Stanoví-li obecné soudy pro přiznání bezplatné obhajoby podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře, a jejich splnění je založeno pouze na hypotetickém závěru o budoucích příjmech, popř. na dosud neprokázané trestné činnosti obviněného, poruší tím právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Nález ÚS ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení napadených soudních rozhodnutí, neboť tvrdil, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. l a 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dále pak měl stěžovatel za to, že uvedenými soudními rozhodnutími byla porušena i jeho ústavně zaručená práva podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Zároveň tak došlo podle stěžovatele i k porušení čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“).

Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že usnesením okresního soudu byla podle § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Okresní soud uvedl, že stěžovatel svoji žádost doložil potvrzením o studiu (studuje druhý ročník střední školy), potvrzením o invalidním důchodu své matky (invalidní důchod prvního stupně ve výši 5 926 Kč měsíčně) a daňovým přiznáním svého otce (základ daně v roce 2018 činil 78 120 Kč). Okresní soud shledal, že stěžovatel je ve věku přes dvacet let, tedy ve věku, kdy je studium druhého ročníku střední školy spíše raritní záležitostí, přičemž z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání vyplývá, že před aktuálním studiem již stěžovatel studoval jinou střední školu – obor zahradnictví. V případě stěžovatele se jedná o osobu zletilou, bez zdravotního omezení, a není žádný důvod se domnívat, že by si stěžovatel nemohl zajistit finanční prostředky, nejen k nutné obhajobě v průběhu trestního řízení, které je proti němu vedeno pro úmyslnou trestnou činnost (nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy ve formě, zjednodušeně řečeno, pěstování rostlin konopí), jejíž trestnost je celospolečensky obecně a dlouhodobě známa, vlastní prací. Příjmy rodičů stěžovatele, který je dospělý, nejsou pro posouzení jeho žádosti v této souvislosti podstatné, protože možnosti a schopnosti stěžovatele jsou takové, že si vlastní příjem může brigádnickou činností při svém studiu spolehlivě zajistit, případně tak učinit v období blížících se letních prázdnin. Vzhledem ke spolehlivé důkazní situaci v posuzované věci, resp. v trestní věci, pro kterou je stěžovatel stíhán, lze důvodně usuzovat na nižší množství úkonů nutné právní pomoci stěžovatele, což dále vede k úvaze o nikoliv vysoké částce nákladů nutné obhajoby, které ve věci vzniknou. Navíc okresní soud zdůraznil, že stěžovatel může náklady nutné obhajoby splácet, a to až od okamžiku, kdy bude o jejich výši pravomocně rozhodnuto, tedy až po právní moci rozhodnutí o ukončení trestního řízení, a v tuto chvíli se tak může již na následné výdaje začít připravovat. Splácet náklady nutné obhajoby a trestního řízení pak může stěžovatel případně i v delším časovém horizontu od skončení řízení. Proto byla žádost stěžovatele zamítnuta.

Krajský soud stížnost stěžovatele proti výše uvedenému usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krajský soud uvedl, že ze způsobu spáchání trestné činnosti lze vyvozovat, že k jejímu páchání stěžovatel využil svých odborných znalostí, trestnou činnost páchal společně s dalším členem rodiny, a nelze vyloučit ani to, že trestná činnost měla sloužit k získání finančního prospěchu. Za těchto okolností, kdy trestná činnost souvisela s oborem, který stěžovatel studuje, kdy na trestné činnosti se měl podílet i otec stěžovatele, a trestná činnost mohla přinášet i jistý výnos, neshledal ani krajský soud důvody k tomu, aby bylo třeba přiznat stěžovateli nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Při svém věku a zdravotním stavu je stěžovatel schopen pracovní činnosti a může tak dosáhnout vlastního příjmu, z něhož by pak mohl hradit i náklady související s obhajobou v trestní věci.

Stěžovatel byl přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho výše uvedených ústavně zaručených práv, přičemž uvedl, že obecné soudy se vůbec nezabývaly skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem v jeho podáních, a ani důkazy, které stěžovatel k prokázání svých tvrzení soudům předložil. Oba soudy založily svá rozhodnutí pouze na spekulativních závěrech, které nemají oporu ve skutkovém stavu ani v důkazech, a dospěly tak zjevně k nesprávnému právnímu závěru. Oba soudy navíc se stěžovatelem v podstatě jednaly jako s odsouzeným (ačkoli žádný soud se stěžovatelem ještě ani neproběhl), což je zásahem do presumpce neviny stěžovatele (stěžovatel poznamenal, že se ve věci, v níž je vůči němu vedeno trestní řízení, cítí zcela nevinen, a má za to, že trestní řízení není vedeno po právu). Jde o zcela raritní případ, kdy stěžovatel je kvůli pěstování pouhých čtyř rostlin konopí zcela absurdně obviněn ze zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených soudních rozhodnutí, jakož i příslušný vyžádaný soudní spis, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatoval, že soudy v napadených rozhodnutích pro přiznání bezplatné obhajoby stanovily podmínky, které nemají oporu ani v zákoně (trestní řád) ani v judikatuře, a to podmínky týkající se nikoli zjištěného současného stavu. Jak totiž dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře. Jde zejména o podmínky vztahující se k budoucnosti, které toliko mohou, ale také vůbec nemusejí v budoucnu nastat (hypotetické možnosti). Soudy jsou naopak při rozhodování o tom, zda obviněný má dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, povinny vycházet ze stavu v době rozhodování.

Ústavní soud dovodil, že obecné soudy v nyní přezkoumávané věci však při posouzení práva na přiznání bezplatné obhajoby neposuzovaly zjištěný současný stav stěžovatele, ale při posouzení jeho žádosti vycházely z údajů zcela hypotetických a nadto nezdůvodněných, když nijak nerozporovaly tvrzení stěžovatele ohledně jeho majetkové a sociální situace, tedy zejména skutečnosti, že je řádným studentem denního studia na střední škole ve druhém ročníku, a to bez dalších příjmů. Navzdory tomu založily svá negativní rozhodnutí na vlastním, blíže nijak nerozvedeném přesvědčení, že stěžovatel „je ve věku přes dvacet let, tedy ve věku, kdy je studium druhého ročníku střední školy spíše raritní záležitostí“, přičemž „není žádný důvod se domnívat, že by si stěžovatel nemohl zajistit finanční prostředky“, resp. že „při svém věku a zdravotním stavu je stěžovatel schopen pracovní činnosti a může tak dosáhnout vlastního příjmu, z něhož by pak mohl hradit i náklady související s obhajobou v trestní věci“, přestože stěžovatel věrohodně vysvětlil, z jakých důvodů ve dvaceti letech studuje střední školu (podle soudního spisu stěžovatel ve své stížnosti proti napadenému usnesení okresního soudu uvedl, že do první třídy základní školy nastoupil až v osmi letech z důvodu odkladu na základě doporučení pedagogicko-psychologické poradny, a základní školu tak ukončil až v sedmnácti letech, přičemž pak úspěšně absolvoval tříleté střední zahradnické učiliště a po tomto vyučení si chtěl dodělat maturitu a byl přijat přímo do druhého ročníku střední školy v oboru zahradník, kterou nyní studuje), a toto jeho vysvětlení obecné soudy nikterak nereflektovaly, natožpak nerozporovaly. Krajský soud pak ve svém odůvodnění vyšel také z předpokladu toho, jako by byl stěžovatel již za trestnou činnost, ze které je obviněn, odsouzen – viz dikce napadeného usnesení krajského soudu: „ze způsobu spáchání trestné činnosti lze vyvozovat, že k jejímu páchání stěžovatel využil svých odborných znalosti, trestnou činnost páchal společně s dalším členem rodiny a nelze vyloučit ani to, že trestná činnost měla sloužit k získání finančního prospěchu“. Takovéto konstatování obecného soudu, které se nadto naprosto míjí s předmětem přezkoumávaného soudního řízení, kterým je posouzení práva obviněného na přiznání bezplatné obhajoby, je podle Ústavního soudu flagrantním porušením zásady presumpce neviny.

Ústavní soud proto nepovažoval odůvodnění obecných soudů v nyní přezkoumávané věci za ústavně konformní. Obecné soudy nevycházely ze stavu v době rozhodování, zda stěžovatel má „dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby“, jak stanoví § 33 odst. 2 trestního řádu. Na základě vlastního přesvědčení se opíraly o hypotetickou možnost, že by si stěžovatel mohl vydělávat finanční prostředky na právní zastoupení pracovní činností, zřejmě podle obecných soudů na úkor řádné školní docházky. Ústavní soud odmítl takový postoj obecných soudů, které sice konstatují, že stěžovatel studuje střední školu, avšak přičítají mu k jeho tíži, že tak činí až ve dvaceti letech, a to přes skutečnost, že stěžovatel tuto skutečnost věrohodným způsobem odůvodnil. Takový přístup by ale (v obecné rovině) znamenal, že obviněným, kteří jsou nemajetní z důvodu řádného studia v pozdějším věku, než je obvyklé (a není prokázáno, že se jedná o zneužívání systému bezplatného veřejného školství), by právo na bezplatnou obhajobu či za sníženou odměnu nikdy nemohlo náležet, což nelze připustit, neboť jde o složku základního práva, které přísluší každému bez rozdílu, jen s přihlédnutím ke splnění (přiměřených) zákonných podmínek. To ostatně dovodil již Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 10. 2011 sp. zn. 11 Tz 49/2011, publikovaném pod č. Rt 2/2013.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny a proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Ústavní soud dodal, že při novém projednání věci jsou obecné soudy vázány právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.

Foto: Pixabay