Dne 27. 9. 2022 přijal Nejvyšší soud pod sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 rozsudek, jímž se vyjádřil k možné valorizaci vnosů učiněných ve formě investice ze SJM do výlučného majetku jednoho z manželů při vypořádání SJM po jeho zániku v důsledku rozvodu manželství účastníků. Na toto rozhodnutí již dílčím způsobem reagoval článek uveřejněný v Bulletinu advokacie č. 7-8/2023.[1] Podle mého názoru si však tato problematika zaslouží hlubší rozbor a citované rozhodnutí více polemiky.

Po prostudování výše uvedeného rozsudku musím konstatovat, že se s řadou závěrů Nejvyššího soudu neztotožňuji, některé argumenty považuji za problematické a úvahy za poněkud zjednodušené a nedostatečně zdůvodněné.

Rozhodnutí na mě působí dojmem, jako by byl předem definován cíl, k němuž mělo dospět, a v odůvodnění se hledaly za kaž­dou cenu argumenty podporující dosažení tohoto cíle, aniž by bylo dostatečně přihlédnuto k argumentům jiným, které by mohly vést k opačným závěrům.

Shrnutí obsahu citovaného rozhodnutí

O co se v dotčeném rozhodnutí a rozhodnutích jemu předcházejících jednalo? Soud prvního stupně rozhodoval ve sporu o vypořádání SJM, které zaniklo rozvodem manželství účastníků, o vypořádání masy SJM, přičemž spor byl veden zejména ohledně investic (vnosů) vynaložených ze SJM za trvání manželství na výlučný majetek jednoho z bývalých manželů – žalovaného při rekonstrukci domu v jeho vlastnictví, resp. spoluvlastnictví.

Soud prvního stupně nařídil zpracování znaleckého posudku na tržní cenu nemovitosti před investicí a ke dni zániku SJM a z rozdílu těchto cen vypočetl hodnotu vnosu. Soud prvního stupně tedy připustil valorizaci učiněného vnosu a z takto valorizované hodnoty vyšel v rámci vypořádání SJM při výpočtu částky, která měla být vyplacena na vyrovnání podílů ze SJM vyplývajících.

Krajský soud rozsudek ve sporné části týkající se valorizace vnosu změnil tak, že s odkazem na § 742 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), připustil pouze náhradu toho, co bylo ze společného vynaloženo na výhradní majetek. Krajský soud vytkl soudu prvního stupně, že v rozporu s citovaným ustanovením vyčíslil investice ze společného na výlučný majetek tak, že vyšel ze zvýšení hodnoty domu v důsledku vynaložených investic, nikoli tedy z toho, co bylo na tento dům jako investice vynaloženo. Krajský soud tedy nepřipustil valorizaci provedeného vnosu a rozhodl pouze o náhradě investice v její prokázané výši.

Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dovolání s následujícími dovolacími důvody:

a) Žalobkyně namítla, že krajský soud nesprávně aplikoval ust. § 742 odst. 2 o. z., podle něhož „hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání SJM započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy SJM bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen“. Tento dovolací důvod míří na otázku valorizace vnosu, tedy zda při vypořádání SJM se má vycházet ze zhodnocení nemovitosti, nebo pouze z hodnoty vynaložených investic (vnosů).

b) Dovolatelka byla toho názoru, že zhodnocení nemovitosti se má s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2020/2018 stanovit ke dni vypořádání, nikoli ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství.

c) Dovolatelka připustila, že nebyla schopna specifikovat konkrétní částky a přesný účel jejich použití při rekonstrukci domu. Je však toho názoru, že postačí prokázání, že došlo ke zhodnocení věci při použití prostředků ze SJM, není třeba dokazovat konkrétní úhrady na rekonstrukce a přesný způsob jejich použití.

Nejprve se pojďme podívat, co Nejvyšší soud dovodil ve výše citovaném rozhodnutí. Dovolací soud především připustil částečnou důvodnost dovolání.

K jednotlivým otázkám se pak vyjádřil následovně:

K možné valorizaci vnosů Nejvyšší soud s odkazem na § 742 odst. 1 písm. b) a c) o. z. uvedl, že jde o nahrazení výše vnosu (hodnoty, která byla vynaložena), nikoli o nahrazení toho, oč se zvýšila v důsledku investice hodnota věci. Nejde o odčerpání toho, oč se výlučný majetek obohatil, ale náhradu toho, oč se společný majetek ochudil. Nelze přisvědčit dovolatelce, že by měl soud při zjišťování výše vnosu vycházet ze zhodnocení nemovitosti v době vypořádání SJM; naopak platí, že výše vnosu se určí tak, že se zjistí výše vynaložených prostředků v době vynaložení vnosu [tím se dovolací soud fakticky vyjádřil i k druhému dovolacímu důvodu, uvedenému výše pod písm. b), tedy k tomu, k jakému okamžiku se má zjišťovat výše realizované investice].

Ke třetímu dovolacímu důvodu [viz výše pod písm. c)], tedy k postupu při prokazování výše vnosu, Nejvyšší soud konstatoval, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021. Uvedl, že v řízení o vypořádání SJM nelze vždy trvat na podrobném a exaktním vyúčtování všech dílčích investic z důvodu značné obtížnosti vyčíslení a prokazování – nejedná se o vyúčtovací spor. Přesné vyčíslení nákladů na rekonstrukci nemovitosti je značně obtížné, investice probíhaly v době funkčního manželství, kdy nebyl důvod uchovávat doklady a dokumentovat provedené práce a vynaložené částky. Nemožnost zjištění přesné či alespoň přibližné hodnoty vnosu však nemůže vést k tomu, že by se účastníkovi nedostalo žádné náhrady a že tato skutečnost bude zohledněna jen disparitou podílů. V takové situaci, pokud není možné přesně zjistit výši a způsob použití vynaložených nákladů, je namístě je stanovit volnou úvahou soudu dle § 136 o. s. ř. či nařídit zpracování znaleckého posudku.

Argumenty Nejvyššího soudu na podporu přijatých závěrů ohledně valorizace vnosů

Dovolací soud se dále podrobněji vyjádřil k problematice tzv. valorizace vnosů. K odůvodnění přijatých závěrů uvedl řadu dílčích argumentů, z nichž podstatné dále uvádím.

Především konstatoval, že ust. § 742 odst. 2 o. z. je třeba vykládat v kontextu právní úpravy majetkových vztahů mezi manželi. Poukázal na to, že k realizaci vnosů ze společného do výlučného majetku dochází na základě dohody manželů. O návratnosti investice se obvykle neuvažuje, neboť je prováděna v době fungujícího manželství, kdy manželé jsou schopni se o nakládání se společným majetkem dohodnout, přičemž dohody mívají převážně ústní či konkludentní charakter. Jde tedy o darování sui generis.

Na podporu svých úvah Nejvyšší soud dále uvedl, že i při zápůjčce mezi manželi vydlužitel platí úroky, jen byly-li sjednány, pravidlem je vrácení zapůjčené částky bez úroků; není tedy žádný rozumný důvod, aby režim těchto vztahů byl odlišný od vztahů založených vnosem. Stejně tak náhrada škody se stanoví podle obvyklé ceny věci před a po poškození, k cenovým pohybům se v zásadě nepřihlíží.

Pokud se manželé dohodnou použít součást SJM ve prospěch výlučného majetku jednoho z nich, zpravidla neuvažují o tom, že by tato částka měla být nějakým způsobem kompenzována, natož v rozsahu dokonce vyšším, než byla vynaložena.

Zvýšení hodnoty věci velmi často nebude důsledkem vynaložené investice, ale důsledkem růstu poptávky, inflace či obecného zdražování, mezi investicí a zvýšením ceny věci nezřídka chybí příčinná souvislost.

Zákon nepředpokládá valorizaci jiných nároků mezi manželi než těch, které vyplývají z vnosů, a to dokonce ani v případě, že jsou založeny protiprávním jednáním jednoho z nich. Soukromé právo nekompenzuje zdražování či inflaci bez dohody. Občanský zákoník nevychází ze zásady valorizace dluhů a pohledávek bez dalšího jen kvůli růstu hodnoty věci; není žádný rozumný důvod takovou zásadu stanovit jen pro případy vypořádání SJM.

Částky vynaložené na investici by byly v době rozhodování soudu zhodnocovány nad míru, kterou by bylo možné dosáhnout uložením stejné částky u peněžního ústavu nebo v důsledku nejistých investic na kapitálovém trhu.

Manžel, na jehož výlučný majetek byl vnos vynaložen, by byl v trvalé nejistotě ohledně částky na náhradu vnosu, což by bylo v rozporu s principem jeho legitimního očekávání. Účastníkům nic nebrání, aby si v souvislosti s vnosem sjednali jeho valorizaci, příp. podmínky, za kterých dojde ke zhodnocení věci. Cílem vypořádání vnosu není odčerpat to, oč se majetek, na který byl vynaložen, ať již výlučný, či společný, obohatil, ale nahradit to, co bylo na takový majetek vynaloženo.

Dle Nejvyššího soudu je § 742 odst. 2 o. z. tzv. nepravou zakrytou mezerou v právu, jedná se o text zákona, který je formulován příliš široce, takže je nutné jej za pomoci teleologické redukce interpretovat úžeji, než jak by se zdálo podle jeho jazykového znění; jde o odepření aplikace daného ustanovení na případy, na které sice dopadá jeho dikce, nikoli však smysl a účel. Jazyková formulace § 742 odst. 2 o. z. je velmi široká a nijak neomezuje dosah tohoto ustanovení a jeho aplikaci v různých situacích; jeho text se vymyká řešení podobných situací v občanském právu a z těchto řešení vyplývajících principů zohlednění cenového vývoje na právní vztahy.

Nejvyšší soud uzavřel, že hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání SJM započítá zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy SJM bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli.

V případě nezohlednění valorizace vnosu v rozporu s dobrými mravy nebo vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění by bylo třeba k těmto okolnostem přihlédnout v rámci stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů).

Polemika s některými závěry rozhodnutí

Jak jsem již uvedl, s některými závěry výše uvedeného rozhodnutí se neztotožňuji. Na jedné straně souhlasím se závěry, které se týkají problematiky dokazování rozsahu a ceny vnosů, neboť je logické, že s odstupem času již velmi často není možné prokázat rozsah a účel jednotlivých investic. Je tedy nanejvýš správné, že dle Nejvyššího soudu není zapotřebí z důvodu obtížnosti prokazování trvat na přesném vyúčtování jednotlivých investic a otevírá se prostor pro stanovení jejich výše volnou úvahou soudu či zpracováním znaleckého posudku.

Na druhé straně nemohu souhlasit se závěry Nejvyššího soudu, které se týkají tzv. valorizace investic. Nejsem a nikdy jsem nebyl přílišný formalista a nezastávám ani přepjatý právní pozitivismus, nicméně vyloučení použití ust. § 742 odst. 2 o. z. na právní vztahy mezi manželi se zdůvodněním, že se jedná o tzv. nepravou zakrytou mezeru v právu, se podle mého názoru příčí právní logice a může vést k nespravedlivému vypořádání majetkových vztahů mezi bývalými manželi v rámci vypořádání SJM a porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání. Podle mého názoru zákonodárce v ust. § 742 odst. 2 o. z. zcela jasně vyjádřil svůj úmysl a je otázkou, nakolik může soud v podmínkách vymezených naším právním řádem, který moci soudní nepřiznává zákonodárnou pravomoc, svým rozhodnutím (byť zdůvodněným existencí nepravé zakryté mezery v právu) vyloučit aplikaci zákonného textu na řešení právních vztahů. Pokud má Nejvyšší soud pochybnost o zákonnosti či smyslu zákonného ustanovení, měl by spíše využít záko­no­dárné iniciativy ke změně dotčeného zákonného ustanovení, příp. iniciovat test jeho ústavnosti.

Nepovažuji za správné, že dovolací soud při úvahách o možné valorizaci vnosů za použití teleologického výkladu zužuje (rozuměj fakticky vylučuje) možnost aplikace ust. § 742 odst. 2 o. z., zatímco za použití čistě gramatického výkladu preferuje použití § 742 odst. 1 písm. b), c) o. z. Nejvyšší soud se gramatickým výkladem odvolává na to, že ze slov zákona „co bylo vynaloženo“, resp. „co vynaložil“, se jasně podává, že jde o nahrazení výše vnosu (hodnoty, která byla vynaložena), nikoli o nahrazení toho, oč se v jeho důsledku zvýšila hodnota věci, naproti tomu však zcela ignoruje zákonný text ust. § 742 odst. 2 o. z. a jeho možné dopady na řešení majetkověprávních vztahů mezi bývalými manželi. I když si odmyslím úvahu, zda „náhrada toho, co bylo vynaloženo“ musí znamenat vrácení investice v původní výši (zákon nic o vrácení v původní výši nestanoví, náhrada pak může znamenat i nahrazení toho, co investujícímu v důsledku provedené investice mohlo ujít), zcela postrádám úvahu o vztahu druhého odstavce § 742 k odstavci prvnímu a jejich možné logické návaznosti.

Nejvyšší soud poukázal na potřebu ochrany legitimního očekávání toho bývalého manžela, na jehož výlučný majetek byl vnos ze SJM vynaložen, aniž by se však blíže zabýval postavením a právními jistotami druhého z manželů a aniž by jakkoli zohlednil principy spravedlivého vypořádání SJM a spravedlivou ochranu zájmů obou bývalých manželů. Znamená to tedy, že právní jistotu a legitimní očekávání druhého z bývalých manželů není zapotřebí posuzovat a chránit?

Pro lepší ilustraci si vezměme praktický, byť poněkud zjednodušený příklad: Za trvání manželství byla ze společných prostředků investována částka 2 mil. Kč do nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů. Za tuto částku se přistavělo patro, které zdvojnásobilo hodnotu nemovitosti (z původní částky 2 mil. Kč na 4 mil. Kč). O příčinné souvislosti mezi vynaloženou investicí a zhodnocením nemovitosti není pochyb. Po 15 letech od investice dochází k rozvodu manželství, ke dni právní moci rozvodu má nemovitost hodnotu 20 mil. Kč. Došlo tedy k pětinásobnému navýšení ceny nemovitosti. Podle názoru Nejvyššího soudu obdrží při vypořádání vnosu ten z bývalých manželů, který není vlastníkem nemovitosti, částku z původního vnosu na něho připadající, tedy částku 1 mil. Kč (vnos byl učiněn ze SJM, na každého z manželů tedy připadá jedna polovina vnosu). Při připuštění valorizace vnosu by tentýž bývalý manžel obdržel částku 5 mil. Kč (pětinásobek investice na tohoto manžela připadající, odpovídající míře zhodnocení nemovitosti), tedy o 4 mil. Kč více, než pokud by investice nebyla valorizována. Pokud tuto částku neobdrží, platí, že se o ni obohatí druhý z bývalých manželů, tedy vlastník nemovitosti. Kde je pak legitimní očekávání toho z bývalých manželů, který není vlastníkem nemovitosti? Jak tento z bývalých manželů přijde k tomu, že jeho peníze vynaložené na věc, jejíž hodnota se ke dni vypořádání několikanásobně zvýšila (a to navíc za situa­ce, kdy již původní investice zdvojnásobila hodnotu nemovitosti), se vůbec nezhodnotí a po mnoha letech obdrží pouze hodnotu původní investice, jejíž reálná cena je mnohem nižší než v době vynaložení investice (reálná cena peněz je na zcela jiné úrovni), zatímco druhý z manželů požívá výhody mnohonásobného navýšení nejen části investice na něho připadající, ale i části připadající na druhého z manželů? Jinými slovy řečeno, pokud na každého z bývalých manželů připadla investice 1 mil. Kč, pak bývalý manžel – vlastník nemovitosti obdrží tuto investici pětinásobně zhodnocenou, zatímco druhý z bývalých manželů obdrží investici v původní výši, jejíž reálná kupní cena bude výrazně nižší než v době jejího vynaložení. Kdyby pak manžel – nevlastník nemovitosti stejnou investici místo do nemovitosti ve vlastnictví druhého manžela učinil do své vlastní nemovitosti, která by se podobala výše zmíněné nemovitosti a zhodnocovala by se stejným způsobem, došlo by k jejímu pětinásobnému zhodnocení a tento manžel by disponoval ke dni vypořádání částkou 5 mil. Kč místo investovaného 1 mil. Kč. V čem spočívá spravedlnost této úvahy, mi zůstává záhadou.

Pokud jde o další důvody, kterými Nejvyšší soud podpořil svoji úvahu o nevalorizaci vnosů, ani s těmi nelze většinou souhlasit.

Nejvyšší soud konstatuje, že investice je ve svém důsledku darováním sui generis. Již z této úvahy je patrná určitá nejistota v rozhodování o dané problematice a snaha najít všemožné argumenty na podporu přijatého závěru. Nelze přece jedním dechem tvrdit, že se jedná o dar (byť sui generis), a současně dovozovat návratnost investice. Musí platit, že buď je investice darem, pak se nevrací (pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro vrácení daru), nebo se o dar nejedná a lze uvažovat o vrácení investice. Považovat investici za dar a současně rozhodovat o jejím vracení (ať už ve valorizované, nebo v původní výši) je nesmyslné.

Argument, že i při zápůjčce mezi manželi se úroky platí, jen byly-li sjednány, přičemž není žádný rozumný důvod, aby režim těchto vztahů byl odlišný od vztahů založených vnosem, nemůže obstát. Dochází totiž k porovnávání neporovnatelného. Je zapotřebí si uvědomit, že zápůjčka je principiálně bezúročná, nejsou-li úroky dohodnuty. To vychází z principu zápůjčky, kdy vydlužitel vrací zapůjčiteli věc stejného druhu a množství, která mu byla přenechána, není-li dohodnuto jinak. Naproti tomu lze protiargumentovat tím, že manželé mohou stejně dobře uzavřít smlouvu o úvěru, která je naopak charakterizována tím, že se vrací úročené peněžní prostředky, což by, držíme-li se logiky úvahy Nejvyššího soudu, naopak znamenalo, že vnosy se mají valorizovat. Ať tak nebo tak, domnívám se, že toto srovnání není případné.

Ani odkaz na náhradu škody, která se dle Nejvyššího soudu stanoví podle obvyklé ceny věci před a po poškození, přičemž k cenovým pohybům se nepřihlíží, není správný. Nejvyšší soud přehlíží, že se hradí nejen skutečná škoda, ale rovněž to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Právě prostřednictvím ušlého zisku lze často dosáhnout náhrady zhodnocení věci.

Posuzování skutečnosti, zda částky vynaložené na investici by byly v době rozhodování soudu zhodnocovány nad míru, kterou by bylo možné dosáhnout uložením stejné částky u peněžního ústavu nebo nejistými investicemi na kapitálovém trhu, je nepřípadné. V současné době jsou úložky na termínovaných vkladech úročeny dle jejich výše a délky úložky běžně až 6 až 7 % p. a. Pokud by tento stav hypoteticky trval např. pět let, mohlo by dojít k nárůstu vkladu o 30 až 35 % (pokud odmyslíme kapitalizaci úroků). Růst hodnoty nemovitosti, tedy i zhodnocení investice, by ve stejné době mohl být stejný nebo i nižší, takže tento argument, že částky vynaložené na investici by byly zhodnocovány nad míru, kterou by bylo možné dosáhnout uložením stejné částky u peněžního ústavu, nemůže obstát. Úvaha o investicích na kapitálovém trhu je pak zcela spekulativní, těchto investic existuje nepřeberné množství a v návaznosti zejména na míru rizikovosti investice mohou přinést velmi různorodé zhodnocení, může však dojít i ke ztrátě těchto investic či jejich části.

Úvahy Nejvyššího soudu na téma důvodů zvýšení hodnoty věci (růst poptávky, inflace, zdražování) jsou liché. Je přece úplně jedno, z jakého důvodu se hodnota věci zvýšila, podstatné je pouze, že ke zvýšení došlo. V této souvislosti je však relevantní úvaha o příčinné souvislosti mezi vynaloženou investicí a zhodnocením věci (nemovitosti). Je zajisté rozdíl, jestli vynaložená investice ze SJM na nemovitost ve vlastnictví jednoho z manželů jde do rekonstrukce koupelny, nebo zda je za ni přistavěno celé jedno patro. Při vypořádání investice v důsledku rozvodu manželství po 20 letech od jejího vynaložení se hodnota prvně uvedené investice (do koupelny) již na hodnotě domu prakticky neprojeví, zatímco hodnota druhé investice (do přístavby patra) mohla hodnotu domu zdvojnásobit a tato skutečnost má ke dni vypořádání zásadní vliv na hodnotu nemovitosti. Zde se pak otvírá prostor pro volnou úvahu soudu či pro znalecké posouzení za účelem stanovení míry toho, jak provedená investice ovlivnila zvýšení hodnoty věci, která byla jejím předmětem. Výsledek tohoto zkoumání či uvážení by pak měl mít přímý dopad na výši zhodnocení investice. Vliv investice na hodnotu věci při jejím vynaložení by se měl projevit i při úvaze o návratnosti investice a jejím zhodnocení, a to při zohlednění jak toho, jaký vliv měla investice na hodnotu věci při jejím vynaložení, tak i toho, jakým způsobem se předmět investice zhodnotil ke dni jejího vypořádání. Tím se řeší i problém se zjišťováním příčinné souvislosti mezi vynaložením investice a zhodnocením předmětu investice.

Konstatování Nejvyššího soudu, že soukromé právo nekompenzuje zdražování či inflaci bez dohody účastníků, také není správné. Vezměme si případy investic mezi partnery, kteří spolu žijí v nesezdaném soužití. Představme si situaci, kdy jeden z partnerů investuje své výlučné prostředky do nemovitosti druhého partnera za účelem vzniku či zkvalitnění společného bydlení. Judikatura se shoduje na tom, že v takovém případě partneři fakticky uzavírají inominátní ústní dohodu o společném bydlení a užívání nemovitosti, na jejímž základě realizují tuto investici. V případě rozchodu partnerů pak dochází k zániku této dohody a vzniku bezdůvodného obohacení na straně partnera – vlastníka nemovitosti, do níž byla investice učiněna.[2] Pokud jde o výši vzniklého bezdůvodného obohacení, dříve se i v soudní praxi objevovaly názory, že jeho výše je dána výší vynaložené investice. Tyto názory však byly judikatorně i právní teorií překonány a ustálil se výklad, že pro výši bezdůvodného obohacení není rozhodující velikost majetkové újmy vzniklé poškozenému, ale pouze velikost majetkového prospěchu vzniklého obohacenému.[3] V případě kvalitní investice tedy dojde ke zhodnocení nemovitosti, a tím i ke zhodnocení vynaložené investice. Jaký by tedy byl důvod, aby se v případě vypořádání investice mezi partnery v nesezdaném soužití tato investice valorizovala a v případě vypořádání SJM nikoli?

Závěr Nejvyššího soudu, že hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, se při vypořádání SJM započítá zvýšená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy SJM bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen (tzv. valorizace), jen pokud se tak účastníci dohodli, je nepravděpodobnou realitou. Těžko si lze představit situaci, že by v době krátce po uzavření manželství, tedy v době, kdy manželé žijí v láskyplném vztahu, manželství funguje a nikdo neuvažuje o jeho zániku rozvodem, by jeden z manželů (navíc právních laiků) prováděl hlubokomyslné úvahy o návratnosti investice ze SJM do výlučného majetku druhého manžela a její valorizaci, nehledě na to, s jakou reakcí druhého manžela by se takový požadavek asi setkal a jak by to mohlo negativně ovlivnit jejich vzájemné vztahy.

Nejvyšší soud zřejmě sám cítil, že paušální zákaz valorizace vnosů by nebyl zcela správný a mohl by vést k nespravedlivému řešení vypořádání majetkových vztahů mezi bývalými manželi. Proto provedl úvahu o tom, že pokud by nezohlednění valorizace bylo v rozporu s dobrými mravy nebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, bylo by zapotřebí k tomu přihlédnout při tzv. disparitě podílů. Podle mého názoru však není tato berlička namístě.

Vypomáhání si disparitou podílů je v poslední době módní a velmi často používanou praxí, mělo by však být používáno pouze ve výjimečných případech, kdy při absenci zákonného řešení problému, zejména z důvodu spravedlnosti a dobrých mravů, je zapotřebí vyrovnat nerovnováhu vzájemných vztahů bývalých manželů při vypořádání jejich společného majetku. V našem případě se však o takovou situaci nejedná, neboť zde existuje jednodušší a právně mnohem čistější řešení prostřednictvím přímé aplikace zákonného ust. § 742 odst. 2 o. z.

Jak je vidět, existuje řada poměrně zásadních argumentů, které nebyly Nejvyšším soudem při koncipování jeho rozhodnutí dostatečně posouzeny a které by si určitě zasloužily jeho pozornost. Domnívám se, že téma valorizace či nevalorizace vnosů vynaložených ze společného majetku na výhradní majetek jednoho z manželů nebo z výhradního majetku manžela na společný majetek je pro řešení majetkoprávních vztahů bývalých manželů poměrně zásadní a vyžaduje provedení hlubší analýzy a zejména podrobnější zdůvodnění přijatých závěrů.

 

JUDr. Vladimír Muzikář, působí jako advokát v AK Muzikář & Partners, Brno.

Ilustrační foto: Pixabay

---

[1] M. Bernardová: Valorizace vnosů při vypořádání SJM a tzv. „nepravá zakrytá mezera v právu“, Bulletin advokacie č. 7-8/2023, str. 35-36.

[2] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1374/2018.

[3] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008.