Ve Sbírce zákonů bylo pod č. 189/2019 Sb. zveřejněno nařízení vlády ze dne 22. července 2019 o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (dále též pro účely tohoto článku jako „chráněné obydlí“). Toto nařízení vlády se pojí k § 398 odst. 6 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 6. 2019. Vzhledem k přechodnému ustanovení zák. č. 31/2019 Sb. (tj. oddlužovací novela), který tuto novinku přinesl, se použije jen v insolvenčních řízeních, v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka od 1. 6. 2019. Na komplikovanost a problematické body institutu chráněného obydlí jsem poukazoval již dříve a dovoluji si na tyto texty odkázat. Tento článek se na ně pokouší navázat a uvést první, předběžné názory na možnosti praktické aplikace předmětného nařízení vlády.

Pokud jde o důvody přijetí předmětné úpravy, pak důvodová zpráva k zákonu č. 31/2019 Sb. k institutu chráněného obydlí uvedla:

„Další základní odlišností je skutečnost, že oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty zásadně vylučuje možnost nezajištěných věřitelů uspokojovat se ze zpeněžení obydlí dlužníka (§ 398 odst. 6 věta druhá). Zájem věřitelů na co možná nejvyšším uspokojení pohledávek je zde vyvážen zájmem dlužníka i společnosti na navrácení dlužníka do běžných socioekonomických vztahů. Důsledek takové úvahy ústí v záměr zachovat dlužníkovi během oddlužení určité materiální zázemí – buď přijde dlužník o své obydlí a bude nucen obstarat si náhradní obydlí, anebo dojde k dlouhodobému postihování příjmů. Dispozice vlastní nemovitostí (obydlím) snižuje fixní měsíční náklady na udržení minimální životní úrovně, přičemž příjmy dlužníka nad tyto náklady mohou být distribuovány mezi nezajištěné věřitele.

Výjimku z výše uvedeného navrhovaného pravidla představuje případ, v němž hodnota obydlí dlužníka přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu (vyhlášky provádějící insolvenční zákon) násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Ani v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty tak není ochrana obydlí dlužníka absolutní.

Navrhovaná právní úprava omezení rozsahu zpeněžování majetkové podstaty v oddlužení nedopadá na zajištěné věřitele. Majetek, který slouží k zajištění, bude i nadále zpeněžován insolvenčním správcem (pokud bude k jeho zpeněžení v konkrétním řízení přikročeno) nezávisle na způsobu oddlužení (srov. § 409 odst. 3, který upravuje dispoziční oprávnění insolvenčního správce). Výjimka ve vztahu k obydlí konstruovaná v § 398 odst. 6 se totiž týká jen majetku, který je dlužník povinen vydat ke zpeněžení podle odstavce 3. Povinnost podle § 398 odst. 3 však na obydlí, které slouží k zajištění, vůbec nedopadá (neboť dispoziční oprávnění k němu má insolvenční správce, a dlužník je tak nemůže vydat), dopadat na ně tedy nemůže ani výjimka z této povinnosti.“

Není cílem tohoto článku vést polemiku se shora uvedenými důvody, neboť skutečně jsou sociální situace, které je nutné zohlednit, ale pouze se zaměřit na rozbor platné právní úpravy. Jak je vidno, tak prováděcí předpis, předvídaný § 398 odst. 6 ins. zák., byl nakonec přijat formou nařízení vlády. V této situaci je třeba si povšimnout, že zmocňovací ustanovení § 431 písm. h) ins. zák. stanoví, že: „Ministerstvo stanoví vyhláškou způsob určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení.“ Oprávnění vlády k vydání nařízení vlády vyplývá z čl. 78 Ústavy a vláda k vydání nařízení vlády žádné zákonné zmocnění nepotřebuje. Je však evidentní, že ohledně chráněného obydlí zůstane zákonné zmocnění k vydání vyhlášky nenaplněno. Důvodová zpráva k předmětnému nařízení vlády ohledně důvodů, proč byla zvolena tato forma prováděcího předpisu, vychází v podstatě z toho, že zákonné zmocnění podle § 398 odst. 6 a § 431 ins. zák. se týká jen stanovení hodnoty chráněného obydlí a ničeho jiného. Předmětné nařízení vlády však postihuje více oblastí, než je pouhé určení hodnoty. Jinými slovy, zákonodárce až po přijetí zákona zřejmě dospěl k závěru, že tam obsažené zmocnění považuje za nedostačující. Tolik tedy ke vzniku dané normy. Podívejme se na její obsah.

V § 1 nařízení vlády je obsažena autonomní definice pojmu obydlí ve vztahu k § 398 odst. 6 ins. zák. Pokud jde o odst. 1, pak pro zjednodušení výkladu postačí, pokud překomplikované návětí shrneme tak, že obydlím ve smyslu § 398 ins. zák. se rozumí… Pokud jde o pojem obydlí, pak s ním operuje čl. 12 Listiny, avšak pouze ve vztahu k jeho nedot­knutelnosti, aniž by obydlí definoval. Zákonnou definici obydlí nalezneme v § 133 trestního zákoníku, který uvádí, že: „Obydlím se rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející.“ Občanský zákoník hovoří o obydlí v podstatě jen v souvislosti s rodinnou domácností manželů a s výměnkem. S absencí definice obydlí je tomu obdobně i u procesních předpisů (občanský soudní řád, trestní řád). Dlužno podotknout, že v judikatuře jako obydlí byly posouzeny i kanceláře nebo hotelové pokoje, tj. šlo o výklad vycházející z nedotknutelnosti obydlí, a nikoli jeho definice per se. Současně je třeba říci, že judikatura ESLP vykládá pojem obydlí šířeji, tj. včetně movitých věcí sloužících k bydlení. Nelze tedy říct, že by nařízení vlády odporovalo mezinárodní judikatuře, spíše naopak, ale současně lze mít pochyby ohledně dodržení omezení čl. 78 Ústavy, tj. nakolik jde o úpravu secundum et intra legem.

Ust. § 398 odst. 6 ins. zák. hovoří jednoznačně jen o obydlí dlužníka, a nikoli o obydlí dlužníkovy rodiny. Je proto nad rámec zákona, pokud nařízení vlády uvádí, že obydlím se rozumí věc užívaná k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny. Jediným relevantním parametrem je vlastnický titul dlužníka k dané věci a to, že ji užívá jako své obydlí. Pokud pak § 3 odst. 1 nařízení vlády stanoví způsob výpočtu hodnoty chráněného obydlí jako součin částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti a koeficientu zohledňovaných osob, pak prostřednictvím koeficientu tzv. zohledňovaných osob (tedy osob odlišných od dlužníka) dochází k faktickému obcházení § 398 ins. zák., neboť odpovědnost dlužníka za poskytování výživného a zachování jeho obydlí je v důsledku přenášena k tíži věřitelů.

Zřejmě není pochyb o tom, že pod pojem obydlí je třeba podřadit dům, byt (bytovou jednotku) či jejich část, k nimž má dlužník (spolu)vlastnické právo a které užívá pro účely nikoli jen dočasného bydlení. Pod formulaci „každá věc užívaná k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny“ z § 1 písm. a) nařízení vlády lze zřejmě podřadit i movité věci sloužící k bydlení – mobilheim, karavan, maringotku, hausbót či loď. Pochybnosti lze mít u movitých věcí, které by byly objektivně nevhodné k celoročnímu obývání ve zdejších klimatických podmínkách – např. stan, týpí, jurta apod. Domnívám se, že v takových případech záměr zákonodárce, aby dlužník plnil věřitelům a nemusel platit za nové by­dlení, naráží na minimální limity, které společnost očekává od pojmu obydlí. V tomto směru by bylo možné odkázat i na judikaturu k pojmu náhradní byt a náhradní ubytování podle o. s. ř. Rovněž je nutné poukázat na to, že nařízení vlády upravuje otázky ceny domu, bytu a pozemku, jakož i koe­ficientu růstu cen a koeficientu tzv. zohledňovaných osob, ale neupravuje otázky ocenění právě všech výše uvedených movitých věcí, které jsou způsobilé sloužit jako dlužníkovo obydlí, přestože byly pod pojem obydlí zahrnuty. Nabízí se proto otázka, zda je v důsledku chybějící metodiky oceňování bez dalšího zpeněžit, nebo naopak ze zpeněžování vyloučit.

Co však lze považovat za exces mimo zákonnou úpravu, je družstevní podíl. Už i samotné návětí § 1 písm. a) nařízení vlády, že „jako obydlí dlužníka může sloužit družstevní podíl“, je zcela evidentně nesprávné. Je to asi stejné, jako snažit se předat si nemovitost z ruky do ruky. Podle § 595 odst. 1 zákona o obchodních korporacích „družstevní podíl představuje práva a povinnosti člena plynoucí z členství v družstvu“. Ne ke každému družstevnímu podílu se pojí právo bydlení. To, co se zákonodárce v nařízení vlády snažil zachytit, je, aby pod pojem obydlí byl podřazen družstevní podíl dlužníka v případě, kdy je s družstevním podílem spojeno právo užívat byt a takový byt slouží jako dlužníkovo obydlí. Vypadá to, jako by se zákonodárce prostřednictvím prováděcího předpisu pokoušel zachránit něco, na co nepomyslel při schvalování zákona. Jistě, je zde evidentní disproporce, že by byly silně dotčeny osoby v družstevním bydlení, u nichž se družstevní podíl zpeněží, čímž jim zaniknou práva bydlení spojená s družstevním podílem, avšak nelze ji řešit podzákonným předpisem, ale novelizací zákona. Tím spíše, že hodnota družstevního podílu, resp. včetně zohledněné hodnoty s ním spojeného práva bydlení, je zcela jiná kategorie než vlastnictví (a užívání) bytu jako takového. Družstva umožňují převod bytu do osobního vlastnictví a tržní cena takového bytu bývá zpravidla vyšší než prostý součet hodnoty družstevního podílu a výše platby družstevníka spojené s převodem bytu do jeho vlastnictví; spekulativní jednání některých dlužníků tak nelze vyloučit.

Případné připuštění nezpeněžování družstevního podílu však nutně vyvolává další otázku, a sice, v čem se liší od situace, kdy dlužník bude společníkem obchodní společnosti a jediným majetkem dané společnosti bude dům či byt, v němž má dlužník své obydlí? Bývá tomu tak vcelku často např. u cizích státních příslušníků, kteří se trvale zdržují v ČR. Na základě přístupu k družstevnímu podílu by pak asi bylo namístě postupovat v takových případech stejně a obchodní podíl dlužníka nezpeněžit, neboť, slovy nařízení vlády, jde o věc užívanou k zajištění bytových potřeb dlužníka. S velkou nadsázkou řečeno – družstevní podíl či obchodní podíl – žádný velký rozdíl. Domnívám se, že takový směr zákonodárce nezamýšlel a nechtěl, ale nelze jej jen tak pominout, neboť se vcelku jasně nabízí a jde o otázku v principiální, resp. ústavněprávní rovině.

Pokud jde o § 1 odst. 2 nařízení vlády, pak ten lze zjednodušeně vykládat tak, jako by zněl, že hodnotou dlužníkova obydlí je insolvenčním správcem očekávaný výtěžek zpeněžení dlužníkova obydlí. Na to pak ale navazuje § 3 odst. 1 nařízení vlády, který obsahuje definici hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení. Tyto dvě rozdílné kategorie je proto třeba důsledně rozlišovat.

Ust. odst. 2 nařízení vlády, které v podstatě promítá zásadu superficies solo cedit, bude mít paradoxně ten výsledek, že společné posuzování hodnoty domu a pozemku může v případech podlimitního domu a nadlimitního pozemku vést k tomu, že dojde ke zpeněžení všeho, tedy domu i pozemků. Mohlo by motivovat dlužníky, aby ještě před vstupem do insolvenčního řízení vydělili geometrickým plánem k domu jen malý pozemek k zajištění přístupové cesty, aby došlo ke zpeněžení ostatních okolních pozemků dlužníka, ale nikoli jeho obydlí. Dovětek daného ustanovení o pozemcích pod „zpravidla společným oplocením“ je pak v daném kontextu pro posouzení hodnoty dlužníkova obydlí až úsměvný. Nabízí se příklad, kdy dům stojí na jednom pozemku, ale oplocení povede svou linii i přes další dlužníkův pozemek např. o výměře 1 000 m2, ale do oplocení spadá jen 1 m2 a zbývajících 999 m2 je za oplocením. Měl by se posoudit jako součást funkčního celku v rámci posuzování hodnoty obydlí?

Ust. § 3 odst. 1 věta druhá uvádí, že zohledňovanou osobou je osoba, která s dlužníkem žije ve společné domácnosti a které je zároveň dlužník povinen poskytovat výživné. Z nařízení vlády však není zřejmé, v jakém okamžiku má být tato podmínka splněna – zda k okamžiku úpadku dlužníka, k okamžiku zahájení insolvenčního řízení, k okamžiku povolení oddlužení, k okamžiku soupisu obydlí do majetkové podstaty nebo k okamžiku rozhodnutí o schválení oddlužení, které je nejzazším bodem, neboť v něm je třeba rozhodnout o tom, zda má dojít k vydání ke zpeněžení, či nikoli. Stejně tak není řešena otázka případné změny poměrů v době řízení o odvolání dlužníka proti usnesení o schválení oddlužení podle § 406 odst. 4 ins. zák. V této souvislosti lze podotknout, že podle znění § 406 odst. 4 ins. zák. nemají věřitelé právo odvolání ve vztahu k rozhodnutí soudu o tom, který majetek (obydlí) je dlužník povinen ke zpeněžení vydat a který nikoli. Vycházíme-li z optiky toho, že obydlí dlužníka bude zpravidla tou nejhodnotnější položkou dlužníkova majetku, pak ve vztahu k věřitelům jde skutečně o citelný limit.

Ohledně povinnosti dlužníka poskytovat tzv. zohledňované osobě výživné, je nutné poukázat i na to, zda měl tvůrce nařízení vlády na mysli vyživovací povinnost, která má být aktuálně plněna, nebo zda jde o „sistovanou“, ale obecně platnou vyživovací povinnost ve smyslu § 910 a 911 o. z. Nepochybně jde o první případ. Pak se ale dostáváme k tomu, že v rámci rozhodnutí soudu o případném vydání obydlí dlužníka ke zpeněžení se soud bude muset zabývat otázkou, kdo všechno skutečně žije s dlužníkem ve společné domácnosti a zda jim skutečně má povinnost plnit výživné, tj. zda nedochází k umělému navyšování koeficientu. Připomeňme si, že vyživovací povinnost dlužníka se nevztahuje jen na jeho potomky, ale i na předky. Přitom situace, kdy dlužník žije pod jednou střechou i se svými rodiči či prarodiči, není až tak raritní.

Ust. § 4 až 9 nařízení vlády jsou technického rázu pro výpočet hodnoty chráněného obydlí a nevyžadují na rozdíl od výše uvedených prvních tří paragrafů bližší komentář.

Institut chráněného obydlí zřejmě nebude aplikován často, neboť se vztahuje jen na obydlí, které není předmětem zajištění. Paradoxně tak možná bude aplikován nejčastěji právě ve vztahu k družstevním podílům. V této souvislosti lze uvést, že i dlužník vedený nepoctivým úmyslem může svou nemovitost chránit „lépe“ tím, že před zahájením insolven­čního řízení se svým kamarádem sjedná ke své nemovitosti zajištění ať již skutečného, či smyšleného dluhu (typicky v nízké výši, mnohem menší, než je hodnota nemovitosti), a tento zajištěný „věřitel“ vyjádří nesouhlas se zpeněžením podle § 408 odst. 3 ins. zák. Jde o případy, kdy se případné nekalé jednání bude odhalovat jen velmi obtížně.

Nařízení vlády nedává odpověď např. na otázku, jak postupovat při společném oddlužení manželů, kteří dlouhodobě žijí odděleně, každý v jiné nemovitosti, ať již obou spadajících do jejich společného jmění, nebo do výlučného vlastnictví (např. každý má svůj dům nebo jeden bydlí v bytě a druhý v celoročně obyvatelné chatě). Domnívám se, že u společného oddlužení manželů a při existenci více zpeněžitelných nemovitostí by se měla zpeněžit ta hodnotnější (nadlimitní) a obydlí dlužníků by mělo být v obydlí méně hodnotném (podlimitním), nejde-li o případ, že nadlimitní budou obě nemovitosti a bylo by namístě je zpeněžit.

Obdobně problematická je otázka posuzování hodnoty chráněného obydlí u spoluvlastnictví k domu či bytu, typicky v případech, kdy dlužník coby spoluvlastník v rozsahu ideální 1/2 k dvoupodlažnímu domu užívá jedno podlaží. Ještě složitější posouzení situace bude v případě, kdy dlužníkův spoluvlastnický podíl bude nižší než rozsah, v němž nemovitost užívá (např. vlastní 1/3 a užívá 1/2), a ostatním spoluvlastníkům by měl plnit za užívání nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Opětovně se nabízí možnost bez dalšího zpeněžit, nebo naopak ze zpeněžování vyloučit, příp. posuzovat spoluvlastnický podíl ve spojení s reálně užívanou částí nemovitosti jako by šlo o byt, a aplikovat nařízení vlády přiměřeně.

Závěrem nelze než konstatovat, že institut chráněného obydlí, jakkoli jeho přijetí bylo vedeno dobrou vůlí a upřímnou snahou umožnit dlužníkům v oddlužení akceptovatelné podmínky bydlení a života obecně, byl přijat uspěchaně, bez hluboké odborné debaty a jeho „genetický kód“ se pak nutně musel promítnout i do podzákonné úpravy, která ve snaze o částečnou nápravu zřejmě vystoupila z limitů zákonné úpravy. Názory uvedené v tomto článku nesledují kritiku a pouze shrnují objektivní slabiny předmětné normy. Je však zřejmé, že pokud má institut chráněného obydlí řádně fungovat, měl by být předmětem další odborné diskuse.

Autor JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., je místopředsedou Krajského soudu v Praze.