V tomto příspěvku představím recentní úvahy zákonodárce o právní úpravě dvou základních forem odklonu v trestním řízení, tj. podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání. Následně nabídnu nebo zpochybním buď svá vlastní, anebo jiná, občasně navrhovaná řešení, jak modifikovat jejich současnou právní úpravu tak, aby se v jejich případě, resp. především v případě narovnání, jednalo o instituty, jejichž význam v trestním řízení nebude marginální, nýbrž se stanou běžnou součástí moderního trestního procesu.[1] Tento příspěvek si přitom neklade za cíl představit názory kategorické povahy, ba naopak; jeho cílem je vyvolat seriózní diskusi k tématu. 

Komise pro nový trestní řád do dnešního dne mnoho informací ohledně budoucího místa podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání v novém trestním řádu a jejich právní úpravy nezveřejnila. Tato skutečnost je však s přihlédnutím k postupu rekodifikačních prací, jež se již několik let zaměřují zejména na základní koncepční otázky nového trestního řádu a závažnější otázky nového trestního procesu, do jisté míry pochopitelná. Některé úvahy ohledně odklonů v trestním řízení v budoucí úpravě trestního řádu byly však veřejnosti představeny již ve Východiscích a principech nového trestního řádu z roku 2014,[2] resp. ve věcném záměru nového trestního řádu z roku 2008,[3] z něhož zmíněná Východiska a principy nového trestního řádu podstatnou měrou vycházejí.

Východiska a principy nového trestního řádu uvádějí, že „úprava podmíněného odložení podání návrhu na potrestání a podmíněného zastavení trestního stíhání je vyhovující, o čemž svědčí poměrně vysoké počty využití těchto odklonů, a to zejména v přípravném řízení, byť v posledních letech došlo k určitému snížení“.[4]

Nově by měl být institut podmíněného zastavení trestního stíhání doplněn o podmíněné zastavení trestního řízení[5] s dohledem probačního úředníka. Tento zvláštní druh odklonu vznikne spojením podmíněného zastavení trestního stíhání a dohledu probačního úředníka, a to s tím, že maximální možná délka zkušební doby bude činit tři roky.

Pokud jde o právní úpravu narovnání, pak tu shledávají Východiska a principy nového trestního řádu „z hlediska praxe nevyhovující, neboť základní podmínky (řízení o přečinu, uhrazení škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení) jsou stejné jako u podmíněného zastavení trestního stíhání“.[6] V právní úpravě narovnání tak bude prvně nově uveden výčet trestných činů, které mají povahu konfliktu mezi obviněným a poškozeným, přičemž do tohoto výčtu budou zařazeny i některé méně závažné zločiny. Narovnání pak nebude možné schválit, pokud bude poškozeným stát či územně samosprávný celek. Výrok, kterým se schvaluje narovnání, bude oddělen od výroku, kterým se zastavuje trestní stíhání, tedy schválené narovnání bude mít účinky pouhého přerušení trestního stíhání s tím, že k definitivnímu zastavení trestního stíhání dojde až po splnění podmínek, ke kterým se obviněný zavázal. V této souvislosti bude pak rozšířena škála opatření, která bude moci obviněný použít k odčinění újmy poškozeného a k zajištění obecně prospěšných účelů, tj. nadále nepůjde již pouze o složení peněžité částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, nýbrž též např. o závazek obviněného vykonat v určitém počtu hodin práce ve prospěch obcí, státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, závazek obviněného zdržet se řízení motorových vozidel spojený s odevzdáním řidičského oprávnění na určitou dobu, zdržování se po určitou dobu ve svém obydlí apod.

Po vzoru zahraničních právních úprav, zejména pak právní úpravy rakouské,[7] bude v rámci odklonů možné ukládat obviněnému širší škálu přiměřených omezení a povinností než podle platné právní úpravy, a to např. absolvovat probační program, nenavštěvovat určité akce nebo zařízení, nepřechovávat předměty, které by mohly sloužit ke spáchání trestné činnosti, opustit obydlí, kde došlo ke spáchání trestného činu, neměnit bez předchozího oznámení bezdůvodně své zaměstnání, neměnit bez předchozího oznámení své bydliště apod.[8]

Konečně Východiska a principy nového trestního řádu uvádějí, že v souvislosti s častějším využíváním odklonů po rekodifikaci „je třeba přijmout taková opatření, aby došlo k personálnímu a materiálnímu posílení Probační a mediační služby“.[9]

V dalším textu se budu věnovat námětům na změnu současné právní úpravy podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání, neboť v ní lze nalézt mnoho, ať už větších či menších nedostatků, které brání využívání jejich skutečného potenciálu.

1. Podmíněné zastavení trestního stíhání

Nejednotné nároky na deklaraci odpovědnosti pachatele 

V případě jednotlivých forem odklonu v trestním řízení si lze na prvním místě povšimnout nejednotných nároků na deklaraci odpovědnosti pachatele. Konkrétně vzbuzuje v případě institutu podmíněného zastavení trestního stíhání jistou pochybnost podmínka spočívající v doznání obviněného a dalším nakládání s tímto doznáním v trestním řízení, kdy není vyloučeno použití doznání i v případě, že o podmíněném zastavení trestního stíhání bude rozhodnuto negativně.[10] Doznáním se přitom rozumí plné doznání viny, tj. toto se nevztahuje pouze k otázce spáchání skutku, ale k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu; doznání se tak musí vztahovat rovněž např. k absenci okolností vylučujících protiprávnost anebo okolností vylučujících potřebnou subjektivní stránku. Naopak, v případě narovnání se vyžaduje pouhé prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, přičemž § 314 tr. řádu výslovně zakazuje použití tohoto prohlášení jako důkazu pro případ, kdy by narovnání nebylo schváleno. K tomu, že je v případě těchto dvou institutů nastavena deklarace odpovědnosti pachatele odlišně, došlo přitom zřejmě důsledkem postupného přijímání odklonů v rámci několika novelizací.[11] Někteří autoři zasazující se za zachování podmínky doznání pak argumentují tím, že by „neexistence doznání obviněného znamenala s vysokou pravděpodobností neúspěch případné následně podané obžaloby, kdyby se obviněný v  zkušební době neosvědčil, neboť síla ostatních důkazních prostředků se časem oslabuje“.[12] Podle mého názoru však není nijak důvodné předjímat, že se obviněný ne­osvědčí, neboť takových případů je pouhé minimum, ani pak snad že případné pokračování trestního stíhání skončí kvůli absenci doznání neúspěšnou žalobou.[13]

V komparaci s právní úpravou sousedních zemí je taková úprava doznání výjimečná. Již před dvaceti lety přitom Vantuch navrhoval, „aby byl vydán judikát, který stanoví, že k doznání obviněného dle § 307 odst. 1 písm. a) tr. řádu nelze přihlížet v případě, že k podmíněnému zastavení trestního stíhání nedojde, nebo se v podmíněně zastaveném trestním stíhání pokračuje a obviněný prohlásí, že se doznal pouze pod příslibem možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání, neboť lze mít pochybnosti o dobrovolnosti a spontánnosti tohoto doznání“.[14]

Podle mého názoru je v první řadě poněkud nelogické, aby u mírnější formy odklonu (z hlediska podmínek pro její aplikaci), tj. u podmíněného zastavení trestního stíhání, byla stanovena přísnější forma deklarace odpovědnosti obviněného, než je tomu u narovnání. Dále pak, tato podmínka je nevyhovující zejména z důvodu, že, jak bylo již dříve uvedeno, v případném dalším řízení lze k výpovědi obviněného obsahující doznání přihlížet jakožto k důkazu. Dlouhá řada obviněných se však v obavě, aby při případném pokračování v trestním stíhání nebylo jejich doznání hodnoceno jako důkaz o vině, nedozná, a tedy nelze k aplikaci podmíněného zastavení trestního stíhání přistoupit. I za situace, že obviněný nevyhoví ve zkušební době podmínkám, je pak zapotřebí plně respektovat zásadu presumpce neviny, neboť trestní stíhání může dospět i ke zprošťujícímu rozsudku; v krajním případě přitom může představovat takové doznání obviněného jediný usvědčující důkaz.

Nahrazením doznání prohlášením obviněného by se pak zřejmě vyřešily i otázky sporného charakteru, např. co vše má takové doznání obsahovat, problém nepravdivých doznání pod příslibem možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání,[15] kdy podmínku doznání lze v této souvislosti považovat snad až za narušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare, když vidina možnosti řešení trestní věci cestou podmíněného zastavení trestního stíhání může vyvíjet na obviněného, byť ne na první pohled zcela zjevný, tlak k učinění doznání,[16] dále problém částečného doznání, anebo problémy s užitím podmíněného zastavení trestního stíhání v případech, kdy má obviněný na čin amnézii a není shledán nepříčetným.[17]

Praxe sice na výše uvedené problémy reagovala tím, že uznává, že by měla pojímat doznání obdobně jako prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a to i s tím důsledkem, že se k doznání v dalším řízení nepřihlíží jako k důkazu. I kdyby tomu tak však ve skutečnosti bylo, lze si pouze stěží představit, že orgány činné v trestním řízení jsou schopny plně odhlédnout od takového doznání de facto.

De lege ferenda proto navrhuji, aby podmínkou podmíněného zastavení trestního stíhání uvedenou sub § 307 odst. 1 písm. a) bylo, že obviněný před orgánem činným v trestním řízení prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a to s tím, že v případném dalším řízení k tomuto prohlášení nelze přihlížet jako k důkazu o jeho vině.[18]

Náhrada nemajetkové újmy

Další problém do oblasti podmíněného zastavení trestního stíhání přineslo přijetí nového občanského zákoníku, jenž modifikoval kategorizaci újmy (škoda – materiální újma, nemajetková újma – imateriální újma) a přesunul bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění z původní kategorie škody na zdraví ve smyslu § 444 obč. zák. č. 40/1964 Sb. nově do kategorie nemajetkové újmy podle § 2958 a násl. o. z. Tato podstatná změna občanskoprávních předpisů se měla promítnout též do právní úpravy podmíněného zastavení trestního stíhání, avšak nestalo se tak a nemajetková újma, resp. její náhrada ve smyslu dříve uvedeného, tak není de lege lata zahrnuta jako obligatorní podmínka aplikace podmíněného zastavení trestního stíhání, když obligatorně je zapotřebí nahradit vždy pouze škodu jakožto majetkovou újmu, anebo vydat bezdůvodné obohacení. I v této souvislosti se domnívám, že de lege ferenda by bylo záhodno zahrnout do podmínek aplikace podmíněného zastavení trestního stíhání také výslovně náhradu nemajetkové újmy.[19]

Podle důvodové zprávy k návrhu zák. č. 181/2011 Sb., kterým byla do trestního řádu zakotvena podmínka vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 307 odst. 1 písm. c) tr. řádu, je důvodem absence povinnosti obviněného k náhradě též nemajetkové újmy zejména obtížnost jejího vyčíslení, která by mohla vést k nepřiměřenému prodlužování trestního řízení, čímž by podmíněné zastavení trestního stíhání ztratilo jednu ze svých hlavních předností, tj. rychlé, úsporné a relativně snadné vyřízení trestní věci.[20] Nad uvedeným se pak zamýšlí Ščerba, který uvádí, že náhrada nemajetkové újmy je vedle nároku na náhradu škody a bezdůvodného obohacení třetí formou adhezního nároku, který trestní řád poškozenému přiznává (§ 43 odst. 3 tr. řádu). Výše uvedenou argumentaci důvodové zprávy přitom akceptuje pouze částečně, když v této souvislosti zmiňuje, že „je pravda, že spojovat podmíněné zastavení trestního stíhání specificky s nahrazením nemajetkové újmy v penězích by nebylo vhodné, zejména s ohledem na to, že peněžní vyčíslení takové nemajetkové újmy bude často složité, takže využití odklonu by tím mohlo být značně zdržováno, čímž se vytratí jedna z hlavních výhod odklonu, tj. rychlé a relativně snadnější vyřízení věci. Na druhou stranu však lze vyslovit názor, že zákonodárce v souvislosti s podmíněným zastavením trestního stíhání nemusel na požadavek reparace nemajetkové újmy rezignovat úplně a do ust. § 307 odst. 1 tr. řádu mohl začlenit stejný prvek, který uvádí v souvislosti s institutem narovnání v ust. § 309 odst. 1 tr. řádu, tj. aby obviněný jinak odčinil újmu vzniklou trestným činem. Jde sice o dva odlišné instituty charakterizované různými cíli, takže podmínky pro jejich aplikaci by pochopitelně neměly být totožné, avšak odlišení obou těchto odklonů i v tomto směru není nezbytné. Zakotvením podmínky v podobě povinnosti obviněného odčinit nemajetkovou újmu vzniklou trestným činem v případech, kdy tento čin neměl za následek způsobení materiální škody ani zisk bezdůvodného obohacení, by byl obviněný nucen vyvinout alespoň určitou aktivitu k napravení např. morální újmy, kterou by svým činem poškozenému způsobil. Tím by také příslušný orgán činný v trestním řízení měl k dispozici další podklad pro závěr, že toto je dostatečným způsobem vyřízení dané trestní věci, a zároveň by taková úprava vycházela vstříc zájmům poškozeného.“[21] S tímto lze, a to i za přihlédnutí k samotné podstatě a účelu odklonů v trestním řízení, vyslovit jednoznačný souhlas.[22]

Pouze na okraj pak, z důvodu nutnosti zasazovat se o skutečnou realizaci principu právní jistoty, na tomto místě nesouhlasím s Draštíkem, který uvádí, že „(…) povahu škody v tomto smyslu nemají nemajetkové újmy, avšak některé z nich – zejména pak některé složky újmy na zdraví, specificky bolestné a ztížení společenského uplatnění – byly tradičně odškodňovány v rámci náhrady škody a není důvod na tom cokoli měnit“.[23]

Otázka souhlasu poškozeného s podmíněným zastavením trestního stíhání

Někteří autoři pak dále uvádějí, že u podmíněného zastavení trestního stíhání je určitým nedostatkem možnost rozhodnout o něm bez souhlasu poškozeného, a to z důvodu restorativního požadavku dobrovolnosti a zrychlení řízení, kdy v takovém případě lze předpokládat, že by proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání následně poškozený nepodal stížnost.[24] S tímto názorem však nesouhlasím, neboť nejenže by taková právní úprava ještě více přiblížila právní úpravu tohoto institutu právní úpravě institutu narovnání (k tomuto blíže srov. později v části textu věnované narovnání), avšak pokud jde o smysl podmíněného zastavení trestního stíhání, pak ten je poněkud jinde, když nejde o „dohodu“ mezi obviněným a poškozeným ohledně vyřízení trestní věci, jako je tomu v případě narovnání, u něhož představuje souhlas poškozeného obligatorní předpoklad jeho schválení. Nadto pak, lze se domnívat, že autorka uváděného názoru poněkud opomněla, že poškozený může v případě narovnání vzít ostatně svůj souhlas zpět. Právo na spravedlivý proces a na dosažení standardního průběhu trestního řízení je poškozenému zachováno díky stížnosti, kterou může proti následnému usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání podat.[25]

Celou problematiku lze shrnout tak, že pokud státní zástupce nebo soud uzná podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, a to, nutno uvést, včetně náhrady škody, resp. dohody o ní, za splněné, je poněkud nadbytečné, ne-li přímo zbytečné, vázat podmíněné zastavení trestního stíhání na souhlas poškozeného. Odhlédneme-li od autoritativního postavení soudu v trestním řízení, státní zástupce v přípravném řízení sehrává roli pána přípravného řízení, a chce-li uplatnit tento druh odklonu, pak musí brát zcela přirozeně zřetel též na zájmy poškozeného. Důraz je zde pak třeba klást též na urychlené vyřízení věci.

Omezení okruhu poškozených

V této souvislosti někteří navrhují omezit okruh poškozených, vůči kterým musí být v rámci rozhodování o podmíněném zastavení trestního stíhání splněn předpoklad náhrady škody a kteří mají právo podat stížnost proti usnesení podle § 307 odst. 5 nebo § 308 odst. 4 tr. řádu, pouze na ty, kterým byla trestným činem způsobena škoda bezprostředně, a ostatním subjektům, na něž přešel nárok na náhradu škody (typicky půjde na tomto místě o pojišťovny), by pak byla ponechána možnost jej uplatnit v adhezním řízení. Široké pojímání poškozeného v řízení o podmíněném zastavení trestního stíhání podle autorů tohoto názoru nejenže zpomaluje samotné řízení, nýbrž je též v rozporu s účely, které jsou uplatňováním odklonů v trestním řízení sledovány, když v první řadě je takovým cílem urovnání konfliktního vztahu mezi obviněným a poškozeným.

Pokud však hovoříme o podmíněném zastavení trestního stíhání, tedy nikoli o narovnání, na tomto místě se domnívám, že není příliš efektivní tímto krokem právní úpravu podmíněného zastavení trestního stíhání modifikovat, neboť by nejenže nemálo zkomplikovala trestní řízení, avšak autoři tohoto názoru opomíjejí též nutnost výchovného působení podmíněného zastavení trestního stíhání na osobu obviněného, kdy se lze pouze stěží domnívat, že pokud alespoň neuzavře např. s takovou pojišťovnou dohodu o náhradě škody, má skutečný zájem na takovém řešení věci, a jen stěží lze dojít k závěru, že bude nadále vést řádný život.

Lhůta pro rozhodnutí o osvědčení obviněného ve zkušební době

Problémy pak v praxi působí podle některých též současná právní úprava regulující postup orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o rozhodování o tom, zda se obviněný ve zkušební lhůtě osvědčil, jelikož zákonem není jednoznačně stanoveno, zda je příslušný orgán povinen rozhodnout bezodkladně, jakmile to je možné. Absence takové lhůty může ve spojení s fikcí rozhodnutí vzbuzovat dojem, že je ponecháno zcela na volné úvaze státního zástupce či soudu, kdy usnesení podle § 308 tr. řádu vydá, zda tak vůbec učiní, a ve spojení s dobou, než nastoupí fikce pozitivního rozhodnutí, zasahuje do subjektivních práv obviněného, nadto pak, pokud jde např. o nejistotu obviněného ohledně možnosti řídit motorové vozidlo. V budoucnu by tak měla být podle některých lhůta pro rozhodnutí státního zástupce nebo soudu o osvědčení obviněného vymezena v délce proporcionální k tomu, že orgány činné v trestním řízení disponují prostředky, které jim umožňují bez obtíží získat v této souvislosti relevantní informace (zda není proti obviněnému vedeno trestní řízení, záznamy o sankcích za přestupky, jaká je pověst obviněného v místě jeho bydliště apod.); nově stanovená lhůta pro rozhodnutí by neměla být delší než jeden měsíc od uplynutí zkušební doby s tím, že poté, co by uplynula takto zákonem stanovená doba pro vydání rozhodnutí, nastal by v případě nečinnosti orgánu činného v trestním řízení určitý důsledek ex lege.[26]

Výše uvedené myšlenky jsou jistě šlechetné, avšak nedomnívám se, že pro praxi reálné. Nejenže není úplnou tradicí svazovat činnost orgánů činných v trestním řízení lhůtami, avšak po praktické stránce především hrozí, že určité údaje mohou být do zmíněných evidencí zaneseny až následně, tedy po jaksi předčasném vydání pozitivního rozhodnutí o osvědčení se obviněného. Nelze přitom s ohledem na podmínky obnovy řízení, resp. rozhodnutí, jež mohou být předmětem obnovy řízení (srov. § 278 tr. řádu), souhlasit s názorem Zůb­ka, že „soudu by však nic nebránilo v tom, aby v rámci obnovy řízení pozitivní rozhodnutí zrušil a rozhodl o pokračování v trestním stíhání“.[27] Nadto pak nejsou vyloučeny ani samotné, ač neformální, podněty obviněného, kterými může státního zástupce anebo soud urgovat k vydání rozhodnutí. Pokud již, tak by tato problematika měla být upravena nanejvýše předpisy interní povahy.

Ukládání nových přiměřených omezení nebo přiměřených povinností

V případě ponechání podmíněného zastavení trestního stíhání v platnosti za současného prodloužení zkušební doby trvá povinnost nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení a jiná povinnost, k jejímuž splnění se obviněný zavázal, i další uložená omezení též nadále po takto prolongovanou zkušební dobu. Nová přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti však již v této fázi není možné ukládat, a to např. na rozdíl od případu podmíněného odsouzení [srov. § 83 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Domnívám se však, že v některých případech by byl takový postup jistě racionální a mohl by jako takový přispět k usměrnění života obviněného.[28] De lege ferenda bych tedy navrhovala, aby byla stávající právní úprava ve smyslu dříve uvedeného modifikována. 

Prolongovaná délka zkušební doby ve smyslu § 307 odst. 2 tr. řádu

Problémem pak může být v případě podmíněného zastavení trestního stíhání též velmi důrazná délka zkušební doby, po kterou se obviněný zavazuje zdržet se určité činnosti, tj. šest měsíců až pět let. V této souvislosti je zapotřebí si uvědomit, že skupinou osob, na něž je tato právní úprava cílena především, jsou řidiči. V době, kdy se tito obvinění budou rozhodovat, zda je pro ně podmíněné zastavení trestního stíhání výhodné, či nikoli, nebudou znát s jistotou délku zkušební doby v daném případě, přičemž pět let pro ně může představovat dobu přímo odstrašující. Ani judikatura přitom nepřipouští, aby byl závazek obviněného zdržet se určité činnosti kratší než sama zkušební doba.[29] De lege ferenda by tak bylo záhodno, aby měl státní zástupce či soud možnost určit délku zdržení se předmětné činnosti ze strany obviněného nezávisle na stanovené délce zkušební doby, tedy aby bylo možné závazek zdržet se vymezené činnosti stanovit na dobu kratší, než je celková délka zkušební doby.

V případě prolongované délky zkušební doby ve smyslu § 307 odst. 2 tr. řádu si lze povšimnout, že na tomto místě není stanovena spodní hranice délky zkušební doby. Z tohoto důvodu se někteří domnívají, že je možné stanovit obviněnému i velmi krátkou zkušební dobu, jako např. pouze jeden měsíc anebo měsíce dva. To ale podle mého názoru není možné, neboť poté je především závazek obviněného spíše jen formálního charakteru; nadto pak jde o přísnější variantu podmíněného zastavení trestního stíhání a u její mírnější varianty podle § 307 odst. 1 tr. řádu činí, jak bylo uvedeno, spodní hranice šest měsíců. Kromě uvedeného je pak nutné dále registrovat též to, že uvedené asperační alternativy podmíněného zastavení trestního stíhání v trestních věcech mladistvých mají podle § 69 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže spodní hranici stanovenou výslovně na šest měsíců, horní hranici pak na tři léta; i s ohledem na systematický výklad předmětného ust. § 307 odst. 3 tr. řádu ve vazbě na § 69 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže je tak možné dojít k závěru, že spodní hranice též u dospělého obviněného může být nejméně šestiměsíční, když není ani jakkoli možné, aby zákon ukládal citelnější omezení mladistvým obviněným než obviněným dospělým. Domnívám se, že uvedenou nejasnost by bylo vhodné de lege ferenda vyřešit výslovným zpřesněním právní úpravy na tomto místě. 

Možnost upuštění od závazku obviněného zdržet se po zkušební dobu určité činnosti

Pokud jde dále o formu podmíněného zastavení trestního stíhání uvedenou v § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu spočívající v závazku obviněného zdržet se po zkušební dobu určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, pak mám za to, že pro obviněného by mohlo být velmi motivující zakotvení ustanovení, jež by umožnilo upustit od takového závazku obviněného, když nejméně již v případě, kdy odsuzujícím rozsudkem je pachateli trestného činu uložen trest zákazu činnosti ve formě zákazu řízení motorových vozidel, má běžně možnost v souladu s § 90 tr. zákoníku po výkonu poloviny trestu požádat soud o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.

Obviněný by tak již poněkud kontraproduktivně nemusel kalkulovat, zda je pro něj příznivější varianta, kdy trestní řízení dospěje k odsuzujícímu rozsudku a uložení trestu, o jehož prominutí má po výkonu jeho poloviny právo žádat, anebo varianta, v případě které dojde k aplikaci odklonu, tedy nebude pravomocně odsouzen a bude mít nadále „čistý“ výpis z evidence Rejstříku trestů, ale zákon mu dříve uvedené právo zkrátit svůj závazek nepřiznává, což je ve své podstatě nežádoucí. Nadto představují odklony v trestním řízení, a zejména pak jejich asperační varianty, sankční opatření, procesní protějšky trestů. Možnost upuštění od závazku obviněného po uplynutí poloviny zkušební doby by přitom bylo vhodné užívat zejména u těch obviněných, kteří by řádně plnili veškeré uložené podmínky a povinnosti a vedli by příkladný řádný život.

Problematika započtení

Další určitá nedomyšlenost spočívá v tom, že obviněnému se nezapočítává doba, po kterou mu bylo před právní mocí usnesení podle § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat (např. zadržení řidičského průkazu podle § 118b zákona o provozu na pozemních komunikacích).

Obviněný totiž předně v době, kdy svůj závazek vyslovuje, ať jde o přípravné řízení, anebo dobu po jeho skončení, tak činí na základě okolností, které jsou mu v dané době známy, tj. např. pro obviněného je akceptovatelné v okamžiku, kdy svůj závazek specifikuje, že činnost nebude vykonávat kupř. po dobu šesti měsíců; obviněný však nemůže nijak předvídat chování orgánů činných v trestním řízení. Nijak tak např. neovlivní, kdy bude přípravné řízení skončeno nebo kdy se státní zástupce či soud začnou případem zabývat; to může ovšem nastat např. právě až po uplynutí šestiměsíční doby od okamžiku, kdy obviněný svůj závazek v přípravném řízení vyslovil. Obdobně pak, pokud vysloví svůj závazek obviněný v průběhu hlavního líčení; zde bude soudem sice rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to včetně výroku o závazku obviněného ve shodě s jeho návrhem, avšak právní moc tohoto usnesení může nastat z řady důvodů až o mnoho měsíců později. Domnívám se přitom, že neexistuje žádný racionální důvod, aby byl v tomto směru opětovně zvýhodněn ten, komu byl uložen trest zákazu činnosti ve standardním trestním řízení.[30]

K této problematice se již v minulosti vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že „není namístě analogie s postupem při zápočtu do doby výkonu trestu zákazu činnosti mj.[31] proto, že jednostranný závazek obviněného ve smyslu § 307 odst. 2 písm. a) tr. řádu nemá povahu trestu, nýbrž dobrovolného prohlášení (slibu)“.[32] Na tomto místě však lze ve shodě s dříve uvedeným přisvědčit názoru Zůbka, který k tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že „s tímto názorem nelze souhlasit, neboť i tyto ‚dobrovolné‘ závazky zpravidla musí obviněný pociťovat jako újmu, jejich dodržování koresponduje s negativními dopady, které by mu jinak působil uložený trest“.[33]^{, [34]}

Peněžitá částka určená státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti

Pokud jde o asperační variantu podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 2 písm. b) tr. řádu, trestní řád se na tomto místě nezmiňuje o nutnosti přihlédnout v souvislosti s uvažováním výše peněžité částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti k majetkovým poměrům obviněného. Tuto vadu by bylo de lege ferenda záhodno odstranit a uvedené do trestního řádu výslovně zakotvit. Blíže k této problematice srov. později v části textu věnované narovnání.

Podmíněné zastavení trestního stíhání s dohledem probačního úředníka

Nově by mělo být do trestního řádu zakotveno podmíněné zastavení trestního řízení[35] s dohledem probačního úředníka. Na tomto místě je v obecné rovině třeba uvítat úvahy týkající se dalšího rozšiřování současného spektra odklonů, když jedním z hlavních cílů rekodifikace by mělo být mj. vytvoření komplexního systému odklonů v trestním řízení, jenž by poskytoval co možná nejdiferencovanější přístup k řešení trestní věci, přinesl možnost dalšího urychlení trestního řízení a ulehčení činnosti orgánům činným v trestním řízení; na druhou stranu mi však v této souvislosti nedá neupozornit na to, že jediným řešením na tomto místě není pouze naděje v zavádění nových institutů, nýbrž též, a především, odstranění vad stávající právní úpravy odklonů v trestním řízení.

Tak nebo tak, ačkoli tedy nepovažuji zavedení podmíněného zastavení trestního řízení s dohledem probačního úředníka za prioritní, tuto vizi zákonodárce vítám, neboť nutno uznat, že v praxi v případě dospělých obviněných chybí ta varianta podmíněného zastavení trestního stíhání, kdy nepostačuje pouze prosté stanovení zkušební doby, ale zapotřebí je též kontrola obviněného, resp. jeho chování, plnění uložených povinností a popř. jeho motivace k vedení řádného života.

Podmíněné zastavení trestního stíhání a obecně prospěšné práce

Dále by bylo vhodné rozšířit využití podmíněného zastavení trestního stíhání i po vzoru rakouské právní úpravy,[36] tedy konkrétně zavedením možnosti navázat podmíněné zastavení trestního stíhání na vykonání obecně prospěšných prací,[37] a to doplněním stávajícího ust. § 307 odst. 2 tr. řádu o další závazek obviněného, spočívající v tom, že během zkušební doby vykoná osobně, bezplatně a ve svém volném čase ve stanoveném rozsahu, jenž by obdobně jako v alternativních případech nesměl být zřejmě nepřiměřený závažnosti přečinu, obecně prospěšné práce. Mohlo by se přitom jednat o činnosti jako např. po stanovenou dobu hlídat přechody pro chodce u základních škol či školek, osoby s určitou kvalifikací by mohly vykonávat práci v rámci své kvalifikace, tj. např. kuchaři by mohli vypomáhat s přípravou jídel pro osoby bez domova apod.

Podle mého názoru nelze v této souvislosti nijak brát v úvahu námitky, že pokud jde o obecně prospěšné práce, jedná se fakticky o hmotněprávní sankci, a jejich ukládání je tak nutně navázáno na vyslovení viny, k němuž ovšem v případě vyřízení věci podmíněným zastavením trestního stíhání nikdy nedochází. Obecně prospěšné práce je potřeba v tomto případě chápat spíše než jako sankci jako zcela dobrovolně převzatý závazek.

Ačkoli by výše uvedený návrh mohl znamenat další zatížení pro Probační a mediační službu, resp. též pro orgány činné v trestním řízení ohledně spolupráce s ní, hlavní smysl takového nového závazku obviněného spatřuji v tom, že by mohl vést k dalšímu rozšíření možností uplatnění podmíněného zastavení trestního stíhání zejména v těch případech, kdy obviněný nedisponuje dostatkem finančních prostředků pro to, aby mohl složit ve smyslu § 307 odst. 2 písm. b) tr. řádu peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Dále se pak domnívám, že navrhovaný závazek může mít na obviněného v některých případech též o mnoho větší výchovný účinek nežli „pouhé“ složení oné peněžité částky.

Pro zajímavost, inspiraci a hlubší zamyšlení nad touto problematikou uvedu v této souvislosti příklad ze zahraničí. Mladý muž v Kanadě řídil pod vlivem alkoholu a svým jednáním způsobil těžké ublížení na zdraví svým dvěma přátelům. Jak strana obviněná, tak strana poškozená nesouhlasily s uložením běžného trestu v obdobných případech, tedy aby byl pachatel odsouzen k trestu odnětí svobody. Naopak se shodly na tom, aby byl obviněný zapojen do výchovného programu na středních školách, kde bude jeho úkolem seznámit studenty s tím, jak je alkohol nebezpečný a co měl za následek konkrétně v jeho případě. Soud se nakonec ztotožnil s jejich názorem a dal přednost seznámení studentů s problémem alkoholu za volantem před uvězněním pachatele. Výsledkem pak bylo, že tento počin měl v dané lokalitě během následujících měsíců za následek strmý pokles řízení mladistvých pod vlivem alkoholu.[38]

Podmíněné zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného

Dalším institutem, kterým by se podle některých mohla inspirovat česká právní úprava, je tentokráte ve slovenském trestním řádu[39] upravené podmíněné zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného.

Smyslem odklonů v trestním řízení není zájem státu na odhalování, resp. objasňování organizované kriminality, který v případě podmíněného zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného převáží nad zájmem na jeho dalším trestním stíhání. V případě podmíněného zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného stát v případě stíhání závažných trestných činů zcela rezignuje na vyslovení viny pachatele, a to pouze proto, že ten přispěl k objasnění organizované trestné činnosti či jiné závažné formy kriminality.

Důvodům podmíněného zastavení trestního stíhání spolupracujícího obviněného rozumím, když s tímto spojený typ trestné činnosti představuje velmi závažný společenský problém a někdy je zapotřebí upřednostnit akcent na odhalování takové trestné činnosti před zájmem státu na potrestání pachatele, který je v organizované skupině pouze „malou rybou“. Osobně však považuji současnou českou právní úpravu dotýkající se spolupracujícího obviněného za zcela dostačující v oblasti trestního práva hmotného s tím, že pouze na okraj uvádím, že ne ve všech ohledech s ní souhlasím (např. pokud jde o možnost prostého upuštění od potrestání spolupracujícího obviněného).[40]

Pokud by se však již český zákonodárce rozhodl tento institut zavést, podle mého názoru by nebylo zřejmě vhodné přebírat slovenskou právní úpravu v její současné podobě, když ta klade důraz spíše než na závažnost trestného činu, osobu pachatele a výchovné působení na něj, na spolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení, a to nehledě na nepříliš přísné předpoklady pro aplikaci tohoto institutu a přílišnou šíři případů, ve kterých jej lze uplatnit.[41]

 

Autorka JUDr. Alena Tibitanzlová, Ph.D., působí na Katedře trestního práva Policejní akademie České republiky v Praze.

 

Pokračování v příštím čísle.

---

[1] K praktické aplikaci podmíněného zastavení trestního stíhání a narovnání srov. např. A. Tibitanzlová: Odklony v trestním řízení v aplikační praxi, in: T. Gřivna, H. Šimánová: Trestní právo a právní stát: sborník příspěvků z konferencí pořádaných Unií obhájců v letech 2017-2018, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2019, v tisku.

[2] Východiska a principy nového trestního řádu, 2014 [cit. 14. 1. 2019], dostupné z www: <http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=4980&d=281460>.

[3] Věcný záměr zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), 2008 [cit. 14. 1. 2019], dostupný z www: <http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4980&d=281460>.

[4] Východiska a principy nového trestního řádu, str. 33.

[5] Protože na tomto místě Východiska a principy nového trestního řádu nepřinášejí žádné bližší vysvětlení, pouze těžko dovozovat, zda jde o záměrný terminologický posun, anebo pouhou jazykovou nepřesnost.

[6] Východiska a principy nového trestního řádu, 2008, str. 34 [cit. 14. 1. 2019], dostupný z www: <http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4980&d=281460>.

[7] Strafprozessordnung (StPO), BGBl. Nr. 631/1975, ve znění pozdějších předpisů.

[8] Věcný záměr zákona o trestním řízení soudním (trestní řád), 2008, str. 108 [cit. 14. 1. 2019], dostupný z www: <http://portal.justice.cz/Justice2/ms/ms.aspx?o=23&j=33&k=4980&d=281460>.

[9] Východiska a principy nového trestního řádu, 2015, str. 34 [cit. 14. 1. 2019], dostupné z www: <http://portal.justice.cz/Justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=4980&d=281460>.

[10] K tomuto srov. J. Jelínek: Trestní právo procesní, 4. vydání, Leges, Praha 2016, str. 733 a contrario.

[11] J. Provazník: Odklony v českém trestním řízení – úvahy před možnou rekodifikací, Trestněprávní revue č. 4/2016, str. 82.

[12] Srov. např. S. Byzovová: Poškozený a odklony v trestním řízení (2. část), Juristic, 2002 [cit. 14. 1. 2019], dostupné z www: <http://trestni.juristic.cz/169908/clanek/trest3.html>.

[13] Shodně též např. P. Coufal: Nad dalším zrychlením a zefektivněním trestního řízení, Státní zastupitelství č. 10/2009, str. 24.

[14] P. Vantuch: Obhajoba obviněného, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 1998, str. 281.

[15] F. Ščerba: Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 64-65.

[16] J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol.: Trestní právo procesní, 6. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2015, str. 786.

[17] T. Palovský: Odklony v trestním řízení a reforma trestního procesu, in P. Kandalec, L. Kyncl, M. Radvan, D. Sehnálek, K. Svobodová, D. Šrámková, J. Valdhans, E. Žatecká: Dny práva 2007, Sborník příspěvků, Masarykova univerzita, Brno 2007, str. 817 [cit. 14. 1. 2019], dostupný z www: <https://www.law.muni.cz/sborniky/Days-of-public-law/files/pdf/Souhrn_Final.pdf>.

[18] Shodně též F. Ščerba, op. cit. sub 15, str. 65; J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol., op. cit. sub 16, str. 786.

[19] J. Jelínek, op. cit. sub 10, str. 731; P. Šámal, T. Gřivna: Trestní řád: komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 3483 a 3518.

[20] Důvodová zpráva k návrhu zák. č. 181/2011 Sb., beck online [cit. 14. 1. 2019], dostupná z www: <https://www.beck-online.cz/bo/document-view.seam?documentId=oz5f6mrqgeyv6mjygfpwi6q>.

[21] F. Ščerba, op. cit. sub 15, str. 71.

[22] Shodně též J. Jelínek, op. cit. sub 10, str. 731.

[23] A. Draštík: Trestní řád: komentář, II. díl, 1. vydání, Wolters Kluwer, Praha 2017, str. 682-683.

[24] Srov. např. J. Kursová: Odklony z pohledu oběti a poškozeného, in: J. Kuchta, M. Hrušáková, J. Valdhans: Dny práva 2013, Sborník příspěvků, Masarykova univerzita, Brno 2014, str. 85 [cit. 14. 1. 2019], dostupný z www: <https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2013/03_Postaveni_poskozeneho_a_obeti_v_trestnim_rizeni.pdf>.

[25] Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2002, sp. zn. 4 To 184/2002. Shodně též A. Draštík, op. cit. sub 23, str. 744.

[26] J. Zůbek: Činnost orgánů činných v trestním řízení v průběhu a po skončení zkušební doby, Trestněprávní revue č. 4/2014, str. 82 a násl.

[27] Tamtéž.

[28] Shodně též např. F. Ščerba, op. cit. sub 15, str. 83.

[29] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 6/2015. Dále k tomuto srov. Nejvyšší soud ČR, tisková zpráva: Nejvyšší soud k délce trvání závazku obviněného zdržet se určité činnosti (např. řízení motorových vozidel) v závislosti na délce zkušební doby obviněného, Nejvyšší soud, 2016 [cit. 14. 1. 2019]. Dostupná z www: <http://www.nsoud.cz/judikaturans_new/ns_web.nsf/f069f297c242 2c1bc12576ac0045940 f/4264f734d4242433c1257fbf0027b232?OpenDocument>.

[30] Shodně též J. Zůbek: Kvalifikované (zpřísněné) podmínky u podmíněného zastavení trestního stíhání, Bulletin advokacie č. 5/2016, str. 17.

[31] Dále např. pro důvod, kdy by musela být výlučná pravomoc soudu (např. započíst zadržení řidičského průkazu do doby trestu) přenesena na státního zástupce.

[32] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 4 Tdo 6/2015.

[33] J. Zůbek, op. cit. sub 30.

[34] Dále k tomu přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 6 As 114/2014, ve kterém NSS uzavřel, že „(ne)trestní povahu bodového systému nelze hodnotit izolovaně jen podle toho, jak je pojmenována zákonodárcem, např. opatření, ale podle faktických dopadů do sféry obviněného. Pravidla pro ukládání trestů musejí být uplatňována i tam, kde se trest neukládá, a kde sankce, resp. opatření sankční povahy, vyplývá přímo ze zákona a je přímým důsledkem spáchání přestupku.“

[35] Protože na tomto místě Východiska a principy nového trestního řádu nepřinášejí žádné bližší vysvětlení, pouze těžko dovozovat, zda jde o záměrný terminologický posun, nebo pouhou jazykovou nepřesnost.

[36] Strafprozessordnung (StPO), BGBl. Nr  631/1975, ve znění pozdějších předpisů.

[37] F. Ščerba, op. cit. sub 15, str. 447.

[38] F. McElrea: Restorative Justice as a Procedural Revolution: Some lessons from the Adversary System, in: D. Cornwell: Civilising Criminal Justice: An International Restorative Agenda for Penal Reform, Waterside Press, Sherfield-on-Loddon 2013, str. 105.

[39] Zákon č. 301/2005 Z. z., trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů.

[40] K této problematice blíže srov. např. J. Klátik: Zrýchlenie a zhospodárnenie trestného konania, Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici, Právnická fakulta, Banská Bystrica 2010, str. 189-190; L. Stupková: Může být institut spolupracujícího obviněného tak, jak je zakotven ve slovenské právní úpravě, inspirací pro českého zákonodárce? in: A. Macková, J. Jelínek, L. Bohuslav, J. Tryzna a kol.: Aktuální otázky civilního a trestního řízení se zaměřením na rekodifikaci občanského soudního řádu a trestního řádu ve světle principů demokratického a právního státu, Spolek českých právníků Všehrd, Praha 2016, str. 175 a násl.

[41] Tento příspěvek je výstupem vědeckovýzkumného úkolu Možnosti využití nových technologií s důrazem na zefektivnění a urychlení činnosti orgánů činných v trestním řízení a dalších subjektů, řešeného na Policejní akademii České republiky v Praze.