Ústavní soud zveřejnil dne 12. září 2023 svůj nález sp. zn. III. ÚS 3168/22, podle něhož platí, že otázku vlastnictví zabírané věci je třeba posuzovat vždy k okamžiku rozhodování soudu. Pokud tedy osoba považovaná za pachatele před takovým okamžikem zemře, věc jí již v době rozhodování nenáleží a nepřichází proto v úvahu její zabrání z důvodu, že pachatele nelze stíhat nebo odsoudit ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) či odst. 2 písm. b)  trestního zákoníku. Pokud obecné soudy v takové situaci uvažují o zabrání věci podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku proto, že věc, která má být výnosem z trestné činnosti, přešla na jinou osobu z titulu dědictví, musí s dědici zemřelého jednat jako se zúčastněnými osobami a umožnit jim uplatnění práv z toho vyplývajících.

Stěžovatelky se domáhají zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci v části, v níž bylo rozhodnuto o zabrání finanční hotovosti ve výši 51 000 Kč a 29 500 eur, zajištěné při prohlídce rodinného domu. Hotovost byla zajištěna zesnulému druhovi a otci stěžovatelek. Ten byl nejprve uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku uložen mj. trest propadnutí věci týkající se shora uvedené finanční hotovosti. Obžalovaný sice podal odvolání, nicméně posléze zemřel. Napadeným rozsudkem uvedený vrchní soud podle § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku uložil ochranné opatření zabrání věci, a to výše specifikované finanční hotovosti.

Stěžovatelky namítají, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o majetku v té době již mrtvého člověka, přičemž toto rozhodnutí nikdy nebylo doručeno jeho právním nástupcům a jeho dědicové s ním nebyli seznámeni. Mají za to, že dědicové byli takto zkráceni na svých majetkových právech, neboť jim byla upřena možnost domáhat se vydání majetkových hodnot, které před smrtí náležely zůstaviteli.

Ve svém nálezu ÚS konstatoval, že „vrchní soud napadeným rozsudkem rozhodl o zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení lze zabrat věc, která náleží pachateli, jehož nelze stíhat nebo odsoudit. Z ustálené judikatury, jakož i komentářové literatury však vyplývá, že otázku vlastnictví zabírané věci je třeba posuzovat vždy k okamžiku rozhodování soudu. Pokud tedy pachatel zemřel (jak tomu bylo i v nyní posuzované věci), věc mu již nenáležela a nebylo ji proto možné zabrat podle citovaného ustanovení.

Vrchní soud tedy postupoval nezákonně, jestliže rozhodl o zabrání věcí obžalovanému, který v době tohoto rozhodnutí již nežil, a tedy nebyl vlastníkem těchto věcí, nýbrž se staly součástí pozůstalosti. Vrchní soud takovým rozhodnutím porušil právo stěžovatelek.“

V souladu s výše uvedeným IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka JUDr. Veronika Křesťanová, Dr.) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 1. 2022, č. j. 3 To 84/2021-2893, v části výroku II, v níž bylo rozhodnuto o zabrání finanční hotovosti ve výši 51 000 Kč a 29 500 eur. Rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Právní věta:

Otázku vlastnictví zabírané věci je třeba posuzovat vždy k okamžiku rozhodování soudu. Pokud tedy osoba považovaná za pachatele před takovým okamžikem zemře, věc jí již v době rozhodování nenáleží a nepřichází proto v úvahu její zabrání z důvodu, že pachatele nelze stíhat nebo odsoudit ve smyslu § 101 odst. 1 písm. a) či odst. 2 písm. b)  trestního zákoníku. Uvažují-li obecné soudy v takové situaci o zabrání věci podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku z důvodu, že věc, která má být výnosem z trestné činnosti, přešla na jinou osobu z titulu dědictví, musí s dědici zemřelého jednat jako se zúčastněnými osobami a umožnit jim uplatnění práv z toho vyplývajících.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3168/22 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Ilustrační foto: canva.com