V těchto dnech, konkrétně 18. června, si připomínáme 80. výročí smrti československých parašutistů, jakož i stovek mužů a žen, kteří jim pomáhali k tomu, aby provedli útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Šance, že operaci Anthropoid Jan Kubiš a Jozef Gabčík přežijí, se rovnala prakticky nule. Byli na to nejednou upozorňováni, věděli to, přesto nezaváhali a svůj úkol splnili. A i díky jejich hrdinství byla po konci druhé světové války obnovena Československá republika. Z rodiny Jana Kubiše pochází i známá pražská advokátka JUDr. Dagmar Raupachová, jeho praneteř, kterou jsme přizvali k rozhovoru.

Paní doktorko, jak se u Vás v rodině vzpomínalo na Vašeho prastrýce? Věděla jste od malička o jeho činu a dosahu a ovlivnilo Vás to třeba na Vaší životní cestě?

O atentátu jsem se dozvídala už od dětství, v rodině, a to naprosto přirozenou cestou. U nás se o tom pochopitelně hovořilo, neboť zatčení gestapem, věznění v koncentračním táboře je traumatem na cely život a zapomenout na to určitě nelze, mojí mamince bylo tehdy pouhých 13 let. Zároveň jsem byla vychovávaná k hodnotám jako je čest, svoboda, spravedlnost, a pravě díky Janu Kubišovi dostávaly tyto pojmy naprosto jasné kontury. A je opravdu možné, že právě výchova ke spravedlnosti mě podvědomě nakonec dovedla k mé profesi advokátky.

Jan Kubiš si vedl deník, jeden z jeho posledních záznamů zní „Dnes nejsem si jistý dnem, neb jest na mně požadován zvláštní úkol. Úkol velice nebezpečný, ale nebojím se ho, jdu s chutí do práce a nezastaví mě ani to nejhorší.“ Obecně se ví, že Váš prastrýc Jan Kubiš ctil hodnoty jako čest a národní hrdost. Byl vychován k lásce a oddanosti k vlasti. Těmto hodnotám obětoval i svůj život. Jak Vy vnímáte jeho čin?

Domnívám se, že my si dnes ani nedokážeme představit situaci, kdy je člověk vyslán na vojenskou operaci s takovým cílem a zároveň ví, že má velmi malou šanci to přežít. Janu Kubišovi bylo tehdy necelých 29 let. Musí v tom být obrovské odhodlání a také osobní přesvědčení, že je to boj správný a také spravedlivý. A tak to bylo u nás v rodině také hodnoceno, a to ve všech souvislostech, i těch mezinárodních. Nikdy jsem nezaznamenala nějakou pochybnost a já s tímto názorem vyrůstala a souzním s nim také.

Odvaha Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka napomohla tomu, že můžeme dnes žít ve svobodné, demokratické a nezávislé zemi. Myslíte si, že by se v dnešní době někdo pro vlast odhodlal k takovému kroku jako Váš prastrýc?

To je těžké soudit. Myslím si ale, že každá doba má své hrdiny. Je nutné si také uvědomit, že k hrdinství – v tom pravém slova smyslu – dochází ve vypjatých, vyhrocených situacích, a tam by se hrdinové určitě i v té naší společnosti také objevili. O tom jsem přesvědčena. Byť se stává, že k ocenění či uznání dojde někdy až mnohem později.

I přes všechna pozitiva se ještě dnes ozývají hlasy, že atentát způsobil smrt mnoha nevinných lidí. Jak to vidíte Vy, když i Vaše rodina byla represemi přímo zasažena? Měl i tak smysl?

Vím, že část společnosti zastává názor, že atentát byl zbytečný a přinesl příliš obětí. Já z principu respektuji názory druhých, protože každý názor vzniká na základě nějaké skutečnosti, zkušenosti a v tomto konkrétním případě i osobní ztráty blízkých apod. I já si samozřejmě uvědomuji, kolik zmařených životů to stálo, kolik bolesti a utrpení museli lidé zažít. Zažila to i rodina mojí maminky. Přesto svůj názor neměním a pouze dodávám, že za svobodu je bohužel někdy nutné přinést i oběť nejvyšší, a tou je život.

Děkuji za rozhovor!

JUDr. Hana Rýdlová
Foto: D. Hromada a Wikipedia