Titul Právník roku 2019 v kategorii TRESTNÍ PRÁVO si z Brna odváží JUDr. Robert Fremr, uznávaný trestní soudce, soudce Nejvyššího soudu ČR, který nyní až do roku 2021 působí jako místopředseda Mezinárodního trestního soudu v Haagu.

Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy začal svou profesní kariéru v roce 1981 jako justiční čekatel. Následně jako trestní soudce postupně prošel všemi stupni justiční soustavy. Nejdříve působil na Obvodním soudu pro Prahu 4, poté přešel na Městský soud v Praze, kde se zabýval převážně agendou násilné trestné činnosti.

V letech 1989 až 2004 byl soudcem Vrchního soudu v Praze, podstatnou část doby jako předseda odvolacího senátu specializovaného na trestné činy proti životu a zdraví a předseda evidenčního senátu. Od roku 2004 je soudcem Nejvyššího soudu. V letech 2006 až 2008 a poté opět 2010 až 2012 byl soudcem Mezinárodního trestního tribunálu OSN pro Rwandu. Po návratu na Nejvyšší soud byl zvolen soudcem Mezinárodního trestního soudu v Haagu, kde působí od roku 2013, v roce 2018 byl zvolen jeho prvním místopředsedou.

Byl také zástupcem České republiky v několika expertních výborech Rady Evropy ve Štrasburku, externě přednášel trestní právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Je spoluautorem komentáře k trestnímu zákoníku.

 

Co Vám proběhlo hlavou, když jste se dozvěděl, že jste Právníkem roku?

Byl jsem poctěn, že ve své kategorii trestní právo budu zařazen do vybrané společnosti kolegů, k nimž chovám velký respekt.

Jaké cesty osudu Vás přivedly k tomu, že jste svůj život zasvětil právu a posléze kariéře soudce?

Rozhodoval jsem se na poslední chvíli, těsně před skončením studia na PF UK. Šlo vlastně o souhru náhod, z nichž tou první byl inzerát Městského soudu v Praze hledající zájemce o pozici justičního čekatele. Druhou pak návštěva hlavního líčení, jež předseda senátu vedl způsobem, který na mně zanechal velký dojem.

Když se ohlédnete za svojí dosavadní kariérou a vzpomenete si na své sny, s nimiž jste do pracovního života vstupoval, můžete říct, že se Vám vyplnily, přeplnily, nebo mají ještě nějaké rezervy?

Do pracovního života jsem nevstupoval se sny, ale s očekáváním zajímavé, i když náročné profese. Tato očekávání má profesní praxe v obou ohledech překonala.

Co považujete za svůj vůbec největší profesní úspěch?

Respekt kolegů, který jsem si, jak aspoň věřím, postupně dokázal získat. Věřím, že ten stál za mým profesním postupem z Obvodního soudu pro Prahu 4, přes Městský soud
v Praze, Vrchní soud v Praze až k Nejvyššímu soudu, i za zvolením prvním místopředsedou Mezinárodního trestního soudu svými kolegy z různých zemí světa.
A doufám, že ten byl i důvodem udělení ceny Právník roku.

Můžete zmínit kauzu, na kterou nikdy v životě nezapomenete, a proč?

Je jich hodně, ale vybral bych právně poměrně složitou kauzu Pavla Opočenského odsouzeného soudem prvního stupně pro usmrcení mladého muže, který se jej snažil napadnout. Odvolací senát pod mým vedením jej nakonec obžaloby zprostil s tím, že jednal v nutné obraně. Odůvodnění našeho rozhodnutí pak bylo použito jako významný argument v odborné debatě, zda je právní úprava nutné obrany dostatečná. Závěr byl, že pokud se správně aplikuje, není nutné její podmínky rozšiřovat.

Jaký je to pocit vynést rozsudek trestu smrti?

Velmi smíšený. V době, kdy jsem ho vyhlašoval, jsem byl přesvědčen nejen o splnění všech formálních zákonných podmínek, ale i o tom, že se vzhledem k mimořádným okolnostem případu jedná o trest spravedlivý.

Čím nejlépe „gumujete“ z mysli negativní dopady trestních kauz, které soudíte?

Soudce by se podle mého názoru neměl při projednávání svých kauz zcela bránit vnímat i emoce, které s sebou přinášejí, přestože by to asi bylo pohodlnější. Protože v trestních kauzách převažují ty negativní, snažím se v rámci udržení duševní rovnováhy čerpat někde jinde i emoce pozitivní. K tomu mi slouží umění, divadlo, film, literatura, určitě také sport, který se snažím provozovat aktivně, ale třeba i jako divák u televize nebo fanoušek jednoho nejmenovaného klubu. A nesmírně důležité je pro mě v tomto ohledu také rodinné zázemí a společnost inspirativních přátel.

Vnímáte nějaké zásadní rozdíly v práci českých a mezinárodních soudů?

Soudce mezinárodního soudu požívá velký respekt, což vychází z vysoké prestiže soudní moci ve většině zemí světa. Tomu odpovídá materiální vybavení Mezinárodního trestního soudu i kvalifikace jeho personálu. Multinárodní složení je na jedné straně velmi inspirativní, ale současně klade zvýšené nároky na komunikaci a diferencovaný přístup ke kolegům, jejichž profesní „background” je ovlivněn jiným právním systémem, jinou kulturou a tradicemi. Agenda Mezinárodního trestního soudu má v sobě chtě nechtě i určité politické aspekty, které vedou některé politiky k otevřenému nátlaku na jeho rozhodování. Takový nátlak na mě v době působení v české justici nikdy vyvíjen nebyl.

Už jste přemýšlel o tom, kde bude mít Váš sv. Yvo své místo?

Ano, letí se mnou do Haagu, aby mohl zaujmout čestné místo v mé kanceláři. Bude mi připomínat, že jeho udělení je nejenom pocta, ale i závazek potvrzovat svou další prací, že jsem si ho opravdu zasloužil.

PhDr. Dagmar Koutská
Foto: Igor Zehl + archiv JUDr. Fremra