V právnických kruzích často zaznívá konstatování, že advokátní komora je apolitickou organizací. Někdy slýcháme, že i advokát má být při výkonu své profese apolitický. Naskýtá se otázka, co se vlastně rozumí pod označením apolitický? Slovník spisovného jazyka českého uvádí k významu tohoto slova: „lhostejný k politice, stranící se politického dění…“.

Jedná se o rozpor s apolitičností, pokud se Komora vyjadřuje k jednáním, kterými je ohrožován právní stát, tedy základ, na němž spočívá naše demokratické zřízení? Má se Komora vyjadřovat vždy jen k tomu, co se bezprostředně týká advokátů a advokacie, ani o krok dál? Zastávám názor, že tomu tak není. Právě naopak – je v bytostném zájmu advokacie jako stavu a současně každého jednotlivého advokáta, aby Komora nemlčela tehdy, je-li nepatřičně nakládáno s demokratickými svobodami, dochází-li ke zneužívání státní moci ve prospěch zájmu jednotlivců nebo určitých skupin, jsou-li porušovány principy rovnosti před zákonem, je-li ohrožována nezávislost soudnictví či jiných nezávislých složek státu. Všechny tyto a další hodnoty jsou základem svobodného prostoru, v němž jsme se rozhodli žít po r. 1989, a takto je vložili do naší Ústavy. Kde takový prostor není, tam není ani prostor pro svobodnou advokacii. Kde nejsou svobodní a nezávislí advokáti, tam ani lidé nebudou svobodní.

Koronavirová krize umocnila naléhavost všeho, co souvisí s právním státem, a zbystřila pozornost části veřejnosti k negativním tendencím, které po několik let prostupují českou politickou scénou, ačkoli jiná část společnosti jako by tyto děje blahosklonně přehlížela nebo jí vůbec nevadily. Mám na mysli bezprecedentní střet zájmů v nejvyšších patrech státní moci, oligarchizaci politiky, některými politiky ničím neskrývané podbízení se nedemokratickým režimům, oslabování svobody veřejných médií… Výčet je bohužel neúplný.

Navzdory těmto více či méně viditelným, avšak o to více znepokojivým procesům, je naše země stále ještě svobodná, i když možná jen proto, že jsme stále zakotveni v Evropské unii a Severoatlantickém společenství. Troufám si odhadnout, že bez této sounáležitosti bychom asi už dávno překročili onu křehkou mez ohraničující demokracii od autokracie.

Pokud jde o advokáta-jednotlivce, pak jistě, ten přece zastupuje povětšinou protichůdné zájmy stran; jednou má obhajovat skutky dobré, jindy zlé, jednou pravdu, jednou očividnou lež, tedy hodnoty zcela protikladné. Kde má pak prostor pro nějaký politický projev, když advokát vlastně slouží každému, v zásadě bez ohledu na to, jaké jsou jeho politické názory či morální zásady? I advokát je ovšem jenom občan a nežije ve vzduchoprázdnu. I zde, jak se domnívám, by mělo platit to, co pro všechny svobodné profese, jen o to víc, že advokát je skrze právo v neustálém kontaktu s veřejnou mocí a vykonává profesi neoddělitelnou od právního státu. Advokát by si tak měl být vědom, že jeho profese stojí a padá s existencí právního státu a z tohoto pohledu by neměl zůstat stranou, jsou-li pošlapávány jednotlivé svobody nebo demokratické základy státu jako celek.

V době nouzového stavu ČAK vyjádřila stanoviska k řadě legislativních iniciativ navržených exekutivou, a to v zájmu ústavnosti a ochrany základních práv a svobod. Mnohá tato stanoviska nebyla vůči předkladatelům zrovna přívětivá, byť vyjádřená diplomatickým jazykem. ČAK se rovněž obecně vyslovila k záležitostem souvisejícím se způsobem přijímání zákonů, jakož i s dalšími atributy právního státu v době nouzového stavu. Současně řada advokátů, vědoma si zjevně toho, že role advokáta nespočívá jen v úplatném (ale i bezplatném) poskytování právních služeb, ale také v povinnosti vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, podala soudní žaloby na nezákonnost některých mimořádných opatření. Někteří velmi úspěšně. Je dobře, že naše profese není letargická a že nepodléhá onomu zvláštnímu druhu stockholmského syndromu, který jako by napadl část společnosti tak, jako některé jedince naneštěstí napadl onen odporný virus. Budu-li parafrázovat dnes již kultovní prohlášení, že „nikdo z nás nemůže mít detailní plán; jediný, kdo má plán, je virus“, s nímž lze souhlasit snad jen v biologickém slova smyslu, pak naopak věřím, že svobodná společnost plán mít musí, k čemuž patří mimo jiné i to, že svobodomyslný občan, svobodná profesní sdružení nevyjímaje, má nejen právo, ale i povinnost vyjadřovat se k politice, zvláště pak, je-li vykonávána tak, že je v sázce naše svoboda.

JUDr. Antonín Mokrý, člen představenstva ČAK,  prezident Rady evropských advokátních komor (CCBE) v r. 2018