Ondřej Frinta: Smlouva o přepravě osoby v novém soukromém právu

Wolters Kluwer ČR, Praha 2018, 312 stran, 624 Kč.

Rozhodně není nadsázkou tvrdit, že jak vyspělost ekonomiky, tak i civilizace jako takové závisí na její dopravní infrastruktuře. Směna zboží, stejně tak jako rozvoj intelektuálních hodnot a kultury, není myslitelná bez prostředků, které umožňují jak přepravu zboží, tak přepravu osob. Předpokladem pro to však nejsou jen technické prostředky, ať už jde o vlaky, auta či letadla na straně jedné, nebo železniční a silniční cesty a letiště na straně opačné. Jde především také o to pochopit, jak doprava funguje jako odvětví národní, mezinárodní i globalizované ekonomiky.

Odpověď na otázku, v čem spočívají specifika dopravy, je důležitá pro způsob, jak má být přeprava organizována, a tedy upravena právem. Jak přeprava zboží, tak přeprava osob vůbec není jen otázkou ekonomickou či snad organizačně logistickou, nýbrž jde o otázku navýsost právní. Právo v oblasti dopravy má svůj výrazný veřejnoprávní aspekt, který pociťuje každý řidič, který usedá za volant. Přepravní problematika se tím však vůbec nevyčerpává. Z pohledu soukromého práva je třeba přepravu chápat jako službu, za kterou se platí. Pochopení a analýza přepravy z hlediska soukromého práva je tedy více než důležitá. Zároveň je třeba si uvědomit, že pokud byla v odborné právnické literatuře věnována pozornost přepravě, pak se to zejména týkalo přepravy zboží, a nikoliv přepravy osob. Pokud se v České republice někdo v minulosti zabýval přepravou osob, potom se to týkalo spíše jen dílčích otázek, které souvisejí např. s postavením revizorů nebo problematikou jízdy na černo.[1]

Z toho důvodu je třeba vyzdvihnout a přivítat počin docenta Právnické fakulty Univerzity Karlovy, JUDr. Ondřeje Frinty, Ph.D., který se tohoto úkolu ujal právě v recenzované monografii. Doc. Frinta je osobou k tomuto úkolu více než povolanou. Jeho zájem o oblast přepravy osob má své počátky již v roce 2008, kdy tuto oblast zpracoval komentářovou formou v rámci Velkého akademického komentáře k občanskému zákoníku (Karel Eliáš a kol.: Občanský zákoník, Velký akademický komentář, 2. svazek, Linde Praha, Praha 2008, str. 2211 a násl.). Od roku 2010/2011 pak také zavedl na Právnické fakultě Univerzity Karlovy vý­uku předmětu „Občanskoprávní vztahy v přepravě“, což také nepochybně přispělo k jeho hlubokým a systematickým znalostem této problematiky. Předkládaná monografie tak nepochybně představuje výsledek jeho dlouholeté vědecké činnosti v oblasti, jejíž komplexní zpracování dosud chybělo.

Při zpracování této problematiky si autor vytkl tři základní cíle: Především mu šlo o podrobnou analýzu právní úpravy smlouvy o přepravě, a to jak z hlediska jejích kořenů, tak současné právní úpravy, jakož i úvah o tom, kde je tato úprava nedokonalá a vyžadovala by změnu de lege ferenda (to zejména s ohledem na dosud nerevidovaný přepravní řád pro veřejnou drážní a osobní dopravu z roku 2000). Komplexní zpracování smlouvy o přepravě by však nebylo možné, pokud by se omezovala toliko na analýzu platné právní úpravy, která by nebyla zasazena do širšího rámce dopravy jako odvětví (nejen národní) ekonomiky. Druhým cílem autora tak muselo být alespoň stručné vysvětlení dopravní problematiky a zejména specifik její odborné terminologie. Třetím cílem pak bylo poukázat na nové jevy, s nimiž se právní úprava aktuálně vyrovnává nebo bude muset v dohledné době vyrovnat (tj. např. s tzv. spolujízdou).

S těmito cíli koresponduje struktura a systematika předkládané monografie. Jejím vlastním jádrem je kapitola pátá (rozsahem čítající bezmála 100 stran), která nejprve přistupuje k analýze smlouvy o přepravě osob z historického a komparativního hlediska, aby pak mohly být de lege lata rozebírány pojmové znaky této smlouvy a její odlišnost od jiných smluvních typů; zvláštní pozornost je věnována otázce vzniku smlouvy a přepravního a jízdního dokladu. Na tuto kapitolu úzce navazuje kapitola šestá, která rozebírá práva a povinnosti stran přepravní smlouvy, kapitola sedmá, jež se týká přepravy zavazadel, a kapitola osmá, která osvětluje přepravu osob z pohledu mezinárodního práva soukromého. Všechny tyto kapitoly tvoří jakousi zvláštní část této monografie, přičemž část obecná sestává z prvních čtyř kapitol. V těch je nejprve detailně rozebrána problematika základních pojmů: přeprava a doprava, historický vývoj dopravy a její právní úpravy, otázka pramenů práva v této oblasti a je taktéž ukázána komplikovanost a specifičnost přepravy s ohledem na její různé režimy, pokud se týká dopravy drážní, silniční, letecké, vodní a ostatních druhů dopravy.

Z takto stručně podaného obsahu recenzované monografie je jasně patrné, že se autor věnoval soukromoprávní úpravě přepravní smlouvy vskutku systematickým a komplexním způsobem. Přitom je třeba zdůraznit, že jeho práce je na toto téma na území České a Slovenské republiky monografií zcela první. To klade po mém soudu specifické požadavky na zpracování příslušné materie. Není-li na co navazovat, musí autor sám odpovědně zvážit, jaký význam bude přisouzen jednotlivým dílčím otázkám a zejména také tomu, do jaké míry bude vysvětlen předmět právní úpravy jako takový. Domnívám se, že se to doc. Frintovi podařilo, neboť v jeho monografii lze nalézt vyvážený poměr mezi popisem dopravní problematiky jako takové a rozborem právních otázek s tím souvisejících. I přes množství informací a faktografických údajů objasňujících specifika přepravy a rozbor komplikovaných otázek je tato monografie napsána kultivovaně, obecně srozumitelně a čtivě. Z výše uvedených důvodů je třeba vyjádřit potěšení, že autor problematiku přepravní smlouvy zpracoval způsobem, jaký zvolil, a jen doufat, že si jeho dílo najde cestu nejen k právníkům působícím v akademické sféře a studentům, nýbrž zejména hlavně také k praktikům, kteří se z toho či onoho hlediska budou muset zabývat problematikou přepravy osob.

Monografii doc. Ondřeje Frinty „Smlouva o přepravě osoby v novém soukromém právu“ považuji za cenné obohacení literatury českého soukromého práva a doufám, že si tato kniha najde cestu do knihoven široké právnické veřejnosti.

 

doc. JUDr. KAREL BERAN, Ph.D., Katedra teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

 


[1] K tomu viz např J. Kapras: Jízda na černo, Všehrd č. 9-10/1932, str. 305-317; J. Fiala, J. Švestka: Úvaha nad některými otázkami osobní přepravy podle občanského zákoníku, Socialistická zákonnost: časopis pro právní praxi č. 3/1984, str. 143-150; K. Knap: K některým otázkám smluvního vztahu z pravidelné hromadné osobní přepravy, Socialistická zákonnost: časopis pro právní praxi č. 5/1984, str. 257-264 či K. Svoboda: Promlčení práv z jízdy „načerno“, Právní rádce č. 8/2008, str. 15-18.

Go to TOP