Profesor F. Weyr – poúnorová perzekuce jednoho z pilířů československého práva

Projekt „Advokáti proti totalitě“ ukázal na příkladu pražského JUDr. Emila Sobičky (viz Advokátní deník 6. 11. 2019) a jeho strýce profesora JUDr. Františka Weyra (na černobílém snímku),

Projekt „Advokáti proti totalitě“ ukázal na příkladu pražského JUDr. Emila Sobičky (viz Advokátní deník 6. 11. 2019) a jeho strýce profesora JUDr. Františka Weyra (na černobílém snímku), že perzekuce komunistické totalitní moci zasáhla v justici i další oblasti. Jednalo se i o soudce, státní žalobce a pedagogy právnických fakult. Demontáž právního státu začala už v roce 1945.


Statistik a ústavní právník

Profesor František Weyr (1879 – 1951) pocházel z významné intelektuální a kulturní rodiny. Jeho otec Emil Weyr (1848 – 1894) byl uznávaný matematik a profesor na Vídeňské univerzitě, matka Marie rozená Wanieková z Domyslova pocházela z brněnské úřednické rodiny. Její otec Mathias Waniek byl c. a k. zemským stavebním ředitelem, povýšeným za zásluhy do šlechtického stavu. Otcův bratr profesor Eduard Weyr (1852 – 1903) byl mezinárodně uznávaným matematikem.

Profesor Emil Weyr byl český vlastenec, který dbal na to, aby i v císařské Vídni se v jeho rodině hovořilo česky. Kromě Františka měli manželé ještě syna Jindřicha a dceru Marii (provdala se za JUDr. Konstantina Sobičku – otce výše uvedeného JUDr. Emila Sobičky).

Malý František studoval ve Vídni na české škole J. A. Komenského a na německém gymnáziu. V roce 1894 zemřel jeho otec na tuberkulózu. Vdova se v únoru 1898 provdala za manželova přítele JUDr. Jaroslava Sobičku, který byl ředitelem Akademického gymnázia v Praze a c. a k. zemským školním inspektorem.

František Weyr vystudoval Právnickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Po dokončení studia v roce 1904 se přestěhoval do Vídně, kde pracoval v Ústřední statistické komisi a na Ministerstvu kultu a vyučování. V roce 1909 začal pracovat současně v Zemské statistické kanceláři a na právnické fakultě a na Vysokém učení technickém.

O tři roky později mu jeho přítel Karel Engliš zajistil nabídku místa mimořádného profesora na brněnské technice (od roku 1919 byl řádným profesorem). Zde se při hře tenisu seznámil s učitelkou měšťanské školy Helenou Markesovou (1885-1964) a ještě téhož roku se vzali.

Své zkušenosti se statistikou profesor František Weyr uplatnil i po vzniku Československé republiky. V letech 1920 – 1929 byl předsedou Státního úřadu statistického a významně se zasloužil o jeho vznik a organizaci, jakož i fungování Státní statistické rady. I když na vlastní žádost z úřadu odešel, aby se mohl naplno věnovat právní vědě, statistice se věnoval i nadále (např. na konferencích Mezinárodního statistického institutu byl mnohokrát vedoucím československé delegace).

 

Platón české právní filozofie – spoluautor první ústavy

Po vzniku Československa ho národně-demokratická strana povolala jako poslance do Revolučního národního shromáždění. Jeho největším úkolem bylo s dalšími předními právníky připravit návrh československé ústavy (1920). Společně s přítelem Karlem Englišem se nejvíce zasloužil o založení Masarykovy univerzity v Brně, která zahájila činnost již v akademickém roce 1919-1920. Jejím prvním rektorem byl zvolen profesor Engliš, prvním děkanem právnické fakulty byl jmenován její řádný profesor ústavního práva František Weyr. Děkanem byl celkem třikrát, a to v letech 1919-1920, 1927-1928 a 1935-1936. V akademickém roce 1923-1924 byl rektorem Masarykovy univerzity a v dubnu 1924 na ní vítal vzácnou návštěvu – prezidenta republiky T. G. Masaryka.

Jako děkan se František Weyr zasloužil o mimořádně kvalitní personální obsazení fakulty, která si rychle získala pověst vysokou odborností. Weyr prosazoval tzv. teorii normativního práva, společně s kolegy JUDr. Jaroslavem Kallabem a JUDr. Jaromírem Sedláčkem. Založil tak brněnskou školu právní teorie, která se shodovala s ryzí právní naukou vídeňského profesora a Weyrova přítele Hanse Kelsena.

Profesor František Weyr je považován za jednoho z největších a nejoriginálnějších českých právních filozofů a právních teoretiků, všestranného renesančního ducha. Zabýval se především ústavním a správním právem a právní filozofií. Je dodnes považován za „pilíř československého ústavního práva“.

Do roku 1938 vydal řadu odborných publikací, např. Soustavu československého práva státního (1924) nebo Československé ústavní právo (1937). Nejvýznamnější z nich byla v roce 1936 Teorie práva, která vychází dodnes. Miloval hudbu a sám hrál na housle. Jeho pravidelné rodinné koncerty s přáteli se staly v Brně proslulými.

 

Střet s dvojí totalitou

V roce 1943 byl profesor Weyr zatčen gestapem. Přestože byl vážně nemocný (po infarktu), byl propuštěn až po intervenci státního prezidenta JUDr. Emila Háchy a předsedy protektorátní vlády a ministra spravedlnosti (a rovněž profesora ústavního práva) JUDr. Jaroslava Krejčího. Na svobodě pak napsal první dva díly svých velmi zajímavých Pamětí (vyšly až po roce 1989).

Po osvobození se pustil do obnovy Masarykovy univerzity. Odmítl spolupracovat na komunisty prosazované úpravě ústavy v roce 1947, která by legalizovala nedemokratické změny. Už by to nebyla ústava svobodných občanů. Určitým zadostiučiněním pro profesora Weyra i jeho přítele profesora Karla Engliše bylo udělení čestných doktorátů Masarykovy univerzity v dubnu 1947.

V letech 1945 až 1947 vypracoval pro svého synovce JUDr. Emila Sobičku čtyři posudky, které odmítaly konfiskaci majetku lichtenštejnského knížete Františka Josefa II. a dalších členů jeho rodiny. Dokazoval, že konfiskace majetku občanů neutrálního státu byly v rozporu s tuzemským i mezinárodním právem.

Jako demokrat, který byl bytostně spojen s ústavností a právem, byl profesor Weyr pro komunistický režim nepohodlný. Proto byl (s řadou dalších pedagogů) hned po 25. únoru 1948 propuštěn tzv. Akčním výborem vysokých škol v Brně z Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Byl mu vyměřen studijní plat s příplatkem. V říjnu 1949 byl poslán před řádným termínem do penze.

V odůvodnění vyloučení z fakulty akční výbor psal: „Tito profesoři … reakčními návrhy, navrhovali protilidové a státní jednotu rozbíjející ústavní formy, svými výroky a celou svou učitelskou činností zlehčovali lidově demokratický charakter republiky… zastávajíce kapitalistické směry a opírající svůj postoj o českou reakci. Tím způsobili, že studentstvo zaujímalo nepřátelské stanovisko vůči lidové demokracii …“

Objevil se návrh na odebrání čestných doktorátů profesoru Weyrovi a Englišovi. Oficiálně se tak nestalo, oba byli na seznamu osob, jejichž ochranu si vyžádal prezident E. Beneš na K. Gottwaldovi při jmenování vlády v roce 1948. V roce 1950 byla Právnická fakulta Masarykovy univerzity zrušena.

Profesor Weyr žil od února 1948 v ústraní, ze kterého už mohl jen sledovat, jak komunisté demontují právní stát a jeho přátelé a kolegové ztrácejí zaměstnání nebo jsou zatýkáni. Tyto zprávy ničily jeho nemocné srdce. Pracoval na třetím dílu svých Pamětí, který však již nestihl dopsat. Zemřel v Brně 29. června 1951. Jeho manželka Helena zemřela 18. března 1964.

Masarykova univerzita se po roce 1989 opět k dílu profesora Františka Weyra hrdě hlásí. Její právnická fakulta od roku 2014 pořádá na jeho počest soutěž O cenu Františka Weyra.


Pavel Juřík, historik

Go to TOP