Akcionářské dohody o výkonu hlasovacího práva a limity jejich sjednávání

Michala Špačková

Jednou z oblastí, ve kterých se klienti obracejí na advokáty se žádostí o poskytnutí odborného poradenství, je i sepisování zakladatelských dokumentů obchodních korporací. Některé otázky týkající se uspořádání vnitřních poměrů společníků je však vhodnější upravit prostřednictvím akcionářských dohod.[1] Pomoc advokátů, jako osob vázaných zákonnou povinností mlčenlivosti, má vzhledem k častému požadavku diskrétnosti obsahu těchto dohod zvláštní význam. Řádně koncipovaná akcionářská dohoda by přitom měla odpovídat jak individuálním potřebám klientů, tak omezením plynoucím ze soukromoprávních i veřejnoprávních norem. Problematika limitů smluvní svobody při sjednávání akcionářských dohod ilustrovaná na příkladu dohod o výkonu hlasovacího práva je předmětem tohoto příspěvku, jehož cílem je upozornit na běžně se vyskytující problematická ujednání a související otázky řešení sporů o platnost a vynutitelnost smluvních závazků.

Limity při formulování akcionářských dohod 

Na prvním místě je nutné zmínit obecné limity smluvní svobody dopadající na všechna závazková právní jednání bez rozdílu. I při formulaci akcionářských dohod je tak nutné vzít v potaz např. veřejný pořádek, zásadu ochrany menšiny či dobré mravy.[2]

Vedle limitů týkajících se obecně jakékoliv smlouvy lze dále hovořit o omezeních korporačně-právního charakteru. Z běžně aplikovaných korektivů vyskytujících se nejen v českém právu lze vyzdvihnout povinnost loajality mezi akcionáři (loyalty; Treupflicht), zahrnující na vertikální úrovni povinné zohledňování zájmu společnosti a účelu, pro který byla zřízena, na úrovni horizontální pak nezbytnou ohleduplnost k zájmům ostatních společníků. Korporační loajalita přitom nevystupuje pouze jako obecný korektiv ve vztahu k akcionářské dohodě, resp. konkrétnímu výkonu práva učiněnému na jejím základě, ale může mít i derogační účinky[3] a sloužit jako protiargument žalovaného akcionáře ve sporu o plnění dohody. Vymahatelnost ujednání je, jinými slovy, limitována právě zákonnou povinností loajality, jež bude mít před smluvním závazkem přednost.

Z dalších pro praxi významných korektivů je nutné zmínit zákaz nedůvodného zvýhodnění (equal treatment, Gleich­behandlungsgrundsatz). Riziko odlišného zacházení hrozí i v případě, že smlouva nebude uzavřena se všemi akcionáři, aniž by pro takový selektivní přístup existoval racionální důvod (spočívající např. v tom, že někteří akcio­náři uzavření dohody dobrovolně odmítnou). Povinnost rovného zacházení je současně omezena pouze na vertikální dohody mezi akcionáři a společností. V případě horizontálních dohod mezi akcionáři navzájem nelze aplikovat požadavek rovného zacházení, uplatnit se však mohou dle okolností jiné korektivy (zákaz zneužití většiny, povinnost poctivosti při právním jednání apod.).

Při formulaci akcionářských dohod je nutné vzít rovněž v potaz princip nezasahování do obchodního vedení společnosti (principle of directors’ independence; Unabhängigkeit de Leitungsorgans). Osoby řídící společnost musejí mít dostatečné diskreční oprávnění pro rozhodování, aniž by byly pod neustálým rizikem korektivní akce ze strany akcionářů.[4] Otázka zákonné působnosti orgánů akciové společnosti je statusovou věcí, tedy ji nelze měnit smluvně ani prostřednictvím stanov.[5] Řešení otázek standardně zahrnovaných do akcionářských dohod o správě a řízení korporace musí současně respektovat i další kogentní normy.[6]

Vedle obecných soukromoprávních omezení vyplývajících z aplikace právních zásad či povinností formulovaných za účelem zvýšení korektnosti vztahů mezi společníky je nutné dále zmínit limity a omezení pramenící ze zvláštní soukromoprávní[7] či veřejnoprávní úpravy.[8]

Dalším případným zdrojem omezení smluvní volnosti mohou být konečně i stanovy. Ve srovnání s klasickými smlouvami jsou stanovy z povahy věci limitované kogentními normami předepisujícími jak jejich minimální povinný obsah, tak zakazující určitá ujednání. Separátní akcionářské dohody mohou pomoci překonat právě tato omezení, a to díky větší smluvní volnosti umožňující flexibilní uspořádání poměrů reflektující partikulární zájmy jednotlivých účastníků smlouvy. Paralelní úprava v akcionářských dohodách může zahrnovat i ujednání, jejichž zakotvení do stanov by mohlo být posouzeno jako neplatné, např. z důvodu porušení zásady rovného zacházení se všemi akcionáři. Ve prospěch akcionářských dohod hovoří rovněž jednodušší smluvní mechanismus, jenž není limitován kolektivním způsobem rozhodování. Snazší je i procedura změn. Jednou z výhod je i důvěrnost obsahu, která se však na druhou stranu může v některých situacích projevit negativně, a to fakticky obtížnější prokazatelností uzavření a vlastního obsahu akcionářské dohody.[9]

Limity při sjednávání dohody o výkonu hlasovacího práva 

Hlasovací práva nepatří mezi práva samostatně převoditelná, proto jakékoliv dohody o jejich převodu jsou ex lege neplatné (§ 281 odst. 4 z. o. k.). Postoupit lze však jejich výkon. Existenci dohod o výkonu hlasovacího práva (syndikátové dohody; v zahraničí jako voting agreement, pooling agreement, Stimmbindungsvereinbarung či la convention de vote) kogentní úprava v současnosti neomezuje, naopak s jejich existencí počítá.[10] Obecné závěry o jejich přípustnosti je však nutné konfrontovat s některými dílčími limity, neboť ani v případě dohod o výkonu hlasovacího práva není obsah smluvní svobody bezbřehý.

Vzhledem k obsahové různorodosti ujednání o výkonu hlasovacího práva nelze předložit kompletní výčet norem omezujících kreativitu smluvních stran. Z hlediska zkoumání omezení smluvní svobody se jako relevantní jeví zejména odlišování dohod dle postavení a míry rozhodovací nezávislosti oprávněné a zavázané osoby. Za potenciálně rizikové lze označit např. dohody, jejichž smluvní stranou jsou členové orgánů společnosti, resp. společnost jako taková.[11] Přes absenci výslovného zákazu lze zejména pochybovat o platnosti ujednání, kterými by se akcionář zavazoval dodržovat při hlasování pokyny společnosti nebo některého z jejích orgánů o tom, jak má hlasovat.[12] Podobně u dohod zavazujících akcionáře hlasovat pro návrhy předkládané orgány společnosti lze uvažovat o neplatnosti z důvodu rozporu s veřejným pořádkem (§ 1 odst. 2 o. z.) spočívajícím v omezení rozhodovací autonomie společníků, resp. v autoregulaci volených orgánů či společnosti.[13] Zvýšená obezřetnost je namístě rovněž v případě dohody opravňující třetí osobu, aby vykonávala hlasovací právo na základě vlastního uvážení, zvláště pak, jedná-li se o dohodu spojenou s úplatou ve prospěch vlastníka akcií. Uzavření takové dohody může narážet zejména na zásadu dobrých mravů, povinnost loajality člena korporace či pravidla omezení převoditelnosti akcií zakotvená ve stanovách společnosti.[14]

Pro ilustraci jsou dále podrobněji rozebrány konkrétní příklady problematických ujednání řešené v praxi jak tuzemskou, tak zahraniční judikaturou,[15] a to stínový převod akcií, nepřiměřená smluvní omezení a zákaz „kupčení“ s hlasovacím právem. Jedná se přitom o konkrétní případy aplikace známých limitů smluvní svobody, jako je princip poctivosti při právním jednání či zákaz jednání v rozporu s dobrými mravy.

Stínový převod akcií 

Stínový převod akcií se týká akcionářských dohod, jež směřují k obcházení zákona, resp. stanov společnosti. Zatímco v případě obcházení zákona se bude jednat typicky o porušení zákazu převádění hlasovacího práva bez současného převodu akcií (§ 281 odst. 4 z. o. k.), v případě stanov hrozí zejména porušení pravidel pro převod akcií na jméno s omezenou převoditelností (§ 270 z. o. k.).[16]

Mezi okolnosti indikující trvalý přenos akcionářských práv bez současného převodu vlastnického práva zařadil např. Vrchní soud v Olomouci neomezené oprávnění příkazníka vykonávat akcionářská práva dle svého uvážení, právo postoupit tato práva na třetí osobu, faktickou nevypověditelnost dohody, resp. povinnost vlastníka akcií uhradit při ukončení smlouvy vysokou smluvní pokutu (ve výši 100 % budoucí kupní ceny akcií), či skutečnost, že vlastník akcií obdržel od třetí osoby zálohu 80 % budoucí kupní ceny.[17]

K problematice stínového převodu akcií je nutné doplnit, že aktuální tuzemská judikatura k otázce platnosti dohod o výkonu hlasovacího práva (resp. plných mocí) a následně k otázce platnosti usnesení valné hromady (přijatých silou hlasů zmocněnců coby skrytých vlastníků), bohužel zatím nevykrystalizovala do podoby sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu. Ten ve svých rozhodnutích (opakovaně rušených Ústavním soudem z důvodů, jejichž společným jmenovatelem je denegatio iustitiae)[18] obyčejně pouze konstatuje, že v dané věci nedošlo k obcházení zákona, ačkoliv skutkové okolnosti posuzovaných případů poměrně přesvědčivě hovoří o tom, že došlo k převodu hlasovacích práv, aniž by byly převedeny akcie samotné a aniž by byl dán souhlas valné hromady.[19]

Ze širšího úhlu pohledu je rovněž nutné upozornit, že otázka akcií fakticky zbavených hlasovacího práva traktovaná v zahraničí též v kontextu teorie empty voting and hidden ownership (narušení proporčního vztahu mezi vlastnictvím a kontrolou s pomocí hlasování, které není spojeno s ekonomickými zájmy hlasujícího)[20] zaujímá čelní místo při uvádění jednotlivých skutkových podstat nedovolených akcionářských dohod.[21] Domnívám se, že i v českém právním prostředí by se proto mohl (a měl) prosadit kritický pohled na ujednání, jejichž skutečným smyslem je obcházení zákona ke škodě společnosti i ostatních společníků.[22]

Nepřiměřená smluvní omezení rozhodovací autonomie zavázaného akcionáře 

Konkretizací zákazu jednání v rozporu s dobrými mravy je tzv. nadměrné zavázání společníka (übermäßige Bindung eines Gesellschafters) známé např. ve švýcarském, rakouském či německém právu. Na rozdíl od zákazu obcházení pravidel o vinkulaci akcií, jehož smyslem je ochrana společnosti a ostatních akcionářů před koncentrací moci stávajících společníků i před získáním účasti ze strany nežádoucích třetích osob, je smyslem zákazu dohod omezujících rozhodovací autonomii povinné osoby ochrana právě toho společníka, který je nadměrně zavázán, proti příliš dalekosáhlým a svazujícím důsledkům smluvního slibu.[23] V popředí podezřelých formulací signalizujících nepřiměřené omezení je zejména časová neomezenost dohod.[24] Jako potenciálně problematická lze dále označit ujednání omezující postavení akcionáře natolik, že ačkoliv formálně nedošlo k převodu hlasovacího práva, fakticky je vlastník akcií hlasovacího práva zbaven. K tomu přispívají např. doložky umožňující oprávněné osobě hlasovat dle svého uvážení kombinované se zákazem výkonu hlasovacího práva ze strany vlastníka akcií, spojení porušení uvedeného zákazu s vysokou smluvní pokutou a uzavření dohody na dobu neurčitou, resp. její nevypověditelnost. Vždy je přitom nutné zkoumat dohodu jako celek, neboť některá zdánlivě nevýhodná ujednání mohou být kompenzována výhodou realizovanou až s určitým časovým odstupem.

Společník, na jehož ochranu zákaz míří, má přitom zpravidla i jiné možnosti, jak se proti nepřiměřenému závazku bránit.[25] Je-li však jeho záměrem vyvázat se z dohody a současně se i vyhnout sankcím, je právě prohlášení akcionářské dohody za neplatnou s účinky ex tunc nejúčinnějším řešením.

Zákaz „kupčení“ s hlasovacím právem 

V souladu s principy autonomie vůle zásadně platí, že dohoda o výkonu hlasovacího práva může být sjednána jako úplatná. Je však nutné odlišovat od sebe jednotlivé situace a kontext poskytování úplaty. Za nezávadné lze zásadně považovat sjednání úplaty poskytované vlastníkem akcií ve prospěch osoby zavázané vykonat hlasovací právo (např. při obhospodařování portfolia účastnických cenných papírů či při zastupování akcionáře na valné hromadě a vykonávání hlasovacího práva dle jeho instrukcí).

Složitější situace naopak nastává tehdy, umožní-li akcionář jiné osobě vykonávat hlasovací právo výměnou za protiplnění. Ujednání o získání úplaty totiž může být vyhodnoceno jako stínový převod akcií. Ten přitom může být problematický jak z pohledu obcházení pravidel vinkulace, tak z hlediska porušení daňových předpisů, jež může spočívat např. v obcházení povinnosti platit daň z převodu podílů, není-li splněn časový test držení akcií.[26] Domnívám se, že za zcela nepřípustné je nutné považovat tzv. „kupčení s hlasovacím právem“, tedy poskytování úplaty akcionáři za to, že vykonává hlasovací právo určitým způsobem.[27] Zvláštním případem nepřípustného ujednání je pak odměňování loajality akcionáře při hlasování ze strany členů orgánů společnosti. Kromě rozporu s dobrými mravy, porušení zásady rovnosti akcionářů, resp. zákazu zvýhodnění některého z akcionářů, lze v některých případech uvažovat rovněž o možnosti uplatnění trestněprávní sankce, budou-li naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu podplacení zahrnující i přijetí úplatku v souvislosti s podnikáním pachatele či v souvislosti s podnikáním jiné osoby. Uplácejícím přitom nemusí být pouze společnost, ale i jiný akcionář či třetí osoba.

Právní následky neplatnosti akcionářské dohody 

Povědomí o existenci limitů smluvní svobody je významné nejen pro předcházení sporů o platnost akcionářské dohody, resp. právního jednání učiněného na jejím základě. I v případě sporů o vynutitelnost dohody porušované některou smluvní stranou je totiž základním předpokladem úspěšného uplatnění nároku její platnost.

Typickým důsledkem překročení limitů smluvní svobody je neplatnost dohody jako celku, resp. neplatnost konkrétního ujednání. Otázka platnosti dohody o výkonu hlasovacího práva může být řešena samostatně, na základě žaloby na určení její neplatnosti, či jako obranná námitka dohodu porušující strany v řízení u nárocích z porušení dohody, případně jako předběžná otázka při posuzování návrhu na prohlášení usnesení valné hromady za neplatné.

Pokud jde o posledně jmenovaný typ řízení, klíčovou otázkou je vliv deklarované neplatnosti akcionářské dohody na učiněné hlasování a konsekventně i na přijaté usnesení valné hromady, bylo-li přijato silou hlasů osoby vykonávající hlasovací právo z neplatné dohody. Vzhledem k zásadně pouze obligačněprávní povaze ujednání v akcionářské dohodě by obecně mělo platit, že otázka platnosti dohody bude zásadně bez významu při posuzování platnosti přijatého usnesení. Neplatnost dohody zavazující pouze některé akcionáře by neměla ovlivnit právní postavení osob, jež nejsou jejími kontrahenty. Uvažovat lze i tak, že je-li dohoda neplatná, může akcionář vykonávat své hlasovací právo libovolně na základě vlastního úsudku bez jakýchkoliv omezení. Přitom není vyloučeno, aby se akcionář rozhodl hlasovat právě tím způsobem, který předjímala neplatná akcionářská dohoda. Zda hlasující akcionář o důvodu neplatnosti věděl, či nikoliv, přitom není podstatné. Následně totiž nelze vyloučit, že akcionář hlasoval z titulu svého přesvědčení, a nikoliv pouze z důvodu existence závazku obsaženého v neplatné dohodě. Jinými slovy, nelze předložit důkaz o tom, že kdyby akcionář věděl o neplatnosti dohody, hlasoval by jinak.[28] Výkon hlasovacího práva i přijímané usnesení bude proto nutné zásadně označit za platné bez ohledu na skutečnost, zda akcionář hlasoval v souladu či v rozporu s dohodou.

Výjimku by nicméně mohly představovat případy obcházení zákona či stanov společnosti. Inspirací při řešení otázky následků akcionářské dohody obcházející zákon by mohlo být např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 5 Cmo 202/2014.[29] Vrchní soud konkrétně dospěl k závěru, že: „I když zákon výslovně nestanoví sankci za takovéto jednání, je nutné dovodit, že touto sankcí musí být opak toho, čeho uvedené subjekty chtěly svým nedovoleným jednáním dosáhnout, tj. účastnit se (i skrytě) valných hromad. Takovou sankcí je podle názoru odvolacího soudu zákaz (sistace) výkonu hlasovacích práv na valné hromadě (valných hromadách).“ V posuzovaném případě přitom v důsledku sistace hlasů akcionáře zavázaného ujednáním o výkonu hlasovacího práva došlo k přehodnocení výsledku hlasování. Odvoláním napadená usnesení tak nebyla schválena požadovanou většinou hlasů. Vzhledem k okolnostem případu je přitom evidentní, že jiná sankce než nepřihlížení k hlasům akcionáře vázaného z akcionářské dohody by nebyla dostatečně efektivní a neodrazovala by účastníky dohody od realizace jejich protiprávního záměru (stínového převodu akcií).

Právní následky porušení platné akcionářské dohody 

Vedle řízení, v nichž je řešena otázka platnosti smluvními stranami dodržované dohody o výkonu hlasovacích práv, je dále nutné zmínit spory, jejichž smyslem je uplatnění nároků z porušení závazku hlasovat způsobem sjednaným v platné akcionářské dohodě. Terminaci dohody výpovědí z důvodu porušení závazku, vymáhání nároků na náhradu škody či smluvní pokuty lze označit za standardně používané prostředky. Neřeší se jimi však meritum věci, tedy vynucení přímého splnění povinnosti, k níž se porušitel v dohodě zavázal.

Možnost aplikace jiných prostředků nápravy teoreticky přicházejících v úvahu je však limitovaná. Problematická je zejména otázka možného uplatnění návrhu na prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady přijatého vahou hlasů akcionáře porušujícího dohodu. V odborné literatuře je k předmětné problematice odkazováno zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003, dle jehož závěrů může být důvodem neplatnosti usnesení valné hromady i výkon hlasovacího práva v rozporu s dobrými mravy, přičemž rozpor s dobrými mravy může být dán výkonem hlasovacího práva v rozporu s uzavřenou smlouvou.[30] Otázka, zda porušení vedlejšího obligačního ujednání může být důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, by mohla být tedy zodpovězena kladně, tím spíše, že dle současné právní úpravy se hlasování na valné hromadě považuje za právní jednání, a lze jej tedy poměřovat prostřednictvím právní regulace vztahující se k problematice právních úkonů.[31]

Argumentovat lze i opačně. Porušení dohody je v principu (primárně) porušením smluvní povinnosti, ačkoliv z určitého úhlu pohledu lze toto porušení nazírat (sekundárně) i jako rozpor se zákonem, resp. s dobrými mravy. Na takové úvaze však nelze postavit argument o automatickém naplnění důvodů neplatnosti usnesení předvídaných v § 428 z. o. k. V úvahu je nutné brát i smysl řízení o prohlášení neplatnosti usnesení valné hromady, které je „především zákonem předvídaným nástrojem obecné ochrany zákonnosti ve vnitřních poměrech společnosti, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou v zakladatelských dokumentech či stanovách, a to s ohledem na širší kontext ochrany společnosti, resp. všech osob oprávněných takový návrh podat, jakož i dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny“.[32] V jiných případech rozhodovací praxe na závěry Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 102/2003 bohužel nenavázala. Nelze tedy učinit spolehlivý závěr o obecné uplatnitelnosti návrhu na prohlášení neplatnosti usnesení z důvodu porušení dohody o výkonu hlasovacího práva. Rovněž v tuzemské literatuře lze narazit na odlišná stanoviska.[33]

V zahraničních pramenech se lze setkat se zdůrazňováním čistě obligačních účinků akcionářských dohod. Např. z čl. 1165 francouzského Code civil nauka dovozuje, že vzhledem k relativní povaze ujednání (principe de l’effet relatif des conventions) zavazují akcionářské dohody pouze smluvní strany a jejich právní nástupce. Porušení zásady pacta sunt servanda se proto zásadně projeví pouze vznikem povinnosti odpovědné strany k náhradě škody dle obecných civilněprávních principů (čl. 1142 Code civil), případně může vést ke zrušení dohody soudem.[34]

Výslovně se omezení účinků akcionářské dohody projevuje v § 66c odst. 2 slovenského obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník), dle kterého „Rozpor rozhodnutia orgánu spoločnosti s dohodou medzi spoločníkmi nespôsobuje jeho neplatnosť.

Podobně v německém právu existuje základní shoda v tom, že dohoda o výkonu hlasovacího práva je závazná inter partes, a její porušení proto zásadně nebude mít vliv na přijaté usnesení. Připuštěny jsou však i výjimky, jejichž aplikace závisí na posouzení konkrétních okolností. Jak dovodil německý Spolkový soudní dvůr, v případě, že jsou dohodou vázáni všichni společníci, lze zpochybnit platnost přijatého usnesení ze strany přehlasovaných společníků. Navzdory skutečnosti, že se formálně vzato nejedná o společenskou smlouvu, lze dohodu všech společníků považovat za dohodu společnosti.[35]

Z praktického hlediska je však současně nutné doplnit, že v řadě případů by ani vyhovění návrhu na prohlášení usnesení valné hromady přijatého v rozporu s dohodou za neplatné nebylo adekvátním prostředkem nápravy. Za efektivnější nástroj lze naopak označit nahrazení projevu vůle účastníka porušujícího dohodu soudním rozhodnutím korespondujícím se závazkem stran vyplývajícím z dohody. V rámci českého práva nelze v současnosti pro ingerenci soudu do vnitřních záležitostí společnosti z důvodu porušení obligačního ujednání z akcionářské smlouvy nalézt oporu. Odlišná situace panuje v německém právu. S určitým zjednodušením lze přímé nároky na plnění dohody diferencovat dle jejího předmětu. Je-li předmětem dohody závazek nehlasovat určitým způsobem nebo nehlasovat vůbec, lze povinnost druhé smluvní strany uplatňovat žalobou na zdržení se určitého jednání. Nárok je vymahatelný dle § 890 civilního procesního řádu (Zivilprozessordnung, dále jen „ZPO“), který nesplnění závazku spojuje s možností uložení pořádkové pokuty až do výše 250 000 eur, při jejímž stanovení se přihlíží i ke sjednané výši smluvní pokuty, případně s pořádkovým trestem odnětí svobody až na dva roky (Ordnungshaft). V souladu s principem smluvní svobody lze postup při vymáhání závazku dle § 890 ZPO v dohodě předem vyloučit.

Žaloby na plnění z dohod, jejichž předmětem je závazek hlasovat pro přijetí usnesení dle pokynů druhé smluvní strany, jsou vynutitelné dle § 894 ZPO. Obecně platí, že nahrazován je vždy pouze hlasovací projev žalovaného akcionáře, nikoliv usnesení jako takové. Splnění povinnosti (odevzdání hlasů určitým způsobem) uvedené ve výroku rozhodnutí je na základě právní fikce časově spjato s právní mocí rozsudku, který je následně zpřístupněn na valné hromadě prostřednictvím předsedajícího. Výhodou tohoto řešení je efektivní umožnění realizace akcionářské dohody nezávisle na postoji žalované strany. Přípustnost žaloby na plnění přitom není omezena na případy, kdy žalovaný akcionář již hlasoval v rozporu s dohodou či prohlásil, že dohodu poruší. Žalobce tedy nemusí čekat na svolání valné hromady, na které očekává porušení smluvního závazku protistrany.[36]

Možnost žádat nahrazení projevu vůle nicméně neplatí vždy. Ve výroku soudního rozhodnutí musí být specifikováno, jakým způsobem má žalovaný hlasovat (Abstimmungsurteil). Základním předpokladem úspěšného vynucení povinnosti je tak konkretizace smluvního závazku (Bestimmtheitserfordernis). I v případě určitě formulovaného závazku lze však narazit na případy odmítnutí žádosti o nahrazení projevu vůle z důvodu obavy soudu z ingerence do vnitřní rozhodovací autonomie jak žalovaného společníka, jehož vůle by měla být nahrazována, tak i samotné společnosti.[37] Při celkovém hodnocení všech okolností a vyvažování zájmů zainteresovaných stran (Interessenabwägung) tak mohou převážit důvody pro odmítnutí návrhu.

Závěr 

Princip smluvní svobody (nikoliv však ryzí voluntarismus) je obecně platným východiskem při formulaci akcionářských dohod, jejichž uzavírání se otevřely nové možnosti. Omezená praktická využitelnost standardizovaných „instantních“ řešení při formulaci jednotlivých klauzulí bývá současně důvodem vyhledání odborné právní pomoci. Profesionální poradenství může podstatně eliminovat obavy akcionářů z obtížné vymahatelnosti ujednání, stejně tak redukovat nejistotu ohledně jejich platnosti.

Za zvláště rizikové lze označit dohody opravňující třetí osobu k výkonu hlasovacího práva na základě vlastního uvážení na dobu neurčitou spojené s protiplněním ve prospěch vlastníka akcií, jenž nebude po dobu platnosti dohody své právo vykonávat. Uzavření takové dohody může být kvalifikováno jako neplatné z důvodu obcházení zákona či stanov, porušení korporační loajality či nepřiměřených podmínek. Zmíněná konstelace ujednání může být současně negativně hodnocena z pohledu veřejnoprávního. Vyloučit nelze aplikaci norem práva hospodářské soutěže, v krajním případně uložení sankcí v trestním či daňovém řízení.

Smysl právního poradenství nespočívá pouze v eliminaci rizika sepsání neplatné akcionářské dohody. Primárním cílem by mělo být nalezení řešení korespondujícího s individuálními potřebami investorů zahrnující současně garance proti rizikům porušení dohody. V dané souvislosti je nutné upozornit, že množství ujednání sloužících jako „pojistky“ vymahatelnosti mohou za určitých okolností (kombinace jednostranně výhodných klauzulí) ve výsledku způsobit neplatnost akcionářské dohody z důvodu příliš svazujících podmínek. Nevyváženost garancí přitom může vést nejen k nežádoucím soukromoprávním následkům, ale i konsekvencím v oblasti veřejnoprávní (např. v podobě protisoutěžního deliktu).

Pokud jde o otázku vynutitelnosti platné akcionářské dohody, přes badatelskou atraktivitu otázky možného nahrazení projevu vůle strany porušující dohodu soudním rozhodnutím je nutné upozornit na skutečnost, že dle převládající praxe (tuzemské i zahraniční) jsou při porušení dohody některou smluvní stranou uplatňovány primárně relutární nároky na náhradu škody a/nebo zaplacení smluvní pokuty. Vzhledem k praktickým obtížím spojeným s vymáháním nároku na přímé splnění dohody a časovým nárokům litigace lze očekávat, že tento trend přetrvá i v budoucnu. Žaloba na plnění by se nicméně mohla prosadit alespoň v některých případech, např. v situaci maření prodeje akcií prostřednictvím hlasování na valné hromadě rozhodující o udělení souhlasu s převodem.

 

Autorka Mgr. Michala Špačková, Ph.D.,  je advokátkou v Brně.


[1] Akcionářská dohoda (shareholders agreement, Aktionärsvereinbarung, le pacte d’actionnaires) je jakákoliv dohoda uzavíraná akcionáři inter se, upravující jejich vzájemné vztahy vyplývající z účasti na obchodní korporaci nad rámec povinných ujednání obsažených v zakladatelských dokumentech, resp. nad rámec zákonem daných práv a povinností. Jedná se o institut vyvinutý cestou praxe, proto nepřekvapí absence zákonné definice ani nejednotná terminologie („akcionářské smlouvy“, „akcionářské dohody“, „vedlejší dohody“, „extrastatutární dohody“ apod.).

[2] Příkladem porušení principu poctivosti a dobrých mravů může být dohoda opravňující k výkonu hlasovacího práva akcionáře, který hlasovací práva ke svým vlastním akciím nemůže vykonávat z důvodu sistace. Uzavření takového ujednání lze interpretovat i jako obcházení zákona, konkrétně norem regulujících případy, s nimiž je spojen zákaz výkonu hlasovacího práva.

[3] Ty lze demonstrovat ve shodě s německou judikaturou na příkladu nominační dohody, kterou nebude akcionář vázán, pokud by měl na jejím základě hlasovat pro jmenování osoby, která dle jeho přesvědčení nesplňuje potřebnou kvalifikaci pro výkon funkce. Viz K. J. Hopt, M. K. Roth in K. J. Hopt, M. Kort, M. K. Roth: Aktiengesetz, Großkommentar, §§ 95-117, 4. vyd., Walter de Gruyter, Berlín 2005, str. 257.

[4] Výjimku představuje § 81 odst. 1 z. o. k. umožňující řídící osobě udělovat pokyny týkající se obchodního vedení.

[5] Viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2015.

[6] Problematická by mohla být platnost akcionářských dohod s pracovněprávním přesahem známá např. v USA (odměňování akcionářů v souvislosti s jejich výkonem práce pro společnost, ukončení pracovního poměru v důsledku terminace akcionářského postavení atd.). Ujednání určující výši mzdy jiným způsobem, než normuje § 109 a násl. zák. práce, či ujednání rozšiřující okruh výpovědních důvodů uvedených v § 52 zák. práce by přitom bylo pravděpodobně shledáno neplatným pro rozpor s uvedenými kogentními normami.

[7] Uzavření akcionářské dohody může vést k naplnění domněnky ovládání či domněnky osob jednajících ve shodě a následně k zákazu výkonu hlasovacích práv [§ 426 písm. c) a § 427 z. o. k.], či solidárnímu plnění dluhů vzniklých v důsledku vlivu osob jednajících ve shodě (§ 78 odst. 1 věta druhá z. o. k.).

[8] Příkladem je riziko kolize s pravidly hospodářské soutěže, zejména jsou-li akcionářské dohody zakládající ovládání akciové společnosti kvalifikovány jako spojení soutěžitelů ve smyslu § 12 odst. 2 ve spojení s § 12 odst. 4 písm. b) ZOHS podléhající povolení ÚOHS. Protisoutěžním deliktem se může stát i uzavření konkurenční doložky soutěžiteli s dominantním vlivem. V případě společností s akciemi přijatými k obchodování na regulovaném trhu je nutné počítat s dalšími omezeními, limitujícími zejména možnost utajení obsahu akcionářské dohody [srov. např. § 122 odst. 2 písm. a) a g); § 118 odst. 5 písm. f) zákona o podnikání na kapitálovém trhu].

[9] Srov. J. Kožiak: Několik poznámek k úpravě hlasování valné hromady v návrhu obchodního zákona, Dny práva 2008, Masarykova univerzita, Brno 2008, str. 6.

[10] Srov. § 78 odst. 2 písm. i) či § 491 z. o. k. O přípustnosti dohod o výkonu hlasovacího práva i hlasování učiněného na jejich základě bylo v minulosti diskutováno s ohledem na zákaz uzavírání vybraných dohod o výkonu hlasovacích práv obsažený v § 186d obch. zák., který však nebyl do nové právní úpravy přejat.

[11] Postavení zavázaných osob je dělicím kritériem pro odlišení horizontálních dohod uzavíraných výlučně mezi akcionáři, vertikálních dohod, jejichž jednou stranou je společnost, a externích dohod mezi stávajícím akcionářem a třetí osobou. Blíže viz S. Schneider: Der Stimmbindungsvertrag: Eine prinzipiengeleitete Untersuchung im System der Aktiengesellschaft, Mohr Siebeck, Tübingen 2017, str. 7.

[12] Jak upozorňuje J. Dědič, dohody, na jejichž základě pověřuje akcionář výkonem hlasovacích práv jinou osobu, která pak hlasuje ve svém zájmu, se svým obsahem blíží převodu hlasovacího práva. Viz J. Dědič: Individuální výkon hlasovacích práv v akciové společnosti, Obchodní právo č. 4/1997, str. 13 a násl.

[13] K. Csach, B. Havel: Akcionářské dohody, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 51-52.

[14] Riziko porušení loajality hrozí u externích akcionářských dohod, přenechá-li akcionář výkon hlasovacího práva třetí osobě, která hlasuje na základě svého uvážení. Příkladem promítnutí negativních důsledků jednání třetí osoby je případ Girmes (rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 20. 3. 1995, sp. zn. II ZR 205/94), ve kterém německý Spolkový soudní dvůr dovodil, že jednal-li zmocněnec úmyslně v rozporu se zásadou loajality, pak z takového jednání odpovídají zastoupení akcionáři dle § 278 BGB, jenž stanoví, že za škodu způsobenou použitou osobou při splnění závazku odpovídá osoba pověřující ve stejném rozsahu, jako by škodu zavinila sama.

[15] Smluvními stranami mohou být i zahraniční investoři, považuji proto za přínosné upozornit i na skutkové podstaty nepřípustných ujednání o výkonu hlasovacího práva, o nichž se diskutuje mimo ČR.

[16] Přestože se v praxi zpravidla bude jednat o souběh obou skutkových podstat (obcházení zákazu štěpení práv z akcií a současně pravidel vinkulace), nelze vyloučit ani samostatné porušení práva pouze ve vztahu k zákazu štěpení práv z (volně převoditelných) akcií, a to s ohledem na odlišný účel a předmět ochrany obou norem. Srov. s německým právem, kde je obsahově obdobná úprava v § 8 odst. 5 AktG, resp. § 717 BGB a § 405 odst. 3 AktG. Blíže viz rozsudek německého Spolkového soudního dvora ze dne 17. 11. 1986, sp. zn. II ZR 96. Motivací pro sjednání dohody o postoupení výkonu hlasovacího práva může být splnění podmínek pro získání dotace (kdy současně připadá v úvahu obcházení veřejnoprávních norem), případně snaha o utajení skutečného vlastníka.

[17] Viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 5 Cmo 202/2014. V posuzovaném případě bylo cílem účastníků ovládnutí vodárenské společnosti za účelem prosazení provozního modelu řízení. Akcionářům participujícím na dohodě (městům a obcím) zůstalo po podpisu smluv pouze „holé“ vlastnictví akcií na jméno, které jim současné sloužilo k získání plnění z dotačního programu EU.

[18] Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4397/2014 (zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 997/16), či ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2133/2013 (zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2015, sp. zn. III. ÚS 3733/15).

[19] Zmínit lze neomezený úplatný výkon práv spojených s akciemi, kdy v rozporu s obvyklou praxí platil příkazník akcionářům jako příkazcům, v kombinaci s tzv. vytěsňujícím zmocněním znemožňujícím příkazcům vykonávat jejich akcionářská práva, či obsahovou a časovou souvztažnost právních úkonů, konkrétně vázání platnosti příkazní smlouvy a plné moci na dobu trvání smlouvy o budoucí smlouvě o koupi akcií.

[20] Blíže viz např. H. T. C. Hu, B. Black: The New Vote Buying: Empty Voting and Hidden (Morphable) Ownership, Southern California Law Review č. 4/2006, str. 811-908.

[21] Ch. H. Seibt: Verbandssouveränität und Abspaltungsverbot im Aktien- und Kapitalmarktrecht, Zeitschrift für Unternehmens- und Gesellschaftsrecht č. 5/2010, str. 795–835.

[22] Srov. V. Janošek: Seznam akcionářů – Část I., Rekodifikace & praxe č. 5/2016, str. 10-11.

[23] Ch. Weber: Privatautonomie und Außeneinfluß im Gesellschaftsrecht, Mohr Siebeck, Tübingen 2000, str. 94.

[24] W. König: Der Satzungsergänzende Nebenvertrag. Eine rechtsvergleichende Untersuchung zum außerstatutarischen Gesellschaforganisationsrecht nach deutschem, französischem und schweizerischem Recht, Nomos Verlagsgesellschaft, Baden-Baden 1996, str. 124. Dle švýcarské judikatury je obecně za přípustné považováno uzavření akcionářské dohody na dobu 25, max. 30 let, s ohledem na případné nežádoucí omezení osobní rozhodovací autonomie (persönliche Gestaltungsfreiheit) nejen zavázaného společníka, ale i jeho právních nástupců. Rovněž německá judikatura spojuje dlouhodobost závazku s nadměrným omezením svobody vůle účastníků akcionářské dohody. Např. dle rozsudku Spolkového soudního dvora ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. II ZR 137/04, má ujednání o nevypověditelnosti dohody po dobu třiceti let prakticky tytéž účinky jako sjednání nevypověditelnosti dohody uzavřené na dobu neurčitou, a je tudíž neplatné. Také francouzská nauka a judikatura uvádí požadavek časového omezení dohody, aniž však současně stanoví nejdelší přípustnou délku, která závisí na posouzení konkrétních okolností. Časově neomezené dohody, rozpor se zájmem korporace (contraire a´ l’intére^t social) a obcházení kogentních norem (fraude a´ la loi) jsou francouzskou naukou považovány za tři základní okruhy limitů smluvní svobody při sjednávání akcionářských dohod. Viz N. Winkler: Das Stimmrecht der Aktionäre in der Europäischen Union: rechtsvergleichende Analysen unter besonderer Berücksichtigung grenzüberschreitender Beteiligungen und der grossen Mitgliedstaaten, Walter de Gruyter, Berlín 2006, str. 53.

[25] Ze všeobecných ustanovení o závazcích obsažených v tuzemském občanském zákoníku se nabízí např. využití pravidel o změně podstatných okolností (hardship) dle § 1765 a 1766 o. z., výpověď smlouvy uzavřené na dobu neurčitou bez uvedení důvodu dle § 1999 odst. 1 o. z., resp. zrušení závazku soudem dle § 2000 o. z.

[26] Viz § 4 odst. 1 písm. s) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.

[27] Ust. § 186d písm. c) obch. zák. spojovalo s neplatností rovněž dohody, kterými se jiný akcionář zavazoval, že jako protiplnění za výhody poskytnuté společností uplatní hlasovací právo určitým způsobem nebo že nebude hlasovat. Zákaz kupčení s hlasovacím právem (Das Verbot des Stimmenkauf) je upraven rovněž v německém právu. Dle § 405 odst. 3, bodů 6 a 7 AktG je protiprávní jak nabízení, tak přijímání protiplnění za nehlasování či hlasování určitým způsobem. Jedná se o konkretizaci požadavku souladu právního jednání s dobrými mravy (§ 138 BGB) vycházející z teze, že osoba, jež přijala protiplnění, bude jednat výhradně v souladu s partikulárními zájmy poskytovatele této výhody, který bude zpravidla v rozporu se zájmem korporace, což je ostatně i důvodem nabízení výhody, kterou by jinak nebylo nutné přislíbit. Sankcí za porušení normy je vedle rizika neúčinnosti právního jednání rovněž udělení pokuty až do výše 25 000 eur. Podobně je zákaz formulován i ve francouzském obchodním zákoníku. Čl. L242-9 bod 3 Code de commerce uvádí jako sankci nejen peněžitou pokutu až do výše 9 000 eur, ale i trest odnětí svobody až na dva roky.

[28] S. Mock in K. Csach, S. Mock, B. Havel: International Handbook on Shareholdersʼ Agreements: Regulation, Practice and Comparative Analysis, Walter de Gruyter, Berlín 2018, str. 302.

[29] Shodně V. Janošek: Vrchní soud v Olomouci: Zákaz převodu hlasovacího práva bez převodu akcie, Obchodněprávní revue č. 9/2017, str. 263.

[30] Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 102/2003 ztotožnil se závěry Vrchního soudu v Praze (usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 8 Cmo 235/2002) jako odvolací instance konstatující ohledně neplatnosti usnesení, že „Důvodem neplatnosti napadaného usnesení by mohl být výkon hlasovacího práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 obč. zák.). Pokud by totiž soud shledal výkon hlasovacích práv druhého žalovaného při přijímání napadaného usnesení v rozporu s dobrými mravy, nebylo by k jeho hlasování možné přihlížet a pro přijetí usnesení by nebyla dosažena potřebná většina hlasů společníků.“

[31] Srov. P. Čech: Právní povaha úkonů spojených s valnou hromadou, dostupné online na: https://pravniradce.ihned.cz/c1-20014320-pravni-povaha-ukonu-spojenych-s-valnou-hromadou (19. 12. 2006).

[32] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1400/2006.

[33] Např. Janošek dospívá k závěru, dle nějž „Pokud bude akcionář (třetí osoba) hlasovat v rozporu s tím, co bylo v dohodě o výkonu hlasovacích práv ujednáno, na platnost unesení valné hromady to nebude mít žádný vliv, ledaže se tato dohoda stane součástí stanov.“ Viz V. Janošek: Dohody o výkonu hlasovacích práv, akcie bez hlasovacích práv, sistace hlasovacích práv akcionáře (nejen) na základě ujednání stanov, Obchodněprávní revue č. 4/2016, str. 109-118. Naopak Novotná uvádí, že „pokud akcionář porušil při hlasování svůj smluvní závazek, a tím též zákon a dobré mravy, nemůže být usnesení přijaté na valné hromadě silou jeho hlasů považováno za usnesení, které je v souladu se zákonem a dobrými mravy“. Viz M. Novotná: Rozhodování o neplatnosti usnesení orgánu obchodní korporace v intencích základních zásad soukromého práva, Bulletin advokacie č. 3/2017, str. 43.

[34] Ch. Hirschmann: Neue Gestaltungsfreiheit im französischen Gesellschaftsrecht, Duncker und Humblot, Berlín 2001, str. 135-136.

[35] Viz rozsudky Spolkového soudního dvora ze dne 20. 1. 1983, sp. zn. II ZR 243/81, a ze dne 27. 10. 1986, sp. zn. II ZR 240/85. Zobecnění učiněných závěrů je však diskutabilní s ohledem na chybějící distinkci mezi odlišnou povahou a závazností společenské smlouvy na straně jedné a dohody společníků na straně druhé. Aplikovatelnost judikatury z 80. let i na případy akcionářských dohod lze zpochybnit i s ohledem na skutečnost, že v obou posuzovaných případech se jednalo o společníky spol. s r. o., mezi kterými existovaly úzké rodinné vazby. Blíže viz A. Göhmann in G. Henn: Handbuch des Aktienrechts, C. F. Müller, Heidelberg 2009, str. 540.

[36] Viz rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 29. 5. 1967, sp. zn. II ZR 105/66. V souzeném případě žalovaný hlasoval proti přijetí usnesení o schválení převodu podílu na žalobkyni, čímž převod znemožnil, ačkoliv předtím převodní smlouvu podepsal jako prodávající. Navzdory absenci výslovného ujednání o hlasování pro převod byla dovozena konkludentní povinnost žalovaného akcionáře-převodce hlasovat pro přijetí usnesení o převodu podílu jako tzv. Nebenpflicht vyplývající ze smluvního závazku převést vlastnické právo k podílu.

[37] S. Schneider: Der Stimmbindungsvertrag: Eine prinzipiengeleitete Untersuchung im System der Aktiengesellschaft, Mohr Siebeck, Tübingen 2017, str. 317. Podobně v Rakousku N. Vavrovsky: Stimmbindungsverträge im Gesellschaftsrecht, Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, Wien 2000, str. 139.

Go to TOP