o skutečných právních vztazích mezi účastníky.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 2 Odon 86/97 (publ. pod č. 58/1998 Sb. NS); shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 30 Cdo 59/2002.

[34] „V případě, kdy žalobce prokáže, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti.“ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 884/2013. Viz též B. Dvořák in P. Lavický a kol.: Občanský soudní řád (§ 1 až 250l), Řízení sporné, Praktický komentář, Wolters Kluwer, Praha 2016, str. 331-332.

[35] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 884/2013.

[36] M. Šešina in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek IV., 2. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 677; dále i op. cit. sub  29, str. 321, částečně i str. 741.

[37] Jediným zákonným důvodem pro zrušení pravomocného rozhodnutí o dědictví je podle § 191 z. ř. s. skutečnost, že zůstavitel žije.

[38] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3081/2016.

[39] V úvahu by v takovém případě přicházela určitá forma regresu mezi nepravým dědicem a oprávněným dědicem.

[40] M. Lebeda, in op. cit. sub 19, str. 981.

[41] M. Šešina in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, svazek IV., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 683. Od uvedeného názoru však autor patrně upustil a nyní zastává teorii žaloby o vydání bezdůvodného obohacení – srov. M. Šešina in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, svazek IV., 2. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 677.

[42] J. Spáčil: Vztah vlastnické žaloby na vydání věci k žalobám z některých jiných právních vztahů, Právní fórum č. 8/2015, str. 313.

[43] Stejný názor zastávala starší rakouská literatura s tím, že právě petitem na určení dědického práva, k němuž teprve přistupuje kumulativní petit na plnění nebo na určení vlastnického práva, se odlišuje žaloba oprávněného dědice od běžných „singulárních“ žalob. A. Wehli in M. Stubenrauch: Commentar zum österreichischen Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuche, Manz, Wien 1902, str. 1012; M. Schell in H. Klang a kol.: Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch, Zweiter Band, Erster Halbban, §§ 531 bis 858, Österreichische Staatsdruckerei, Wien 1935, str. 842.

[44] Chtěl-li by ovšem oprávněný dědic žalovat na vydání věcí někoho, kdo netvrdí své dědické právo, ale odmítá věc vydat z důvodu jiného práva (např. vlastnictví zakládající se na kupní či darovací smlouvě, nájem, pacht apod.), jednalo by se o běžnou žalobu reivindikační. Srov. např. A. Escher: Kommentar zum Schweizerischen Zivilgesetzbuch, Band III: Das Erbrecht, Zweite Abteilung: Der Erbgang (Art. 537-640), 3. vydání, Schulthess & Co., Zürich 1960, str. 350 a 357; nebo F. Rouček in F. Rouček, J. Sedláček, op. cit. sub 6, str. 578 aj. Zahraniční literatura se shoduje, že kromě samotného oprávněného dědice je k žalobě aktivně legitimován i přední dědic až do splnění podmínky pro nastoupení následného dědice – potom je aktivně legitimován právě fideikomisární substitut; pro praxi bude možná důležitý závěr rakouského Nejvyššího soudního dvora, že následný dědic je aktivně legitimován k žalobě proti dědici předního dědice, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví bez ohledu na existenci svěřenského nástupnictví. K žalobě naopak není legitimován např. odkazovník nebo nepominutelný dědic, neboť své právní postavení nezakládají na dědickém právu. Tak i rozsudek rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 25. 3. 1971, sp. zn. 1 Ob 67/71; srov. K. Nemeth in M. Schwimann, G. Kodek a kol.: ABGB, Praxiskommentar, Band 3., §§ 531-858 ABGB, AnerbG, Kärntner ErbhöfeG, Tiroler HöfeG, 4. Auflage, LexisNexis, Wien 2014, str. 335; v Německu H. Brox, W.-D. Walker: Erbrecht, 23. vydání, Carl Heymanns Verlag, Köln 2009, str. 316; ve Švýcarsku A. Escher, op. cit. v této poznámce, str. 355 aj.

[45] J. Krčmář: Právo dědické, Všehrd, Praha 1928, str. 107; M. Schell in H. Klang a kol., op. cit. sub 43, str. 332-333; R. Welser in P. Rummel, M. Lukas, op. cit. sub 22, str. 311. Stejný závěr v Německu B. Müller-Christmann in H. G. Bamberger, H. Roth (eds.): Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch, Band 3., §§ 1297–2385; EGBGB, München, C. H. Beck 2008, str. 1641; i Švýcarsku R. Forni, G. Piatti in H. Honsell, N. P. Vogt, T. Geiser (eds.): Zivilgesetzbuch II. Art. 457-977 ZGB und Art  1-61 SchIT ZGB, Schulthess, Basel 2010, str. 670; A. Escher, op. cit. sub 44, str. 353.

[46] J. Anders: Grundriß des Erbrechts, Duncker & Humblot, Leipzig 1910, str. 89; R. Mayr: Soustava občanského práva, Kniha pátá: Právo dědické, Barvič & Novotný, Brno 1927, str. 137; A. Escher, op. cit. sub 44, str. 347.

[47] Týž závěr ve Švýcarsku A. Escher, op. cit. sub 44, str. 348.

[48] To však s řadou výjimek – viz např. J. Svoboda, O. Klička, op. cit. sub 27, str. 321-323.

[49] R. Welser: Grundriss des bürgerlichen Rechts, Band II., Schuldrecht Allgemeiner Teil, Schuldrecht Besonderer Teil, Erbrecht, 13. vydání, Manz, Wien 2007, str. 583; R. Welser in P. Rummel, M. Lukas, op. cit. sub 22, str. 310-311; s odkazy na starší literaturu pak vyzdvihuje určovací charakter žaloby oprávněného dědice a uvádí, že domněnka o dědickém právu založená odevzdací listinou může být odstraněna jedině určovacím rozhodnutím soudu, přičemž nestačí pouhé posouzení dědického práva jako předběžné otázky.

[50] Srov. rozhodnutí ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č. 1382/2003, byť dnes už žaloba nemá oporu v hmotném právu jako dříve; v tomto ohledu se nelze připojit k závěru rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 Co 267/2002, podle kterého neměl oprávněný dědic po skončení řízení o pozůstalosti naléhavý právní zájem na určení neplatnosti závěti či dědického práva a měl se pouze domáhat vydání dědictví dle tehdejšího § 485 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Srov. také stejný závěr v Německu J. Bittler in M. Bonefeld, L. Kroiß, M. Tanck (eds.): Erbprozess mit Erbscheinsverfahren und Teilungsversteigerung, 2. vydání, Nomos, Baden-Baden 2005, str. 101.

Ve Švýcarsku je situace poněkud jiná, neboť zde existuje zvláštní zákonná úprava, dle které má oprávněný dědic nejprve žalovat na určení neplatnosti či neúčinnosti pořízení pro případ smrti (Ungültigkeitsklade, Herabsetzungsklage – čl. 519, 521 ZGB), a teprve poté se domáhat vydání dědictví, resp. žaloby mohou být kumulovány a zároveň s nimi i žaloba na pořízení seznamu pozůstalostního jmění – srov. R. Forni, G. Piatti in H. Honsell, N. P. Vogt, T. Geiser (eds.), op. cit. sub 45, str. 671.

[51] K. Nemeth in M. Schwimann, G. Kodek a kol., op. cit. sub 44, str. 333; R. Welser in P. Rummel, M. Lukas, op. cit. sub 22, str. 310.

[52] J. N. Druey: Grundriss des Erbrechts, 2. vydání, Stämpfli & Cie, Bern 1988, str. 158, A. Escher, op. cit. sub 44, str. 345 a 347; R. Forni, G. Piatti in H. Honsell, N. P. Vogt, T. Geiser (edd.), op. cit. sub 45, str. 669.

[53] Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 13. 10. 1971, sp. zn. 5 Ob 180/71, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 5 Ob 116/12p; ve Švýcarsku R. Forni, G. Piatti in H. Honsell, N. P. Vogt, T. Geiser (eds.), op. cit. sub 45, str. 669.

[54] Např. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 27. 3. 1995, sp. zn. 1 Ob 630/94, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 5 Ob 116/12p, aj. B. Eccher: Bürgerliches Recht, Band VI: Erbrecht, 4. Auflage, Springer, Wien, New York 2010, str. 108; R. Welser in P. Rummel, M. Lukas, op. cit. sub 22, str. 310.

[55] Usnesení Nejvyššího soudního dvora ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Ob 205/15s.

[56] W. Kralik: Erbrecht, Manz, Wien 1983, str. 330; H. Sailer in H. Koziol, P. Bydlinski, R. Bollenberger a kol.: Kurzkommentar zum ABGB, Springer, Wien, New York 2005, str. 644, rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 10 Ob 8/08m; v podobném duchu ve Švýcarsku i J. N. Druey, op. cit. sub 52, str. 158-159.

[57] Rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudního dvora ze dne 27. 3. 1995, sp. zn. 1 Ob 630/94, citováno dále i v rozhodnutích ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 6 Ob 51/05a, ze dne 22 3. 2011, sp. zn. 3 Ob 44/11h, ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 5 Ob 116/12p, a ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Ob 205/15s. B. Eccher, op. cit. sub 54, str. 110; K. Nemeth in M. Schwimann, G. Kodek a kol., op. cit. sub 44, str. 337.

[58] B. Eccher, op. cit. sub 54, str. 110; R. Welser in P. Rummel, M. Lukas, op. cit. sub 22, str. 583.

[59] Ve Švýcarsku je dokonce přípustné označit konkrétní věci z pozůstalosti až ve fázi vykonávacího řízení na základě pravomocného rozsudku o žalobě oprávněného dědice. J. N. Druey, op. cit. sub 52, str. 159.

[60] W. Kralik, op. cit. sub 56, str. 331; K. Nemeth in M. Schwimann, G. Kodek a kol., op. cit. sub 44, str. 336.

[61] S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudního dvora ze dne 13. 10. 1971, sp. zn. 5 Ob 180/71.

[62] Stejný závěr ze starší rakouské literatury už J. Krainz, A. Ehrenzweig, op. cit. sub 22, str. 617; H. Krasnopolski, B. A. Kafka: Österreichisches Erbrecht, Dunkcer & Humblot, Berlin 1914, str. 333; nebo M. Schell in H. Klang a kol., op. cit. sub 43, str. 845.

[63] Cit. např. R. Welser in P. Rummel, M. Lukas, op. cit. sub 22, str. 311; stejný závěr ovšem už J. Anders, op. cit. sub 46, str. 90.

[64] J. N. Druey, op. cit. sub 52, str. 160. Ve Švýcarsku se připouští kumulace žalobních petitů na určení neplatnosti pořízení pro případ smrti a na seznání pozůstalostního jmění, které však v českém právu patrně nenaleznou využití.

[65] R. Forni, G. Piatti in H. Honsell, N. P. Vogt, T. Geiser (eds.), op. cit. sub 45, str. 669.

[66] D. Leipold: Erbrecht, 18. vydání, Mohr Siebeck, Tübingen 2010, str. 250-252; J. Bittler in M. Bonefeld, L. Kroiß, M. Tanck (eds.), op. cit. sub 50, str. 101-103; B. Müller-Christmann in H. G. Bamberger, H. Roth (eds.), op. cit. sub 45, str. 1637-1641; D. Weidlich in Palandt, Bürgerliches Gesetzbuch mit Nebengesetzen, 74. Auflage, C. H. Beck, München 2015, str. 2305-2307.

[67] Z. Novotný in L. Drápal, J. Bureš a kol.: Občanský soudní řád I, II., C. H. Beck, Praha 2009, str. 570 a násl.; O. Přidal in K. Svoboda, P. Smolík, J. Levý, R. Šínová a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 381 a násl. (Rn 7).

[68] J. N. Druey, op. cit. sub 52, str. 159; R. Forni, G. Piatti in H. Honsell, N. P. Vogt, T. Geiser (eds.), op. cit. sub 45, str. 669; B. Müller-Christmann in H. G. Bamberger, H. Roth (eds.), op. cit. sub 45, str. 1641 – podle § 27 ZPO.

[69] M. Šešina in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, svazek IV., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 683; M. Šešina in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, Svazek IV., 2. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2019, str. 677.

[70] K. Hamuľáková, J. Petrov Křiváčková in op. cit. sub 19, str. 389. K. Svoboda in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník, Komentář, svazek I., Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 1546; J. Lazíková, M. Števček in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1-654), Komentář, C. H. Beck, Praha 2014, str. 2186.

[71] J. Spáčil, op. cit. sub 42, str. 312-313; R. Fiala, J. Mikeš in J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák: Občanský zákoník I, II., C. H. Beck, Praha 2009, str. 1484.

[72] V Německu D. Weidlich in op. cit. sub 66, str. 2307 – jednotná lhůta 30 let počínající od doby, kdy nepravý dědic něco získal z pozůstalosti a začal se chovat jako dědic. Ve Švýcarsku P. Breitschmid a kol.: Erbrecht, 3. vydání, Schulthess, Basel 2016, str. 234-235, R. Forni, G. Piatti in H. Honsell, N. P. Vogt, T. Geiser (eds.), op. cit. sub 45, str. 674-675: podle § 600 ZGB u dobrověrného nepravého dědice subjektivní lhůta jeden rok, objektivní 10 let počínající od smrti zůstavitele nebo od úředního zjištění obsahu pořízení pro případ smrti; u nepravého dědice ve zlé víře jen objektivní lhůta v délce 30 let s týmž počátkem. V Rakousku se dovozuje obecná promlčecí lhůta 30 let (§ 1478 ABGB) nebo 40 let vůči vymezeným osobám (§ 1485, 1472 ABGB), avšak v případě, že byla někomu odevzdána pozůstalost na základě neplatného pořízení pro případ smrti, činí promlčecí lhůta tři roky (§ 1487 ABGB). R. Welser in P. Rummel, M. Lukas, op. cit. sub 22, str. 314-315. Nepromlčitelnost žaloby zastával W. Kralik, op. cit. sub 56, str. 60 a 337-338.

[73] R. Forni, G. Piatti in H. Honsell, N. P. Vogt, T. Geiser (eds.), op. cit. sub 45, str. 674 a 676.