ÚS k podmíněnému propuštění cizinců z výkonu trestu odnětí svobody
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) dne 26. června 2019 vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a zásadanulla poena sine lege podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel, občan Ruské federace, v řízení před obecnými soudy již potřetí marně žádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (jeho zbytku) v trvání 17 let. Stěžovatel je ve výkonu trestu od listopadu roku 2004, dvě třetiny trestu vykonal v březnu roku 2016 a konec trestu má stanoven na listopad 2021. Kromě tohoto trestu mu byl uložen rovněž trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel sice podle zjištění soudů vykonal adekvátní část uloženého trestu a prokázal polepšení v průběhu výkonu trestu (mj. byl 42× kázeňsky odměněn).
Soudy však vždy jeho žádost zamítly s poukazem na neexistenci mezinárodní smlouvy, která by ve vztahu mezi Českou republikou a Ruskou federací upravovala podmínky dohledu v domovském státě nad odsouzeným ve stanovené zkušební době. Jinými slovy tedy stěžovatel dle názoru soudů splnil pouze dvě ze tří zákonných podmínek pro podmíněné propuštění (§ 88 trestního zákoníku).
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, ve které zejména namítal, že nemohl nijak ovlivnit to, zda bude sjednána mezinárodní smlouva s Ruskou federací umožňující dohled nad podmíněně propuštěnými. Je tedy dle svého názoru trestán za skutečnost, kterou nezavinil a institut podmíněného propuštění je pro něj tím pádem fakticky i právně zcela nedostupný.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již dříve v usnesení sp. zn. III. ÚS 1403/16 považoval procesní stav, za něhož by jen fakt absence smluvní úpravy justiční spolupráce včetně dohledu bránil podmíněnému propuštění, za protiústavní. Vytvořila by se tak proti textu i smyslu ustanovení § 88 trestního zákoníku další hmotněprávní podmínka pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, ačkoli ostatní mohou být splněny. Takový stav však nastal v nyní posuzované věci.
Podle Ústavního soudu tíží důkazní povinnost stran zbytnosti dalšího výkonu trestu odsouzeného. I když je unesení tohoto břemene obtížné, odsouzený nemůže být při posuzování, zda jsou jeho prognóza řádného života či dovršení nápravy reálné, jakkoli zvýhodňován. Obecné soudy však nemohou považovat splnění této podmínky podmíněného propuštění za a priori právně nemožné nebo mu stavět do cesty další nepřiměřené právní překážky. Jejich úkolem je tu ústavně konformní posouzení podmínek podmíněného propuštění, zejména po předložení záruk budoucího řádného života.
Krajský soud v posuzované věci přisvědčil názoru okresního soudu, že by mělo být zájmem každého státu dostatečně pečovat o své občany a zajistit jim možnost převzetí dohledu na svém území pro případ, že budou jiným státem podmíněně propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy však nerozhodují o odpovědnosti cizího státu za vytvoření na základě zákona a konkrétně pak jimi požadovaných podmínek, ale o jednotlivci.
Právní stav, jenž je nyní při rozhodování konstatován, nezbavuje v případě splnění ostatních podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu obecné soudy povinnosti využít všech možností, jež pro účely následného rozhodnutí o osvědčení se odsouzeného ve zkušební době zákon umožňuje (§ 331 odst. 5 trestního řádu). Vedle stanovení dohledu či uložení přiměřených omezení může být kontrola průběhu zkušební doby provedena kupříkladu též vyžádáním údajů o chování odsouzeného zejména v tom směru, zda v tomto období spáchal případný delikt či nikoli.
Obecné soudy svými rozhodnutími vyloučily možnost podmíněného propuštění pro stěžovatele, což neodpovídá ani zákonu, ani ústavním požadavkům. Svým postupem totiž stanovily nad rámec zákona další podmínku podmíněného propuštění z výkonu trestu (neboli trestní postih v širším smyslu) pro odsouzeného – cizince. Porušily tak principy předvídatelnosti právní úpravy trestního postihu stěžovatele a právní jistoty a zákazu libovůle v oblasti trestání chráněné čl. 39 Listiny, zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů (nález sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014).
Ústavní soud zásadně nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádostech odsouzených o podmíněné propuštění, založeném na uvážení soudů. Ve výjimečných případech je však jeho zásah nezbytný. Důvod k zásahu Ústavního soudu je dán též tehdy, pokud obecné soudy paušálně vyloučí možnost podmíněného propuštění pro určitého odsouzeného, v daném případě cizince, jehož domovský stát není účastníkem mezinárodní smlouvy o dohledu nad podmíněně propuštěnými nebo s tímto státem nemá Česká republika sjednánu odpovídající smlouvu.
V takové situaci dochází nejen k porušení práva odsouzeného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ale v důsledku i k porušení zásady nulla poena sine lege, zaručené čl. 39 Listiny, v širším smyslu. Paušálním vyloučením možnosti podmíněného propuštění odsouzeného je tu totiž fakticky zpřísňován jeho trestní postih bez jakékoli opory v zákoně.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 810/18 je dostupný zde.
Zdroj: ÚS, ilustrace Pixabay