Bývalá ministryně spravedlnosti a současná poslankyně Parlamentu ČR a akademička profesorka JUDr. Helena Válková, CSc., se domnívá, že lidskoprávní problematika si zaslouží dostatečnou vládní pozornost a speciální zájem. Nejen proto ale nastoupila do funkce zmocněnkyně vlády pro lidská práva. Ne každý totiž ví, že lidskými právy se zabývá už hodně dlouho…

„Již na konci 80. a začátku 90. let jsem měla v Ústavu státu a práva jako právnička tuto problematiku na starosti. Byla jsem ve skupině připravující pro exprezidenta Václava Havla kromě jiného i novelu trestního zákona a legislativní půdu ke zrušení trestu smrti, nahrazení krátkých nepodmíněných trestů alternativními tresty a později i konstituování Probační a mediační služby… Všechny tyto kroky se týkaly nejen trestního práva, ale i oblasti sociálních práv a zasahovaly často do ústavního pořádku, byť to nebyly přímo návrhy na změny ústavy. Pro prosazení novel, které se týkaly postihů domácího násilí, stalkingu a dalších činů, jsem velmi často využívala argumentace, která je zakotvena v Listině základních práv a svobod. Ostatně pokud se pohybujete na poli určitého právního odvětví delší dobu, tak narážíte na lidskoprávní dimenze neustále a snažíte se je do všeho, co děláte, zakomponovat. Jak v aplikační praxi, tak i v oblasti legislativy,“ uvedla profesorka Válková na úvod rozhovoru nejen o lidských právech.

Od té doby uběhla už nějaká doba a nyní jste do funkce vstoupila nejen s odbornými, ale i politickými zkušenostmi. Domníváte se, že Vaše předchozí praxe ministryně je výhodou?

Poté, co jsem si vzala čas na rozmyšlenou, než jsem na funkci přijala, jsem i o tom samozřejmě přemýšlela. A došla jsem k názoru, že můj hlas má šanci být víc slyšen než hlasy některých zmocněnců předešlých, třeba i díky tomu, že mě lidé již v politice zaregistrovali. Předchozí zmocněnkyně byla současně i státní úřednicí, a tak logicky nemohla politicky vystupovat. O tuto politickou dimenzi by úřad zmocněnce však přijít neměl. Takže mohu říci, že výhoda to určitě je, a navíc je to problematika, která koresponduje nejen s mým profesním názorem, ale i celoživotním zaměřením a přesvědčením.

Neobáváte se, že při prosazování lidskoprávních zájmů narazíte ve vládě na nepochopení?

Jako poslankyně dobře vím, že když doporučím něco, co se průřezově týká lidskoprávní problematiky, tak často přes veškerou snahu navrhovanou změnu prosadit, narazím na nepochopení některých ministrů. Na druhou stranu chápu, že každý ministr má svůj resort, ve kterém je odborníkem a lidskoprávní prvek považuje často za nepodstatný. Takže je potřeba neustále vysvětlovat a vysvětlovat. A pokud takové prosazování lidskoprávní problematiky v odborných agendách nakonec příslušní ministři pochopí, budu to považovat ze své nynější nové pozice zmocněnkyně za významný pokrok.

Můžete odkrýt první kroky zmocněnkyně pro lidská práva? Čím se prioritně chcete zabývat?

Jedna věc je, čemu bych se ráda věnovala a druhá, k jakým povinnostem mě „dotlačí“ aktuální vnitropolitická situace. Tak nejdříve povinnosti – určitě budeme muset v dohledné době řešit Istanbulskou úmluvu. V této souvislosti jsem kriticky řekla, že jsme všichni selhali, zejména pokud jde o komunikaci, v jaké míře a konkrétních důsledcích může být tato úmluva vnímána jako nebezpečná a co je třeba v tomto ohledu vysvětlovat. Úmluva pochopitelně jako každý jiný mezinárodní dokument operuje vágními pojmy. Už jsem některé z nich zachytila, a nyní se budeme snažit je konkretizovat porovnáním s naší platnou právní úpravou. Podle výsledku této analýzy pak můžeme navrhnout úmluvu sice ratifikovat, ale s výhradami k některým jejím článkům. Pokud by se nám vůbec nepodařilo vágní terminologii vysvětlit a najít k ní ekvivalenty v našich právních předpisech, pak bych i já osobně byla vůči její ratifikaci velmi zdrženlivá. Chtěla bych, abychom ratifikovali pouze takový dokument, který pro nás bude dobře srozumitelný a nebude vyvolávat ve veřejnosti zbytečnou paniku. Je mi jasné, že to nebude vůbec jednoduché…

Jaký je aktuální postoj vlády k jejímu přijetí?

V minulosti byl postoj vlády mírně ve prospěch ratifikace, ale v současnosti to tak jednoznačné není, v poslední době se dává prostor spíše jejím odpůrcům. Určitě to vyžaduje ještě diskusi, musíme rozplést všechny argumenty pro a proti. Proto jsem stanovila poměrně dlouhou dobu na to, abychom si vše vyjasnili a prodebatovali, do letošního podzimu. To již bychom snad mohli vědět, jestli má ratifikace šanci v parlamentu hladce projít, či nikoliv. Takže to je jeden z konkrétních úkolů, kterými se budu nyní zabývat.

Víte ještě o nějakém dalším podobném?

Z dalších konkrétních problematik mohu uvést například debatu o právní úpravě manželství stejnopohlavních párů. Po registrovaném partnerství, kdy jsme vyšli těmto párům vstříc a legislativně jsme v minulosti jejich partnerství upravili, je nyní namístě opět tuto oblast novelizovat, zvláště pak některé otázky, jako např. dědické právo. A nejde pouze o dědění, ale například o péči a výchovu dětí, zvláště pokud jde o dítě, které je sice aktuálně vychováváno oběma partnery, nicméně se narodilo ze vztahu, který tomu současnému předcházel a již skončil (např. úmrtím nebo rozvodem jednoho z rodičů). V tomto případě dosud nejsou práva stejnopohlavních párů dobře upravena, respektive zde taková regulace chybí. Návrh novelizace příslušných právních předpisů máme již několik měsíců připraven, ale obávám se, že to nebude jeho poslední verze. Snažili jsme se o kompromis, ale jsme v situaci, kdy žádná ze stran není s navrhovanými úpravami zcela spokojená. Výsledek tedy nemůže být uspokojivý, a proto jsem otevřeně řekla, že je třeba ještě vše v klidu prodiskutovat než se snažit „silově“ ve sněmovně protlačit něco, co nemá šanci. Podle mých zkušeností by to nakonec stejně dobře nedopadlo.

A nyní opravdu to, co byste dělat chtěla…

Chtěla bych prosadit zákon o celostátním referendu, jehož parametry jsou nyní velmi dobře nastaveny. A zároveň je pro naši veřejnost dostatečně srozumitelný. Budu konkrétní. Je nás v České republice kolem 10 milionů, z toho osm milionů oprávněných voličů. Pokud se dostaví k urnám alespoň 25 procent, tedy kolem dvou milionů voličů a pokud současně více než 50 procent z nich bude hlasovat pro určitou variantu odpovědi na otázku, kterou předtím Ústavní soud vyhodnotí jako ústavně konformní, pak takové řešení zvítězí. Podle mého názoru se tak dá hlasovat například o tom, zda ponechat či zrušit zákaz kouření v restauracích, zda umožnit sňatky stejnopohlavním párům, zda rekreačně legalizovat užívání marihuany apod. To jsou témata, kdy bych se velmi ráda řídila míněním většiny společnosti – jako právník a dvojnásobně jako poslankyně. Právě proto mi tak vadí neformální „vzkaz“ ze Senátu, že i po všech přijatých kompromisech náš návrh stále ještě pokládají za neprůchodný. Přesto stále doufám, že se nám podaří Senát nakonec přesvědčit. A pokud ne, ať Senát vysvětlí a obhájí, proč odpírá v České republice občanům tuto možnost. Jako zmocněnkyně vlády pro lidská práva v tomto směru budu vždycky referendum prosazovat, protože je to jedno ze základních politických práv a teď jsme už jen krůček od jeho implementace.

Při uvedení do funkce jste říkala, že se budete zabývat třemi velkými skupinami, a to jsou děti, senioři a národnostní menšiny…

Začnu seniory, myslím, že se v této problematice relativně dobře orientuji, ostatně jsem sama seniorkou. Jde o věkovou kategorii lidí, o které si ostatní spoluobčané myslí, že jí jde hlavně o zvýšení důchodů, a proto není ve veřejnosti příliš oblíbená. Ale ani zdaleka nejde jen o zvyšování důchodů, úplně se zapomíná na to, že nám tady postupně „vyrůstá nová generace seniorů“, tedy lidí, kterým je nyní 55+. To v dnešní době sice nejsou senioři, ale již za pět let se jimi stanou. Je naléhavě třeba, aby naše společnost vnímala takového člověka, podobně jako v jiných západoevropských zemích, jako aktivního člena společnosti, zbytečně jej „neinvalidizovala“ a nedegradovala na pouhého příjemce sociálních dávek. Jen se podívejte kolem sebe, kdo je v tomto věku pracovně aktivní – učitelé, advokáti, lékaři a příslušníci dalších profesí, kteří chtějí, aby se ve všech třech oblastech života, tj. osobní, profesní, ale i veřejné, s nimi v budoucnosti více počítalo. Na tohle se musí společnost postupně připravovat, protože nám stárnou další a další schopné a akční ročníky. Chci vytvořit pracovní skupinu, která by připravila komplexní program pro plnohodnotný život seniorů, a tím zajistila ochranu jejich práva na plnohodnotný život až do pozdního věku.

Co byste ráda vylepšila v péči o děti? V této oblasti jsme na tom určitě lépe než v případě seniorů.

To sice ano, ale i zde je nutné mnohé zlepšovat. Například problémy ve fungování dosavadního modelu opatrovnického soudnictví. Chtěla jsem je reformovat už jako ministryně, ale již jsem se k tomu bohužel nedostala. Budu tedy prosazovat reformu opatrovnického soudnictví jako součást novely zákona o soudech a soudcích. Jako zmocněnkyně pro lidská práva budu upozorňovat na porušování ústavního práva na spravedlivé soudní rozhodnutí v přiměřené době. Tato otázka se musí otevřít, protože není možné se schovávat za znalecké posudky (i proto se snažím o prosazení nového zákona o znalcích), a donekonečna protahovat opatrovnické řízení, v jehož průběhu nám děti dospívají, nezřídka trpí provizoriem, ve kterém jsou nuceny dlouhé roky žít a konec řízení je stále v nedohlednu. Vím, je to problematika obtížná, ale některá řešení se nabízejí. Tak např. Justiční akademie by měla nabízet více kursů a školení pro opatrovnické soudce, jejichž výběr a obsah by měl odpovídat nejnovějším poznatkům nejen z oblasti práva, ale především psychologie, speciální pedagogiky a souvisejících disciplín. Nejvyšší soud by měl v opatrovnických věcech více pozornosti věnovat sjednocování nynější rozdílné aplikační praxe, aby jej nemusel suplovat, jako je tomu nezřídka nyní, Ústavní soud. A samozřejmě by měl být prováděn pečlivější výběr opatrovnických soudců, aby to byli zralí odborníci s dostatečnými životními zkušenostmi, nikoli mladí absolventi právnických fakult ihned poté, co úspěšně složí justiční zkoušky.

V neposlední řadě máte v plánu zaměřit se na národnostní menšiny. Pravdou je, že se o nich moc nemluví…

A víte, že v Česku žije 14 národnostních menšin? Máte pravdu, že o nich není skoro nic slyšet. Proč se neozývají, může být ze dvou důvodů: buď je to tím, a budu ráda, pokud se mi to potvrdí, že svá práva mohou v České republice v dostatečné míře bez problémů uplatňovat. Druhou, tou horší variantou by bylo, že na svá práva národnostní menšiny, přinejmenším některé z nich, rezignovaly. Ale to si nemyslím. Moudřejší budu, až si v klidu pohovořím s některými jejich zástupci. Mám v plánu setkat se v létě se zástupci německé, chorvatské, ruské, vietnamské a samozřejmě i slovenské menšiny. A pokud jde o romskou menšinu, o té se v minulosti často a myslím i dostatečně diskutovalo jak na vládní úrovni, tak i v mediálním prostoru, takže zde je jistě na co navazovat.

Jste poslankyní, ale kandidovala jste i na senátorku, nemrzí Vás, že jí nejste, třeba byste měla lepší pozici k vysvětlování i na této půdě?

Nakonec je to asi dobře, že jsem skončila jako poslankyně, na senát jsem totiž příliš aktivní. Navíc mi poslední dobou připadá, že se senátoři vůči poslanecké sněmovně zbytečně vymezují, aniž by pro svá zamítavá stanoviska vždy uplatňovali věcné argumenty (viz například zamítavé, emocionálně prezentované, stanovisko vůči návrhu nového zákona o znalcích, aj.). Jsem sice pro to, aby Senát zůstal zachován, neboť jsem jej vždy považovala za dobrou pojistku naší parlamentní demokracie, ale to předpokládá, že v něm budou působit kompetentní senátorky a senátoři, nikoli političtí aktivisté….

Jak je na tom podle Vás Česko obecně s ochranou lidských práv?

Obecně něco hodnotit je vždy ošidné a v tomto případě, navíc na počátku mého působení ve funkci zmocněnkyně pro lidská práva, to platí dvojnásob. Proto se nyní omezím pouze na konstatování, že situace v oblasti prosazování základních lidských práv a svobod v České republice je na dobré úrovni, ale v řadě oblastí by mohla být jistě lepší. A v některých dokonce výrazně lepší…

PhDr. Dagmar Koutská
Foto: AD + archiv