Jedenáctý advokát proti totalitě: JUDr. Emil Sobička

Emil Sobička

Na včerejší konferenci Advokáti proti totalitě, která se konala ve Velké porotní síni Vrchního soudu v Praze, přednesl  poslední, ale vysoce zajímavý a přínosný příspěvek milovník historie Pavel Juřík, který hovořil o „jedenáctém“ statečném advokátovi – Emilu Sobičkovi. Jeho životní příběh vám nyní Advokátní deník zprostředkovává v následujícím příspěvku. 

JUDr. Emil Sobička (1906-1990) pocházel z právnické rodiny patřící po několik generací k elitám pražských advokátů a kulturní společnosti. Narodil se 1. září 1906 v Praze jako nejstarší syn známého pražského advokáta, knížecího arcibiskupského konsistorního rady JUDr. Konstantina Sobičky (1878-1940) a Marie Weyrové (1883-1958), dcery profesora matematiky Emila Weyra. Jeho otec (před ním i jeho dědeček JUDr. Josef Sobička) byl majitelem renomované advokátní kanceláře. Mezi její největší klienty patřilo arcibiskupství pražské, svatovítská a mladoboleslavská kapitula, město Smíchov a řada obchodních společností. Měl ještě bratry Jiřího (1909-1988) a J. U. C. Eduarda (1911-1933).

Emil Sobička kromě češtiny hovořil plynně německy a anglicky, dorozuměl se také italsky a francouzsky. Vystudoval práva na Karlově univerzitě v Praze. Po vojenské službě nastoupil jako auskulant ke Krajskému civilního soudu v Praze, kde pracoval až do začátku roku 1932. Zde dostal nabídku stát se čekatelem na soudce, ale nakonec se rozhodl pokračovat v advokátní praxi svého otce, do jehož advokátní kanceláře nastoupil jako koncipient.

Hrdina za okupace i Pražského povstání

Dne 23. března 1939 JUDr. Emil Sobička složil advokátní slib a v roce 1940, po smrti otce, převzal vedení advokátní kanceláře. V době okupace ČSR JUDr. Sobička, jako právní zástupce pražského arcibiskupství, neohroženě vzdoroval tlakům gestapa. Nechvalně známý vrchní kriminální tajemník SS-Untersturmführer Kurt Oberhauser (1903-1947), který měl na starost vztahy Úřadu protektora s církvemi, od něj požadoval osobní, politické a hospodářské informace, které se týkaly katolické církve, pražského arcibiskupství a jeho zaměstnanců. Tomu se Sobička dovedně vyhýbal, proto ho Oberhauser nechal zatknout, ale musel ho nakonec pustit na svobodu.

Sobička osobní statečností chránil české zaměstnance, kněží i občany židovské národnosti proti perzekuci. Kličkováním a zatajováním informací se JUDr. Sobičkovi podařilo zabránit zatčení několika zaměstnanců arcibiskupství. Jeho pamětní zápis z konce roku 1939 pomohl po osvobození vrátit strahovskému klášteru pozemky u Karlových Varů, které musel vynuceně „prodat“ Konrádu Henleinovi. Jiným příkladem je, že za války ukrýval svého kolegu JUDr. Otto F. Reimana, který měl židovskou národnost.

Za pražského povstání Sobička stavěl barikády a se zbraní bojoval na barikádách. Zasloužil se o evakuaci britských zajatců z kasáren na Smíchově v Praze. Na konci pražského povstání se vypravil k americké armádě u Plzně, kde dojednal jejich rychlou evakuaci z Prahy. Řada zajatců byla nemocná a potřebovala pomoc a již 10. května byli přepraveni do Plzně.  Téhož dne mu československé vojenské úřady jako poručíkovi v záloze vydaly povolení nosit zbraň.

Advokát Liechtensteinů

Po 2. světové válce jeho advokátní kancelář v Praze zastupovala přední československé a zahraniční firmy (např. americkou společnost Soccony Vacuum Oil v Kolíně nebo filmový koncern Mopexas) i soukromé osoby (např. Leopolda Sternberga z Častolovic). Jedním z jeho klientů byl lichtenštejnský vládnoucí kníže František Josef II. z Liechtensteinu (1906-1989). V letech 1945-1948 ho zastupoval ve sporech o konfiskaci majetku jeho rodu v Československu.

Lichtenštejnsko bylo za obou válek neutrální zemí, v roce 1939 se jeho vládě podařilo odvrátit anexi Německem. Knížectví neuznalo vznik protektorátu Čechy a Morava a kníže poslal prezidentu Edvardu Benešovi do exilu finanční pomoc. Za okupace lichtenštejnská správa se sídlem v Olomouci chránila české zaměstnance, dokonce se podařilo proti nařízením zaměstnat více Čechů než Němců v řídících funkcích.

Komunistický ministr zemědělství Julius Ďuriš si stanovil za cíl zkonfiskovat majetek Liechtensteinů v ČSR. Nemohl ale proti nim získat žádné zákonné důvody. Proto se společně s dalším komunistou, ministrem vnitra Noskem, rozhodl označit občany Lichtenštejnského knížectví nepravdivě za Němce a zkonfiskovat majetek 38 těchto občanů (z toho osmi členů knížecí rodiny) v Československu na základě Benešových dekretů.

JUDr. Sobička prokazoval neoprávněnost konfiskačních vyhlášek a dokazoval nepravdivost tvrzení o německé národnosti občanů Lichtenštejnska. Ani na jeho opakovanou žádost nebyl v letech 1945-1948 (a de facto až do roku 2014) předložen klíčový „důkaz“ komunistického ministra zemědělství Ďuriše: údajné přihlášení se knížete Františka Josefa II. k německé národnosti za sčítání lidu roku 1930. Nedávný výzkum českých a lichtenštejnských historiků potvrdil, že se kníže sčítání lidu nezúčastnil (nebyl v ČSR, jako budoucí hlava státu a držitel diplomatického pasu sčítání navíc vůbec nepodléhal). Sčítací arch za něj vyplnila jiná osoba (byl tedy dle nařízení vlády neplatný) a není jisté, zda se nejedná o padělek z roku 1945.

V tomto sporu se JUDr. Sobička opíral mimo jiné o několik posudků svého strýce, profesora Františka Weyra (1879-1951), spoluautora první československé ústavy a bývalého rektora a děkana Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jeho posudky dokazovaly, že konfiskace majetku hlavy neutrálního státu je v rozporu s československým i mezinárodním právem. Vydání očekávaného rozsudku Nejvyššího správního soudu o neplatnosti konfiskací majetku lichtenštejnských občanů v roce 1947 zabránil zásah ministra zemědělství Julia Ďuriše, po kterém bylo veřejné jednání soudu odloženo „na neurčito“.

Ještě v polovině února 1948 ministerstva zahraničních věcí a financí (řízená nekomunistickými ministry) považovaly konfiskace majetku lichtenštejnských občanů za neudržitelné a jednaly už jen o výši jejich odškodnění. Komunistický převrat ale tomuto řešení problému zabránil.

Perzekuce vlastence

Po tzv. „vítězném únoru“ 1948 se komunisté JUDr. Emilu Sobičkovi za jeho smysl pro právo a spravedlnost pomstili. Byl mezi prvními advokáty, kteří byli nezákonně vyloučeni tzv. Akčním výborem Národní fronty z advokacie. Stalo se tak 8. března a následující Sobičkova odvolání byla pochopitelně zamítnuta. Spisy a majetek jeho advokátní kanceláře byly zabaveny (vedl tehdy 269 případů) a předány JUDr. Arnoštu Waldovi (ten později emigroval). V dalších letech JUDr. Sobička pracoval jako administrativní pracovník na velvyslanectví Spojených států amerických v Praze.

Ráno 26. srpna 1954 byl doktor Sobička zatčen a po mnohadenních výsleších donucen se přiznat k vykonstruovaným obviněním z vlastizrady a špionáže. Těch se měl dopustit jako hlava organizované skupiny „Sobička a spol.“. V březnu 1955 byl v nezákonném procesu odsouzen na 20 let vězení a konfiskaci majetku. Perzekuována byla i jeho rodina. Z vězení byl propuštěn na amnestii v roce 1960 a i poté byl StB sledován. Po propuštění na svobodu v roce 1960 se JUDr. Emil Sobička živil v dělnických profesích.

V roce 1969 byli on i jeho „společníci“ v plném rozsahu rehabilitováni. Komunistický soudní systém ale rehabilitaci v roce 1975 nezákonně zrušil, i když tím porušil vlastní zákony (uplynutí lhůt). V rozporu s právem byl znovu odsouzen za méně závažné trestné činy, trest za ně si již odpykal v letech 1954-1960. Zemřel krátce po sametové revoluci v roce 1990.

JUDr. Emil Sobička byl literárně nadaný, podobně jako řada členů jeho rodiny. Ve vězení napsal několik rozsáhlých historických románů z doby antického Říma, které potvrzují jeho hluboké znalosti historie, i fenomenální paměť. Jen jednou po roce 1960 mohl uplatnit své jazykové schopnosti – v roce 1977 vyšla v nakladatelství Orbis kniha „Mayové“, kterou přeložil z angličtiny.

 

Ing. PAVEL JUŘÍK

Foto archiv Pavla Juříka, redakce

Go to TOP