Přesahy insolvenčního řízení do trestního práva v judikatuře Nejvyššího soudu

Lukáš Trojan

V tomto příspěvku bych rád upozornil na některé zajímavé souvislosti mezi insolvenčním právem a trestním právem, které se vyskytly v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v trestních věcech.

Cílem tohoto příspěvku je poukázat na některá zajímavá (i vzhledem k vymezené délce příspěvku nikoli veškerá) rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala možným vzájemným vztahem insolvenčního a trestního řízení nebo která na vzájemný vztah těchto řízení mohou dopadat.

Insolvenční a trestní řízení jsou samostatnými řízeními, která mohou probíhat a také většinou probíhají nezávisle na sobě. Stejně tak na sobě nezávislá a svébytná je právní úprava každého z nich. Přesto lze pochopitelně nalézt jisté průniky insolvenčního řízení a trestního práva. Takový průnik představují především trestné činy upravené ve zvláštní části trestního zákoníku, označované jako tzv. úpadkové trestné činy (§ 222 až 227 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v účinném znění, dále také jen jako „tr. zákoník“). Nepůjde ovšem samozřejmě o jedinou styčnou plochu, na níž se bude setkávat insolvenční řízení s trestním právem.

Ve vztahu k tzv. úpadkovým deliktům a předpokladům jejich naplnění v některých případech je zajímavá judikatura Nejvyššího soudu k možnosti zjišťování úpadku dlužníka v trestním řízení. K otázce povahy rozhodnutí o úpadku, a tedy s tím související vázanosti orgánů činných v trestním řízení takovým rozhodnutím, totiž na straně jedné existuje poměrně jednoznačná judikatura civilního kolegia, resp. civilních senátů Nejvyššího soudu k povaze tohoto typu rozhodnutí, a na straně druhé judikatura trestního kolegia, resp. trestních senátů Nejvyššího soudu k tomu, že takovým rozhodnutím není soud vázán, resp. je oprávněn zkoumat jeho zákonnost, byť by šlo o rozhodnutí pravomocné. Zajímavá a poměrně významná je také judikatura v dalších oblastech, kde se insolvenční řízení a otázky s ním spojené mohou promítat do oblasti trestního práva. Judikatura tak např. za významného přispění Nejvyššího soudu nastavila jednoznačné mantinely možné trestní odpovědnosti v souvislosti s podáváním insolvenčních návrhů, konkrétně pokud jde o tzv. šikanózní insolvenční návrhy.

Nedůvodné a nepravdivé insolvenční návrhy 

V několika posledních letech bylo možné v zákonné úpravě insolvenčního řízení sledovat výrazné tendence posilující postavení a ochranu dlužníka, a to často i na úkor věřitelů. Projevem toho je nepochybně i poslední novela zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen jako „insolvenční zákon“ či „ins. zák.“), která má vstoupit v účinnost dne 1. 6. 2019.[1] Ačkoli některé tyto změny jsou diskutabilní, rozhodně vítané jsou změny na poli zjevně neopodstatněných, nebo dokonce lživých a nepravdivých věřitelských insolvenčních návrhů. Žádoucí ochrana dlužníků, resp. subjektů insolvenčních návrhů věřitelů před nepříznivými dopady podání takového návrhu, byla v posledních letech posílena jak několika novelami insolven­čního zákona, tak i vývojem judikatury v oblasti trestního práva.

Z pohledu insolvenčního zákona bylo na uvedenou problematiku reagováno především novelou insolvenčního zákona z roku 2012,[2] která insolvenčním soudům umožnila, aby zjevně bezdůvodné insolvenční návrhy odmítaly v relativně krátké lhůtě v délce 7 dnů.[3] Tímto způsobem byl v insolvenčním zákoně nastaven jakýsi filtr, jehož smyslem byla snaha o rychlé vyloučení těch insolvenčních návrhů, jejichž cílem bylo pouze zjevné zneužití práv na úkor dlužníka. Z hlediska zvýšení ochrany dlužníků před šikanózními návrhy věřitelů je dále významnou novela insolvenčního zákona z roku 2017,[4] která kromě zvýšení nároků na věřitelský návrh a zvýšení maximální výše pokuty za podání zjevně bezdůvodného insolvenčního návrhu zavedla dále nový institut tzv. předběžného posouzení insolvenčního návrhu podaného věřitelem. Díky této novele může tedy insolvenční soud v konkrétních případech rozhodnout o nezveřejnění insolvenčního návrhu nebo jiných dokumentů v insolvenčním rejstříku, má-li důvodné pochybnosti o důvodnosti podaného insolvenčního návrhu. Poškozené osoby, označené v takovém insolvenčním návrhu za dlužníky, jsou tedy napříště chráněny nejen před krátkodobým zveřejněním dokumentů poškozujících jejich dobré jméno a pověst, ale i před nutností vysvětlovat a prokazovat neodůvodněnost podaného insolvenčního návrhu před veřejností či obchodními partnery.

K otázce odpovědnosti za podání šikanózního insolvenčního návrhu se pak vyjádřil z hlediska trestněprávního taktéž Nejvyšší soud ve svém zásadním a často citovaném usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014. V posuzované věci bylo z hlediska trestněprávních dopadů zkoumáno jednání obviněného, který zaslal poškozenému výzvu k úhradě různých dlužných částek pod výhrůžkou podání insolvenčního návrhu. Následně proti dlužníku obviněný podal insolvenční návrh, resp. návrh na zahájení insolvenčního řízení, který obviněný podal i navzdory tomu, že jím tvrzené nároky byly zcela neopodstatněné a smyšlené. Obviněný byl soudem prvního stupně uznán vinným ze spáchání přečinů vydírání (§ 175 odst. 1 tr. zákoníku) a pomluvy (§ 184 odst. 1 a 2 tr. zákoníku). Po zamítnutí odvolání obviněného se pak věcí zabýval Nejvyšší soud, který nedůvodný insolvenční návrh zcela jasně označil za nedovolený prostředek, je-li ho zneužito k jiným než v zákoně uvedeným účelům, jako např. k prosazování vlastních zájmů za účelem uškodit osobě, na jejíž majetek je insolvenční návrh podáván, a tím ji donutit, aby něco konala, opominula nebo trpěla. Nejvyšší soud shledal v podání návrhu na zahájení insolvence, jehož motivací bylo donutit poškozeného k plnění, ke kterému nebyl povinen, „kvalifikovanou pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu skutkové podstaty trestného činu vydírání dle § 175 odst. 1 tr. zákoníku“. To vše za situace, kdy byl návrh podán na základě vědomě nepravdivých skutečností bez faktické existence podmínek uvedených v § 3 ins. zák. Nejvyšší soud dále uvedl, že v případě podání návrhu na zahájení insolvence, který je založen na účelově smyšlených a neexistujících skutečnostech s motivem vyvolat důsledky spojené se zahájením insolvenčního řízení, spočívající ve zveřejnění a zanesení informace o podaném insolvenčním návrhu do veřejné datové sítě, může dojít k důsledkům, které lze kvalifikovat jako „jinou vážnou újmu ve smyslu trestného činu pomluvy dle § 184 tr. zákoníku“.

Uvedené rozhodnutí je průlomové nejen v oblasti ochrany práv dlužníků dotčených neoprávněně probíhajícím insolven­čním řízením, ale zásadní je rovněž z pohledu dovození trestní odpovědnosti obviněného v souvislosti se zahájením řízení u soudu, tedy v souvislosti s realizací jinak ústavně zaručeného práva jednotlivce.[5]

Rozhodnutí o úpadku v trestním řízení 

Na rozdíl od popsané problematiky tzv. šikanózních insolvenčních návrhů, k nimž Nejvyšší soud zaujal zcela jasné stanovisko, k otázce možnosti zjišťování úpadku v trestním řízení se Nejvyšší soud již tak jasně a jednotně nestaví. Polemiku mohou vzbuzovat rozhodnutí civilního a trestního kolegia Nejvyššího soudu, resp. jeho civilních a trestních senátů, k výkladu povahy rozhodnutí o úpadku, resp. možnosti přezkoumávat jeho zákonnost v trestním řízení.

Podle § 9 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., trestní řád, v účinném znění (dále také jen jako „tr. řád“), orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně předběžné otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.

Ačkoli Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 NSČR 30/2010 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 96/2011), vymezil, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydaná v insolvenční věci, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou především tzv. rozhodnutí statusová, mezi která řadí mj. i rozhodnutí o úpadku dle § 136 ins. zák., v usnesení ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1412/2009 (publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 64/2010), se otázka posouzení stavu úpadku hodnotí v souladu s § 9 odst. 1 tr. řádu jako otázka předběžná, kterou orgány činné v trestním řízení posuzují samostatně, a to i navzdory existenci pravomocného usnesení konkursního soudu o prohlášení konkursu.[6] Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí v reakci na názor odvolacího soudu i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedený ve vyjádření k dovolání obviněného, podle nichž nemohla být zákonnost prohlášení konkursu posouzena jako předběžná otázka ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, neboť by tím docházelo k nepřípustnému rozšiřování okruhu otázek, které musejí orgány činné v trestním řízení posuzovat jako otázky předběžné, dále uvedl: „Orgány činné v trestním řízení totiž nemohou nekriticky vycházet toliko z existujících rozhodnutí konkursních soudů o prohlášení konkursu, třebaže jsou již pravomocná, protože závěr o vině obviněného je založen též na tom, že obviněný jednal až po (skutečném a zákonném) prohlášení konkursu na majetek určitého dlužníka.“

Posledně uvedený názor ještě Nejvyšší soud zopakoval v jiné trestní věci, a to v rámci usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1570/2014, kdy bylo opět konstatováno, že orgány činné v trestním řízení posuzují otázku úpadku dlužníka samostatně jako předběžnou otázku, nehledě na existenci pravomocného usnesení insolvenčního soudu o prohlášení úpadku dlužníka dle § 136 ins. zák. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud na jedné straně označuje usnesení insolvenčního soudu o úpadku jako rozhodnutí vydané ve věcech statusových, na druhou stranu zase v jiných rozhodnutích přiznává orgánům činným v trestním řízení pravomoc posuzovat otázku splnění zákonných podmínek zahájení insolvenčního řízení, resp. zkoumat již pravomocná rozhodnutí o úpadku jako otázku předběžnou, a to i přes výslovnou úpravu § 9 odst. 2 tr. řádu.

Závěr

Je zřejmé, že insolvenční a trestní řízení představují poměrně odlišné světy. Popsaná dichotomie v rozhodování civilních a trestních senátů Nejvyššího soudu nicméně zajisté není žádoucí, a to zejména tam, kde řešení nastíněných otázek bude poměrně pravidelnou součástí rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Jedná se zjevně o otázkou nikoli okrajovou, a tím spíše by měla být judikatura na úrovni Nejvyššího soudu sjednocena.

 

Autor Mgr. Lukáš Trojan je advokátem v Praze a viceprezidentem Unie obhájců ČR.


[1] Zákon č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[2] Zákon č. 334/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

[3] Ust. § 128a ins. zák.

[4] Zákon č. 64/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[5] Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

[6] Uvedené rozhodnutí řeší problematiku, na kterou se vztahovala úprava za účinnosti zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

Go to TOP