V rámci letošního ročníku konference Karlovarské právnické dni – KJT – vystoupila v panelu „Aktuální otázky advokátního práva“ odborně moderovaném členem představenstva ČAK JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., dne 16. června 2022 mj. místopředsedkyně ČAK JUDr. Monika Novotná s příspěvkem, který nazvala latinským Gutta cavat lapidem non vi, sed saepe cadendo. Citát o kapce, která vyhloubí kámen nikoli silou, ale častým dopadáním, si z Ovidiových Listů z Pontu vypůjčila jako motto pro proces, který česká advokacie vnímá od svého vzniku a který ve svých důsledcích nikoli silou, ale drobnými zásahy narušuje základní principy jejího fungování, totiž nezávislost a důvěrnost vztahu mezi advokátem a jeho klientem. S obsahem jejího příspěvku se můžete seznámit níže:

 

Na několika zobecněných příkladech bych chtěla demonstrovat, jak křehká je hranice mezi tím, co je uznávaným poskytnutím právní služby, a tím, co se již považuje za exces, a jak se posouvá vnímání této hranice pro posouzení kárné odpovědnosti advokáta na straně jedné, a naopak trestními postihy advokáta na straně druhé.

V prvním okruhu jde o to, zda má advokátní komora právo považovat za kárné provinění svého člena každé jednání, které bychom obecně vnímali jako nemravné, i když přímo nesouvisí s výkonem advokacie – ale přitom je s to poškodit dobré jméno advokacie jako celku. Ve druhém okruhu jde naopak o to, aby procesní předpisy a jejich interpretace a aplikace – ať jde o předpisy trestního práva nebo předpisy daňové – nezasahovaly do poskytování právních služeb, nebo chcete-li právní pomoci, a nekriminalizovaly jednání, které je ve své podstatě právě poskytnutím právní služby. Ač se na první pohled může zdát, že jde o dvě protichůdná témata, ve skutečnosti tomu tak není. Advokacie jako celek nechce přehlížet pochybení jednotlivců, které obecně vnímáme jako jednání, které ji poškozuje, na straně druhé chce svým členům vytvořit takové právní prostředí, které advokátům umožní důslednou pomoc klientovi bez toho, že by poskytnutím právní pomoci ohrozili sebe nebo svého klienta.

Pro určení povinností advokáta, které je možné kárně postihnout, jsou kromě obecné úpravy zákona o advokacii zásadní Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů ČR (etický kodex), vydaná usnesením představenstva ČAK č. 1/1997 Věstníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Etický kodex“). Článek 4 Etického kodexu ukládá v odst. 1 advokátům všeobecnou povinnost poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. Dle odst. 2 cit. ustanovení je advokát povinen plnit převzaté závazky. Odst. 1 a 2 Etického kodexu se tak dle interpretace Kárné komise ČAK vztahují i na osobní život advokáta. Jako kárné provinění bylo např. postiženo jednání advokáta, který nesplnil povinnost uloženou mu vykonatelným rozsudkem, a to dokonce ani jako povinný v exekučním řízení,[1] nebo neplacení výživného.[2] Až odst. 3 článku 4 Etického kodexu ukládá advokátovi, aby jeho projevy „v souvislosti s výkonem advokacie“ byly věcné, střízlivé a nikoli vědomě nepravdivé. Tedy zatímco pravidla stanovená v prvních dvou odstavcích jsou formulována obecně, odst. 3 se věnuje projevům advokáta v souvislosti s výkonem advokacie.  V této souvislosti např. rozhodl Městský soud v Praze 27. 4. 2022 o zrušení rozhodnutí Odvolacího kárného senátu ČAK, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí kárného senátu Kárné komise ČAK. Kárně postiženou byla advokátka za útočný verbální projev směřující proti tureckému velvyslanci. Městský soud v Praze se přiklonil k závěru, že nešlo o projev učiněný v souvislosti s výkonem advokacie, a proto není postižitelný. V této souvislosti se nabízí otázka, jaký je vztah mezi odst. 1 a odst. 3 článku 4 Etického kodexu, tedy zda jde o vztah speciality nebo jen o konkretizaci obecné povinnosti. Poměr speciality by skutečně dával za pravdu názoru Městského soudu v Praze, tedy verbální projevy nesplňující podmínkou věcnosti a střízlivosti by byly kárným proviněním jen v případě, že by byly učiněny v souvislosti s výkonem advokacie, zatímco jiné jednání, které by bylo hodnoceno obecně jako nepoctivé, nečestné nebo neslušné a dotýkalo by se důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, by bylo kárným proviněním vždy, i když s výkonem advokacie nikterak nesouviselo. Domnívám se, že Etický kodex musí být interpretován jinak, než např. trestní zákoník, ale v souladu s jeho účelem – a tím je snaha, aby se členové České advokátní komory, advokáti i advokátní koncipienti, chovali tak, aby přispívali svým jednáním v profesním i soukromém životě k vážnosti a důstojnosti advokátního stavu. V tomto smyslu tedy odst. 3 článku 4 vnímám jen jako upřesnění obecné povinnosti, jako důraznější upozornění na povinnost advokáta, nikoli na omezení obecné povinnosti. Obrácený postup by totiž nedával smysl. Zcela zásadně přitom odmítám, že by se advokátní komora chtěla nějak mstít vybraným advokátům, jak byl zmíněný případ a obdobné medializovány.[3] Představa, že bychom si na představenstvu vyměňovali názory na to, který kolega či kolegyně se nám aktuálně „znelíbili“ a které se budeme ze msty snažit potrestat, je opravdu vzdálená realitě, a pokud někdo v tomto smyslu kárné řízení u konkrétních kárných provinění komentuje, neví zjevně o jeho úpravě vůbec nic.

Tyto případy jsem zmínila proto, abych doložila, že Česká advokátní komora na své členy klade přísná měřítka a jako kárné provinění vnímá i to, co by možná v občanském životě nedostálo kvalifikace přestupku. Je totiž zjevné, že dobrou pověst advokacie musí budovat 10 tisíc advokátů, poškodit ji může i jen jeden jediný.

V rámci druhého okruhu se budu věnovat jiné erozi, totiž drobnému a rozšiřujícímu se oklešťování vztahu důvěrnosti advokáta a klienta, a to jak v oblasti interpretace stávající právní úpravy, tak v oblasti legislativních zásahů, zejména při implementaci úpravy evropské. Úvodní část byla motivována snahou, abych nebyla a priori nařčena z toho, že pléduji za nějaká privilegia advokátů, která budou ve svých důsledcích společnost poškozovat.

Problematika prohlídek u advokátů, ať již v rámci trestního řízení nebo v rámci daňového řízení, byla rozebírána již mnohokrát. Přítomnost zástupce České advokátní komory při takových prohlídkách a skutečnost, že se orgán činný v trestním řízení nebo správce daně nemůže seznámit s písemnostmi, které obsahují údaje, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, je notorietou, přesto se v praxi posunulo vnímání těchto omezení. Dokladem možného excesu je např. odposlech advokáta a klienta v prostorách vazební věznice, který byl dokonce založen v trestním spisu k důkazu.

Účelem prohlídky u advokáta by vždy mělo být toliko prošetření podezření, že se advokát sám dopustil nějaké trestné činnosti nebo kontrola jeho vlastních daňových povinností. Jakýkoli písemný nebo datový materiál, který se týká klienta advokáta, musí být vyloučen a správce daně nebo orgán činný v trestním řízení se s ním prostě seznámit nesmí.

Evropský soud pro lidská práva[4] uznal, že komunikace advokátů s jejich klienty požívá zvláštní ochrany. Korespondence advokáta a klienta může být prověřována, pokud existují věrohodné důkazy o účasti advokáta na trestném činu. ESLP uložil státům, aby přijaly právní úpravu s dostatečnými procesními zárukami proti svévolným a nepřiměřeným zásahům do této korespondence. V této souvislosti se ESLP zabýval i zkoumáním elektronických zařízení, která obsahují data klientů – počítače, mobilní telefony apod. Dospěl k závěru, že by měl být stanoven postup provádění filtrace obsahu v zabavených elektronických zařízeních, pokud se v nich nachází komunikace advokáta s klientem. Elektronická komunikace advokáta a klienta musí být logicky chráněna naprosto stejně, jako komunikace listinná, nemůže být použita jako důkaz v trestním řízení a musí být smazána.

Advokát by současně neměl být vtažen do trestního stíhání v případě, že jen poskytuje klientovi právní pomoc a např. mu radí, aby nevypovídal. O právu nevypovídat přitom musí být osoba, která je vyslýchána v kterémkoli stádiu trestního řízení, poučena přímo orgány činnými v trestním řízení. Naprosto souhlasím s JUDr. Mandákem[5] v tom, že „nelze pochybovat, že obhájce může obviněnému radit, aby nevypovídal buď vůbec, nebo jen v určité části řízení, či aby vypovídal jen částečně apod.“. JUDr. Mandák však současně upozorňoval, že „rada ke lživé obhajobě by byla v rozporu s etickými principy výkonu povolání advokáta. Za takový postup by advokát mohl být kárně postižen. Pokud však obviněný bez návodu obhájce a bez jeho aktivní součinnosti vypovídá nepravdu, není úkolem obhájce, aby sehrál roli žalobce; jeho povinností je i tehdy hájit podle obsahu trestního spisu“. Přesto jsme se v minulosti setkali s tím, že advokáti byli stíháni za to, že jejich klienti nevypovídali, a to na základě rady dotyčných advokátů. Hraniční situaci představuje případ, který řešil Okresní soud v Hradci Králové, v němž advokát zastupoval mentálně zaostalého muže, který byl jako „bílý kůň“ nastrčen dvěma ženami, aby žádal o bankovní úvěr. Advokát dle obvinění přesvědčil klienta, aby o ženách nevypovídal. Tento případ skončil zastavením trestního stíhání poté, co se advokát doznal a na účet obětí trestného činu uhradil 90 tisíc korun. V tomto případě však advokát nehájil zájmy svého klienta, ale zájmy oněch dvou pachatelek úvěrového podvodu. V březnu loňského roku však představenstvo České advokátní komory projednávalo případ předložený Výborem pro odbornou pomoc a ochranu zájmů advokátů (VOPOZA), ve kterém byli trestně stíháni dva advokáti za to, že klientům poradili nevypovídat v daňovém řízení. Jejich jednání bylo kvalifikováno jako účast na organizované zločinecké skupině. V tomto případě šlo zjevně o exces, kriminalizaci obhajoby, proti čemuž se ohradilo jak VOPOZA a představenstvo ČAK, tak prezídium Unie obhájců a Slovenská advokátska komora.

Vedle uvedených a v našich podmínkách naštěstí ojedinělých excesů však vnímáme jako problém nedostatečnou ochranu důvěrné komunikace mezi advokátem a klientem na tzv. druhé straně, totiž na straně klienta. Zatímco advokát nesmí vydat ani orgánům činným v trestním řízení, ani daňové správě materiály, které obsahují komunikaci s klientem, a které jsou tak kryty povinností mlčenlivosti, a takové materiály mu nesmí ani zabavit při prohlídce advokátní kanceláře, na straně klienta ochrana zcela chybí. Je naprosto běžnou praxí, aby daňová správa vyzvala klienta, aby doložil konkrétními písemnými materiály, že honorář advokáta, který si klient daňově uplatnil, byl vynaložen na výdaje související s klientovými zdanitelnými příjmy, a je tudíž daňově účinným nákladem. Finanční správa požaduje doložit smlouvy, písemné analýzy a ostatní písemné výstupy zpracované advokátem pod pohrůžkou, že jinak nebude daný výdaj daňově účinný a nebude ani možné nárokovat odpočet DPH. Tento postup de facto zcela popírá ochranu důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem, který je přitom chráněn jedním z ústavně zaručených základních lidských práv na soudní ochranu. Podle Ústavního soudu[6] představuje povinnost mlčenlivosti advokáta „jeden z nosných pilířů, na nichž je vystaven vztah důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem. Význam důvěrnosti tohoto vztahu v demokratickém a právním státě je zcela kardinální, neboť vytváří nutný předpoklad pro skutečné naplnění práva na kvalifikovanou právní pomoc v každém konkrétním případu. Toto právo, které je důležitým součinitelem práva na soudní ochranu a rovnost řízení, by totiž zůstalo mrtvým, v praxi reálně nepoužitelným, pokud by osoby potřebující kvalifikovanou právní pomoc byly vystaveny dvěma ohňům – neposkytnutí všech potřebných informací advokátovi v obavě z jejich zneužití a přijetí rizika, že právní řízení či jiná forma právního styku dopadne kvůli tomu v klientův neprospěch, nebo poskytnutí všech informací a riskování, že daná věc sice dopadne pro klienta dobře, avšak citelná (eventuálně i větší) újma mu vznikne případným zneužitím těchto informací.“

K ochraně důvěrnosti vztahu mezi advokátem a klientem se opakovaně vyjádřil i Evropský soud pro lidská práva. V případě Niemetz v. Německo[7] ESLP dospěl k závěru, že domovní prohlídkou u advokáta byl porušen čl. 8 Úmluvy, protože „příkaz k prohlídce byl koncipován ve velmi širokých pojmech, neboť nařizoval zabavení dokumentů bez jakéhokoli omezení; tento bod má zvláštní význam, pokud není prohlídka advokátní kanceláře – jako je tomu v Německu – provázena speciálními procesními zárukami, jakými je např. přítomnost nezávislé přihlížející osoby“.  V případu Prutenau v. Rumunsko[8] ESLP konstatoval, že je nutné vždy posuzovat vnitrostátní právo v tom smyslu, zda poskytuje odpovídající a dostatečné záruky proti zneužití. ESLP dospěl k závěru, že odposlech rozhovorů advokáta s jeho klientem nepochybně představuje porušení profesního tajemství, které je základem důvěry existující mezi těmito dvěma osobami. Soud dále připomněl, že již v minulosti odmítl argumentaci, podle níž postavení soudce vydávajícího a dohlížejícího nad odposlechy samo o sobě implikuje řádnost a slučitelnost takových odposlechů s čl. 8 Úmluvy, což by znemožnilo užití jakýchkoli opravných prostředků ze strany dotčených osob.

Jsem přesvědčena o tom, že je na místě, abychom nedotknutelnost komunikace mezi advokátem a klientem deklarovali nikoli jen s odvoláním na ustálenou rozhodovací praxi tuzemských i evropských soudů, ale ukotvili ji i legislativní cestou. V tom okamžiku totiž bude nezpochybnitelné, že důvěrnost vztahu advokáta a klienta požívá ochrany nikoli jen na straně advokáta – zakotvením povinnosti mlčenlivosti, ale i na straně jeho klienta, který nebude moci být nucen pod hrozbou sankce nebo jiného negativního postihu veřejnou mocí k „odtajnění“ informací, které získal od advokáta. Procesní právo, zejména to daňové, jistě nalezne cesty, jak tuto důvěrnost respektovat a přitom moci prověřovat, zda jsou náklady na advokáta na straně klienta daňově uznatelné. Zcela logicky se nabízí obecná specifikace poskytnutých právních služeb tak, aby bylo seznatelné, zda souvisí s podnikáním klienta či nikoli, případně prohlášení daného advokáta v tomto smyslu. Pro účely daňového posouzení jistě není nutné, aby klient musel rozkrývat, v čem a jak mu advokát radil. V této souvislosti sluší připomenout nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,[9] který zdůraznil limity důkazního břemene daňových subjektů a konstatoval, že „podnikáním je samostatná a soustavná činnost na vlastní účet a odpovědnost se záměrem dosažení zisku; právě toto je hlavní účel podnikatelské aktivity. Naopak účelem podnikání jistě není ničím neohraničené shromažďování listin a kontaktů na potenciální svědky pro účely možného daňového řízení v budoucnu“.

A opět jsme u té kapky, která častým dopadáním dokáže vyhloubit kámen. Největší riziko omezování a prolamování advokátní mlčenlivosti vidím v nové legislativě Evropské unie, která jde mnohdy přímo proti výše zmíněným rozhodnutím ESLP, příp. v jejich implementaci do českého práva. Jde přitom o předpisy z oblastí, které se advokacie dotýkají jen nepřímo, a to předpisů daňových, zejména směrnic o automatické výměně informací v daňové oblasti (DAC) a předpisů proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (AML). V obou těchto oblastech se ukazuje jako velmi přínosná spolupráce evropských advokátních komor v rámci CCBE, protože řada věcí se musí vysvětlit přímo na půdě EU – čekat až na implementaci ze své podstaty nevhodné úpravy by samozřejmě bylo pozdě.

Zmínit bych se chtěla především o předpisech AML. Poslední novela zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AML zákon“), rozšířila povinnosti advokáta na tomto úseku. ČAK si je vědoma náročnosti dané právní úpravy, proto své advokáty školí[10], připravila metodický dotazník pro splnění AML povinností[11] a advokáty kontroluje. Respektuje názor ESLP, který v případu Michaud v. Francie[12] dospěl k závěru, že povinnost advokáta oznamovat podezření z praní špinavých peněz nepředstavuje nepřiměřený zásah do povinnosti mlčenlivosti; ESLP však tento závěr zdůvodnil i existencí tzv. ochranného filtru, pokud jde o ochranu mlčenlivosti – advokáti nepodávají hlášení přímo Tracfin, ale předsedovi advokátní komory, ve které jsou zapsáni. Stejná praxe je respektována i v ČR, advokáti svá oznámení nepodávají FAÚ, ale České advokátní komoře. Přesto je rozsah povinností advokáta ve sledovaných činnostech po poslední novele výrazně vyšší, než je dle mého názoru spravedlivé na advokátovi požadovat. Advokát přece nemůže být pomocníkem žalobce. Přesto mu AML zákon ukládá, aby zjistil totožnost skutečného majitele, je-li klientem korporace, a ověřil jeho totožnost z důvěryhodných zdrojů (a to nejen z evidence skutečných majitelů, ale ještě jednoho dalšího zdroje) nebo přezkoumal zdroje peněžních prostředků nebo jiného majetku, kterého se obchod týká. A dále – pokud advokát má důvodně za to, že při provádění identifikace nebo kontroly klienta zjistil nesrovnalost v zápise v evidenci skutečných majitelů, musí na tuto nesrovnalost upozornit klienta – a pokud klient nevyvrátí ani neodstraní tuto nesrovnalost bez zbytečného odkladu, oznámí advokát tuto skutečnost rejstříkovému soudu. Oznámení nesrovnalosti musí být doloženo skutečnostmi nebo písemnostmi, které nesrovnalost osvědčují, a vyjádřením klienta, pokud jej učinil. A zde se dostáváme již do situace, kdy advokát musí být oznamovatelem příp. protiprávního jednání svého klienta, a to nikoli za účelem zabránění spáchání protiprávního jednání, ale za účelem klientova postihu. V tomto směru se podle mého názoru dostává povinnost advokáta zakotvená v AML předpisu do konfliktu s ústavně chráněnou povinností mlčenlivosti. Klient totiž nemůže advokátovi zakázat, aby takové oznámení učinil, a nemůže jej ani pro tento případ zbavit odpovědnosti za to, že postupoval v intencích pokynů klienta. Ustanovení § 15a odst. 4 dokonce opravňuje FAÚ, aby advokátovi udělil pokyn, aby klienta neupozorňoval na nesrovnalosti v evidenci skutečných majitelů a neinformoval rejstříkový soud, pokud by tímto postupem mohl zmařit nebo ohrozit šetření podezřelého obchodu nebo probíhající trestní řízení.

Jak jsem uvedla, ČAK advokáty školí i kontroluje. Případné nedostatky byly zjištěny jen v ojedinělých případech, týkaly se zpravidla formálních nedostatků při přijímání úschov finančních prostředků. Drtivá většina advokátů zastupuje své klienty při běžných občanských nebo podnikatelských aktivitách. Pro ně jsou povinnosti dle AML zákona jen byrokracií, které se podvolí, protože musí. Ale s napětím očekávám, až se první advokát, který bude sankcionován za porušení povinností podle AML zákona, dovolá soudní ochrany a bude napadat konflikt mezi povinnostmi dle AML zákona a garantovanou povinností mlčenlivosti.

To, že zmíněnou novelou AML zákona problémy rozhodně nekončí, dokazuje i poslední evropský legislativní balíček k AML předpisům (návrh AML nařízení, návrh nařízení o zřízení AMLA a návrh 6. AML směrnice), se kterým Evropská komise přišla dříve, než vůbec zhodnotila dopady poslední úpravy. S ohledem na závažné riziko narušení advokátní samosprávy a ohrožení institutu mlčenlivosti advokáta přijala Česká advokátní komora ke zmíněnému balíčku stanovisko, které v lednu letošního roku zaslala předsedovi vlády.

Výhrady ČAK se dají shrnout následovně: V rámci článku 38 6. AML směrnice je požadováno, aby členské státy zajistily, aby činnosti samosprávných orgánů, které dohlížejí na dodržování zásad boje proti praní peněz, podléhaly dohledu veřejného orgánu. Dle názoru ČAK „navrhovaná pravidla pro vnitrostátní dohled dle ČAK naruší stávající rovnováhu právního státu nezbytnou k zajištění právní úpravy, která je nezávislá na zasahování členských států. Je zřejmé, že balíček týkající se boje proti praní peněz pohlížel na dohled v oblasti boje proti praní peněz izolovaně bez ohledu na to, do jaké míry již dohled nad advokátní profesí v celé Evropě plní své cíle. Je rovněž zřejmé, že nebyla provedena analýza způsobu, jakým by mohl být současný přístup posílen, aniž by byl pro advokátní profesi zaveden zcela nový mechanismus dohledu v oblasti boje proti praní peněz. Vnitrostátní systémy odpovědné za kontrolu jakéhokoli toku peněz klientů se nezohledňují“![13] Články 31 a 32 návrhu nařízení o zřízení AMLA se věnují dohledu nad tzv. nefinančním sektorem. Návrh upravuje pravomoc AMLA vydat individuální rozhodnutí směřované samosprávnému orgánu, které bude obsahovat pokyny, jak v konkrétním případě postupovat, nebo jak postupovat ve vztahu ke konkrétnímu advokátovi nebo advokátní společnosti.  ČAK proto důrazně doporučila, aby AMLA ani národní orgány dohledu nemohly mít pravomoc vydávat právně závazná rozhodnutí směrovaná k advokátní profesi a aby pravomoci AMLA byly limitovány zákonnou povinností mlčenlivosti a nezávislosti advokátní profesní samosprávy.

Věřím, že z mého příspěvku je zjevné, že Česká advokátní komora nevystupuje s cílem chránit darebáky ve svých řadách, naopak, v rámci kárného postihu advokátů je někdy přísnější i než soud. Na druhé straně je její povinností vystupovat proti excesům veřejné moci, a především se včas vyslovovat k navrhované tuzemské i evropské legislativě tak, aby nezávislost advokátní profese a ochrana důvěrnosti komunikace mezi advokátem a klientem zůstaly ústavně garantovanou hodnotou.

 

JUDr. Monika Novotná, advokát Rödl & Partner, advokáti, s. r. o., místopředsedkyně České advokátní komory
Foto: redakce AD

 

---

[1] Bulletin advokacie č. 3/2019, str. 68.

[2] Bulletin advokacie č. 7–8/2015, str. 87.

[3] Čech, J.: Když právníci nerespektují rozhodnutí soudu: Kde je hranice svobody projevu advokátů, https://zpravy.tiscali.cz/kdyz-pravnici-nerespektuji-rozhodnuti-soudu-kde-je-hranice-svobody-projevu-advokatu-534248

[4] Rozsudek Särgava proti Estonsku ze dne 16. 11. 2021 (stížnost č. 698/19)

[5] Mandák, V.: Meze trestní obhajoby – nástin základních otázek, Bulletin advokacie č. 10/2003, str. 37.

[6] Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4071/19.

[7] Rozsudek Niemetz v. Německo ze dne 16. 12. 1992 (publ. 27/1996 Sb. r. ES).

[8] Rozsudek ESLP ve věci Prutenau v. Rumunsko ze dne 3. 2. 2015 (stížnost č. 30181/05).

[9] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 3 Afs 223/2020.

[10] Srov. Metodická informace k zavedení systému vnitřních zásad zpracovaného pro účely § 21 a § 21a zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů dostupná na https://www.cak.cz/assets/svz_final_2-zakladni-text.pdf

[11] Interaktivní dotazník pro identifikaci a kontrolu klienta podle AML – testovací fáze, k dispozici na https://www.cak.cz/scripts/detail.php?id=25694

[12] Rozsudek ESLP ve věci Michaud v. Francie ze dne 6. 12. 2012 (stížnost č. 12323/11).

[13] ČAK k balíčku proti legalizaci výnosů a terorismu: Komise nevzala v úvahu stávající regulaci advokátů. https://www.ceska-justice.cz/2022/01/cak-k-balicku-proti-legalizaci-vynosu-a-terorismu-komise-nevzala-v-uvahu-stavajici-regulaci-advokatu/