Jednou se můj kamarád závodník, zasloužilý mistr sportu, velmi opil v tehdejším Gottwaldově. Nakonec ho čtyři vzali za ruce a nohy a hodili do jeho auta před hospodou. Jenomže tenkrát byl Mercedes ještě auto kapitalistické a nápadné, a tak vzbudilo pozornost hlídky SNB, zvlášť když v něm ležel člověk a spal. Takže si ho příslušníci pohlídali.

Když se Karel v noci probral, otočil klíčkem v zapalovací skříňce – a už tu byl „esenbák“: „Pane řidiči, nikam nepojedete!“ A Karel sice všelijak, ale přece jen útok odvrátil: „Je mi zima, jen si chci zatopit…“ Na to ovšem policista nemohl nic říct. Já být tím policistou, sebral bych mu klíčky, zima – ne zima, to se ale bohužel nestalo. Dlužno poznamenat, že Karel měl na své jméno zamluvený pokoj v hotelu asi 200 metrů daleko…

Když se nebezpečí v podobě esenbáka ztratilo, dal Karel jedničku a hned ho „klofli“: policista mu samozřejmě nevěřil a počkal si na něj. Byla z toho obžaloba pro (tehdejší) opilství a obsílka na 8 hodin ráno v Gottwaldově. Jako by soud neměl poblíž nějaké místní obžalované sedláky, co to měli přes ulici, ale Pražákům se to zpravidla dává na ráno, aby si přivstali.

Tak jsem musel vstát ve 3 ráno, to ještě nebyla dálnice, sedl jsem za volant a jeli jsme. Opatrně, předpisově – jak jinak s drahým a havarijně nepojištěným autem? Za chvíli Karel povídá – „Člověče, touhle rychlostí tam nedojedeme včas, pusť mě řídit!“  Na to já že přece nemá řidičák, a tak jsme se dohadovali. Jenomže ve 3 ráno jsem bezbranný. Nakonec jsem ustoupil, silnice byla liduprázdná, uvelebil jsem se na sedadle spolujezdce a jeli jsme. Nevím kdy, a nevím kde, mě Karel budil. Auto se zastavilo, nacpal mi svůj svetr a narval mě na sedadlo řidiče.

Matně jsem zahlédl, jak se kousek před námi otáčí „šestsettrojka“. Když k nám přijela, vystoupili čtyři civilisté, prokázali se průkazy SNB a ptali se: „Pane řidiči, víte kolika jste se dopustil dopravních přestupků?“ Co jsem mohl jiného říct, než že nevím. Odpověď byla jasná: 27! V tu chvíli jsem pochopil, jak se cítí nevinný před soudem. Karel si totiž s nimi dlouho hrál, nějak se honili, až si to nenechali líbit. Sebrali mi řidičský průkaz a já je aspoň uprosil, aby mi dali papír na dojetí, že musíme být u soudu.

Když jsme nakonec do Gottwaldova přijeli, v jednací síni na nás čekaly dvě staré dámy – paní soudkyně a prokurátorka. Takové jistě moudré ženy, co za celý život mají ty mužské přečtené. A já začal, že si republika klekne, když zasloužilý mistr sportu přijde o řidičák a že Karel – jako obžalovaný – přece ujel jen pár metrů, nikoho neohrozil, nikdo na ulici nebyl, a tak…

Jenže obě dámy pouštěly mé argumenty jedním uchem tam, druhým ven a vůbec je to nedojalo. Nakonec soudkyně vstala a jménem republiky odsoudila Karla se vším všudy. V odůvodnění pak řekla: „Trest je přísný, protože soud zjistil, že obžalovaný nejdřív vypil šest piv, pak půl litru červeného víny a nakonec 3 odlívky whisky. Takhle míchat alkohol? To se na Moravě nedělá!„ O ohrožení bezpečnosti dopravy, o řidičské neodpovědnosti, o nebezpečných opilcích na silnicích nepadlo ani slovo. Smál jsem se až do Prahy a říkal Karlovi: „Ani pít neumíš – a na to musejí přijít až na Moravě!“

Byl to nejmoudřejší rozsudek, co jsem kdy zažil…

Vyměněné Felicie

Jednou mi dopraváci vykládali, že zastavili opilce v bílé Felicii, vzali si od něj doklady a případ začali na ulici řešit, když se náhle za nimi ozvala rána a došlo k nehodě. Tak milého opilce opřeli o dům, řekli mu, ať na ně počká a šli se věnovat dalšímu karambolu. Když se vrátili, byl už opilec pryč a bílá Felicie taky. A protože měli jeho doklady, rozjeli se na jeho domácí adresu. Tam jim sám otevřel ještě „veselejší“ než na ulici a bez zapírání se hlásil k tomu, že skutečně řídil a že byl rád, když si nevšimli, že nemá zaplacené pojištění. Tak z té radosti prý hned doma otevřel láhev a ženě se chlubil, jak všechno dobře dopadlo. Před jízdou ale rozhodně nepil, jen až doma, což mu žena dosvědčí.
„Kde máte to auto?“, spustili policisté.
„Kde by bylo, v garáži,“odpověděl opilec.
Když garáž otevřeli, byla v ní skutečně bílá Felicie, ale s kompasem na kapotě a názvem Policie na obou dveřích, kterou u nehody zaparkovali kolegové dopraváci. Opilec jim totiž omylem sebral služební auto a ještě si stěžoval, že mu do řízení po cestě pořád někdo z pod palubní desky „kecal“ vysílačkou.  Nakonec obě Felicie našly své správné majitele, jen policisté tento incident nehlásili a ani dál „nerozmazávali“, protože by sami měli dost slušný malér…

Ať je Váš nadcházející rok 2022 bez jakýchkoliv malérů, nejen těch na silnicích…

JUDr. Karel Friml, advokát
Foto: canva.com; pixabay.com