Následující článek se zabývá problémem při výkladu otázky, kdy má dojít k naplnění jednotlivých skutkových podstat dědické nezpůsobilosti. Na základě historického srovnání vývoje jednotlivých skutkových podstat se snažím vyvrátit dosavadní pohled na tuto problematiku a docházím k závěru, že není důvodu, aby se jednotlivé skutkové podstaty posuzovaly odlišně.

Dědická nezpůsobilost je tradičním institutem dědického práva, který je v občanském zákoníku upraven bez přestávky již více než dvě stě let. V nějaké podobě byla dědická nezpůsobilost upravena jak v obecném zákoníku občanském, tak i v obou občanských zákonících přijatých v socialistickém Československu, které byly inspirovány převážně sovětským právem. Konečně je dědická nezpůsobilost upravena i v platném občanském zákoníku.

Je třeba konstatovat, že pojem dědická nezpůsobilost je sice pojmem již tradičním, ale není používán zcela vhodně. Pokud dnes řešíme obecně otázku dědické způsobilosti, pak odpověď na ni nacházíme primárně v § 1479 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), dle kterého, kdo zemře před zůstavitelem nebo současně s ním, nedědí. Dědicky způsobilý je tak pouze ten, kdo již v okamžiku zůstavitelovy smrti existoval nebo se narodí či vznikne po zůstavitelově smrti. Zde lze hovořit o dědické způsobilosti objektivní (absolutní). Proto objektivně dědicky nezpůsobilým bude ten, kdo se zůstavitelovy smrti nedožil, zanikl nebo zemřel současně se zůstavitelem.

Naproti tomu dědickou nezpůsobilost vymezenou dnes v § 1481 a 1482 o. z. je třeba považovat za dědickou nezpůsobilost subjektivní (relativní). Ostatně i v minulosti se hovořilo v této souvislosti spíše o nehodnosti děditi[1] nebo o dědické nezpůsobilosti v užším slova smyslu.[2] Z jazykového hlediska by bylo zřejmě vhodnější použít i dnes pro případy skutkových podstat upravených v § 1481 a 1482 o. z. pojmu dědická nehodnost. To by bylo i více odpovídající vymezení skutkových podstat v § 1482, jelikož tam se fakticky o dědickou nezpůsobilost nejedná, ale jde jen o vyloučení určité osoby ze zákonné dědické posloupnosti, jinak je osoba dědicky způsobilá. Nicméně, vzhledem k zaužívanosti pojmu, byla dědická nezpůsobilost použita i ve stávajícím občanském zákoníku jako jednotící pojem pro případy, kdy nějaká osoba přichází o možnost dědit ex lege mimo vůli zůstavitele.

Ačkoliv, jak již bylo zmíněno, je dědická nezpůsobilost institutem tradičním, jeho úprava zaznamenala v průběhu času řadu dílčích, možná na první pohled ne příliš zásadních změn. Avšak tyto změny mohou mít a mají poměrně značný vliv na výklad tohoto institutu a přinášejí otázky, které dosud nebyly uspokojivě zodpovězeny.

První otázka, nad níž se chci v rámci tohoto článku zamyslet, je otázka týkající se okamžiku, kdy má být skutková podstata dědické nezpůsobilosti naplněna. Zodpovězení této otázky se dnes jeví jako problematické jen v případě skutkových podstat upravených v § 1481 o. z. V případě skutkových podstat uvedených v § 1482 o. z. je řešení v zásadě jasné a vyplývá přímo z textu občanského zákoníku.

Vyloučení ze zákonné dědické posloupnosti dle § 1482 o. z. 

První ze skutkových podstat upravených v § 1482 odst. 1 o. z. spojuje vyloučení manžela zůstavitele ze zákonné dědické posloupnosti s tím, že v den smrti zůstavitele probíhá řízení o rozvod manželství, které bylo zahájeno na návrh zůstavitele, přičemž důvodem pro podání návrhu bylo domácí násilí proti zůstaviteli. Zde je nepochybné, že skutková podstata musela být naplněna před zůstavitelovou smrtí.

Obdobně tomu je i v případě druhé skutkové podstaty dle § 1482 odst. 2 o. z., která počítá s tím, že ze zákonné dědické posloupnosti jsou vyloučeni rodiče zůstavitele, jestliže byli zbaveni rodičovské odpovědnosti pro její zneužívání či zanedbávání. K naplnění skutkové podstaty tak opět mohlo dojít jen na základě chování rodičů za života jejich dítěte. Problém může nastat v případě, kdy bude podán návrh na zbavení rodičovské odpovědnosti, avšak dítě zemře v průběhu řízení. Vzhledem k tomu, že skutková podstata nepočítá jen se zne­užíváním či zanedbáváním, ale rodič musí být soudem zbaven rodičovské odpovědnosti, pak by se zřejmě doslovným výkladem skutkové podstaty mělo dospět k závěru, že v případě, kdy dítě v průběhu řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti zemře, nelze následně aplikovat ust. § 1482 odst. 2.

Nicméně s odkazem na ust. § 2 odst. 2 o. z. si dovolím tvrdit, že v případě úmrtí dítěte v průběhu řízení o zbavení rodičů rodičovské odpovědnosti by mělo být možné požádat soud o to, aby v řízení konstatoval nikoliv to, že rodičovské odpovědnosti zbavuje, což procesně zřejmě nelze, ale aby konstatoval, že k okamžiku smrti dítěte byly splněny podmínky pro zbavení rodičovské odpovědnosti. Toto rozhodnutí by pak ve smyslu § 2 odst. 2 o. z. mělo postačovat k tomu, aby bylo v rámci pozůstalostního řízení konstatováno, že rodiče nemohou dědit na základě intestátní dědické posloupnosti. Striktní doslovný výklad ust. § 1482 odst. 2 o. z. by odporoval smyslu a účelu ustanovení o vyloučení z dědického práva podle zákonné dědické posloupnosti.

Dědická nezpůsobilost dle § 1481 o. z. 

Podstatně zajímavější pak je řešení otázky, kdy má dojít k naplnění skutkové podstaty dědické nezpůsobilosti v případě skutkových podstat vymezených v § 1481 o. z. Ten zahrnuje dvě skutkové podstaty. Spáchání činu povahy úmyslného trestného činu proti vybrané skupině osob a dopuštění se zavrženíhodného činu proti poslední vůli zůstavitele.

Zavrženíhodné jednání proti poslední vůli zůstavitele 

V případě zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitele lze činy, kterými má být skutková podstata naplněna, rozdělit v podstatě do dvou okruhů.

Do prvního je možné zahrnout přímá jednání proti zůstavitelově projevu vůle učinit poslední pořízení. Sem můžeme řadit např. donucení zůstavitele sepsat poslední vůli, lstivé svedení k jejímu sepsání, ale i úmyslné zabránění či neumožnění zůstaviteli projevit svoji poslední vůli.[3] V těchto případech nebude sporu o tom, že k takovému jednání, aby byla naplněna skutková podstata dědické nezpůsobilosti, bude muset dojít za života zůstavitele.

Druhým okruhem zavrženíhodného jednání pak budou činy, které směřují vůči již projevené poslední vůli zůstavitele, jejichž cílem je změna okruhu dědiců či velikosti dědických podílů. Zde půjde zejména o falšováni, zničení či podvržení zůstavitelovy poslední vůle. Bude sem ale také patřit jiné jednání dědice, kterým se dědic bude snažit vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu se zůstavitelovou vůlí. V duchu rozhodnutí Nejvyššího soudu[4] tak může být tímto činem i snaha o změnu okruhu zákonných dědiců, k čemuž může dojít např. tím, že zůstavitelův potomek v pozůstalostním řízení záměrně neuvede své sourozence, kteří nemají zůstavitele zapsaného v rodném listě, ale o kterých zůstavitelův potomek nade vši pochybnost ví. Případně se může jednat o situaci, kdy se bude osoba vydávat za potomka zůstavitele, aniž by jím skutečně byla, ve snaze vyloučit z dědického práva vzdálenější příbuzné. Zavrženíhodným činem proti poslední vůli zůstavitele tak může být i jednání proti zákonné dědické posloupnosti, jelikož i to, že zůstavitel nesepíše závěť či dědickou smlouvu, ale rozhodne se zanechat pozůstalost svým zákonným dědicům, je nepochybně projevem jeho vůle. Proto i snahy o zásah do okruhu zákonných dědiců je třeba posuzovat jako čin, který směřuje k naplnění skutkové podstaty dědické nezpůsobilosti.

V případě činů směřujících proti již nějakým způsobem projevené poslední vůli zůstavitele bude zpravidla k naplnění skutkové podstaty docházet až po zůstavitelově smrti, byť samozřejmě nelze vyloučit, že k některým činům může dojít již za zůstavitelova života (např. zničení závěti). Nicméně, ve většině případů k takovému jednání bude docházet až po zůstavitelově smrti, jelikož až tehdy se dědicové o existenci závěti zpravidla dozvědí, případně zjistí její skutečný obsah. Falšování závětní listiny se nepochybně může potenciální dědic dopustit již za života zůstavitele, nicméně není to příliš pravděpodobné, jelikož platí pravidlo § 1576 o. z., dle kterého pozdější závěť ruší předchozí, pokud vedle ní nemůže obstát.

Historicky docházelo k vývoji výkladu ohledně toho, k jakému okamžiku mělo dojít k naplnění skutkové podstaty dědické nezpůsobilosti v případě zavrženíhodného činu proti poslední vůli zůstavitele. Nejprve docházela judikatura k závěru, že zavrženíhodný čin musí být spáchán ještě za života zůstavitele,[5] nicméně ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského došlo k přehodnocení těchto závěrů a jak judikatura,[6] tak i literatura[7] začala tendovat k výkladu, že skutková podstata může být naplněna i po zůstavitelově smrti, avšak před podáním dědické přihlášky.[8] S tím, jak byly občanským zákoníkem z roku 1950 zrušeny dědické přihlášky, stal se výklad jednoznačným a od té doby je konstantně judikováno[9] i dovozováno v odborné literatuře,[10] že k naplnění skutkové podstaty může dojít i po smrti zůstavitele.

Čin povahy úmyslného trestného činu 

V případech již výše popsaných skutkových podstat je, zdá se, výklad ustálen a odpovídá i smyslu a účelu úpravy dědické nezpůsobilosti. U poslední skutkové podstaty, kterou je dnes spáchání činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předkům, potomkům či manželovi, tomu však tak není. Dnes je obecně přijímán názor, prezentovaný Fialou v komentáři,[11] že spáchání takového činu způsobuje dědickou nezpůsobilost jen tehdy, pokud ke spáchání došlo za života zůstavitele. Tento názor je dlouhodobě zakořeněn, ale ve většině případů není v literatuře nijak blíže zdůvodňován. Autoři si zpravidla vystačí s prostým konstatováním,[12] případně odvoláním se na to, že takový závěr vyplývá z logiky věci.[13]

Ostatně stejně se k problému stavěla i literatura[14] k občanskému zákoníku z roku 1950, nicméně v Holubově komentáři[15] bylo možné nalézt alespoň náznak argumentace, proč se autor domnívá, že tomu tak má být „… k jeho spáchání muselo dojít za života zůstavitele. Opačný výklad, podle něhož by byla založena dědická nezpůsobilost tím, že se určitá osoba dopustila úmyslného trestného činu po smrti zůstavitele proti ostatním osobám uvedeným v § 522 obč. zák., by se jako výklad extensivní nesrovnával s povahou ustanovení § 522 obč. zák. jako ustanovení výjimečného a při časové neomezenosti uvedeného jednání by mohl vést v praxi k nežádoucím důsledkům.“ Nicméně vzhledem k tomu, že autor v tomtéž komentáři naopak dovozuje,[16] že skutková podstata zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitele může být naplněna až po zůstavitelově smrti, a to také bez omezení, pak je otázkou, jak mohl autor dospět v obdobných případech ke zcela rozdílným závěrům.

Pro alespoň nějaký náznak toho, proč je dnes výklad v případě obou skutkových podstat dle § 1481 o. z. odlišný, se tak musíme vrátit až do úpravy obecného zákoníku občanského a literatuře k němu. I zde autoři trvali na tom, že v případě skutkové podstaty spáchání úmyslného trestného činu muselo ke spáchání dojít za života zůstavitele.[17] Avšak právě v obecném zákoníku občanském a formulaci skutkové podstaty můžeme najít odpověď na to, proč výklad původně správný a odpovídající smyslu zákona se postupně stal výkladem, který je již překonaný a neodpovídá smyslu a účelu dnešního § 1481 o. z.

Skutková podstata dědické nezpůsobilosti se totiž v průběhu času a různých občanských zákoníků měnila. Původní úprava v obecném zákoníku občanském vycházela z toho, že dědicky nehodným je ten, kdo se dopustil zločinu proti zůstaviteli. Od účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 však došlo k rozšíření okruhu osob, proti kterým měl být trestný čin spáchán, a to o manžela zůstavitele, zůstavitelovy děti a rodiče. Dnes je okruh ještě širší, zahrnuje všechny zůstavitelovy předky a potomky a také registrovaného partnera zůstavitele. Proto původně správný a logický výklad, že zločin musel nastat toliko za života zůstavitele a nemohlo k němu dojít před narozením zůstavitele a ani po jeho smrti, odpovídal. Jelikož bylo nemožné dopustit se zločinu proti někomu, kde ještě nebo již neexistoval, snad s výjimkou hanobení ostatků zůstavitele – tento trestný čin byl však do trestního zákoníku zařazen až později. Nicméně od účinnosti občanského zákoníku z roku 1950 toto základní východisko padlo, jelikož skutková podstata počítala s širším okruhem osob, proti kterým mohl být trestný čin spáchán. Smyslem a účelem ust. § 1481 o. z. dnes je odejmout dědické právo tomu, kdo se nějakým způsobem proviní proti zůstavitelově vůli či proti osobám zůstaviteli nejbližším. Tato ochrana tak navazuje na ust. § 3 odst. 2 písm. b) o. z., kterým se zvláště chrání rodina.

Je proto jistě namístě přehodnotit a změnit dosud zažitý výklad této skutkové podstaty a přestat činit ve výkladu skutkových podstat dle § 1481 o. z. rozdíl v tom, v jaký okamžik má dojít k jejich naplnění. Nelze tak dále tvrdit, že čin povahy úmyslného trestného činu, byť proti osobě odlišné od zůstavitele, musí být spáchán jen za zůstavitelova života, jelikož je smyslem ochrana zůstavitele, a že spáchání činu povahy úmyslného trestného činu by mělo být způsobilé mu přivodit nějakou újmu. To není pravda a teorie to vlastně ani nikdy netvrdila, jelikož konstantně setrvává na názoru, že pro dědickou nezpůsobilost vůbec není podstatné, zda se zůstavitel o spáchání tohoto činu za svého života dozvěděl.[18] Jak již bylo řečeno, dědická nezpůsobilost nastává ex lege[19] a vůle zůstavitele pro její vznik není zapotřebí, zůstavitel však může zákonné následky spojené s dědicovým chováním zrušit tím, že dědici jeho jednání výslovně promine.

Jak již bylo naznačeno, smyslem úpravy dědické nezpůsobilosti není primárně ochrana zůstavitele a jeho vůle, k tomu zde máme jiné instituty dědického práva, jako třeba vydědění. Vydědění je postaveno na volním rozhodnutí zůstavitele a dává mu možnost odejmout nepominutelnému dědici jeho právo na povinný díl dle uvážení. Je třeba zmínit, že i v případě vydědění je připuštěna možnost, kdy existenci skutkové podstaty a jejího naplnění budou dokazovat dědicové, viz úprava v § 1648 o. z., nicméně i zde se předpokládá, že k vydědění směřovala zůstavitelova vůle. U dědické nezpůsobilosti je tomu přesně opačně, zákon s určitým chováním dědicovým spojuje ex lege následek v podobě dědické nezpůsobilosti, a to bez ohledu na vůli zůstavitele. Tomu je pouze umožněno, aby tento zákonný následek zvrátil. Proto se jako správné jeví dovozovat, že k naplnění skutkové podstaty dědické nezpůsobilosti může dojít kdykoliv a omezování této možnosti jen na dobu života zůstavitele nemá žádnou oporu v zákoně a odporuje i smyslu a účelu ustanovení.

Přitom nelze tento výklad vztahovat jen k naplnění skutkové podstaty po smrti zůstavitele, ale je jistě možné, aby k jejímu naplnění došlo ještě před narozením zůstavitele. Lze si představit situaci, kdy manžel zavraždí těhotnou manželku, přičemž se podaří počaté dítě zachránit. Pokud by následně toto dítě zemřelo, pak by jeho otec, manžel zavražděné, byl dědicky nezpůsobilým i po svém synovi. Zde se jeví jako nedůvodné rozlišovat, zde manžel zavraždí matku svého dítěte před jeho narozením nebo den po narození. V případě trestných činů spáchaných po smrti zůstavitele vůči zůstavitelovým blízkým bude postupováno shodně jako v případě zavrženíhodného činu proti poslední vůli zůstavitele, není proto důvod se obávat, že by tento výklad přinášel nějaké obtížné interpretační problémy.

Závěrem 

Pokud jde o naplnění důvodu skutkové podstaty dědické nezpůsobilosti, pak z výše podaného je možné učinit obecný závěr, že tam, kde to není vyloučeno povahou věci (např. v případě skutkových podstat dle § 1482 o. z. nebo v případě zavrženíhodných činů, které vedou k přímému ovlivňování vůle zůstavitele, jako je donucení k sepsání posledního pořízení), není žádný důvod posuzovat skutkové podstaty odlišně, a proto naplnění skutkové podstaty není závislé na tom, zda je v danou chvíli zůstavitel naživu. Dosavadní výklad, který činí ničím neodůvodněný rozdíl mezi skutkovými podstatami upravenými v § 1481 o. z. je tak potřeba odmítnout.

 

JUDr. Václav Bednář působí na Právnické fakultě UP v Olomouci a na Vysoké škole Karlovy Vary, o. p. s.

---

[1] Viz J. Krčmář: Občanské právo, díl V., Právo dědické, Všehrd, Praha 1933, str. 10.

[2] R. Holub a kol.: Komentář k občanskému zákoníku – právo dědické, Orbis, Praha 1957, str. 81.

[3] Rozhodnutí ze dne 17. 11. 1926, Rv I 875/26, Vážný 6491.

[4] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015.

[5] Viz rozhodnutí Gl. U. 15149 publikované in F. Rouček, J. Sedláček a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, III. díl, 1. vydání, V. Linhart, Praha 1936, str. 45. „Také podvržení posledního pořízení zakládá nehodnost děditi. Vyloučení z dědického práva nastane však jen tehdy, stalo-li se tak za zůstavitelova života.“

[6] Tamtéž Gl. U. n. F. 4407.

[7]A. Hartmann: Poslední pořízení, V. Linhart, Praha 1935, str. 24.

[8] Rozhodnutí ze dne 2. 11. 1943, Rv II 315/43, Vážný 18612.

[9] Viz rozhodnutí EC 19/54-44 publikované in op. cit. sub 2, str. 86: „Zavrženíhodné jednání dědice proti projevu poslední vůle zůstavitele zakládá dědickou nezpůsobilost, i když k němu došlo po smrti zůstavitele.“

[10] R. Fiala, K. Beerová in R. Fiala, L. Drápal a kol.: Občanský zákoník IV, Dědické právo (§ 1475-1720), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 39.

[11] Tamtéž, str. 38.

[12] J. Lazar a kol.: Občianske právo hmotné, 1. zväzok, IURA EDITION, Bratislava 2007, str. 568.

[13] J. Mikeš: Dědické právo, Panorama, Praha 1981, str. 97, obdobně J. Mikeš in O. Jehlička, J. Švestka, M. Škárová a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, C. H. Beck, Praha 2004, str. 677.

[14] V. Knapp a kol.: Učebnice občanského a rodinného práva, díl III, Orbis, Praha 1954, str. 20.

[15] Op. cit. sub 2, str. 83.

[16] Tamtéž, str. 84.

[17] Op. cit. sub 7, str. 23, nebo F. Rouček in op. cit. sub 5, str. 39.

[18] F. Rouček in op. cit. sub 5, str. 39, nebo op. cit. sub 2, str. 84, nebo R. Fiala, K. Beerová in op. cit. sub 10, str. 37.

[19] R. Fiala, K. Beerová in op. cit. sub 10, str. 36.