Ústavní soud vydal 3. dubna nález sp. zn. IV. ÚS 1736/23, podle kterého soudy porušily právo OOA-S na projednání věci bez zbytečných průtahů. Ústavní soud uložil, aby obvodní soud v průtazích nepokračoval a neprodleně jednal. Stěžovatel poukazoval na nepřiměřenou délku řízení o náhradě škody, které trvá již 20 let. Délka řízení má za následek, že část autorů se nedočká svých odměn, v posledních deseti letech již zemřelo 223 nositelů práv. 

Stěžovatelem je Ochranná organizace autorská – Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s. (OOA-S). Již od roku 2004 se stěžovatel v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhá zaplacení 77 548 833 Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Ministerstva kultury. Nevydalo totiž stěžovateli oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv ve lhůtě 90 dnů od nabytí účinnosti autorského zákona. Toto oprávnění bylo stěžovateli uděleno až po několika letech a po opakovaných zásazích soudů, včetně Ústavního soudu. V mezidobí nicméně stěžovatel nemohl řádně vykonávat kolektivní správu a přerozdělovat autorům zisky z odměn. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazoval na nepřiměřenou délku řízení o náhradě škody, které trvá již 20 let. Délka řízení má za následek, že část autorů se nedočká svých odměn. Jen v posledních deseti letech totiž zemřelo 223 nositelů práv.

Rozhodnutí obecných soudů byla opakovaně rušena a v kauze opakovaně rozhodoval i Nejvyšší soud. Obvodní soud naposledy v roce 2020 žalobu zamítl. Městský soud však v září 2022 zamítavé rozhodnutí potvrdil jen zčásti a ve zbytku věc opětovně vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Od té doby ovšem jednání u obvodního soudu neproběhlo. Stěžovatel totiž podal proti rozhodnutí městského soudu v potvrzující části dovolání, a obvodní soud proto odeslal spis Nejvyššímu soudu a rozhodl se vyčkat, než bude o dovolání rozhodnuto. Stěžovatel nesouhlasil s odročením jednání do doby, než Nejvyšší soud vrátí spis. Podal proto k městskému soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který byl zamítnut.

Čtvrtý senát Ústavního soudu stížnosti vyhověl. V případu stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud proto zrušil rozhodnutí městského soudu, kterým byl zamítnut návrh na určení lhůty. Současně obvodnímu soudu uložil, aby nepokračoval v průtazích a neprodleně jednal.

Nečinnost soudu, který vyčkává na rozhodnutí v související věci a vrácení spisu, obecně nemusí představovat neústavní průtah v řízení. Čím déle však řízení trvá, tím přísnější požadavky plynoucí z práva na projednání věci bez zbytečných průtahů se na ně vztahují. Procesní postup soudu, který je ospravedlnitelný v kratším řízení, proto může u dlouhotrvajícího řízení představovat již neústavní průtah.

Obvodní soud se dalšímu prodlužování řízení mohl vyhnout

Obvodní soud byl ve věci po dobu delší než rok nečinný, neboť vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu o související části sporu a na vrácení soudního spisu. Postup obvodního soudu by mohl být ospravedlnitelný v kratším řízení, ne však v případě stěžovatele. V době, kdy se obvodní soud rozhodl dále vyčkávat s nařízením jednání, již délka řízení dosahovala téměř 20 let. Takovou délku řízení obecně nelze omlouvat složitostí kauzy. V řízení nedocházelo k obstrukcím ze strany stěžovatele. Naopak pokud jde o jednání orgánů veřejné moci, v řízení musela být opakovaně rušena rozhodnutí obvodního soudu i městského soudu, a na obvodním soudu musela být věc dokonce přidělena jiné soudkyni. Opakované rušení soudních rozhodnutí a soudní „ping-pong“ svědčí o pochybení soudů a přičítají se jim k tíži.

Obvodní soud se přitom dalšímu prodlužování řízení mohl vyhnout. Mohl totiž například jednání nařídit a pokusit se věc rozhodnout dříve, než odeslal spis Nejvyššímu soudu. Stejně tak mohl s Nejvyšším soudem koordinovat zapůjčení spisu na kratší dobu a případně se dohodnout na pořízení kopií relevantních částí spisu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že více než rok trvající nečinnost obvodního soudu představuje neústavní průtah v řízení. Obvodní soud navíc v průtazích pokračoval i poté, co se mu z Nejvyššího soudu vrátil spis. Dvakrát totiž zrušil nařízené jednání na žádost zástupkyně žalované. Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatel vede spor o náhradu škody se státem, který musí být schopen se vypořádat s nedostupností jednoho svého zaměstnance a nemůže kvůli tomu žádat o odročení jednání ve 20 let trvajícím sporu.

Ani městský soud vzniklou situaci nenapravil. Nevyhověl stěžovatelovu návrhu na určení lhůty, neboť i podle něj obvodní soud mohl vyčkat do doby, než mu Nejvyšší soud vrátí spis. Podle Ústavního soudu však měl rozpoznat, že se obvodní soud dopouští neústavního průtahu v řízení, a určit mu lhůtu k provedení jednání. V řízení trvajícím déle než 20 let soudy měly vyvinout vyšší úsilí, dostatečně spolu komunikovat a svůj postup lépe koordinovat. Soudy a soudci ostatně nemají dbát jen o to, aby se v řízení sami nedopouštěli průtahů s konkrétními úkony. Musí především usilovat, aby rozhodnutí ve věci bylo vydáno v přiměřené lhůtě, a proto musí brát v úvahu celkový průběh a okolnosti řízení.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1736/23 je dostupný  ZDE.

Zdroj: Ústavní soud
Foto: archiv AD