ÚS: nesprávné hodnocení podmínek pro nařízení předběžného opatření – Uber
Vyšel-li odvolací soud ze závěru, že činnost vykonávanou vedlejším účastníkem nelze považovat za taxislužbu z toho důvodu, že nesplňuje zákonem stanovené podmínky podle § 21 a násl. zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a je proto nějakou „(jinou) službou v oblasti dopravy“, popřel tím vztah mezi hypotézou právní normy, stanovící podmínky pro uplatnění její dispozice, a dispozicí právní normy, jež stanovuje vlastní pravidlo chování. Takovéto obrácení vztahu mezi vymezením činnosti, na kterou se zákon o silniční dopravě vztahuje, resp. její právní kvalifikace (§ 1 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 1 a 9), a podmínek, jak a kým má být taková činnost vykonávána (§ 21 a násl. cit. zákona), je projevem libovůle při výkonu veřejné moci, a proto porušením práva na soudní ochranu.
Nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 4072/17
Z odůvodnění:
Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhala zrušení napadeného rozhodnutí vrchního soudu, neboť byla toho názoru, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále, že jím byl porušen princip rovnosti podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že krajský soud k návrhu stěžovatelky (jako žalobkyně) nařídil podle § 102 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), předběžné opatření, kterým uložil vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) zdržet se provozování a zprostředkování taxislužby na území statutárního města. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka prokázala potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, která měla plynout z toho, že by na její straně mohlo dojít ke vzniku škody velkého rozsahu a v rámci hospodářské soutěže by mohly být definitivně narušeny poměry na trhu taxislužby. Dále pak krajský soud konstatoval, že taxislužba je koncesovanou živností a její výkon podléhá právní regulaci, a nesplňuje-li subjekt, který v tomto oboru podniká (chce podnikat), stanovené podmínky, což bylo osvědčeno, jde s největší pravděpodobností o nekalou soutěž.
K odvolání vedlejšího účastníka vrchní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení krajského soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl, neboť skutková tvrzení nesmí být v rozporu s navrhovaným petitem, jenž pak musí být v souladu s hmotným právem, tj. musí být vykonatelný. Stěžovatelka v návrhu tvrdila a předloženými listinami osvědčovala, že vedlejší účastník, ať již jako provozovatel, nebo zprostředkovatel, nesplňuje podmínky pro provozování či zprostředkování taxislužby, což je v rozporu s navrhovaným petitem, v němž se domáhá zdržet se provozování či zprostředkování taxislužby. Podle vrchního soudu lze činnost žalovaného označit za (jinou) „službu v oblasti dopravy“, zahrnující jak zprostředkování kontaktů mezi řidiči a potenciálními cestujícími, tak i samotnou přepravu, nikoliv však „taxislužbu“ či její zprostředkování, neboť nesplňuje podmínky provozování taxislužby podle § 21, 21c a 21d zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 111/1994 Sb.“). Navrhované předběžné opatření je „nevykonatelné“, protože spočívá v uložení povinnosti, která je vedlejším účastníkem nesplnitelná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že vrchní soud blíže neodůvodnil, proč činnost vedlejšího účastníka není možné označit za taxislužbu, a že jeho důvod pro zamítnutí návrhu je nelogický a iracionální. Poukázala na § 2 odst. 9 zák. č. 111/1994 Sb. s tím, že z materiálního hlediska činnost vedlejšího účastníka naplňuje definici taxislužby, neboť zajišťuje osobní dopravu pro cizí potřeby vozidly určenými k přepravě nejvýše devíti osob, a zároveň nejde o spolujízdu. V této souvislosti stěžovatelka argumentovala tak, že podstatou dané činnosti je propojení zákazníka, který si přeje přepravit z bodu A do bodu B, s řidičem, který s vedlejším účastníkem přímo nebo zprostředkovaně spolupracuje, cenu určuje a inkasuje vedlejší účastník, který si její část ponechává a zbytek vyplácí řidiči, přičemž k propojení řidiče a zákazníka dochází prostřednictvím mobilní aplikace provozované vedlejším účastníkem. Princip této služby je zcela identický s principy, na kterých fungují „klasičtí“ provozovatelé a zprostředkovatelé taxislužby. Nesplnění všech formálních podmínek provozování taxislužby nemůže bránit tomu, aby bylo možné označit služby vedlejšího účastníka za taxislužbu, přičemž stejný názor dle stěžovatelky vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, č. j. 9 As 291/2016-136. Dále stěžovatelka upozornila, že vrchní soud opomněl, jaký je smysl a účel právní regulace taxislužby na území města, tj. ochrana práv a zdraví cestujících, předcházení nekalým praktikám taxislužeb, registrace vozidel a řidičů, proškolení znalostí řidičů apod., a že právě takovou službu zajišťuje i vedlejší účastník. Současně poukázala na závěry, k nimž dospěl i Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. C-434/15.
Ústavní soud konstatoval, že bez ohledu na to, že názor vrchního soudu není věcně správný, jeho pochybení spočívá především v tom, že své rozhodnutí srozumitelně, přesvědčivě, racionálně a logicky neodůvodnil a nevypořádal se s relevantními tvrzeními stěžovatelky a návrhem jako celkem, čímž založil jeho nepřezkoumatelnost. Dle stěžovatelky jde o projev svévole, neboť ačkoliv rozhodnutí v dané věci bylo i veřejností netrpělivě očekáváno, vrchní soud vydal usnesení, jemuž nikdo nerozumí a které „alibisticky“ neřeší podstatu daného problému. Dle stěžovatelky nelze odložit řešení případu až na řízení ve věci samé, neboť by tím došlo k podpoření strategie vedlejšího účastníka, který se porušováním či obcházením platných předpisů snaží získat významný tržní podíl, trh takto destabilizovat a změnit, a získat tím pozici pro příznivější legislativu.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, které v ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud poukázal na to, že v napadeném usnesení vrchní soud dovodil, že činnost vedlejšího účastníka nelze považovat za taxislužbu, protože nesplňuje zákonem stanovené podmínky (§ 21 a násl. zák. č. 111/1994 Sb.); má proto jít o nějakou „(jinou) službu v oblasti dopravy“. Dle názoru Ústavního soudu je však třeba rozlišovat mezi otázkou, zda ta která činnost spadá do působnosti uvedeného zákona, resp. jaká je její právní kvalifikace (§ 1 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 1 a 9 cit. zákona), a mezi podmínkami výkonu takové činnosti, přičemž od výsledku posouzení první otázky se – zcela logicky – odvíjí posouzení otázky druhé, tj. zda vůbec a případně jaké předpoklady musí osoba poskytující určitou službu splňovat a jaké povinnosti přitom musí plnit; z pohledu teorie práva jde o standardní rozlišování mezi hypotézou právní normy, která stanovuje podmínky, za nichž nastane dispozice (vymezení pojmu doprava a forem, kterými se provozuje), a dispozicí právní normy, která stanovuje vlastní pravidlo chování (pravidla pro provozování taxislužby).
Ústavní soud konstatoval, že v daném případě šlo konkrétně o posouzení, zda činnost vykonávanou vedlejším účastníkem lze kvalifikovat jako taxislužbu podle § 2 odst. 9 zák. č. 111/1994 Sb., a tedy zda případně tato služba podléhá právní regulaci podle § 21 a násl. zák. č. 111/1994 Sb., nikoliv o posouzení, zda lze za taxislužbu (jako činnost) považovat něco, co nesplňuje podmínky pro poskytování taxislužby stanovené zákonem o silniční dopravě. V úsudku vrchního soudu o této činnosti shledal Ústavní soud pochybení vedoucí k porušení dále uvedených základních práv stěžovatelky. Obdobně by takovým pochybením bylo např. označení určité činnosti – jejímž výsledkem by byla objektivně „stavba“ – za „jinou stavební činnost“, nikoliv však za „stavbu“ podle předpisů veřejného stavebního práva, protože stavebník nezískal veškeré povolovací správní akty (např. územní rozhodnutí či stavební povolení) nebo nesplnil jinou svou veřejnoprávní povinnost (např. nepředložil příslušnou dokumentaci nebo nezaplatil správní poplatek), z čehož by bylo dovozeno, že výše uvedené zákonné povinnosti nemá.
Ústavní soud uvedl příklad abdukce podle známého anglického rčení o něčem, co se projevuje jako kachna, tak jí také zpravidla bude (If it looks like a duck, swims like a duck, and quacks like a duck, then it probably is a duck).
Vyvodil-li vrchní soud ze skutečnosti, že vedlejší účastník nesplňuje zákonem stanovené podmínky pro výkon taxislužby, že jeho činnost nemůže být považována za konkurenci s taxislužbou (a nedostál svému poslání ochrany základních práv stěžovatelky), je jeho úvaha podle Ústavního soudu očividně vadná, a tudíž nemohou obstát ani z ní vycházející závěry, že mezi skutkovými tvrzeními, jež jsou v návrhu na nařízení předběžného opatření obsažena, a jeho petitem existuje rozpor, a dále, že předběžným opatřením by byla vedlejšímu účastníkovi uložena nesplnitelná povinnost (a příslušné rozhodnutí by tak nebylo možné vykonat).
Ústavní soud poukázal na to, že dle konstantní judikatury Ústavního soudu proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva, zde § 102 odst. 1 o. s. ř., bývá stižen „kvalifikovanou vadou“ zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí – z hlediska spravedlivého procesu – neakceptovatelné „libovůle“, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu práva, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
Pochybení, jehož se vrchní soud dopustil, považoval Ústavní soud za projev „libovůle“ při výkonu veřejné moci (zde v soudním rozhodování). Jednak stojí ve zjevném rozporu s pravidly logického myšlení (v daném případě postupů abdukce, vztahů mezi premisou a závěrem), resp. odporuje obecně akceptovanému chápání daného právního institutu, jednak ve svých důsledcích klade na dotčeného účastníka neadekvátní (neoprávněné) požadavky ohledně postupu, kterým se může domáhat (byť třeba jen dočasné) ochrany svých základních práv soudní cestou (zde včetně práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, a to v podmínkách, kdy veřejná moc dohlíží na dodržování pravidel hospodářské soutěže), což lze i prostřednictvím napadení rozhodnutí o předběžném opatření [srov. již nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. To ve svém důsledku, uvedl Ústavní soud, zakládá porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud dodal, že v dalším řízení bude nezbytné, aby vrchní soud znovu přezkoumal odvoláním napadené usnesení krajského soudu a s ohledem na obsah odvolání podaného vedlejším účastníkem se zabýval zejména otázkou, zda stěžovatelka prokázala nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků řízení a zda s ohledem na skutečnosti, které osvědčila, lze činnost vedlejšího účastníka kvalifikovat jako taxislužbu podle § 2 odst. 9 zák. č. 111/1994 Sb., eventuálně zda vedlejší účastník nesplňuje podmínky jejího výkonu podle § 21 a násl. zák. č. 111/1994 Sb., a zda proto jednání vedlejšího účastníka nese znaky nekalé soutěže.
Ústavní soud uzavřel, že s ohledem na zásadu minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci nijak nepředjímá výsledek daného řízení, tj. věcné posouzení výše uvedených otázek (včetně toho, zda je jedna ze služeb regulována příliš mnoho a druhá naopak příliš málo a zda a vůči komu zde stát dostál své povinnosti ochrany svobody podnikání a ochrany hospodářské soutěže, jaké mají být stanoveny podmínky s ohledem na zvláštnosti sdílené služby atd.), a ani to, zda existuje nějaký jiný důvod, pro který je třeba návrh na nařízení předběžného opatření zamítnout (otázka jeho odůvodnění podle § 169 odst. 2 o. s. ř. zde předestřena nebyla). Nicméně jestliže vrchní soud žádný takový důvod nezjistí a bude se zabývat otázkou právní kvalifikace dané činnosti, pak závěry, k nimž v tomto bodě dospěje, není ani nemůže být předjímáno rozhodnutí ve věci samé. Argumentuje-li vedlejší účastník tím, že důvod pro nařízení předběžného opatření již pominul, a tudíž by bylo třeba je zrušit, Ústavní soud připomněl, že odvolací soud má podle § 220a odst. 1 o. s. ř. za povinnost zabývat se tím, zda by byly dány důvody pro zrušení předběžného opatření, i když to pozbylo účinků, zaniklo nebo bylo zrušeno podle § 77 odst. 2 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyslovil, že napadeným rozhodnutím vrchního soudu došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4, čl. 2 odst. 2 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, a toto rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil.
Rozhodnutí zpracovala JUDr. RENATA RÁZKOVÁ, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.