Deliktněprávní ochrana pohledávky. Na okraj žaloby na náhradu škody – konkurenční prostředek právní ochrany znevýhodněného věřitele

Účelem tohoto článku je prokázat význam deliktněprávní ochrany pohledávky ve prospěch věřitele. Tato ochrana může tak fungovat vedle ochrany odpůrčí žalobou nebo v konkursním řízení. Jsou-li věřitelova práva poškozena jednáním dlužníka, v důsledku něhož vznikla věřiteli škoda, může se domáhat její náhrady před zahájením konkursního řízení, resp. vedle odpůrčí žaloby. I pohledávka je totiž hodna deliktněprávní ochrany posilující postavení věřitele, zejména jednal-li dlužník v rozporu s dobrými mravy, šikanózním způsobem, anebo porušil-li ochrannou normu, především trestního práva.

Luboš Tichý

 I. Vymezení problému

Skutkové základy odpůrčí žaloby mohou být důvodem nároku na náhradu škody. Skutkové podstaty obsažené jak v občanském zákoníku, tak v insolvenčním zákoně týkající se odpůrčí žaloby, jsou totiž založeny na „zkracovacím“ jednání, tedy jednání protiprávním. Jinak řečeno, takové jednání představuje již na první pohled civilní delikt. Může však být kvalifikován i jako delikt trestněprávní postihovaný trestněprávní normou.

Účel obou žalob, tedy žaloby odpůrčí a žaloby na náhradu škody, je obdobný: směřuje ke kompenzaci (vyrovnání) nerovnosti, která vznikla právě jednáním na úkor věřitele. Deliktní žaloba na náhradu škody je určitým konkurenčním prostředkem právní ochrany k žalobě odpůrčí. Do jaké míry je možné tuto žalobu koncipovat a jaké jsou její možné přednosti, se pokusíme dále ukázat.

Zkracující jednání může mít různé formy. Je realizováno smlouvou či jednostranným právním jednáním nebo reálnými (faktickými) úkony. V úvahu přichází kromě konání i opomenutí. Všem těmto formám zkracujícího jednání je společný jeden základní rys: jednání je namířeno proti majetkovým zájmům věřitele. Jeho cílem jsou majetková práva, zejména pohledávky. Subjektivní stránka jednajících může být různá. Z hlediska dlužníka se sotva může jednat i o jednání bez vědomí jeho nekalosti. Ta je výrazná u dlužníka zejména v případě šikanózně zaměřených útoků, a tedy jednání s úmyslem způsobit škodu.

Na znevýhodnění věřitele se může podílet celá řada osob. V první řadě je to nepochybně dlužník. Určitou roli však mohou hrát i subjekty, jež nejsou účastníky závazkového vztahu, jehož stranou je věřitel a jenž je základem nároku věřitele. Takovou osobou může být adresát právních jednání dlužníka, která věřitele zkracují. Avšak poškození věřitele může způsobit i třetí osoba, jež není v právním vztahu ani s věřitelem, a dokonce ani s dlužníkem, a která se ovšem přímo podílí na zkracujícím jednání dlužníka tím, že k němu dá podnět (např. návod k porušení smlouvy apod.).

Na tomto pozadí spočívají další úvahy tohoto příspěvku, jehož účelem je prokázat význam deliktněprávní ochrany pohledávky. Jinými slovy, jde nám o to posílit postavení věřitele prostřednictvím právní ochrany spočívající v žalobě na náhradu škody, která byla způsobena poškozujícím jednáním dlužníka, jež považujeme za delikt (protiprávní jednání). Analyzujeme proto deliktněprávní ochranu, o jejíž způsobilosti jsme přesvědčeni vzdor skutečnosti, že ani u nás, ale ani v zahraničí tento prostředek ochrany nebyl – pokud je nám známo – blíže popsán.[1]

Ve druhé kapitole (II) se proto zabýváme základními otázkami deliktněprávní ochrany pohledávky: odůvodňujeme způsobilost (přípustnost) žaloby na náhradu škody jako prostředku právní nápravy, jenž vychází v zásadě ze stejné situace jako odpůrčí žaloba.

Třetí kapitola (III) se soustřeďuje na tři typově odlišné způsoby ochrany pohledávky, jak to odpovídá třem skutkovým podstatám českého deliktního práva v občanském zákoníku: jde o odůvodnění obecné deliktní odpovědnosti podle § 2910 věty první, odpovědnosti za škodu při porušení ochranné normy podle § 2910 věty druhé, a konečně odůvodnění odpovědnosti za škodu vzniklou šikanózním jednáním či jednáním v rozporu s dobrými mravy podle § 2909 o. z.

Ve čtvrté kapitole (IV) se zabýváme otázkami subjektu odpovědnosti, tedy odpovědné osoby, problémem spoluodpovědnosti a formou náhrady škody. Škodu totiž může způsobit znevýhodňujícím, a tedy škodním jednáním nejen samotný dlužník, ale může to být i třetí osoba, jež podněcuje (svádí), jak shora řečeno, dlužníka k deliktu, a to buď sama, anebo ve spolupachatelství s dlužníkem. Na škodě se však může podílet, tedy za ni spoluodpovídat, i sám věřitel. Předmětem následující kapitoly je rozbor žaloby na náhradu škody a jejího vztahu k žalobě odpůrčí (viz V).

II. Deliktní ochrana pohledávky při protiprávním jednání dlužníka

 1. Východisko

Skutkovým předpokladem, a tedy východiskem pro deliktní ochranu pohledávky je situace, která je v zásadě stejná jako u odpůrčí žaloby. Dlužník svým jednáním nebo svými reálnými akty jedná tak, aby znemožnil věřiteli plné uspokojení jeho práv ze závazků (pohledávek) vůči dlužníku. Otázka vykonatelnosti těchto pohledávek je v tomto případě z hlediska hmotněprávních předpokladů irelevantní. Podstatné však je, aby jednání dlužníka vedlo k ochuzení, tedy ke zmenšení majetku věřitele.

Na rozdíl od skutkových předpokladů odpůrčí žaloby se v některých případech předpokládá, že takové jednání dlužníka je v rozporu s dobrými mravy nebo má šikanózní povahu. Zvláštní situace, kterou odpůrčí žaloba nepostihuje, je případ protiprávní ingerence třetí osoby do závazkového vztahu mezi věřitelem a dlužníkem s následkem poškození věřitele.

Jiným skutkovým předpokladem může být okolnost, že jednání dlužníka, případně třetí osoby má intenzitu nejen soukromoprávního, ale i trestního deliktu.

Z hlediska časové působnosti deliktněprávní ochrany je nerozhodné, zda tyto skutkové předpoklady nastaly před zahájením insolvenčního řízení či řízení odpůrčího nebo trvaly v průběhu těchto řízení, anebo dokonce existovaly i po skončení těchto řízení.

  1. Předpoklady odpovědnosti

 a) Protiprávní zaviněné jednání (delikt)

 aa) Formy

Prvním předpokladem odpovědnosti za škodu věřitele je protiprávní zaviněné jednání škůdce označované jako zkrácení či znevýhodnění (věřitele), přičemž škůdcem může být dlužník nebo třetí osoba (viz dále ad IV). Toto jednání má formy vymezené v § 590 a 591 o. z. a v § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 až 3 ins. zák. Přitom ovšem nejde jen o takové úkony, které mají za cíl úplné či částečné zmaření exekučního uspokojení, jak uvádí Pulkrábek,[2] včetně jeho ztížení nebo oddálení např. tím, že majetek dlužníka se věřiteli stane hůře přístupným apod. Ke krácení mohou vést také různé změny v dosavadním majetku dlužníka, jež spočívají ve snížení počtu dosavadních dlužníkových věcí o částku, kterou může věřitel získat jejich uskutečněným prodejem, apod.[3] Příkladem krácení je převod pohledávky nebo smlouvy, postoupení pohledávky, zatížení pohledávky, výpověď, uznání dluhu apod.[4]

Jinou základní formou, která nemůže být předmětem odpůrčí žaloby, je jednání třetí osoby ve formě návodu směřujícího ve svých důsledcích k poškození majetku věřitele. Tato forma může mít různé podoby zahrnující přímé převody z majetku smluvního partnera dlužníka, návod k porušení smlouvy uzavřené dlužníkem s věřitelem apod. Jiným příkladem je návod k odčerpávání majetku v rámci koncernu ze strany ovládající společnosti vůči společníku ovládané společnosti.bb) Zaviněná protiprávnost

 Zejména v případě kvalifikace zkracujícího jednání dlužníka jako porušení právní povinnosti ve smyslu povinnosti zákonné, a tedy posouzení tohoto aktu jako deliktu, je třeba řešit základní teoretický problém. Na první pohled by totiž bylo možné soudit, že jde o porušení smluvní povinnosti tak, jak to má na mysli § 2913 o. z. Tento problém je třeba vyřešit vzdor tomu, že zákonodárce považuje nepochybně, ale mylně, i porušení povinnosti ze smlouvy za delikt (viz označení hlavy III jako „Závazky z deliktu“). K posouzení zkracujícího, a tedy škodního jednání dlužníka, případně třetí osoby jako deliktu, což má nepochybně význam při vymezení předpokladů deliktní odpovědnosti, nás vedou dva důvody.

Prvně je to míra závažnosti zkracujícího jednání dlužníka ve srovnání s tím, co se považuje za porušení smluvních povinností, které spočívají v jejich plnění řádně a včas. Již na první pohled je zřejmé, že zkracující jednání porušuje flagrantním způsobem základní princip smluvní loajality, který svým významem vysoce přesahuje porušení smlouvy např. v dodržení kvality plnění či termínu dodávky.

Druhý důvod naší kvalifikace spočívá v chápání deliktu jako porušení „povinnosti stanovené zákonem“ (viz např. § 2910 věta první o. z.). Protiprávností je proto třeba rozumět rozpor jednání odpovědné osoby s povinnostmi vyplývajícími z právního řádu. Tak je totiž třeba interpretovat termín „zákon“, jenž slouží především k vymezení působnosti ochrany mimo případy porušení smlouvy.[5] Tento pojem je třeba vykládat v materiálním slova smyslu jako pramen povinnosti péče. Tak je třeba posuzovat jednání dlužníka jako jednání v rozporu se zákonem, neboť to vyplývá i z občanského zákoníku (viz např. § 590) a insolvenčního zákona (viz např. § 240 odst. 1), které stanovují, že takové jednání lze považovat za neúčinné, a tím je považují za zakázané, a tedy protiprávní.

Lze dále předpokládat, že ten, kdo znevýhodňuje postavení věřitele tím, že zkracuje jeho majetek, aby nemusel plnit jeho pohledávky, jedná zaviněně. V některých případech jedná s úmyslem, neboť je mu známo, že jeho jednání vede k protiprávnímu poškození či poškození právních statků věřitele, a tento následek záměrně a vědomě uskutečňuje.[6] Jedná i s nepřímým úmyslem, k němuž postačí, rozpoznal-li takový následek, a navzdory této vědomosti se rozhodl jednat a pro případ, že dojde ke škodlivému následku, s ním byl srozuměn. Nelze vyloučit ani dlužníkovo jednání nedbalostní, když nerespektoval požadovanou péči, a tedy nechoval se opatrně a pozorně, jak by konkrétní situace vyžadovala. Měřítkem nedbalosti je tak srovnání s modelovým člověkem průměrných vlastností, tedy dlužníkem ve stejné nebo srovnatelné situaci.

 cc) Rozdíl od odporovatelnosti

 Otázka zavinění

Zatímco zkracování věřitele dlužníkem jako delikt vždy předpokládá zavinění alespoň v nejmírnější formě nedbalosti, posuzování subjektivní stránky zkracovacího jednání v občanském zákoníku a insolvenčním zákoně je různé. Úmysl zkrátit věřitele se předpokládá u odpůrčí žaloby podle § 590 odst. 1 písm. a), zatímco např. u bezúplatného právního jednání dlužníka podle § 591 o. z. se zavinění vůbec nepředpokládá. Obdobně i v insolvenčním zákoně se pro případ neúčinnosti některých jednání předpokládá úmysl dlužníka.

Časové omezení zkracujícího jednání jako předmětu odpůrčí žaloby

Jak občanský zákoník, tak insolvenční zákon omezují odporovatelnost zkracujících jednání časovými limity, jež mají různou délku a různý začátek.

Takové omezení časové působnosti zkracujícího jednání jako deliktu neexistuje. Něco jiného však je otázka promlčení nároku na náhradu škody (k tomu viz V.3).

b) Škoda

Škoda je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti škůdce. Tím se liší deliktní ochrana pohledávky, a tedy věřitele, od odpůrčí žaloby, která škodu nepředpokládá. Škoda věřiteli vzniká především jako důsledek nedobytnosti jeho pohledávky, kterou dlužník způsobil.

Škodu jako zmenšení majetku věřitele lze bezproblémově tvrdit a prokázat v případech flagrantních protiprávních jednání a v případech odčerpání majetku (pohledávek) věřitele dlužníkem, k němuž může dojít např. z návodu ovládací společnosti společníkem jako dlužníkem ve vztahu k „jeho“ ovládané společnosti. Skutečnou škodu lze zjistit rozdílovou metodou a v důsledku takové škody může vzniknout ještě škoda následná, resp. ušlý zisk či imateriální škoda takové společnosti, kteroužto problematikou se v tomto příspěvku nemůžeme z důvodu omezeného prostoru zabývat.

Problematická nemusí být otázka škody v případě zkrácení věřitele ve formě zmenšení majetku dlužníka. V takovém případě, jestliže v důsledku neplnění poruší dlužník smlouvu podstatným způsobem, může věřitel od smlouvy odstoupit a požadovat namísto plnění náhradu škody. V tomto případě lze použít rozdílovou metodu. Škoda spočívá v rozdílu v majetku věřitele před a po plnění a ušlém zisku jako rozdílu mezi skutečným majetkem a tímto majetkem zvýšeným o řádné plnění dlužníka. Problémem není ani okolnost, že věřiteli zůstává pohledávka ze smlouvy, kterou může uplatnit v insolvenčním řízení. Problém zvýhodnění věřitele řešíme ad IV.3 c).

c) Příčinná souvislost

Ve většině případů nebude otázka dokazování příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody způsobovat problémy.

Zaměříme se proto na ty situace, které z hlediska kauzality mohou být problematické.

Může vzniknout otázka, do jaké míry byla škoda vzniklá porušením smlouvy ve formě jejího nesplnění způsobena jen zmenšením majetku dlužníka v důsledku zkracujících protiprávních jednání. Zde je třeba doktrínu jediné příčiny (conditio sine qua non) korigovat metodou adekvátnosti a přihlížet především k možné ingerenci třetího. Je ovšem třeba brát v úvahu všechny relevantní důvody neschopnosti dlužníka plnit, a to ex ante z hlediska dlužníka, vylučovat přičítání škodních následků jiným důvodům, kdy škoda vznikla samostatným rozhodnutím věřitele anebo třetí osoby. Konečně je třeba vážit možné příčiny dlužníkova jednání a přičítat jim vždy adekvátní závažnost (váhu). Pak je možné dojít k závěru o pravděpodobnosti příčinné souvislosti, jako např., že jednání dlužníka lze přičítat ze sedmdesáti procent, a proto jej považovat za odpovědného k náhradě škody jen v tomto rozsahu.

Problémy mohou však nastat i v těch případech, které se na první pohled zdají jasné, jako jsou situace návodu třetí osoby k porušení smlouvy dlužníkem. Návodce totiž může působit na dlužníka, který byl již sám rozhodnut smlouvu podstatným způsobem porušit.[7] V takovém případě je návod třetí osoby kauzální jen tehdy, jestliže dlužník by bez něho porušení smlouvy neuskutečnil.

V případě více osob, jež se na zkrácení pohledávky věřitele podílejí (viz dále), bude přicházet v úvahu tzv. psychická kauzalita.[8] Ta je relevantní nejen při spoluodpovědnosti několika dlužníků, ale především v případě návodce či pomocníka (viz IV).

III. Tři skutkové podstaty deliktněprávní ochrany

 a) Obecně

Odpovědnost za poškození věřitele zkrácením jeho pohledávek se podle okolností případu může řídit buď podle obecné generální odpovědnostní klauzule v § 2910 o. z., nebo za předpokladu úmyslného jednání proti dobrým mravům či šikanózního jednání podle režimu zvláštní skutkové podstaty v § 2909 o. z. Generální odpovědnostní klauzule má, jak známo, dvě skutkové podstaty, z nichž první v první větě tohoto ustanovení upravuje odpovědnost za škodu vzniklou zásahem do absolutních práv, zatímco druhá skutková podstata ve druhé větě tohoto ustanovení se vztahuje i na prosté ekonomické škody,[9] jež vznikly jednáním v rozporu s ochrannou normou.

Jak ještě uvidíme ad IV, v případě odpovědnosti samotného dlužníka bude vhodnější používání ust. § 2910 věty druhé, zatímco v případě odpovědnosti návodce či pomocníka bude možné využít i ust. § 2910 větu první.

  1. § 2910 věta první o. z. a ochrana absolutních práv proti zásahu třetích osob

a) Pohledávka a její ochrana. Relativita a zvěcnění (§ 2910 věta první o. z.)

Předpokladem odpovědnosti za škodu podle obecné skutkové podstaty § 2910 věty první o. z. je protiprávní jednání namířené proti absolutním právům. Za taková se považují život, zdraví, svoboda a vlastnictví, tedy právní statky chráněné lidskoprávní úpravou. V této souvislosti je třeba poznamenat, že tento předpis je „implantátem“ § 823 odst. 1 BGB (německého občanského zákoníku), až na to, že jeho vymezení je širší.[10] Obecně se totiž i v české právní úpravě za absolutní práva chráněná touto klauzulí považují práva věcná. Lze se proto ptát, zda předmět útoku zkracujícího jednání, tedy pohledávka, má věcněprávní povahu. Na první pohled, tj. vycházeje z „nejširší“ definice věci v občanském zákoníku (viz § 489 o. z.), jsou věcmi i pohledávky, a jsou tedy absolutními statky vyžadujícími i obecnou deliktněprávní ochranu. Tak jednoduché to však není. Jak totiž plyne z § 496 odst. 2 o. z., práva jsou („nehmotnými“) věcmi jen tehdy, připouští-li to jejich povaha. Takto docházíme ke dvojitému vymezení vlastnického práva, resp. pojmu vlastnictví jako jednoho z absolutních práv. Předmětem vlastnického práva v úzkém slova smyslu mohou být jenom hmotné věci. V takovém případě spadají pod věcněprávní režim.[11] Předmětem vlastnického práva (vlastnictví) v širším slova smyslu jsou naproti tomu veškerá práva. Mluvíme-li tedy o vlastnictví k pohledávkám, znamená to především, že pohledávka patří určité osobě.

Na tomto místě je třeba jen poznamenat, že podle § 2910 věty první odůvodňujeme odpovědnost pouze třetí osoby jako návodce ke škodnímu jednání dlužníka vůči majetku věřitele. Naproti tomu dovozovat odpovědnost dlužníka, jehož škodní jednání spočívá ve zkracování věřitele jednáním, které je důvodem k odpůrčí žalobě, bude relativně obtížnější (viz shora).

b) Pohledávka jako absolutní právo

Obecně se má za to, že právo k pohledávce věřitele směřuje jen vůči dlužníku. Jde tedy o právo závazkové, tedy relativní, a nikoliv absolutní.

Je proto třeba se zaměřit na otázku uvedené relativity pohledávky jako závazkového práva. Z této zásady plyne, že v závazkovém vztahu vzájemně odpovídají pouze jeho smluvní strany. Z toho dále plyne, že za prvé, třetí osoby jsou z tohoto vztahu a z jeho porušování vyňaty, a dále za druhé, že i jednání smluvních stran, která zásadním způsobem přesahují meze závazkového vztahu, jsou podřízena právě jenom režimu určovaného pojmem relativity.[12] Ve svém důsledku oba tyto přístupy znamenají, že odpovědnost z porušení jakéhokoliv obsahu závazkového vztahu je pouze odpovědností smluvní. Tento koncept však ignoruje rozdíl, který je dán mezemi závazkového vztahu. Naproti tomu je třeba, vycházeje z tohoto rozlišování, rozeznat nejen vlastní úroveň závazkového vztahu, ale taková jednání, která tuto úroveň přesahují, a chápat závazkové vztahy tak, že mají i určitou vnější rovinu. A právě tak, jako tomu je i u věcných práv, je třeba rozlišovat mezi relativním vztahem osoby k určité věci a absolutní ochranou vůči třetím osobám či zásahům, které tuto úroveň přesahují.[13] Jinak řečeno, i závazkové, tedy relativní vztahy mají absolutní dimenzi;[14] k podstatě každého subjektivního práva patří, že náleží určité osobě. Tím ovšem je zároveň řečeno, že toto právo nenáleží ostatním osobám jako oprávněným. Každé subjektivní právo znamená též vyloučení každého dalšího z jeho vlastnictví, a je tedy i relativní právo právem absolutním.[15] V tomto smyslu tak můžeme též mluvit o vlastnictví k pohledávce ve smyslu vlastnictví v širším slova smyslu.

Z hlediska třetích osob, tedy potenciálních návodců ke škodnímu jednání, je relevantní, že na rozdíl od hmotných věcí nejsou práva k pohledávce zdaleka tak transparentní.[16] Z tohoto hlediska je třeba posuzovat i jednání návodce, který je odpovědný tehdy, jestliže takováto práva mohl rozpoznat využitím příslušné objektivní péče, a tedy si uvědomit, že zasahuje do cizích práv. Takto je třeba posuzovat zavinění třetí osoby, které je předpokladem její odpovědnosti za škodu.[17]

  1. § 2910 věta druhá o. z. a ochranná norma (povinnost)

 a) Náhrada škody za porušení ochranné normy

Pojmem protiprávnost jako základního předpokladu odpovědnosti za škodu se rozumí i porušení právní normy na ochranu určitých statků, které náležejí určité třídě individuálních nositelů.[18] Předpoklad odpovědnosti za škodu je tedy dán tehdy, vznikla-li škoda těm subjektům, k jejichž ochraně slouží škůdcem porušená právní norma. Tato skutková podstata znamená rozšíření odpovědnosti na případy náhrady prosté ekonomické škody,[19] která není jinak považována za škodu hodnou náhrady, jako tomu je u základní skutkové podstaty podle § 2910 věty první. Pojem zákona „porušení zákonné povinnosti“ je třeba vykládat v materiálním slova smyslu, tedy jako jakékoliv pravidlo, které je vydáno příslušným státním orgánem.[20]

  1. b) Zkrácení věřitele jako trestní delikt

Jednání, která jsou v rozporu s trestním zákoníkem, jsou protiprávní ve smyslu deliktní odpovědnosti.[21] Z toho plyne především, že taková zkracující jednání, která lze postihnout podle trestního zákoníku, lze považovat za jednání, která zakládají odpovědnost za škodu podle citovaného ustanovení občanského zákoníku (§ 2910 věta druhá).

Dlužník, jenž např. poruší smlouvu tím, že uzavře smluvní vztah s jiným věřitelem, jenž ho navedl k takovémuto jednání, se (při splnění určitých předpokladů) dopouští trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, jehož objektem je právě ochrana práva věřitele na uspokojení jeho pohledávky. Tak dlužník znevýhodňuje svého dosavadního věřitele zvýhodněním svého „nového“ věřitele, který jej k takovému jednání navedl či mu je pomáhal uskutečnit. Jinou ochrannou normou je ustanovení o poškození věřitele v § 222, tedy relativně velmi široká skutková podstata trestného činu, kterým dlužník sám nebo ve spolupráci s dalšími osobami, pomocníky či návodci znevýhodňuje svého věřitele zmenšováním svého majetku, a tak dosáhne nedobytnosti jeho pohledávky. Další skutkové podstaty trestního zákoníku chrání věřitele proti jiným jednáním, jakými jsou způsobení úpadku (§ 224 tr. zákoníku), porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 225 tr. zákoníku) aj.

To však nestačí. Lze totiž dovodit, že za ochrannou normu lze považovat nejen trestněprávní ustanovení, ale i předpisy správního práva, a dokonce i právní akty. Jinak řečeno, intenzita protiprávnosti zkracujících jednání dlužníka nemusí dosahovat intenzity trestního deliktu. Správní delikt, jenž nebude častým případem, je nepochybně důvodem odpovědnosti za škodu.

  1. § 2909 o. z. – nemravné a šikanózní jednání

 a) Obecně

Úprava v § 2909 je z hlediska ochrany pohledávky věřitele velmi důležitá, neboť poskytuje ochranu majetkových práv, jejichž uplatňování podle obecné klauzule v § 2910 odst. 1 je do určité míry omezeno (viz výše). Postavení věřitele jako žalobce je ovšem ztíženo tím, že jedním z předpokladů odpovědnosti škůdce je jeho úmyslné jednání. Úmysl je znakem obou skutkových podstat, neboť jak nemravné, tak šikanózní jednání ho vyžadují. Úmysl musí zahrnovat samotné jednání a vztahovat se na samotnou škodu a kauzalitu.[22] Nemusí však zahrnovat nemravnost, tedy rozpor s dobrými mravy. K naplnění skutkové podstaty tohoto deliktu postačí znalost skutkových okolností. Není nutné, aby škůdce považoval následek svého jednání za jistý; postačuje vědomí, že škoda se nachází v rámci možného. Úmysl se nemusí vztahovat na všechny následné škody. Škůdce nemusí mít přesnou představu o očekávaném kauzálním průběhu. Úmyslně jedná především návodce, který svádí dlužníka k porušení jeho smluvních povinností.b) Krácení věřitele jako jednání proti dobrým mravům

I v českém právním řádu se v případě dobrých mravů jedná o jakési etické minimum, které se stalo z velké části i součástí právního řádu. Při hodnocení nemravnosti je třeba brát v úvahu intenzitu jednání, závažnost jednotlivých hodnot relevantních v daném případě a dále míru rozporu s dotčenými hodnotami, přičemž tyto hodnoty korelují s právními statky chráněnými deliktním právem. Čím více zřejmý je projev vůle jednajícího, tím významnější je jeho zavrženíhodnost, a tím bude stoupat význam rozporu s těmito hodnotami.

Obecně platí, že každé jednání, které směřuje k poškození druhé smluvní strany, je jednáním nemravným. Zavrženíhodnost, a tedy vyšší stupeň rozporu s dobrými mravy, má nepochybně jednání, které směřuje k bezprostřednímu snižování majetku věřitele, nižší typový stupeň zavrženíhodnosti má pak zmenšování majetku dlužníka za účelem vyhýbání se plnění závazků ze smlouvy, či dokonce znemožnění jejich plnění.

c) Krácení věřitele jako šikana

Šikana jako určitý způsob zneužití práva znamená poškození věřitele, vůči němuž šikanózní jednání dlužníka či návodce směřuje. Toto zaměření je jediným cílem šikany. Je zřejmé, že každé šikanózní jednání je nemravné. Je jím i výše uvedené přímé poškozování věřitele snižováním jeho majetku.

IV. Subjekt odpovědnosti. Spoluodpovědnost. Náhrada škody

1. Subjekt odpovědnosti

 a) Dlužník

Odpovědným za škodu je v první řadě ten, kdo svým jednáním škodu způsobil. Tím bude ve většině případů samotný dlužník, jenž přímo či nepřímo způsobil přechodnou či trvalou nevymahatelnost (nedobytnost).

b) Návodce a pomocník

Spolupachateli, a tedy odpovědnými za škodu vzniklou zkrácením věřitele, jsou kromě dlužníků především účastníci na tomto jednání. Patří k nim návodce a pomocník. Návodcem[23] k provedení škodního protiprávního jednání je ten, kdo k takovému jednání dal přímému škůdci (dlužníku) podnět. Návod je možný pouze úmyslnou formou.[24] Takové jednání je dokonáno, jestliže návodce podnítil např. porušení smlouvy. Jednání návodce musí být pro výsledek jednání dlužníka kauzální. Tak tomu bude ve všech případech porušení smlouvy, neboť kauzalita bude dána tím, že úmysl návodce se vztahuje na krácení pohledávky věřitele.

Návodce má při poškozování pohledávek věřitele významnou úlohu: může dlužníka svádět k porušení jednak závazkové, jednak korporátní a jiné smlouvy. Jednání dlužníka jako přímého škůdce má pak za účel znevýhodňování věřitele buď snižováním majetku dlužníka, nebo přímo zmenšováním majetku věřitele.

Skutková podstata návodu je splněna tehdy, jestliže k provedení škodního jednání, tedy k chování přímého škůdce, dá podnět osoba od něho odlišná. Jednání škůdce musí být ovlivněno návodcem podstatným způsobem. Návodce je vedle škůdce spoluodpovědný i tehdy, jestliže dlužník porušil svoji smluvní povinnost z podnětu návodce rozsáhlejším způsobem, než původně zamýšlel. Návodce ovšem nebude z povahy věci odpovídat výlučně, nýbrž ponese spoluodpovědnost za poškození pohledávky společně s dlužníkem.

Obdobný právní režim má i pomoc, která spočívá v podpoře přímého škůdce, a to buď fyzické, nebo především intelektuální.

  1. Spoluodpovědnost

 a) Spoluodpovědnost věřitele

V některých případech bude odpovědnost dlužníka redukována, protože na krácení majetku se podílel věřitel. Spoluodpovědnost věřitele může spočívat v tom, že zanedbal svoji péči ve smluvním vztahu k dlužníku např. tím, že řádně svoji pohledávku nezajistil, resp. nepečoval o její vymáhání. Je nepochybné, že v těchto případech je významná i subjektivní stránka jednání věřitele.

b) Spoluodpovědnost dlužníka a třetí osoby

 Dlužník a druhá smluvní strana

Na zkracování majetku dlužníka se může aktivně podílet druhá smluvní strana (nový věřitel dlužníka). Koneckonců s určitou spoluúčastí této strany počítají i úpravy odpůrčího práva v občanském zákoníku i v insolvenčním zákoně. Druhé smluvní straně pak ke spoluodpovědnosti postačí vědomost o účelu jednání dlužníka, tedy o zkracování majetku nebo o jiném znevýhodňování věřitele.

Dlužník a návodce

Již z povahy věci[25] plyne, že návodce může pouze spoluodpovídat za škodu spolu s dlužníkem.

 c) Režim spoluodpovědnosti

Pro spoluodpovědnost by měl platit režim solidární odpovědnosti. Věřitele by nemělo zatěžovat důkazní břemeno ohledně identifikace podílu jednotlivých škůdců na způsobení škody. Relevantní je proto použít § 2915 odst. 1 o. z. Pro případ zvětšení škody je třeba přihlížet k tomu, do jaké míry se taková okolnost přičítá poškozenému. Pak by bylo možné ve smyslu § 2918 snížit povinnost škůdce nahradit škodu.

  1. Náhrada škody

Snad jen ve výjimečných případech by přicházela v úvahu forma restituce.[26] V takovém případě by byla na místě především žaloba na vydání věci. Ve většině případů bude náhrada spočívat v peněžité kompenzaci. Při souběhu řízení o náhradu škody a odpůrčího řízení (viz dále ad V) je třeba brát v úvahu i možné zvýhodnění věřitele. Jinak řečeno, byl-li by věřitel výjimečně úspěšný v obou těchto řízeních, je povinen hodnotu přesahující skutečnou škodu vrátit.

V. Žaloba na náhradu škody a insolvenční a odpůrčí řízení. Promlčení nároku

  1. Žaloba na náhradu škody

Žaloba na náhradu škody by měla směřovat podle konkrétní situace proti dlužníku, jeho smluvnímu partneru, případně proti návodci. Nejsou vyloučeny případy, kdy se věřitel bude obracet na všechny tyto subjekty.

V případě, že se na zkrácení věřitele podílelo kromě dlužníka více osob, bude žádoucí směřovat žalobu jen proti těmto osobám, a nikoliv proti dlužníku, neboť pak by přiznaná pohledávka sdílela osud majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Solventní třetí osoby[27] (návodce, pomocník apod.) se pak budou moci vypořádat s dlužníkem v rámci regresního řízení.

Je zřejmé, že důkazní břemeno ohledně všech podstatných okolností, které naplňují skutkovou podstatu žalovaného deliktu, leží na věřiteli jako žalobci.

Ani ohledně jediného elementu deliktněprávní ochrany pohledávky nelze uvažovat o obrácení důkazního břemene.

  1. Konkurence s insolvenčním řízením a řízením o odpůrčí žalobě podle o. z.

Žalobu na náhradu škody může věřitel podat v zásadě v kterémkoliv pro něho příhodném časovém období. Z povahy a smyslu insolvenčního řízení však vyplývá jeho prevalence, a tudíž i omezení jakýchkoliv jiných řízení, která se dotýkají majetkové podstaty. To plyne mimo jiné z § 263 odst. 1 ins. zák. Uvažujeme-li o insolvenčním řízení zahájeném z podnětu insolvenčního návrhu dlužníka, je majetková podstata definována tak, že do ní náleží majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení. Pak je třeba zkoumat, do jaké míry se dlužníkovy zkracující právní úkony týkají majetkové podstaty. Pro tento vztah je relevantní jejich neúčinnost. Tu ovšem zakládá až rozhodnutí insolvenčního soudu a insolvenčního správce, kterými bylo odporováno dlužníkovým právním jednáním. Do okamžiku tohoto pravomocného rozhodnutí může nařízení o zahájení žalobou na náhradu škody probíhat, neboť se přerušuje až právní mocí rozhodnutí insolvenčního soudu o neúčinnosti zkracujících právních úkonů. Je zřejmé, že po skončení insolvenčního řízení může být řízení na náhradu škody zahájeno, resp. může v něm být pokračováno, pokud bylo zahájeno dříve a bylo přerušeno.

V určitých specifických případech požívá rozsudek o náhradě škody proti dlužníku v insolvenčním řízení privilegované postavení. Věřitelova pohledávka se bude uspokojovat ze zpeněžení hodnot zajištěných v trestním řízení o daném trestném činu dlužníka ve výhodném režimu, neboť pro pořadí uspokojení je rozhodující doba vzniku zajištění pohledávky podle trestního řádu (§ 167 odst. 2 ins. zák.). Předpokládá se ovšem přihláška takové pohledávky v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá.

Žaloba na náhradu škody a řízení o odpůrčí žalobě podle o. z.

Řízení o žalobě na náhradu škody a řízení zahájené odpůrčí žalobou jsou relativně nezávislé soudní procesy, jež mohou probíhat paralelně. Neplatí zde zásada prevalence odpůrčího řízení. Protože předmět řízení je odlišný, byť jeho účastníci mohou být totožní, neplatí zde pravidlo primátu dříve zahájeného řízení (překážky ve věci zahájené).

Promlčení nároku na náhradu škody

Jak již shora řečeno, prekluzivní či promlčecí lhůty v odpůrčí žalobě a žalobě na náhradu škody jsou rozdílné. V případě náhrady škody platí režim promlčení podle občanského zákoníku (§ 609 a násl., resp. specificky § 636 a násl.).

VI. Zhodnocení a shrnutí

V článku jsme prokázali oprávněnost a odůvodněnost deliktněprávní ochrany věřitelova majetku, resp. jeho pohledávek vůči zkracujícím a jiným nedovoleným jednáním dlužníka a dalších osob. Tato ochrana tak představuje určitý konkuren­ční nástroj ve srovnání s ochranou odpůrčí.

Přednosti této ochrany spočívají především v tom, že věřitelův nárok je relativně samostatný, na rozdíl od jeho odpůrčí ochrany v řízení insolvenčním, v němž platí zásada solidarity věřitelů. Deliktní ochrana požívá širší věcný rozsah, neboť věřitel se může domáhat ochrany pohledávky nad rámec, který je dán zkracovacím jednáním dlužníka.

Vyšší nároky ve srovnání s odpůrčí žalobou se kladou v době zavinění, které je třeba prokazovat ve všech případech deliktněprávní ochrany, v některých případech prokazovat protiprávnost jednání dlužníka, stejně jako jednání šikanózní a nemravné. Jak již zdůrazněno, nároky na náhradu škody nejsou omezeny časovým limitem protiprávních jednání dlužníka, jak je tomu v případě jeho zkracování podle insolvenčního zákona a občanského zákoníku.[28]

Prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc., je advokátem a vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK v Praze


[1] Ve čtyřech odstavcích se o této možnosti pozitivně zmiňuje Kirchhof (H.-P Kirchhof: Münchener Kommentar zum Anfechtungsgesetz, 2012, str. 18, 19, marg. č. 68-71).

[2] Z. Pulkrábek in F. Melzer, P. Tégl (eds.): Občanský zákoník: velký komentář, sv. III, 2014, komentář k § 589 o. z., marg. č. 55 a násl.

[3] Tamtéž, marg. č. 56.

[4] L. Tichý in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala (eds.): Občanský zákoník, Komentář, sv. I, 2014, komentář k § 589 o. z., odst. 11.

[5] L. Tichý in L. Tichý, J. Hrádek: Deliktní právo, 2017, str. 340, marg. č. 555.

[6] L. Tichý, op. cit. sub 5, str. 178, marg. č. 307.

[7] H. Koziol: Die Beeinträchtigung fremder Forderungsrechte, 1967, str. 1522, 77.

[8] Srov. např. L. Tichý, op. cit. sub. 5, str. 135, marg. č. 236, zejména však H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrechts, sv. I, 3. vyd., 1997, str. 161 a násl., marg. č. 4/52 a násl.

[9] Majetková újma (tzv. prostá ekonomická škoda – pure economic loss) je kategorií, jejíž vymezení není jednoznačné, a tudíž není ani jednotně používána v mezinárodním měřítku. Některé jurisdikce mnohdy odškodňují i některé nároky (pohledávky) [srov. např. rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci Hedley Byrne and Co v. Heller & Partners (1964) AC 465], aniž by se obávaly zaplavení soudní agendy (opening floodgates), srov. van Boom LW., 1, 39, 40.

[10] Srov. „další právo“ (ein sonstiges Recht). Majetková újma (tzv. prostá ekonomická škoda – pure economic loss) je kategorií, jejíž vymezení není jednoznačné, a tudíž není ani jednotně používána v mezinárodním měřítku.

[11] Srov. C. W. Canaris: Die Verdinglichung obligatorischer Rechte, in FS Flume 1978, cit. z Neuner, Grigoleit, Claus-Wilhelm Canaris: Gesammelte Schriften, sv. 3, 2012, str. 139, 154 a násl.

[12] A. Rehbein: Die Verletzung von Forderungsrechten durch Dritte, Freiburg 1968, str. 212 a násl.; H. Koziol, op. cit. sub 7, str. 1522.

[13] To nakonec připouští i G. Wagner: Münchener Kommentar, sv. 2, 7. vyd., 2015, komentář k § 823, marg. č. 224.

[14] R. Bollenberger in Koziol, Bydlinski, Bollenberger: ABGB, Kurzkommentar, 4. vyd., 2014, komentář k § 859, marg. č. 16.

[15] H. Koziol: Österreichisches Haftpflichtrecht, sv. II, 2018, str. 120 a násl., 124.

[16] Tamtéž, str. 129, marg. č. 199.

[17] Tamtéž, marg. č. 195.

[18] P. Pipková: Ochranný účel normy a jeho význam pro vymezení odpovědnosti za škodu (K § 2910 No. z.), Právník č. 9/2013, str. 869 a násl.

[19] Viz shora pozn. 10.

[20] L. Tichý, op. cit. sub 5, str. 354, marg. č. 573 a násl.

[21] H. Koziol, op. cit. sub 7, str. 171.

[22] L. Tichý, op. cit. sub 5, str. 331, marg. č. 536.

[23] Tamtéž, str. 202, marg. č. 332.

[24] H.-J. Martens: Münchener Kommentar, sv. 3., 2. vyd., 1986, komentář k § 830, marg. č. 14.

[25] Viz výklad ad IV.1 b) shora.

[26] Pro tuto formu náhrady pléduje s až přílišným důrazem Koziol (H. Koziol, op. cit. sub 8, str. 120 a násl., str. 137, marg. č. 210).

[27] Při hrubém zneužití postavení kapitálové společnosti jako návodce ke zkrácení majetku (např. zásahem do vlastnictví) převodem pohledávek ovládané společnosti či při protiprávním porušení smlouvy lze uvažovat i o přímé deliktní odpovědnosti manažerů takové společnosti či členů jejich statutárních orgánů (piercing of corporate veil), srov. G. Brüggemeier: Haftungsrecht – Struktur, Prinzipien, Schutzbereich 2006, str. 162, 163, a C. van Dam: European Tort Law, 2. vyd., Oxford 2013, str. 518, 519.

[28] Za cenné připomínky děkuje autor Tomáši Troupovi.

Prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc., je advokátem a vedoucím Centra právní komparastiky PF UK v Praze

Go to TOP