Ve svém minulém článku (BA č. 7-8/2019) jsem uvedl, že důvodem neochoty Nejvyššího soudu odškodňovat běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví v rámci dalších nemajetkových újem je mj. obava, že tento typ újem „nelze metodicky upravit“. Domnívám se, že tato obava je nesprávná, což dokládám návrhem kompenzačního rámce dalších nemajetkových újem prezentovaným v tomto článku, který lze bez dalšího aplikovat do praxe.

Připomeňme, že jde o to, zda v rámci dalších nemajetkových újem (dále též jen „DNÚ“) odškodňovat též běžné neboli typické obtíže spojené s daným ublížením na zdraví (můj názor), nebo zda tyto obtíže odškodňovat v rámci bolestného – to je názor Nejvyššího soudu, prezentovaný mj. v rozhodnutí ze dne 1. 11. 2017, č. j. 25 Cdo 2245/2017-117, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2019 (dále též jen „R 7/2019“). Vzhledem k tomu, že bolestné je kompenzováno paušální částkou podle příslušné bodové hodnoty, znamená však tento názor Nejvyššího soudu v konečném důsledku, že tyto obtíže nebudou fakticky odškodňovány vůbec.[1]

U běžných (typických) obtíží lze ovšem – právě v důsledku jejich typičnosti – dopředu odhadnout, v jaké struktuře se tyto obtíže budou ve standardních případech vyskytovat, což metodické zpracování kompenzace dalších nemajetkových újem bezpochyby umožňuje. Korektně (nerestriktivně) pojímaná kategorie DNÚ tedy nepředstavuje žádnou hrozbu přesnosti určování náhrad při ublížení na zdraví – níže bude naopak doloženo, že předvídatelnost částek náhrad za DNÚ je v rámci navrženého kompenzačního rámce větší než u kompenzace bolestí a ztížení společenského uplatnění podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále též jen „Metodika“).[2]

Jaké aspekty u DNÚ posuzovat

U dalších nemajetkových újem existují pro účely stanovení jejich kompenzace v zásadě tři proměnné: jejich struktura, délka trvání a intenzita.

Struktura DNÚ vyplývá z klasifikace, kterou jsem na stránkách Bulletinu advokacie již prezentoval – stručně řečeno, jde o objektivní kategorii dočasných následků (ušlé prožívání běžného života, resp. nevšedních dnů, a prožívání nepříjemných či obtížných situací) a subjektivní kategorii negativních emočních stavů spojených s vnímáním ublížení na zdraví jako takového a s vnímáním jednotlivých dočasných následků.[3] V terminologii R 7/2019 obsahově půjde o „běžné obtíže spojené s ublížením na zdraví určitého typu“ (část druhé právní věty za středníkem), které budou tvořit drtivou většinu DNÚ, jakož i „specifické“ (nepravidelně nastávající) DNÚ ve smyslu třetí právní věty předmětného rozhodnutí.

Délka trvání DNÚ odpovídá době, kdy trvá ublížení na zdraví, resp. porucha zdraví jím způsobená, a to v míře neumožňující standardní zapojení do předchozího způsobu života; v praxi zpravidla půjde o délku shodnou s dobou dočasné pracovní neschopnosti, pokud poškozený bude současně účasten nemocenského pojištění.[4]

Intenzita DNÚ bude typově záviset jednak na tom, zda poškozený bude v průběhu trvání DNÚ v nemocnici či jiném obdobném zařízení (např. v rehabilitačním ústavu) nebo v domácí péči. Je zřejmé, že hospitalizace bude ze strany poškozených vnímána intenzivněji než léčba v domácím prostředí. Dále pak bude intenzita záviset na plynutí času od doby vzniku ublížení na zdraví – pokud DNÚ budou namísto dnů či týdnů trvat řádově měsíce, je zřejmé, že v důsledku psychické adaptace na tento nový stav se v následných měsících bude intenzita vnímání příslušných DNÚ postupně snižovat, byť logicky nikoliv až na nulovou úroveň.

S ohledem na dočasnost dalších nemajetkových újem a relativně nenáročné určení jejich trvání se jako optimální jeví kompenzace DNÚ prostřednictvím denních sazeb, které by současně zohledňovaly intenzitu DNÚ. To s sebou samozřejmě nese otázku adekvátního nastavení těchto denních sazeb, a to i s ohledem na proporcionalitu jednotlivých náhrad nemajetkových újem. Je tedy namístě zanalyzovat, jak jsou kompenzovány srovnatelné zásahy do běžného či plánovaného prožívání života, resp. těmito zásahy způsobené obtíže a omezení.

Obtíže a omezení způsobené leteckou přepravou

Mezi výše uvedené situace patří zrušení nebo významné zpoždění letu, neboť to většinou velmi ovlivní plánovaný průběh daného dne. Evropské nařízení č. 261/2004[5] pro tyto případy stanoví jednotlivá práva cestujících, z nichž pro účely komparace je relevantní právo na finanční kompenzaci takto způsobených „závažných potíží a nepohodlí“, jak to výslovně formuluje bod 2 preambule nařízení.

Např. pro situace, kdy jsou cestující o zrušení letu informováni méně než sedm dnů dopředu a není jim nabídnuto přesměrování jejich letu v tříhodinovém časovém „okně“ tak, že by náhradním letem odletěli nejdříve jednu hodinu před plánovaným časem odletu a do cíle dorazili nejpozději dvě hodiny po plánovaném čase příletu, je letecký dopravce cestujícím povinen poskytnout (v závislosti na délce objednaného letu) kompenzaci ve výši 250, 400 nebo 600 eur, tedy cca 6 000, 10 000 či 15 000 Kč.[6]

Ve věci Sturgeon[7] pak Soudní dvůr Evropské unie rozšířil toto kompenzační schéma též na situace, kdy je let zpožděn o tři a více hodin, neboť z pohledu cestujících není praktický rozdíl mezi časově posunutým náhradním letem a zpožděným letem. Bude-li tedy např. let z Prahy do Madridu zpožděn o 4,5 hodiny, vznikne každému cestujícímu nárok na kompenzaci ve výši 400 eur (cca 10 000 Kč). Bude-li obdobné zpoždění též při zpátečním letu, budou mít cestující nárok na dalších 400 eur.

Zrušení nebo významné zpoždění letu je pro každého cestujícího dosti nepříjemné, protože naruší jeho plány na zbytek dne, možná i na den následující, nicméně ublížení na zdraví spojené např. s nutností hospitalizace bude většina lidí jistě vnímat negativněji. Na druhou stranu nelze očekávat, že by konkrétní osoba zažívala rušení nebo zpožďování letu několik dní, či dokonce týdnů po sobě.

Ztráta radosti z dovolené

Od letecké dopravy můžeme volně přejít k dalšímu typu odškodnění nemajetkové újmy, a sice ke kompenzaci tzv. „ztráty radosti z dovolené“. V řeči zákona jde o „újmu za narušení dovolené“ podle § 2543 odst. 1 o. z., kterou je pořadatel při porušení povinnosti zákazníkovi povinen nahradit, „zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen“. Může jít např. o situace, kdy rekreanti uvízli několik dní na letišti nebo byli ubytováni v nevyhovujícím hotelu,[8] případně o obdobné zásadní situace, které u zákazníků oprávněně vedou k negativním emočním stavům, jako jsou frustrace, hněv, naštvanost, vztek či lítost.

V České republice se judikatura k tomuto novému ustanovení doposud nevyvinula, avšak případy z Německa či Velké Británie ukazují, že výše kompenzace se tam v těchto případech obvykle pohybují okolo poloviny ceny až celé ceny zájezdu, u dovolených s mimořádným účelem (např. svatební cesta nebo cesta kolem světa) je pak přiznávána kompenzace ve výši dvojnásobku ceny zájezdu.[9]

Při aplikaci těchto relací na české prostředí by se např. u běžného týdenního zájezdu do Egypta v ceně 14 000 Kč na osobu pohybovala kompenzace „ztráty radosti z dovolené“ v rozmezí 7 000 až 14 000 Kč, tedy 1 000 až 2 000 Kč na den. Pokaženou dovolenou jistě bude každý vnímat negativně, na druhou stranu i „neradostnou“ dovolenou by zřejmě většina lidí preferovala např. před týdenním pobytem v nemocnici v důsledku zranění a s tím spojenými obavami a jinými negativními emočními stavy.

Pokud bychom porovnávali intenzitu negativních emočních stavů v případě desetidenní hospitalizace a pokažené svatební cesty o stejné délce, tam už by situace nebyla tak jednoznačná – záviselo by samozřejmě na konkrétních okolnostech. Nicméně u dovolených s mimořádným účelem se pohybujeme ve vyšších úrovních, jak co se týče ceny zájezdu, tak i poměru výše kompenzace k této ceně. Např. u desetidenní svatební cesty do Španělska v ceně 30 000 Kč na osobu by kompenzace ve výši dvojnásobku ceny zájezdu činila 60 000 Kč, tedy 6 000 Kč na den. A to záměrně ne­uvádím posvatební destinace typu Maledivy či Bali, u kterých ceny zájezdů často překračují částku 100 000 Kč na osobu.

V České republice se cestovní kanceláře dokonce mohou proti nárokům na újmu za narušení dovolené pojistit, přičemž sjednané pojistné plnění činí částku 1 000 až 2 000 Kč na den v závislosti na míře pochybení cestovní kanceláře.[10] Limity soukromoprávního pojištění sjednané mezi cestovní kanceláří a pojišťovnou samozřejmě nejsou pro soudy závazné, tudíž v případě sporu mohou být poškozeným klientům přiznány i vyšší denní částky (zejména u dražších zájezdů), nicméně jde o relevantní informaci o tom, v jakých relacích hodnotí ztrátu radosti z běžné dovolené trh, resp. pojistná praxe.

Někdy se ve prospěch odškodňování DNÚ argumentuje též tzv. frankfurtskou tabulkou (v němčině „Kemptener Tabelle“ či „Kemptener Reisemängeltabelle“).[11] Tato argumentace však není zcela přiléhavá, neboť frankfurtská tabulka neřeší kompenzaci nehmotné újmy ve formě ztráty radosti z dovolené, nýbrž poskytuje přehled procentních slev z ceny zájezdu v případě různých vad zájezdu (např. nefungujícímu úklidu pokoje odpovídá podle frankfurtské tabulky sleva 25 %).

Jde tedy o nároky odpovídající § 2540 o. z. (sleva z ceny v případě vytčených vad zájezdu), nikoliv o nárok na náhradu újmy za narušení dovolené podle § 2543 o. z., který zákazníkovi náleží vedle nároků z vad zájezdu. Na druhou stranu výše slev za jednotlivé vady poskytuje určité vodítko z hlediska proporcionality jednotlivých nároků ze smlouvy o zájezdu, tedy i pro nárok na kompenzaci ztráty radosti z dovolené, a potvrzuje tak adekvátnost shora uvedených relací odškodnění nastavených německými a britskými soudy (půl- až jednonásobek ceny zájezdu u běžných dovolených, dvojnásobek ceny zájezdu u dovolených s mimořádným účelem).

Omezení osobní svobody v důsledku vazby

Dalším zásahem do běžného či plánovaného prožívání života, které je pro účely kompenzace DNÚ relevantní srovnávat, je omezení osobní svobody v důsledku vazby. V případě vazby nenásledované (zjednodušeně řečeno) pravomocným odsouzením má poškozený právo nejenom na náhradu škody, ale též na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.[12] To je standardně požadováno v penězích. Stanovením výše peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou vazbou se zabývá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2012 (dále též jen „R 52/2012“).

Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že adekvátním odškodněním pro tyto případy je částka v rozmezí 500 až 1 500 Kč za jeden den trvání vazby s tím, že mezi základní kritéria při stanovení konečné částky patří povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. K tomu doplnil, že jde o rozmezí pouze orientační a je uváděno jen z důvodů zabránění poskytování zcela zjevně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých částek odškodnění. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že v konkrétních případech je toliko na úvaze soudu, k jaké částce dospěje.

Porovnání DNÚ způsobené ublížením na zdraví spojeným např. s hospitalizací a nemajetkové újmy způsobené vazbou není snadné. Pro většinu lidí bude uvalení vazby natolik ojedinělou a šokující situací, že by namísto výkonu vazby jistě preferovali pobyt v nemocnici. Kromě psychologických budou důvody převážně praktické (volnější režim v nemocnici, včetně širší možnosti návštěv) i reputační (zásah do společenské pověsti a cti v případě vazby, zejména je-li informace o vzetí do vazby veřejně šířena).

Na druhé straně během pobytu ve vazbě nejde o ohrožení zdraví či života jakožto nosných atributů lidské existence; absentují též obavy z možných trvalých následků ublížení na zdraví. Pokud by výkon vazby sám o sobě zapříčinil újmu na zdraví (např. posttraumatickou stresovou poruchu), uvádí i R 52/2012, že újma na zdraví způsobená vazbou je „samostatným a odlišným nárokem“ vznikajícím podle obecných občanskoprávních předpisů. Jinými slovy, nemajetková újma způsobená vazbou nezahrnuje kompenzaci případné tím vzniklé újmy na zdraví poškozeného – v takovém případě půjde o jiný (další) nárok nad rámec zák. č. 82/1998 Sb.

Z hlediska výše odškodného lze však zásadní rozdíl spatřovat v tom, že v případě vazby stát zásadně vykonává svoji pravomoc dočasně omezit osobní svobodu obviněného. Pravomoc tak učinit má v případě, že v době rozhodnutí o vazbě je dána existence jednoho či více vazebních důvodů podle § 67 tr. řádu (útěková, koluzní nebo předstižná vazba). Toto dočasné omezení osobní svobody ostatně výslovně připouští i čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

R 52/2012 vychází z toho, že původně zákonná vazba (založená na zákonném rozhodnutí o vazbě) se stává nezákonnou ex post tím, že v trestním řízení posléze nastane určitá právní skutečnost – typicky dojde ke zproštění obžaloby. Nezákonnost vazby je zde dovozována na základě konstrukce, že (zpětně nahlíženo) v takových případech nemělo být vazební rozhodnutí vůbec vydáno. Nejvyšší soud v tomto ohledu odkazuje mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, to je však odkaz minimálně nepřesný, neboť citované rozhodnutí v daném kontextu hovoří o „vadnosti“ (nikoliv nezákonnosti) úkonů vedoucích k omezení osobní svobody, jako je i vazba.

Zejména však výše zmíněná „ex post“ konstrukce byla ještě před vydáním R 52/2012 překonána nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, který se proti obecné využitelnosti nálezu II. ÚS 590/08 vymezil s tím, že šlo o řešení výjimečného (specifického) skutkového stavu. Plénum Ústavního soudu se v Pl. ÚS 11/10 naopak přihlásilo k dřívějšímu nálezu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02, podle kterého „vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu tím, že osoba obviněná a později obžalovaná z trestného činu byla nakonec obžaloby zproštěna proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala“ (zvýraznění doplněno).

K tomu je v nálezu II. ÚS 596/02 doplněno, že zákon č. 82/1998 Sb. „zakládá odpovědnost státu za škodu způsobenou vedle nezákonného též zákonným rozhodnutím o vazbě, pokud byl obžalovaný později zproštěn obžaloby“, s tím, že jde o vyšší zákonný standard ochrany práv, než požadují ústavní předpisy. K tomu lze doplnit, že z hlediska důkazního břemene jsou na rozhodnutí o vině kladeny zcela jiné požadavky („praktická jistota“)[13] než na rozhodnutí o vazbě, kde ve vztahu k vazebním důvodům dle § 67 tr. řádu postačuje „důvodná obava“.

Toto specifické pojetí odškodňování vazby je reflektováno též v textaci zák. č. 82/1998 Sb., když rozhodnutí o vazbě nespadá pod režim § 7, který řeší právo na náhradu škody způsobené „nezákonným rozhodnutím“, ale pod speciální ust. § 9, které hovoří o právu na náhradu škody způsobené „rozhodnutím o vazbě“ (tedy nikoliv nezákonným rozhodnutím o vazbě) v případě, že vazba byla vykonána, ač trestní stíhání bylo zastaveno, došlo ke zproštění obžaloby nebo k postoupení věci jinému orgánu.[14]

Vazba je tedy v principu legitimním prostředkem k naplnění účelu trestního řízení a její odškodňování je typicky až důsledkem skutečností či informací, které v době rozhodování o vazbě neexistovaly či nebyly k dispozici (a často i důsledkem uplatnění zásady in dubio pro reo). Ostatně např. nález ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, poukazuje na „výjimečnost právní úpravy“ v otázce náhrady škody způsobené zákonným rozhodnutím o vazbě s tím, že jde o „beneficium zákonodárce“. K tomuto pohledu na odškodňování zákonné vazby se přihlásilo i plénum Ústavního soudu v usnesení ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 20/12.[15]

Prizmatem toho, že primárně jde o až ex post dovozovanou odpovědnost státu jakožto beneficium zákonodárce při jinak zákonném rozhodnutí o vazbě, je pak třeba vnímat i relativně nízké nastavení denních sazeb kompenzace za vazbu v rozhodnutí R 52/2012, které navíc samo uvádí, že jde o rozmezí pouze orientační za účelem zjevných excesů ve výši konkrétního odškodnění. Naproti tomu v případě ublížení na zdraví jde již od počátku (ex ante) o protiprávní jednání, které je i z preventivních důvodů třeba v plné míře sankcionovat a jeho negativní důsledky co možná nejúplněji odškodnit.

Návrh kompenzačního rámce pro DNÚ

S ohledem na shora analyzované výše kompenzace srovnatelných zásahů do běžného či plánovaného prožívání života se domnívám, že denní sazby kompenzace DNÚ způsobených ublížení na zdraví by se měly standardně pohybovat v rozmezí 250 až 2 000 Kč/den, z toho v prvním měsíci trvání DNÚ v rozmezí 1 000 až 2 000 Kč/den. Konkrétně navrhuji následující standardní kompenzační strukturu:

období trvání DNÚ	hospitalizace	domácí léčení
1. měsíc	2 000 Kč/den	1 000 Kč/den
2. měsíc	1 500 Kč/den	750 Kč/den
3. měsíc	1 000 Kč/den	500 Kč/den
4. měsíc a násl.	500 Kč/den	250 Kč/den

Jde o rámcové nastavení kompenzačního rámce „standardních“ DNÚ, které současně zohledňuje typově vyšší intenzitu DNÚ u hospitalizace oproti domácímu léčení, jakož i snižující se intenzitu vnímání DNÚ, pokud trvají déle než jeden měsíc. Podobně jako u kompenzace ztížení společenského uplatnění je opuštěn etiologický přístup, neboť odškodňován je zásah do běžného či plánovaného prožívání života poškozeného bez ohledu na to, jaké konkrétní ublížení na zdraví tento zásah způsobilo, byť těžší ublížení na zdraví budou oproti lehčím případům zpravidla doprovázena hospitalizací, resp. delší hospitalizací.

„Standardní“ DNÚ v principu odpovídají „běžným obtížím spojeným s ublížením na zdraví určitého typu“ ve smyslu terminologie R 7/2019, resp. (v rámci mnou prezentované klasifikace) běžným dočasným následkům daného ublížení na zdraví a negativním emočním stavům spojeným jak s těmito dočasnými následky, tak i s vnímáním daného ublížení na zdraví jako takového.

Individualizace je dosaženo jednak rozlišováním mezi hospitalizací a domácím léčením, jednak zohledněním délky trvání DNÚ, výsledná částka proto bude příslušné nemajetkové újmě odpovídat s větší přesností než kompenzace ztížení společenského uplatnění, kde určitá paušální částka kompenzuje trvalé následky, aniž je objektivně možné přesněji určit dobu (zbylého) života, po kterou se poškozený bude s trvalými následky potýkat.

Pokud by výjimečně šlo o specifické (nepravidelně nastávající) DNÚ ve smyslu třetí právní věty R 7/2019, tedy jinými slovy o ušlé prožívání nevšedních dnů, prožívání mimořádně intenzivních nepříjemných či obtížných situací, nebo o vysoce intenzivní negativní emoční stavy, tyto by byly odškodňovány ad hoc nad rámec standardních denních sazeb, se zohledněním konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Jednalo by se však o spíše výjimečné případy, které by se vymykaly poměrně široce vymezenému rámci „standardních“ DNÚ.

Podobně jako Metodika, je i shora uvedený kompenzační rámec určen primárně pro potřeby mimosoudního odškodňování ublížení na zdraví. Bylo by proto vhodné, aby byl zakomponován do Metodiky jako její součást, neboť je žádoucí, aby Metodika komplexně pokrývala kompenzaci všech tří kategorií nemajetkové újmy vznikajících při ublížení na zdraví. Vzhledem k jednoduchosti výpočtu by pak, podobně jako u kompenzace bolestí, nebylo nutné do určování výše kompenzace zapojovat speciálně vyškolené znalce pro odvětví Stanovení nemateriální újmy na zdraví (dle Metodiky), ale postačila by kalkulace provedená ošetřujícím lékařem.

Vysoká předvídatelnost částek kompenzace DNÚ pro pojišťovny

V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes uvedl JUDr. Petr Vojtek, jeden ze spoluautorů Metodiky, mj. následující: „Pojišťovny na tom s námi pracovaly a říkaly, že zaplatí cokoli, jen musí vědět, kolik to má být. … Pojistitelé mají velké zkušenosti s vyčíslováním náhrad újmy, na metodice se s námi podíleli skuteční experti, kteří přispěli ohromnými poznatky a znalostmi. Deklarovali, že jim nejde o nastavení na co nejnižší částku, což by bylo logické, ale přišli s tím, že částky mohou být v podstatě jakékoli, ale musí být průhledné a předvídatelné.“[16]

Pokud pojišťovny tato svá slova myslely upřímně, neměly by nic namítat ani proti shora uvedenému kompenzačnímu rámci pro další nemajetkové újmy. Díky němu totiž bude předvídatelnost částek kompenzace DNÚ významně vyšší než v případě zbylých dvou kategorií nemajetkové újmy odškodňované při ublížení na zdraví, tedy bolestí a ztížení společenského uplatnění. Lze totiž vyjít ze statistických údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, díky kterým lze výši kompenzace DNÚ poměrně přesně predikovat.

Tak např. v roce 2016 byla průměrná délka jednoho případu pracovní neschopnosti 42,4 dne celkově, přičemž v případě kapitoly poranění, otravy a jiné následky vnějších příčin (kam patří většina úrazů) trvala pracovní neschopnost v průměru 51,5 dne.[17] Co se týče délky hospitalizace, kde jsou k dispozici již i údaje za rok 2017, byla průměrná ošetřovací doba na jednom nemocničním oddělení 6,1 dne, na odděleních traumatologie to bylo 5,2 dne a na odděleních rehabilitační a fyzikální medicíny 14,5 dne.[18]

Pokud vyjdeme ze shora uvedených průměrných údajů, odpovídala by kompenzace DNÚ u průměrného případu pracovní neschopnosti při průměrné délce hospitalizace částce 45 400 Kč.[19] Případům závažného úrazu řešeného na oddělení traumatologie s nutností následného pobytu v rehabilitačním ústavu by statistickým průměrům odpovídala kompenzace DNÚ ve výši 65 825 Kč.[20] Naopak v případě lehčího zranění vyžadujícího pouze ambulantní ošetření a týdenní pracovní neschopnost by kompenzace DNÚ činila 7 000 Kč (7 × 1 000 Kč).

Je tedy zřejmé, že díky veřejně přístupným statistickým údajům mají pojišťovny pro kompenzaci DNÚ ve smyslu výše uvedeného kompenzačního rámce téměř ideální podmínky „vědět, kolik to má být“, neboť jde o částky „průhledné a předvídatelné“ ve smyslu jejich požadavků při tvorbě Metodiky. Budoucí pojistná praxe ohledně kompenzace DNÚ však teprve ukáže, zda pojišťovny skutečně projeví ochotu zaplatit „částky v podstatě jakékoli“, resp. alespoň částky odpovídající shora navrženým proporcionálně vyváženým náhradám, nebo zda proklamace pojišťoven při spolutvorbě Metodiky byly pouze zakrýváním jejich partikulárních ekonomických zájmů, které jsou logicky zcela odlišné od zájmů poškozených.

Z dosavadního vývoje se zdá, že pravděpodobnější je druhá varianta, neboť z více než dvaceti připomínkových míst byla Česká asociace pojišťoven (vedle Městského soudu v Praze) jediným připomínkovým místem, které aktivně podpořilo publikaci R 7/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.[21] A jak bylo shora podrobně vysvětleno, toto rozhodnutí fakticky vyjímá valnou většinu DNÚ z jakéhokoliv odškodnění.

Má to celé význam, když má Nejvyšší soud jiný názor?

Jsem přesvědčen, že určitě, a to hned z několika důvodů. Nikdo nezpochybňuje autoritu rozhodnutí Nejvyššího soudu, z minulosti je však známo mnoho případů, kdy tento soud svoji judikaturu modifikoval, ať již na základě vlastních konkurujících úvah, nebo (častěji) v důsledku odlišného právního názoru Ústavního soudu.

Je třeba mít na paměti, že R 7/2019 (jeho druhá a třetí právní věta) je obsahově výkladem Metodiky, která je sama o sobě pouze doporučujícím materiálem nezávazného charakteru, na což ostatně upozorňuje též samotná Metodika.[22] Z logiky věci pak vyplývá, že výklad nezávazného dokumentu nemůže mít větší závaznost než vykládaný dokument sám. Na tom nic nemění ani skutečnost, že R 7/2019 byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť i samotná Metodika byla v předmětné sbírce publikována, a to s tím, že „nemá a nemůže mít závazný charakter“.[23]

To však samozřejmě neznamená, že by nižší soudy mohly, nebo dokonce měly existenci Metodiky ignorovat. Pokud se nalézací či odvolací soud s Metodikou nebo jejím výkladem obsaženým v R 7/2019 neztotožní (např. v oblasti kompenzace DNÚ), měl by v rámci tzv. judikatorního dialogu vysvětlit, z jakého důvodu s názory Nejvyššího soudu v tomto ohledu nesouhlasí.[24]

Nalézací či odvolací soud by tedy měl předložit věcnou argumentaci, proč jím určenou výši kompenzace DNÚ považuje za daného skutkového stavu za vhodnější naplnění zásad slušnosti ve smyslu § 2958 o. z., než je (fakticky nulová) kompenzace DNÚ při podřazení běžných obtíží spojených s ublížením na zdraví pod pojem „bolesti v širším smyslu“. V rámci úvah o proporcionalitě jím přiznaných denních či jiných sazeb DNÚ by pak soud měl poukázat na sazby kompenzací srovnatelných zásahů do běžného či plánovaného prožívání života, které jsou např. zmíněny v tomto článku.

Ve vztahu k míře závaznosti R 7/2019 je dále třeba zdůraznit, že lidský život a lidské zdraví mají významný rozměr ústavněprávní, přičemž Ústavní soud má zpravidla pro poškozené znatelně větší pochopení než v současné době Nejvyšší soud. Je tedy možné, že se ani Ústavní soud neztotožní se značně restriktivním pohledem R 7/2019 na odškodňování dalších nemajetkových újem při ublížení na zdraví. Případy, kdy Ústavní soud koriguje názory Nejvyššího soudu v oblasti náhrady nemajetkových újem, jsou ostatně relativně časté.

Za všechny lze v tomto ohledu připomenout např. často citovaný nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, kterým Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž neshledal nic závadného na zjevně neadekvátním snížení náhrad ze strany Vrchního soudu v Olomouci v kauze, kdy patnáctiletý pacient zcela zbytečně zemřel v důsledku několikerého zásadního selhání lékařů Nemocnice Prostějov. Nebo nález ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 46/16, kdy Ústavní soud zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, který o více než jeden milion Kč snížil náhradu ztížení společenského uplatnění ženě, která v důsledku dopravní nehody způsobené opilým řidičem ochrnula na obě dolní končetiny a trpí dlouhodobými psychickými problémy.

Závěr

Domnívám se, že za současné právní úpravy (znění § 2958 a základních zásad o. z.) je nejen z právního, ale i z lidského hlediska neakceptovatelné, aby poškození nebyli v rámci DNÚ kompenzováni za to, že jim škůdci v řádech dnů, týdnů, nebo dokonce měsíců výrazně zasáhli do jejich běžného či plánovaného prožívání života, a způsobili jim tak výrazné obtíže a omezení. Tím méně pak za situace, kdy jsou kompenzovány srovnatelné zásahy do běžného či plánovaného prožívání života v důsledku zrušení nebo zpoždění letu, zkažené dovolené nebo zákonné vazby.

Stejně tak neobstojí argument, že určení výše kompenzace DNÚ nelze metodicky upravit, a proto by jeho přiznáváním došlo k relativizaci přesného určování bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění. V tomto článku navržený kompenzační rámec pro další nemajetkové újmy toto tvrzení nejen vyvrací, ale naopak je ukázáno, že díky konkrétnějším statistickým datům je předvídatelnost navržených náhrad za DNÚ větší, než je tomu u kompenzace bolestí a ztížení společenského uplatnění.

 

Autor MUDr. Mgr. Daniel Mališ, LL.M., je advokátem AK Mališ Nevrkla Legal a doktorandem na Katedře občanského práva Právnické fakulty UK v Praze. 

---

[1] Viz též D. Mališ: Polemika s pohledem Nejvyššího soudu na tzv. další nemajetkové újmy při ublížení na zdraví, Bulletin advokacie č. 7-8/2019, str. 30-37.

[2] Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014, dostupná též na stránkách Nejvyššího soudu ČR z: www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/metodika.

[3] V podrobnostech viz D. Mališ: Co patří do tzv. dalších nemajetkových újem při ublížení na zdraví? Bulletin advokacie č. 3/2019, str. 19-23.

[4] Nemocenské pojištění ve smyslu zák. č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, je určeno pro výdělečně činné osoby a pojišťuje ztrátu jejich příjmu (tedy majetkovou újmu) z důvodu tzv. krátkodobých sociálních událostí, mezi které typicky patří právě dočasná pracovní neschopnost. Zaměstnanci jsou nemocenského pojištění účastni povinně, u osob samostatně výdělečně činných je účast dobrovolná.

[5] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen „nařízení“).

[6] Čl. 5 odst. 1 písm. c) bod iii) ve spojení s čl. 7 odst. 1 nařízení; kompenzace ve stejné výši jsou podle čl. 4 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 nařízení poskytovány cestujícím též v případě, že je jim proti jejich vůli odepřen nástup na palubu (např. typicky z důvodu přebukování letu).

[7] Rozsudek SD EU ve spojených věcech Christopher Sturgeon, Gabriel Sturgeon, Alana Sturgeon proti Condor Flugdienst GmbH (C-402/07) a Stefan Böck, Cornelia Lepuschitz proti Air France SA (C-432/07) ze dne 19. 11. 2009.

[8] Informace k újmě za narušení dovolené podaná na stránkách Ministerstva spravedlnosti ČR, dostupná z: obcanskyzakonik.justice.cz/index.php/nahrada-ujmy/konkretni-zmeny/ujma-za-naruseni-dovolene.

[9] K. Dvořáková in J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, komentář k § 2543, m. č. 10, str. 2534; tamtéž, str. 2533, citovaná autorka uvádí, že nároky odpovídající § 2543 o. z. přiznávají soudy v Německu a Velké Británii již po dobu 40 let.

[10] V ČR toto pojištění nabízí ERV Evropská pojišťovna, specializující se na cestovní pojištění; její kompenzační tabulka újmy za narušení dovolené je dostupná z: www.ervpojistovna.cz/cs/ITQ-Kodex.pdf (str. 4).

[11] Aktuální německá verze této tabulky (k červenci 2018) je dostupná z: https://reiserechtfuehrich.files.wordpress.com/2018/07/kemptener-tab-7-20182.pdf, zjednodušená česká verze je dostupná např. z: www.frankfurtskatabulka.cz. Obdobou frankfurtské tabulky je též kompenzační tabulka ITQ (International Travel Quality) standardu vytvořená pro pojišťovací účely ERV Evropskou pojišťovnou, která je dostupná z: www.ervpojistovna.cz/cs/ITQ-Kodex.pdf (str. 1-3).

[12] § 9 odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).

[13] Viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01: „Z principu presumpce neviny … plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného“ (zvýraznění doplněno). Obdobně viz též nález ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08.

[14] Jistě může dojít i k tomu, že nezákonné bude i samotné rozhodnutí o vazbě, v takovém případě by však pro vznik práva na náhradu újmy muselo být toto rozhodnutí zrušeno nebo změněno právě z důvodu nezákonnosti (§ 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.). To však v praxi není příliš časté, neboť obviněný je z vazby typicky propouštěn na základě konstatování soudu, že důvody vazby již pominuly, případně z důvodů souvisejících s nejvyšší přípustnou dobou trvání vazby.

[15] Z výjimečnosti odškodňování zákonného omezení osobní svobody ze strany státu pak logicky plyne, že tam, kde zákon č. 82/1998 Sb. právo na kompenzaci tím způsobené újmy výslovně nezakládá, nelze jej dovodit ani z ústavního pořádku. Právo na odškodnění tak např. nemá osoba podezřelá z trestného činu, pokud byla zadržena na dobu maximálně 48 hodin v souladu s čl. 8 odst. 3 LZPS, resp. § 76 tr. řádu, neboť zákon č. 82/1998 Sb. takovou situaci (pokud by se např. nepotvrdilo příslušné podezření) nijak neřeší – k tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 2062/18.

[16] I. Faryová: Kvůli odškodnění se zjišťuje i to, jestli se lidé měli rádi, říká soudce, in: iDnes.cz [online] 19. 5. 2018. Dostupné z: https://zpravy.idnes.cz/soud-odskodneni-smrt-ujma-na-zdravi-db0-/domaci.aspx?c=A180517_401785_domaci_skr.

[17] ÚZIS ČR. Ukončené případy pracovní neschopnosti pro nemoc a úraz 2016. Tabulková část, bod 3. – Vývoj průměrného trvání jednoho případu pracovní neschopnosti podle jednotlivých kapitol MKN-10 (ve dnech), str. 25. Dostupné z: www.uzis.cz/system/files/uppn2016.pdf.

[18] ÚZIS ČR. Hospitalizovaní v nemocnicích ČR 2017. Tabulková část – ČR, bod 3.5 – Hospitalizovaní podle oddělení, str. 43. Dostupné z: www.uzis.cz/system/files/hospit2017.pdf.

[19] Jde o částku 6,1 × 2 000 Kč = 12 200 Kč, odpovídající průměrné délce hospitalizace (6,1 dne) proběhlé v prvním měsíci trvání DNÚ, dále o částku 23,9 × 1 000 Kč = 23 900 Kč, odpovídající domácímu léčení ve zbytku prvního měsíce (30 – 6,1 = 23,9 dne), a částku 12,4 × 750 Kč = 9 300 Kč, odpovídající průměrnému zbytku délky domácího léčení (42,4 – 30 = 12,4 dne) ve druhém měsíci trvání DNÚ, celkem tedy 12 200 Kč + 23 900 Kč + 9 300 Kč = 45 400 Kč. V souladu s § 606 odst. 1 o. z., podle kterého se polovinou měsíce rozumí 15 dnů, je měsíc počítán jako 30 dnů.

[20] V tomto případě jde o částku 5,2 × 2 000 Kč = 10 400 Kč, odpovídající průměrné délce hospitalizace na traumatologii (5,2 dne) proběhlé v prvním měsíci trvání DNÚ, dále o částku 14,5 × 2 000 Kč = 29 000 Kč, odpovídající průměrné délce hospitalizace na oddělení rehabilitační a fyzikální medicíny (14,5 dne) taktéž v prvním měsíci trvání DNÚ, o částku 10,3 × 1 000 Kč = 10 300 Kč, odpovídající domácímu léčení ve zbytku prvního měsíce (30 – 5,2 – 14,5 = 10,3 dne), domácího léčení u úrazů (51,5 – 30 = 21,5 dne) ve druhém měsíci trvání DNÚ, celkem tedy 10 400 Kč + 29 000 Kč + 10 300 Kč + 16 125 Kč = 65 825 Kč.

[21] L. Hadamčík, P. Vojtek: Z květnového zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, Soudce č. 6/2018, str. 34, kde je uvedeno, že ve vnějším připomínkovém řízení se k publikaci předmětného rozhodnutí přiklonil Městský soud v Praze a také Česká asociace pojišťoven. Z toho též vyplývá, že ostatní připomínková místa se nevyjádřila (z čehož nelze dovozovat nesouhlas, ale ani souhlas), případně nesouhlasila (tato skutečnost by však v článku zřejmě byla zmíněna).

[22] Část IV. (Povaha Metodiky) preambule Metodiky, kde je výslovně uvedeno: „Za daného legislativního stavu není pochyb o tom, že Metodika nemůže mít závazný charakter … Pak nezbývá než dopracovat zákonnou dikci doporučujícím materiálem …“ (zvýraznění doplněno).

[23] Čtvrtý odstavec úvodu Metodiky (před Preambulí), ve znění publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014. Ve znění Metodiky, které je aktuálně k dispozici na stránkách Nejvyššího soudu, šestiodstavcová část textu před Preambulí není; aktualizace textu ke dni 1. 11. 2016 se týkají zejména hodnoty bodu a výchozí rámcové částky pro rok 2015 (posléze již aktualizace prováděny nebyly). Nezávaznost Metodiky však nevyplývá jen z části textu před Preambulí, ale též z vlastní Preambule Metodiky, jak bylo citováno sub 22.

[24] V nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, deklaroval Ústavní soud možnost judikatorního dialogu mezi obecnými soudy a Ústavním soudem, a to jakožto opaku „jednosměrného diktátu“ Ústavního soudu vůči soudům obecným. Tím spíše pak možnost judikatorního dialogu platí uvnitř soustavy obecných soudů, samozřejmě s výjimkou případů tzv. kasační závaznosti, kdy je nižší soud v konkrétní projednávané věci vázán právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí soudu vyšší instance (§ 226 odst. 1, § 243g odst. 1 o. s. ř.).